OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Vnitřní zvíře - 6. kapitola: Nespavost

Ten týden jsem si tím lámal hlavu dlouho do noci. Nemohl jsem usnout a za každou cenu jsem chtěl vědět, co se stalo. A když už to nemohl Brumbál říct, bude to něco vážnějšího. Pamatuju se jak jsme ji viděli odcházet z jeho pracovny, co jí asi řekl? Možná, že měla Hermiona pravdu, měli jsme se s ní víc seznámit. Být nový není nikdy lehké.

„Harry? Harry! Vstávej!" okřikla mě Hermiona. „Obrana proti černé magii začne za pět minut!" dodala naléhavě. To mi k rychlému výskoku z postele stačilo. Rychle jsem na sebe hodil oblečení a vydal se s Hermionou a Ronem do učebny.

 

Za chvilku už jsme seděli v lavicích a poslouchali nového učitele, tedy spíš učitelku a zdaleka ne novou. Prof. Triloniová se ujala postu obrany proti černé magii, i když o ní zdá se nic neví. Nejspíš se tohle místo jen tak nezaplní někým… příhodnějším. Ale teď mi profesorka nevadila. Mohl jsem myslet na něco jiného zatímco četla z knihy Vše o černé a bíle magii.

Po dlouhé hodině výkladů z učebnic jsme se vydali na opožděnou snídani. Stejně jsme měli volnou hodinu, až na Hermionu. Měla starodávné runy a chodila si pujčovat knihy do Snapeovi knihovny. Prý má velkou škálu knih s různých oborů a když tam není, půjčuje jí klíč. Je pravda, že letos už přečetla skoro polovinu Bradavic.

 

Na snídani jsem Ronovi řekl o tom, že nemůžu klidně spát. Samozřejmě důvod jsem zastínil.

 

„Možná, že Elis taky nemůže v noci spát a zaspala. Díval se někdo do její postele?" řekl a začal se šklebit. Dokonce i já jsem se musel zasmát Ronovu potrhlému vtípku.

Když skončila poslední hodina, zašel jsem do Nebelvírské věže, abych si udělal úkoly. Jakmile jsem dokončil výklad o bylinách pro prof. Snapea, šel jsem do postele, abych mohl přemýšlet a co nejdříve usnout.

Další ráno jsem se probudil časně. Oblékl jsem se, snažil se číst Černá magie: Jak se ochránit - byl to jediný úkol, jaký kdy profesorka zadala od začátku roku.

 

Když začínala první hodina lektvarů, odevzdal jsem svůj stručně popsaný pergamen prof. Snapeovi. Dostal jsem za dva, což bylo skoro nedosažitelné v hodině lektvarů.

 

Další hodina byla péče o kouzelné tvory a Elisabeth pořád nikde.
Zajímavé bylo, že jakmile zmizela, jizva už se neozvala. Proto mě velice zmátlo to, když mě začala z nenadání pálit před začátkem hodiny. Hermiona si toho všimla, ale bolest vydržela jen chvíli, tak se ani nesnažila nic namítat. Když hodina začala, Hagrid začal mluvit o Měsíčnících.

 

„Ví někdo, co je to Měsíčník?" ptal se zvědavě. Jako obvykle zvedla ruku Hermiona. „Tak prosím, spusť Hermiono." Usmál se na ni Hagrid. „Nebo počkej. Elisabeth se hlásí také. Zkus to ty!" vysloví najednou Hagrid.

 

Sotva se stihnu otočit a Elisabeth spustí: „Měsíčník je nesmírně plachý tvor, který z doupěte vylézá jen za úplňku. Má hladké světlešedé tělo, kulaté vypouklé oči a čtyři pavoukovité nohy s obrovskými, ploskými chodidly. Ve světle měsíce provozují na zadních nohou složité tance. Mudlové potom zkoumají složité vzorce v poli s obilím a dodnes jsou pro ně neřešitelnou záhadou. Je to fascinující pohled a stříbřitý trus, užitý před východem slunce na kouzelné bylinky, zvýší jejich výnos i kouzelnou sílu," zaskočí všechny.

„Výborně! Dvacet bodů pro Nebelvír!" vydechne Hagrid nadšeně.

 

Najednou tam stála! Jako by tu byla celou tu dobu. Nevypadala jinak. Oči se jí modře zaleskly, když na mě pohlédla.

 

Sklopila oči a začala poslouchat Hagridův vzrušující výklad o Měsíčníkovi: „Takže, Měsíčník provádí tance většinou před rozmnožováním…" začne.

„Tak proto je tolik těch kruhu v obilí?" vykřikne Malfoy a celý Zmijozel se začne smát. Sexuální aktivita Měsíčníků, to je teda legrace.

 

Po skončení hodiny se snažím neztratit Elisabeth. Jdu kousek za ní, když zastrčí vlasy za ucho všimnu si dlouhého škrábance na krku. Vypadal jako by vedl až na záda.

 

Neovládnu se a spustím: „Ahoj, Elis. Můžu ti říkat Elis?" snažím se ji hned nevyplašit.

 

„Jistě. Jmenuji se tak," pronese vznešeně a lehce se usměje.

 

„Kde jsi byla?" zeptám se a všimnu si jejího výrazu v obličeji. „Jestli se teda můžu zeptat," dodám pro jistotu.

„Víš... mám ještě starodávné runy. Musím jít, měj se."

Nejspíš to vyznělo divně, když se kolem ní tak motám a kladu všetečné otázky, ale vrtalo mi to tak dlouho hlavou, že jsem se neudržel a musel jsem se zeptat. Když jsem šel do hradu, viděl jsem, že Elis nešla na starodávné runy, zamířila přímo do 4. patra. Tam, kde má Brumbál kancelář.