Warrior of Valhalla - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Valkýry. Objevují se po staletí a na bojištích hledají duše padlých vojáků. Ti, kteří jsou toho hodni, jsou jimi pozváni do Valhaly. Osudy vojáků jsou dávno utkány ve wyrdu. Tuto pavučinu osudu pletou tři sudičky: Urd, Verdandi a Sklud. Nikdo z lidských bytostí ani bohů ještě nedokázal ovlivnit svůj osud. Devecia je valkýra, která má zdánlivě lehký úkol. Je povolána do amerického městečka Mystic Falls, aby odnesla duši jednoho upíra. Na první pohled snadný úkol se pro ni však záhy stane nesplnitelným. Protože jak může odnést duši někoho, za koho by byla ochotná položit život?
Povídka na téma TVD.

15.12.2013 (19:00) • Devi • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 928×

Zapadající slunce barvilo mraky do růžova a na předměstí vládlo ticho a klid. Všichni obyvatelé okolních domů byli zalezlí u večerních zpráv, přípravy večeře či uspávání svých ratolestí. Na konci ulice se objevila dvě pomalu se zvětšující světla a ticho prořízl zvuk motoru. Pár místních vyhlédlo z okna, někteří dokonce vyšli na verandu. Ulici si brázdil starý červený mustang s tmavými skly. Nestávalo se zrovna často, že by se na předměstí objevovala nová auta, natož noví lidé, červená kráska si to ovšem zamířila k domu na konci ulice, kde zastavila. Když vypnul motor, zavládlo všude opět ticho. Obyvatelé jisti tím, že nejsou nápadní, dál čekali, kdo že z toho auta vystoupí. Dočkali se celkem rychle. Dveře u řidiče se otevřely a vyklouzla z nich vysoká dívka s rudými vlasy. Sluneční brýle, které měla na očích, ladně zasunula do vlasů, vytáhla jednu krabici z kufru a rozhlédla se kolem.

Kdo to je? Co tady chce? Kdo se proboha stěhuje do nového domu večer?

Pohledy nových sousedů ji sledovaly, dokud si to na vysokých podpatcích nedoklapala až do svého nového domu. Když se za ní zabouchly dveře, úlevně si oddechla. Měla to za sebou. Ta cesta byla zdlouhavá a nudná, ostatně jako každá jiná cesta, kterou musela strávit v autě. Ne že by neměla ráda řízení, jen byly i jiné způsoby dopravy, které preferovala. Jenže tu měla práci, kterou musí za každou cenu udělat. Je jedno, jak dlouho to bude trvat, ona umí čekat. A kromě toho, osud jí hraje do karet.

ooOoo

Ráno seděla u kuchyňského stolu, popíjela kávu a procházela si papíry se všemi potřebnými informacemi. Vypadala naprosto obyčejně, což byl taky její cíl. Věděla, že zvídaví sousedi nelení a na ulici se již rozpoutala nejedna zapálená debata, kdo že je ta nová sousedka. Je to totiž vždy stejné.

Z přemýšlení ji vytrhl zvonek u domovních dveří. Přetáhla si přes ramena dlouhý svetr a vydala se otevřít. Za dveřmi stál mile vypadající postarší muž v montérkách.

„Slečna Peacefulová?“ zeptal se s úsměvem.

„Ano, to jsem já,“ odpověděla mu zrzka a úsměv mu oplatila.

„Vezeme vám vaše věci,“ oznámil jí a ukázal na velkou stěhovací dodávku.

„Skvěle, konečně toho budu mít v kuchyni víc než jen jeden hrnek,“ zasmála se zvonivě dívka a pokynula mu dovnitř. „Zatím mi to prosím nanoste sem, do haly. Já si s tím pak nějak poradím.“

Muž přikývl a se svými kolegy začal nosit objemné krabice do domu. Slečna Peacefulová stála venku u dodávky a s deskami v ruce kontrolovala, jestli jí došly všechny krabice

správně. Tento rozruch nedal spát jedné z jejích nových sousedek, která tedy vytáhla zbraně v podobě košíku s domácími malinovými koláčky a razila do boje.

„Dobrý den, jsem Alma McGregoryová, vaše nová sousedka,“ představila se postarší žena. Blonďaté vlasy měla stažené do pečlivého uzlu a velký, ne příliš upřímný úsměv zabíral polovinu jejího veverkovitého obličeje. Zrzavá dívka se pousmála, protože přišlo přesně to, co čekala už od svého včerejšího příjezdu.

„Dobré ráno, jmenuji se Dev Peacefulová, těší mě, že vás poznávám. Je tady opravdu hezky.“

„To jistě je. Upekla jsem vám domácí koláče. Na přivítanou,“ řekla Alma a vrazila jí do rukou objemný košík.

„Jste velice laskavá, nádherně voní,“ usmívala se Dev jako sluníčko a hlas měla tolik klidný a hypnotizující, že ji nikdo nemohl podezřívat, že by snad svá slova nemyslela úplně vážně.

„Co vás sem přivádí? Mladí lidé odtud spíš odjíždějí, než aby se sem stěhovali,“ vyzvídala Alma.

„Abych řekla pravdu, loni jsem ukončila studium práv a tady v Mystic Falls mi nabídli vynikající pracovní příležitost. Budu dělat asistentku novému starostovi,“ pochlubila se Dev a pohodila dlouhou hřívou rudých vlasů.

„No to je skvělé!“ vyhrkla paní McGregoryová. „To se budeme v práci potkávat. Pracuji na úřadě jako dočasná zástupkyně starosty Marleyho.“

„Budu se těšit. Teď kdybyste mě omluvila, mám ještě spoustu práce v domě. Děkuji za koláče a počítám, že se uvidíme v pondělí v práci,“ rozloučila se Dev a vydala se zaplatit stěhovákům. Alma McGregoryová nahodila falešný úsměv, zamávala jí a vydala se za ostatními sousedy probrat nové informace o téhle ženě.

Když Dev zabouchla dveře, na tváři jí pohrával úšklebek. Tohle divadlo ji bavilo. Pokaždé si vymýšlela nové lži, kterými krmila nevědomé lidi okolo. A oni jí věřili, protože kdo by o této neodolatelné ženě mohl pochybovat? Patřilo to k její práci, prostě jen vytvořila další dokonalou iluzi. Ale za ta staletí, co se vměšovala a zase mizela z různých společností, napovídala tolik lží, že už skoro přestávala vnímat pravdu. Její poslání nebylo jednoduché a často ho doprovázely slzy a nářek pozůstalých. Nebyla zlá, jen plnila zodpovědně své povinnosti. Vedla padlé vojáky do Valhaly, kde se připravovali na poslední boj. Objevila se vždy tam, kde jí bylo potřeba, a právě tady v Mystic Falls se pohybovalo mnoho padlých bojovníků, kteří na ni čekali.

Podívala se na změť krabic a nakonec popadla jednu s nápisem KUCHYŇ. Měla v ní své nádobí, a tak ho začala automaticky strkat do poliček nové linky. Chtěla to mít co nejdříve za sebou, protože to byla práce, kterou opravdu nesnášela. Přemýšlela nad tím, jak dlouho se zde zdrží. Nedalo se to odhadnout, protože nikdo nevěděl, v kterém okamžiku sudičky zpřetrhají wyrd. Může to trvat týdny, měsíce, dokonce i roky. Jedno je ale jisté, lidé či bytosti na jejím seznamu nemají nejmenší šanci uniknout svému osudu ve Valhale.

ooOoo

Konečně byla v domě zabydlená, na stěnách visely její oblíbené obrazy, v poličkách byly vyskládané knihy a v oknech trůnily květináče se záplavou květin. Rozhlédla se okolo sebe a spokojeně se usmála. Domov.

Vyběhla po schodech do své ložnice a z šatníku vylovila zelenou halenku a černou sukni. Půjde se porozhlédnout po novém městě. To by se přece očekávalo od nově přistěhované mladé ženy, ne? Zajde si na večeři nebo do kina, prostě se půjde bavit.

Nastartovala své milované auto a vyrazila do centra. Jak za chvíli zjistila, zrovna centrum to nebylo. Menší náměstí s restaurací, knihovnou, pár obchody a barem. A právě do toho baru měla namířeno. Dá si jednu, možná dvě skleničky a porozhlédne se po lidech ze seznamu.

Když parkovala před Mystic Gril, pár středoškoláků obdivně hvízdlo nad jejím autem. A když z něj vystrčila svoje dlouhé nohy, neodpustili si pár hloupých poznámek. Ignorovala je a myslela si něco o tom, že je přinejmenším o tři tisíce let starší než oni. Při té představě se zašklebila. Sešla pár schodů a porozhlédla se po lokále. Nikdo z osazenstva ji nezaujal, až na jednoho kluka, který seděl na baru. Když si ho prohlédla pozorněji, věděla to. Byl to on, kluk ze seznamu. Zamířila k němu a sedla si na barovou stoličku vedle něj.

„Nevadí, když si přisednu?“ zeptala se s úsměvem a poprvé mu pohlédla do tváře. Byl tak… hezký. Její srdce se rozbušilo o něco rychleji. On jen pokrčil rameny, aniž by jí věnoval sebemenší pohled.

„Jsem Dev, Dev Peacefulová.“ Natáhla k němu ruku. On se nejdřív podíval na její zápěstí a od něj pokračoval až k jejímu obličeji. Když si ji prohlédl, jako by na chvíli přestal dýchat. Nakonec její ruku něžně stiskl.

„Já jsem Stefan Salvatore.“

Autor: Devi, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction