OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » V objetí zrůdy 6

04.08.2011 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 3482×

6. kapitola

Náhlý klid v domě jasně značil, že většina členů bratrstva se vydala opět na lov. Bella přešla po pokoji a vyšla na chodbu. Dostala neodbytnou touhu alespoň na chvíli vypadnout na čerstvý vzduch. Přešla chodbou až k ochozu, který se táhl po jedné celé straně domu.

Blaženě si povzdechla, když jí chladný noční vzduchu ovanul tvář. Nikdy dřív to nedokázala tak ocenit jako teď, po několika týdnech v zatuchlém páchnoucím slepení. Přešla až k zábradlí a opřela se o něj. Chlad se jí zahryzl do holých paží, ale to jí bylo jedno. Dál si užívala ten pocit svobody.

„Není ti zima?“ Vyděšeně se otočila.

Phury stál ve dveřích a sledoval ji. Než stačila odpovědět, už jí podával vlastní bundu.

„Děkuji,“ hlesla, když jí ji Phury přehodil přes ramena. „Taky ses přišel pokochat?“

„Ani ne, viděl jsem tě na kamerách,“ odpověděl po pravdě. „Chtěl jsem s tebou mluvit.“

„Aha.“ Na víc se nevzmohla.

„Víš,“ zamumlal rozpačitě a opřel se o zábradlí vedle ní, „dělám si o tebe starosti. A nejen já.“

„To je zbytečné, už jsem v pořádku.“

„Ne myslím, že nejsi,“ zavrtěl hlavou. „Upnula ses k Zsadistovi a já zřejmě tuším proč, ale tohle není nejlepší nápad.“ Čekal, že nějak zareaguje, ale jen tam stála a zírala do noci. „Jestli se cítíš líp poblíž něj, měla bys vědět čeho je schopný, co vlastně dělá tam venku...“

„Ale já to vím,“ otočila se k němu. „Zabíjí a mučí bezduché, vyžívá se v tom a nikdy nemá dost. Myslíš si ale, že mi to vadí?! Šest týdnů mě den co den vyvlekli z toho smrandlavého brlohu, aby mě mlátili nebo nutili dívat se, jak mučí a zabíjí další a další z nás. Ani oni nikdy neměli dost!“ vychrlila na něj a prudce se nadechla. „Nedali nám pokoj, ani když nás odtáhli zpátky do cel. Nechávali schválně otevřené dveře, abychom slyšeli křik i těch ostatních. Den co den celé ty týdny mě mlátili a nebo nechali poslouchat, jak mučí jiné.“ Zavrtěla hlavou. „Není mi jich líto. Ať jim Zsadist udělá cokoliv, zaslouží si to beze zbytku.“

Strhla si z ramen jeho bundu a podala mu ji. Cítila se najednou vyčerpaná, že sotva stála na nohou. Chtěla se vrátit zpátky, ale Phury za jejími zády si povzdechl.

„Vědělas, že nenávidí ženy?“ hlesl tiše. Bellu to ale zarazilo uprostřed kroku. „Všechny, bez výjimky.“

Prudce se k němu otočila a otevřela pusu, aby ho zarazila. Nedal jí šanci cokoliv říct.

„Nedokáže se jich ani dotknout a pokud ano, tak to rozhodně není něco, na co by rády vzpomínaly.“

Bella to chtěla popřít, ale nedokázala to. Tak nějak uvnitř věděla, že mluví pravdu.

„Proč?“ zašeptala přiškrceně, že to Phury spíše odtušil z jejich rtů.

„Víš co je to otrok krve?“

Bella přikývla. Nechtěla to slyšet a Phurymu bylo jasné, že mu za tohle Zsadist nejspíš zláme kosti v těla. Jenže stejně tak jako se ona nemohla jen tak otočit a odejít, on nemohl mlčet. Potřebovala to slyšet.

„Nejsilnější krev mají válečníci a proto jsou i nejvíce cenění jako...“ Zarazil se. Nechtěl to moc rozebírat. „Drželi ho čtyři století. Celou tu dobu uvázaného na řetězech a odkázaného na rozmary zvrácené upírky, která si ho držela pro zkrácení dlouhé chvíle a krmení. Když jsem ho našel, netušil ani, kdo je.“

Bella se opřela záda o zeď, protože ji nohy vypověděly službu.

„Jestli si myslíš, že po tom, čím sis prošla, máš dobrou představivost o mučení, tak tě ujišťuju, že to není ani střípek toho, čím si prošel on.“ Přešel k ní, aby ji donutil k němu vzhlédnout. „Zsadist není jenom jeden z členů bratrstva, ale i můj vlastní bratr a já bych pro něj obětoval i vlastní život, to ale nic nemění na tom, že je nebezpečný, a tobě obzvlášť.“

Dívala se na něj. Viděl, že chápe co jí právě řekl.

„Pojď, raději tě odvedu dovnitř.“

Zavrtěla hlavou.

Nechal ji tedy stát tam. Věděl, že to musí strávit.

Belle trvalo půl hodiny, než sebrala dostatek sil a odvahy, aby se postavila znovu na nohy a dovrávorala dovnitř. Vešla do Zsadistovi ložnice, kde se vysíleně zhroutila na postel. Všechno jí to stále vířilo hlavou. Stulila se do klubíčka a přitáhla si na sebe pokrývku, přesto jí pořád byla zima.

Nechápala, jak to mohl vůbec přežít. Nezešílet. Zároveň se jí v paměti přehrávaly útržky vzpomínek. Zsadist se k ni nikdy nepřiblížil, pokud to nebylo vyloženě nutné. Pamatovala si, že ji nesl, že s ní byl v tom autě, ale pak... Nikdy se k ní nepřiblížil na méně jak dva metry a i tak byl napjatý jako struna. Vlastně najednou nechápala, proč ji tady vůbec nechal. Slzy jí stékaly po tvářích a ona už neměla ani sílu je otřít.

Zsadist se s ostatními bratry přemístil znovu do sídla bratrstva. Zbývalo už jen půl hodiny do rozednění, ale tahle noc opravdu stála za to. Adrenalin mu ještě pořád koloval v těle, když otevíral dveře do ložnice. Bella ležela na posteli stulená do klubíčka.

Jako by to pro něj bylo už přirozené, přešel potichu pokoj, aby ji nevzbudil a odložil si věci na židli. Pak se vytratil do koupelny. Nesnášel pach bezduchých. Nemohl se dočkat, až ho ze sebe smyje. Zabralo mu to sotva deset minut a už vycházel znovu z koupelny a zamířil přímo ke svému lůžku u okna. Cestou ho ale něco zarazilo. Všude bylo ticho. Naprosté. Ani zaševelení vzduchu.

Prudce se otočil k posteli.

„Bello,“ zaskřípal mu hlas.

Když otevřela oči, téměř si nahlas oddechl. Na malý okamžik, si myslel... Trhavě se konečně nadechla a po tváři se jí začaly řinout další slzy. Zsadist je vyděšeně sledoval, stejně jako mokrý povlak pod její tváří. Ten pohled ho trhal na kusy, ale netušil co dělat. Přešlápl nerozhodně na místě. Neodvažoval se jít blíž k ní a ona to viděla. Zavřela znovu oči a s dalším trhavým nádechem vzlykla, až se bou celá trhla.

To už nevydržel ani on. Než si vůbec uvědomil co dělá, ocitl se vedle postele a klekl si.

„Bello, co se stalo?“

Překvapeně otevřela oči, když se jeho hlas ozval tak blízko. Byl od ní sotva metr. Stačilo by jí jen natáhnout ruku a mohla by se ho dotknout. Přejížděla po jeho tváři alespoň pohledem.

Zsadist vnímal její pátravý pohled, stejně jako vzlyky, které ustaly a její zklidňující se dech. Začínal se smiřovat s tímhle divným vlivem, který na ni měl. Většinou se od něj všichni snažili držet co největší odstup. Kromě ní. Jako by ji naopak jeho přítomnost uklidňovala. Nechápal to.

Bella pátrala v jeho tváři po odporu a napětí, ale nic z toho tam nenašla. Zahledla v ní podivnou odevzdanost. Vzhledem k situaci to však bylo více, než v co doufala. Dívala se na něj, zatím co se jí začaly únavou klížit oči. Nechtěla spát, ale nedokázal proti tomu déle bojovat.

Probudila se o pár hodin později. Pohled jí okamžitě putoval k oknu, ale zem pod ním byla prázdná. Nebyl tam Zsadist a ani jeho deka. V panice se rozhlédla okolo, ale nebylo po něm ani stopy. Jeho oblečení ale pořád viselo přes židli.

Teprve pak zaregistrovala i něco dalšího. Pravidelný tichý zvuk. S bušícím srdcem se přitáhla k okraji postele a nahlédla vedle ní.

Zsadist měl jednu paži stočenou pod hlavou a pravidelně oddechoval. Bella na něj zůstala chvíli nevěřícně zírat. Vlastně ho za celou tu dobu neviděla spát. Vypadal najednou tak uvolněně. Byla více znát i podoba s Phurym. A Phury byl zatraceně pohledný. Skoro jako její Zsadist.

Stulila se na úplný okraj postele, aby ho mohla pozorovat. Najednou jí to bylo všechno jedno. Phury říkal, že Zsadist nenávidí ženy, že se k nim nepřiblíží a pokud ano, tak jen aby je týral. Ona v něm ale nic z toho neviděla. K ní se nikdy nechoval nenávistně. Možná odtažitě a chladně, ale i přesto neměla nikdy strach, že by jí mohl ublížit. Spíše naopak.

Ne on není jako ostatní a asi se od něj nedočká toho, co by normálně žena od muže čekala, ale jako že nad nimi dohlíží všemocná Stvořitelka, bude vděčná za cokoliv, co jí bude moct nabídnout.

Zsadist rozespale zamrkal do tmy. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy takhle dlouho spal. Vlastně nedokázal usnout, co tu Bella byla. Vzpomínka na ni ho donutila vzhlédnout k posteli. Chtěl se zvednout, ale zarazil se právě v čas.

Bella klidně oddechovala a ve tváři měla tak klidný výraz, jako by ji konečně opustily všechny noční můry. Viděl to moc moc dobře, protože se z velké části nakláněla přes okraj postele přímo nad ním. Vlasy jí spadaly přes pelest až na jeho rameno a při každém nádechu ho jemně lechtaly.

Ztuhl netušíc co dělat. Jestli se ještě trochu pohne, spadne přímo na něj. Jenže pokud by vyklouzl, dopadla by přímo na zem.

„Bello,“ zašeptal přiškrceně. Nechtěl ji vyděsit, ale potřeboval, aby se vzbudila.

Se zamumláním se zavrtěla a v příštím okamžiku vytřeštila oči. Ramena se jí ocitla v ocelovém stisku. Okamžitě to však vytěsnila. Dívala se přímo do Zsadistovi tváře. Byl od ní sotva dvacet centimetrů a jí došlo proč. Doslova visela přes postel a nebýt jeho sevření, spadla by přímo na něho.

Něco ale bylo špatně. Do rozespalého vědomí se stále ostřeji zařezával jeho pohled a přiškrcený dech přes zaťaté zuby... Když jí konečně došlo co se děje, prudce se vzepřela na pažích a v momentě se ocitla na druhém konci postele.

Zsadist se okamžitě posadil a opřel se dlaněmi o kolena. Dýchal zhluboka, jako by se snažil uklidnit.

„Omlouvám se,“ hlesla. „Mrzí mě to.“ Zsadist se na ni ani nepodíval a jen se okolo ní mihl do koupelny. Nejraději by si nafackovala. Když se ozval zvuk vody, málem jí vyhrkly znovu slzy do očí. Představa, že se tam drhne jen proto, že se jí dotkl, se jí bolestně zarývala do mysli. Pak si ale uvědomila, že neslyší cákání. Voda volně odtékala. Pustil ji jen proto, aby vytvořil nějakou zvukovou kulisu. Vlastně jí bylo jedno, jestli vedle právě nadává nebo to prostě jen rozdýchává. Ulevilo se jí.

Když o pár minut později vodu zastavil a vyšel z koupelny, ani se neotočila. Seděla na posteli s nohama přitaženýma k hrudi a napjatě poslouchala každý jeho pohyb za jeho zády. Jen se oblékl a byl pryč.

Bella si položila hlavu na kolena. Pokazila to, ale tentokrát alespoň už Zsadistovo chování trochu chápala. Nedělala si iluze, že se najednou něco změní. Ne, v jeho případě musela být ráda i za drobnosti. Jako že netřískl dveřmi.

>>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek V objetí zrůdy 6: