Vampire Knight - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak se Yuuki vyrovná s tím, že Zero je upír?

17.07.2013 (17:00) • MishellMay • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1423×

Yuuki:

Zero je upír! Ta věta mi stále kolovala hlavou. Srdce mi bušilo jako splašené a ne se uklidnit. S očima dokořán jsem se v kleče dívala na Zera, ale je to vlastně ještě ten Zero, kterého znám? Sice vypadá jako Zero, ale co je uvnitř? Ten, kterého jsem celé čtyři roky bránila, je …

Uslyšela jsem tiché kroky. Někdo se blížil.

„Yuuki?“ uslyšela jsem hlas Kanameho. Co tu dělá?

„Ka... Kaname?“ vykoktala jsem ze sebe a pomalu se na něho otočila.

„Takže jsi konečně podlehl touze po krvi, Zero Kiryiuu,“ zasyčel na Zera a vytasil špičáky. V tváři měl krutý výraz, jako tu zasněženou noc, kdy mě zachránil před upírem. Před očima se mi odehrávala celá ta scéna, jako by to bylo včera. Dostala jsem strach, že Zera taky zabije. Musím tomu zabránit. Rychle jsem vyskočila na nohy a postavila jsem se mezi ně, ale nepočítala jsem s tím, že jsem tak oslabená. Zamotala se mi hlava a před očima mi zčernalo. Cítila jsem, jak padám dozadu, ale dopadla jsem na něco měkkého.

„Yuuki!“ slyšela jsem nad sebou ustrašený hlas Zera.

„Tvá žízeň musela být neukojitelná. Je vyčerpaná tak, že nemůže ani stát. Yuukina krev... opravdu je tak skvělá?“ řekl Kaname a dál si už na nic nepamatuji. Probrala jsem se až po chvíli. Otevřela jsem oči a nad sebou jsem uviděla Kanameho. Někam mě v náručí nesl.

„Kaname, proč? Proč je Zero...“ snažila jsem se ho zeptat, ale nedokázala jsem to vyslovit nahlas. Donesl mě až na ošetřovnu. Posadil mě na židli a ustaraně se na mě díval. „Kaname, je to v pořádku. Budu v pořádku, když si jen na chvíli sednu. Nemusíš si dělat starosti,“ říkala jsem mu roztřepaným hlasem, když se ke mně přibližoval. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Je to tak trapný. „Ne,“ zašeptla jsem a chtěla mu dát ode mě ruku pryč, ale on mi ji chytl. Položil mi svou druhou ruku na bradu a pomalu mi s hlavou otočil. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem při tom vidět jeho tvář.

„Nech se mě jen podívat,“ řekl mi láskyplně a já ho nechala. „Už to téměř přestalo krvácet, ale je to dost hluboké. Kousnul tě opravdu škaredě,“ šeptal si sám pro sebe. „Yuuki, bolí to?“ zeptal se mě a já otevřela oči.

„Huh,“ vydala jsem akorát ze sebe.

„Teď už se upírů bojíš?“ ptal se dál. Ale na tuhle otázku jsem zatím neznala odpověď. Bojím se jich? ptala jsem se sama sebe. Jedna má část říkala ano, ale ta druhá křičela ne. Ale věděla jsem, že přestože mě Zero napadl, nehodlám se ho jen tak vzdát. Stále budu jeho opora. Proto jsem na Kanameho otázku zakroutila hlavou nejdřív doprava a pak doleva na znamení toho, že se upírů nebojím.

Někdo zaťukal na dveře.

„Kaname, mohl bys jít na chvíli zpět do třídy,“ uslyšela jsem ředitelův hlas, „studenti z noční třídy začínají být neklidní, když cítí ve vzduchu krev,“ objasnil situaci Kanamemu, který z kleku vstal. Vzal do ruky náplast a nalepil mi ji na pokousaný krk.

„Děkuji,“ zamumlala jsem, když byl Kaname už u dveří.

On se na mě ohlédl a usmál se, potom obrátil svůj zrak k řediteli a řekl: „Vezmu Zera zpět do jeho ložnice.“ A odešel.

„Tak dlouho jsme to před tebou skrývali. Máš právo být vyděšená. Zvlášť, když se to takhle zvrtlo. Omlouvám se, Yuuki,“ omlouval se mi, ale já to nechápu. Jak může být upír?

„Ale jak je možná, že je upír! Poslední čtyři roky...“

„Já vím, je to proto, že Zero byl člověk. Až do toho večera před čtyřmi lety. Před čtyřmi lety... rodina Kiriyuu byla napadena upíry. Zero stěží přežil. Když jsem ho našel, měl na krku hluboké rány po kousnutí,“ vyprávěl mi, co stalo, ale já tomu nemohla uvěřit. Jak je možný, že Zero byl pokousaný? Vždyť na krku nic neměl. Jak to? Jak je to možný!

„Býval člověkem, ale teď... teď je upír? Je to proto, že byl pokousaný?“ zeptala jsem se se strachem v hlase.

„Yuuki, ty nevěříš legendě, že když tě pokouše upír, proměníš se také, že ne?“ říkal mi dál ředitel a já dostala nesmírný strach.

Vždyť mě Zero pokousal. To budu taky upír? Můj bože, to ne. Já nechci. Moje srdce se na chvilku zastavilo, a potom začalo zase zběsile tlouci.

„Existuje jen málo upírů s čistou krví.“

„S čistou krví?“ zalapala jsem po dechu.

„Ale Yuuki, ty se nemusíš bát. Rozumíš, co ti říkám? Zero není z čistokrevných upírů, takže ty se neproměníš v upíra,“ objal mě kolem ramen, abych se nebála. Ale můj strach o sebe se v tu chvílí náhle změnil na strach o Zera. Po celé čtyři roky se bál a byl sám. Nevěděla jsem, jaký život si vlastně vedl.

***

Seděla jsem v lavici vedle Yuri. Učitel nám zrovna vysvětloval nějakou látku z biologie, ale já jsem ho nevnímala. Byla jsem v duchu se Zerem. Od včerejška jsem ho vůbec neviděla. Jak mu je ? Jak se cítí? Zero, který nenávidí upíry a nejraději by je zabil pokaždé, když se mu naskytne příležitost, je teď sám upírem. Vím, že bych neměla, ale mám o něho strach. I když na mě zaútočil, tak já... já ho v tom nenechám samotného.

Zero:

Byl jsem ve svém pokoji a balil jsem si věci. Nenáviděl jsem se za to, že jsem ublížil Yuuki. Jak jsem jen mohl! Jsem zrůda, a ještě větší než všichni ostatní. Neumím se ovládat. Jak jsem jen mohl.

Mrštil jsem košilí ze skříně na postel a něco mi vypadlo k nohám. Nějaký papírek nebo něco. Sehnul jsem se k tomu a otočil ho. Byla to fotka mě a Yuuki. Musel jsem se usmát tomu, co tam tehdy Yuuki dopsala: ''Na střední jsme ve stejné třídě. Huráááá!''. Moc jí to na té fotce slušelo. Pamatuji se, jak se mě snažila rozesmát, ale nepovedlo se jí to, a stejně to zkoušela dál. Jak jsem jen mohl jediné osobě mého života, která se o mě tak starala a bála se o mě, tak ublížit? Najednou něco káplo na fotku. Byla to má slza. Po dlouhé době pláču. Je mi to tak líto, Yuuki. Kdybys mi to tak mohla odpustit. Ztrápeně jsem se posadil na kraj postele. Vzal jsem do ruky svoji Blood Rose a odjistil jsem ji. Vzpomínal jsem na dobu, kdy mi ji ředitel dával do rukou se slovy: „Jen dokud budeš prefektem, dám ti tohle. Pro případ, že by se něco stalo. Tahle zbraň nemůže zranit člověka, ale upíra zabije.“ Poslední slova jsem už říkal skoro nahlas. Přiložil jsem si hlaveň ke spánku a zavřel oči.

„Zero!“ uslyšel jsem výkřik Yuuki. Myslel jsem, že se mi to jenom zdá, a chtěl jsem zmáčknout spoušť, ale v tu chvíli na mě někdo skočil a držel mi ruku se zbraní. Otevřel jsem oči a uviděl tvář Yuuki. Seděla na mně obkročmo a zblízka se na mě dívala. Slzy měla na krajíčku.

„Co si, sakra, myslíš, že děláš!“ začala na mě křičet. To se mě snad nebojí?

„Nic,“ odpověděl jsem klidně.

„Lháři! Odlož tu zbraň!“ znova na mě křičela, ale já se jí chtěl zeptat na něco jiného.

„Proč jsi sem přišla?“ zeptal jsem se jí se zájmem. Ona se na mě jen dívala. Věděl jsem to, stále si myslí, že mě může zachraňovat, a neuvědomuje si, v jakém je nebezpečí. Chytil jsem ji za ruku a nohou jsem zatlačil proti ní. Překulil jsem ji pod sebe. Konečně vypadala aspoň trochu vyděšeně. Přiblížil jsem se k jejímu krku. Lákalo mě to, ale přemohl jsem se, teď jí chci jen ukázat, jak je maličká oproti mně. Vzal jsem jeden cíp náplasti a pomalu jí ho strhl. Uviděl jsem dvě rány po mých zubech. Bylo to zvláštní se na to takhle dívat. Přiložil jsem prsty na její bolavý krk a kroužil jsem okolo ranek. Díval jsem se do jejích světle hnědých očí, které se na mě stále koukaly s láskou jako celé čtyři roky. Proč mě nenávidí? Proč? Za to, co jsem jí udělal.

„Copak jsi to neslyšela?“ začal jsem k ní mluvit hlubším hlasem, „ten zvuk, který jsem vydával, když jsem sál tvou krev? Trhá mi to uši a slyším ho stále znova. Když budeš poblíž mě, nikdy nebudeš v bezpečí. Takže, dávej na sebe pozor, Yuuki,“ usmál jsem se na ni a vstal. Ležela na posteli s očima dokořán a ani se nehnula. Vzal jsem si vedle postele kufry a odcházel jsem dveřmi pryč. Doufal jsem, že to někdy pochopí.

Yuuki:

Všude okolo jsem cítila Zerovu vůni. Proč mě stále od sebe odhání? Sedla jsem si na jeho posteli, když mi padla do oka fotka. Byla jsem na ní já se Zerem. On se ní jako vždy mračil a já se vedle něho usmívala. Kéž by mě teď bylo do smíchu. Všechno se zhroutilo, ale já ho nesmím nechat jít. Nezáleží na tom, kolikrát mi řekne, abych šla. Já od něho nikdy neodejdu.

„Zero!“ vykřikla jsem do prázdna a vzala do rukou jeho revolver. Běžela jsem za ním. „Počkej!“ křičela jsem za ním, když jsem ho uviděla na cestě pryč z akademie. „Kam to jdeš! Počkej! Zastav se!“ řvala jsem z plných plic, i když jsem po tom běhu nemohla dýchat. Opřela jsem se o sloup a funěla jsem, ale on stále šel dál. Ani se neotočil.

„Jestli nezastavíš, vystřelím!“ vykřikla jsem poslední větu, na kterou jsem se zmohla. Točila se mi hlava. Zero se otočil a šel ke mně. Chytil hlaveň svojí zbraně.

„Jen si to rameno zraníš ještě víc, než ho máš. Nech mě odejít, Yuuki,“ řekl polohlasně.

„Ne! Nenechám tě jít. Ne bez jediného slova,“ ztěžka jsem dýchala.

„Nikdy se nebudu moci zastavit, kdybych tě chtěl pokousat. Příště, až na někoho zaútočím, mohl bych ho zabít!“ řekl s nepříjemných úsměvem a nastavil svou zbraň, kterou jsem stále držela já, ke svému krku.

„Zastřel mě! Bojíš se mě, nebo ne?“ zasyčel na mě a já nemohla uvěřit tomu, že to řekl. Nikdy bych mu vědomě nemohla ublížit. Ustoupil ode mě pár kroků.

„Drž tu zbraň pevně oběma rukama a namiř na moje srdce! Zabít upíra není zločin! Střílej!“ snažil se mě přesvědčit, ale já to nemůžu udělat. Odpusť Zero, ale já... já nemužu. Nemůžu, protože vím, že máš v sobě tolik bolesti a nenávisti k sobě. Pustila jsem zbraň na zem a běžela k němu. Vší silou jsem ho objala. Třásl se jako tu noc, kdy ho k nám otec přivedl.

„Nemusím nic vědět, ale byli jsme spolu celé čtyři roky. Takže se tě nebojím!“ podívala jsem se mu do udivené tváře, „zastavila jsem předtím a zastavila bych tě znova, kdyby se to stalo. Nenechám tě to udělat! Zastavím tě!“ křičela jsem zoufale a doufala, že mi neodejde. Já budu Zerův strážce. Já, ředitel a Kaname, my všichni ho budeme ochraňovat. Mačkala jsem se k němu a vdechovala jeho vůni. Nepřežila bych, kdyby najednou jen tak odešel.

« Předchozí díl

Autor: MishellMay (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction