OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » V objetí zrůdy 40

16.11.2011 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 3982×

Hrdost. Přesně to cítila kdykoliv sem přišla, hrdost nad tím, že ji přizvali. Byla to velká čest a zároveň zodpovědnost. Obzvláště, když si uvědomila, že většina ostatních mužských členů byli usedlí a zastaralí páprdové, kteří více dbají na tradicích než na vnímání současného světa.

Ozvalo se dvojité zadunění oznamující započetí sněmu. Pohled všech se obrátil k drobné vyschlé postavě upíra ve splývavém hábitu. Byl to nejškrobenější tajemník, jaký kdy vůbec byl. A přesně sem zapadal.

40. kapitola

V celém sále to hlučelo. Poslední události se nevyvíjely právě nejlépe. Mnohým upírům se nelíbilo, že jsou jejich řady stále decimovány a pronásledovány bezduchými. Připadalo jim, že rada starší i všichni v popředí nedělají dost. Měli dost života ve strachu.

A tenhle nátlak se pomalu začínal projevovat i na názorech rady.

„Musíme být jednotní,“ zahřímal šedovlasý upír s protáhlou bradou.

„Jak můžeme být ale jednotní my, když dokonce i náš král balancuje mezi svými povinnostmi a tou bandou hrdlořezů?“

Bella se otočila tím směrem. Ozvalo se to ale z hloučku na druhé straně. Podle několika souhlasných zamručení to ale nebyl ojedinělý názor.

„To je pravda, měl by se soustředit na to, co je jeho hlavní úlohou,“ přikývl další a rozohnil se. „Vlastně, celá ta smečka by měla být více pod dohledem. Jsou naprosto nezvladatelní.“

„Vždy byli takový, proto jsou tak dobří v tom co dělají.“ Bella zatěkala vděčně pohledem k usedlému upírovi, kterému se příliš nelíbilo, kam jeden z jejich mladších členů mířil. Stejně jako Belle.

„Ale no tak, buďme k sobě upřímní. Vždyť je to tlupa zabijáků, zuřivých zvířat, kteří se musí dokonce stranit nás ostatních.“

„Randolfe, kroť se! Uvědom si, že mluvíš i o našem králi!“

V sále se to ještě více rozšumělo. Bella měla co dělat, aby se udržela v klidu. Neřekla zatím ani slovo, jen napnutě čekala, kam tohle vyústí. Stejně jako Rehve.

Alespoň si to myslela.

„Santigo, William, Trendel, Oviago, Seneril, Peter, Wagar, Liegen,“ ozvalo se sálem. Rehve vyjmenovával ta jména přejížděl po ostatních přimhouřeným pohledem. „Tohle je jen zlomek z těch, kteří byli v posledních letech pobiti. Byli jedněmi z nás, členové vašich rodin. Jak můžete plivat na ty, kteří se jako jediní dokáží postavit těm zrůdám, které nás vybíjejí.“

Všichni ztichli.

„Jednáte tu o politice a zapomínáte na to, o co tu hlavně jde, o životy nás a našich rodin. Vy možná dokážete tohle přehlížet, já ne.“

Pohled mu mimoděk zatěkal k Belle.

„A ať se chovají neurvale jak chtějí a jsou zdivočelí jako zvířata, potřebujeme je. Teď víc než kdykoliv dříve.“

Všude se rozhostilo ticho. Rehve se opřel zpátky do křesla a čelil všem pohledům s chladným odhodláním toho, kdo neustoupí ani o píď. Bella jej sledovala s hrdostí. Vztáhla k němu ruku a sevřela tu jeho v dlaní. Ohlédl se k ní. Střetl se s jejím pohledem plným lásky, hrdosti a vděku. Sevřel její ruku pevněji a pousmál se na ni.

Odtrhla od něj pohled a podívala se znovu po sálu. Upíraly se na ně pohledy. Ne jen pro to, co zde Rehve řekl, ale také jeho vlastní důvody. Všichni tu ztratili členy svých rodin, znali ten strach, který cítili při pomyšlení na ty bezduché kreatury. Jenže nebylo mnoho těch, kdo by se s nimi setkali tváří v tvář a přežili by. Bella ano. Byla živoucím důkazem toho, proč bratrstvo potřebují.

„Řekli jste, že jsou zuřiví zabijáci,“ zašeptala. V tom nastalém tichu to ale stačilo. Slyšeli ji všichni. „Ano, jsou, ale já viděla, jak bezduší mučí naše muže, zabíjí je, a věřte mi, to co dělá bratrstvo, je jen malý zlomek toho, co by za to měli sklidit.“

Nikdo si netroufl to vyvrátit.

* * *

Bella se i s Rehvem ocitli v šeru, kde jediným světelným bodem byly dvě kontrolky na dveřích. Naposledy mu vděčně stiskla dlaň. Poslední dobou na Rehva zapomínala. Už nebyl jediným mužem, který ji chránil. Ne, tím byl teď její Zsadist. To ale neznamenalo, že by kdy Rehve tuto úlohu vzdal. Sama si uvědomila, že ho odsunula na druhou kolej. I přesto to byl stále její milující bráška, který stál vždy při ní.

„Myslíš, že se rada vážně pokusí nějak zasahovat do bratrstva?“ zeptala se s obavou.

„Ne,“ zavrtěl okamžitě hlavou. „Stačilo jim jen připomenout to, na co občas zapomínáme. Oni se vlastně s nikým s bratrstva nikdy nesetkali. Znají jen legendy o nich. Hrůzostrašné historky a pak i ty horší věci, ty skutečné,“ uculil se. Bella ho dloubla do hrudi. Tohle nebyla právě nejlepší doba na takové rýpání. „To, že je ale potřebujeme, vlastně vědí všichni. I když se jim to nemusí líbit.“

Přikývla.

„Děkuji,“ špitla.

Na rozloučenou ji políbil na čelo a přemístil se pryč.

Možná to tušil nebo cítil. Bella otevřela dveře a ocitla se přímo před Zsadistem. Překvapeně se zarazila.

„Jdeš pozdě,“ zavrčel a ani se nepohnul.

Přesvědčila se, že lepší bude mlčet. Neříkala, kdy se vrátí a on tu byl nějak podezřele brzy. Neznat jeho důvody, ohradila by se. Takhle se na něj ale usmála a překonala tu malou vzdálenost mezi nimi. Přitulila se k němu a okolo ní se okamžitě obemkly jeho paže.

„Taky se mi stýskalo,“ zapředla.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek V objetí zrůdy 40: