Vnitřní zvíře - 3. kapitola: První zážitky • OurStories.cz ~ naše povídky

Elisabeth zažívá první noc v nemilosrdné společnosti čtenářů Denního věštce. Ale co když někdo na ty žvásty, co vypráví Popletal, nevěří? Jaký bude její první den? Najde nové přátelé či nepřátelé?

05.11.2013 (20:00) • JohnnaOut • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1186×

3. kapitola: První zážitky

Elisabeth

Jak jsem očekávala, všichni se na mě udiveně dívají! „Nejspíš se tady čte hlavně Denní věštec," pomyslela jsem si, když jsem jeden výtisk uviděla na nočním stolku mojí spolubydlící na koleji. Věděla jsem, že to tu nebude lehké, i když na škole, kde jsou jen chlapci, se na vás také dívají poněkud podivně, ale tam to hned přešlo. V Kruvalu je jim snad všechno jedno. Raději už nebudu myslet - půjdu spát!

Ráno

Příjemně jsem se na pohodlné posteli vyspala, ale hned jsem věděla, že zbytek dne na mně ulpí nejméně stovky očí. Posadila jsem se na postel a rozhlédla se. Ostatní dívky ještě spaly a já si oddychla, že alespoň první ráno bude trochu jednodušší.

Oblékla jsem se do hábitu a začala studovat rozvrh. „První hodina - Přeměňování, někdy ten den začít musí," prolétlo mi hlavou. Sbalila jsem si potřebné knihy a šla na snídani.

Po vydatném toastu a teplém šípkovém čaji jsem se vydala na svoji první hodinu. Učebnu jsem našla celkem rychle a usadila jsem se raději do poslední lavice, aby se museli všichni otáčet, kdyby na mě chtěli zase zírat. Profesorka McGonagalová vypadala přísně, což se v příštích minutách potvrdilo.

Začali jsem úvodní hodinu celkem pomalu.

Uvítala nás do nového roku a řekla: „Pro dnešek začneme s něčím menším. Učebnice na straně osm. Přeměňování brka na ptáka, ze kterému bylo odejmuto!" Všichni se na sebe podívali s trochou zděšení v očích, jen jedna holka s dlouhými hnědými vlasy v první lavici vypadala nadšeně a nedočkavě.

Mně se můj pták povedl, byl to Pastelníček, a protože můj brk byl žlutý, zářil jasným zlatým jasem. Byla to krása, a když jsem viděla, jak se ta brunetka dívá, hned jsem věděla, že popularita opravdu nebude moje priorita! Dívce se sice povedl nádherný orel, ale kdokoli, kdo uviděl Pastelníčka, ví, že od něho hned tak oči neodtrhne.

Po hodině přeměňování, starodávných runách a péči o kouzelné tvory jsem si zašla do Veliké síně na oběd. Po prvním dni mi byly jasné dvě věci. Zaprvé - vše se točí kolem Velké síně, a zadruhé - o mně si budou žáci v Bradavicích povídat ještě dlouho.

Protože mě už unavovalo, jak si o mně všichni šuškají, kdykoli kolem nich projdu, rozhodla jsem se trávit většinu volného času v knihovně, v sovinci nebo na školních pozemcích. A po vydatném obědě jsem zamířila ven.

Posadila jsem se jen pár metrů od vysokého, mohutného stromu, který nese jméno vrba Mlátička. Nikdy se k němu totiž žáci nepřibližují, a to mi více než vyhovuje.

„Vidíte? To je ta nová holka," prohodí Hermiona.

„Proč si ale sedá zrovna vedle vrby Mlátičky?" diví se Ron. „Zřejmě se chce nechat zabít!" odpověděl si sám a ušklíbl se.

„Vím, že je podle všeho divná, ale chcete věřit tomu, co píše Denní věštec?" ohradí se Hermiona. Oba se na ni jen zmateně podíváme. „Chci říct - nemusí to být tak strašné. Vás dva už chtěli vyloučit nejmíň stokrát, a ani nevíme, proč vyloučili ji. Zrovna vy dva byste ji měli jít pozdravit!" pokračuje.

„Promiň, Hermiono, ale nejsi to ty, kdo nám včera vyprávěl, co hrůzného asi provedla?" divím se.

„Já vím… vím, ale když se teď zamyslím, nebylo to od nás zrovna pěkné! Já bych ji šla alespoň pozdravit!" pobídne nás svým nervózním úsměvem.

„Já se teda k tomu stromu nechci ani přiblížit!" odpoví Ron.

„Možná má Hermiona pravdu, Rone. My nejsme žádní svatoušci, co se týče školního řádu," podotkne Harry.

„Fajn, jdeme, ale nevím, proč by zrovna nám měla vyprávět příběh, jak ji vyšoupli ze školy!" zdůrazní Ron.

Opatrně jsme přistoupili k Elisabeth.

„Ahoj. Já jsem Hermiona a tohle je Harry a Ron," začne přívětivě. Ale dívka se pořád bedlivě dívá do učebnice Famfrpál v průběhu věků. Nakonec ale vzhlédne.

„Elisabeth, Elisabeth Artemis," odpoví poměrně mile.

„Těší nás!" řekl jsem.

„Napadlo nás, že kdybys někdy něco potřebovala, stačí říct!" pokračuje Hermiona.

„Jo, třeba kdybys nevěděla, kde najít skleník nebo záchody," pokusí se o něco i Ron a snaží se usmát.

„Díky. Zatím to zvládám. Ale jakmile budu potřebovat pomoc, budete první, na koho se obrátím," řekla a pohlédla na nás. Teď ale poněkud divoce. Oči, které byly před chvílí jiskřivě modré, se zdály lehce rudé. Všichni tři udělali malý krok vzad, když si toho všimli.

„Tak se měj!" řekla rychle Hermiona.

Všichni jsme se tryskem vydali zpátky do hradu.

Od příští kapitolky se to začne už trochu rozjíždět! :) Díky za přečtení a popřípadě i komentář. :)

« Předchozí díl

Autor: JohnnaOut (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction