OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Vnitřní zvíře - 7. kapitola: Snad to není pravda - 1. část

El
Byla jsem v rozpacích. U profesora Brumbála jsem strávila hodně času, než jsem mu všechno vysvětlila. Ale to, co se stalo, se nevysvětluje nejlíp.

 

Konečně jsem si mohla zase lehnou do postele a odpočinout si. Jen jsem nechápala proč za mnou přišel Harry Potter. Vždycky chodili všichni tři, ale teď jen on. Nevím co ode mne chce, ale nejspíš chce jen zjistit, co jsem zač, a pak dát vědět všem spolužákům. Nebo je prostě jen zvědavý?

 

Další den jsem si odseděla čtyři hodiny ve škole a šla spolu s ostatními do skleníku číslo pět. Tam už nebylo tak bezpečno jako v prvním, kde jsme posledně přesazovali fialky. V dlouhém tmavém skleníku stálo na stole asi patnáct truhlíku s vysokými kytkami. Byly tmavě nazelenalé a jejich dlouhé listy i tenké větvičky se pohybovali na všechny strany, kam jen dosáhly.

 

„Dobrý den," začala paní profesorka (teď nevím jak se jmenuje).

 

„Dnes budeme zastřihávat listy těmhle masožravým rostlinám, takže si dávejte pozor na svoje ošacení. Tyhle rostliny vám zatím neublíží, ale drobné věci spolknou jako po másle." Po těchto slovech jsem se vysloveně těšila.

 

Nikdy před tím jsem takové květiny neviděla. Měli na vrcholu stonku krásný květ, který působil spíše okrasně, jakmile jste se k němu ale přiblížili, chtěl vás sníst. Já a Hermiona jsme pracovaly spolu, protože jsme byly docela sehraný tým. Když hodina skončila, vydala jsem se na oběd. Naštěstí rostlina nikoho nepokousala, tedy až na nějakého oválnějšího chlapce - Nevilla nebo tak nějak. Snědla mu rukávy od hábytu a pár vlasů, takže měl na temeni vykouslá políčka. Všichni se mu smáli, hlavně ti ze Zmijozelu, jelikož patřím víc k Malfoyovi než k Nebelvíru, smála jsem se s nimi. Myslím, že si na mě Malfoy trochu myslí. Asi ho vzrušuje ta představa, že mám být tak zlá.

 

HP
Hned, jak jsem vstoupil do Velké síně, uviděl jsem ji. Jedla salát a já se k ní hodlal přidat a postupně se dozvědět to tajemství.

 

„Ahoj… Elis. Nevadí, když si sednu vedle tebe?" začal jsem.

 

„Ne, nevadí," odpověděla. „Smím se jen zeptat?" řekla a nečekala na odpověď. „Proč se se mnou chceš kamarádit?" Tuhle otázku jsem zjevně nečekal a nevěděl jsem, jak správně odpovědět.

„No… každý by měl mít kamarády a... být ve škole nová je…" snažil jsem se.

 

„Fajn. Už chápu," přerušila mě a usmála se. Nevěděl jsem, co přesně chápala, ale byl jsem rád, že se mnou mluví.

 

Na obědě jsme se spolu alespoň trochu sblížili a já jsem ji začínal poznávat. Nebyla tak špatná, jak ji všichni podezřívali. Když jsme se vrátili do Nebelvírské věže, začali jsme si zase povídat. Nebyla sice v kouzelnickém světě nová jako já, ale v Kruvalu zažívala něco úplně jiného a já jsem byl rád, že se konečně něco dozvím o ostatních školách. Myslel jsme si, že jsou i jiné, ale nikdy jsem o žádných neslyšel.

Byl pátek a já se těšil na trochu volna. Chtěl jsem si zase popovídat s El.

 

„Ahoj. Jak se máš?" pozdravil jsem.

 

„Ahoj. Mám se… fajn!" odpověděla. „A ty?"

„Já se mám dobře! Konečně je tady víkend. Jdeš s ostatními pozítří do Prasinek?" zeptal jsem se.

 

„Do Prasinek? To je asi ta kouzelná vesnice, že? Mluvil o ní otec. Ale bohužel nemůžu, musím si něco… zařídit." Sklopila oči a snažila se číst noviny.

 

„A dnes máš čas?" ptal jsem se.

 

„Ano, mám," odvětila.

„Co si zahrát kouzelnické šachy? Ron mi půjčí figurky," navrhl jsem.

 

„Proč ne. Nikdy jsem je nehrála." Usmála se.

Ty dva dny jsme hráli hry a povídali si. Ale ten třetí se mělo jít do Prasinek. Elis nemohla prý jít a já si zase musel lámat hlavu. Jediné, jak zjistit co se děje, je to, že ji budu sledovat. Vezmu si neviditelný plášť po mém taťkovi.

 

El
S Harrym se tu necítím tak sama jako dřív, ale stejně se nedokážu pořádně uvolnit a být jako ostatní. Kdyby jen věděl, co se stalo v Kruvalu… Určitě by si o mě myslel, že nejsem už vůbec jako ostatní. Jen lehce jsem přemýšlela, když jsem Harrymu mávala na cestu do Prasinek. Jakmile zašel, rychle jsem se vydala k jezeru.

 

HP
Nebylo moc času. Hodil jsem přes sebe plášť a utíkal jsem za Elis. Stála u jezera a za chvíli sešla k lesu. Nechápal jsem, co má na práci zrovna u Zapovězeného lesa, a proč tak rychle běžela. Snažil jsem se ji neztratit a za okamžik jsem už stál před Zapovězeným lesem.

 

„Aaaa…!" vykřikl jsem a plášť sklouzl na zem. Mohl jsem mít hodně teorií, ale tuhle bych si ani nevymyslel.