V objetí zrůdy 19 • OurStories.cz ~ naše povídky

Jejich svět má vlastní pravidla a Bella je donucena je znovu začít brát v potaz. Uvědomit si svou situaci, která se nemění, ačkliv se drží stále takhle stranou.
Její život a osud totiž nezávisí na ní, ale na jejím bratrovi Rehvovi, stejně jako zbytku její rodiny. Vše co se jich dotýká má právo rozhodovat jen on. Tato pravidla jsou závazná a nikdo z jejich vrstvy se je nedovolí opomíjet. Stejně jako Bellin lékař, který má povnnost ho o jejím stavu informovat.

02.09.2011 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 3632×

19. kapitola

Hodila zakrvácené gázy do koše. Dokonce i vůně jeho krve ji doháněla téměř k nepříčetnosti. Polkla přes stažené hrdlo. Doslova se musela nutit, aby douklízela poslední stopy po jeho ošetřování.

Pak se vydala nahoru. Potřebovala sprchu, ideálně ledovou. Ruka jí instinktivně vylétla k bříšku. Dobře, tak jen studenou.

Nedošla však ani na vrchol schodiště.

Dole se ozvalo tiché zaskřípání podlahy a pak dech. Díky tichu v domě a citlivému sluchu si okamžitě uvědomila, že tam není sama, stejně jako fakt, že tohle nebyl její Zsadist. Zatuhla s nohou položenou na dalším schodě a rukou volně položenou na zábradlí.

Dokonce i dech se jí zadrhl v krku.

„Bello?“

Tohle jediné slovo málem způsobilo, že dosedla na schody, jak jí tělem projela úleva.

„Jsem tady.“ Musela se sama sobě usmát a zakroutit nad sebou hlavou. Už jí to tu lezlo samotné na mozek.

Uvolněně začala scházet dolů. Už jí scházely jen tři poslední schody, když se pod schodištěm objevil Rehve.

Už to bylo pár týdnů, co ho viděla naposledy. Stýskalo se jí po bráškovi. Její nadšení ale zchladil jeho pohled. Upřený dolů na její břicho a teprve po několika dlouhých vteřinách začal putovat nahoru k její tváři.

Jeho obličej byl stažený v chladnou neproniknutelnou masku. Nemusela dlouho váhat proč.

„Víš to,“ hlesla a došla až před něj.

„To je všechno, co mi k tomu řekneš?!“ V hlase mu zazníval těžce potlačovaný vztek. „Byl za mnou tvůj doktor. Víš jak jsem se cítil? Jaký to pro mě byl šok?!“ Odstoupil od ní, jako by si najednou nevěřil a ruce mu vylétly vzhůru. Zlostně si prohrábl vlasy. „Doteď jsem tomu vlastně nevěřil.“

Bella okolo něj prošla a vykročila k obývacímu pokoji. Tohle nebylo právě vhodné místo na řešení rodinných nepříjemností. Tak ji to vždycky učili.

Vlastně jí to bylo fuk, kde na ni bude řvát. Chtěla trochu času na srovnání. Měla vědět, že se to Rehve brzy dozví. Byl přece hlava jejich rodiny. Měl za ně zodpovědnost a moc rozhodovat o jejich osudu. Cokoliv se dotýkalo rodiny, muselo vést přes něj a on to musel schválit.

Došla až do středu pokoje, než se k Rehvovi znovu obrátila. Ruce si založila na prsou. Z celé její pózy, hrdě zvednuté brady, vzpřímených zad i klidného výrazu čišelo odhodlání.

„Takže co chceš ode mě tedy ještě vědět?“

Rehve se ztěžka opřel o opěrku křesla a prsty se mu do ní zabořily. Ztěžka opřený se na ni nevěřícně podíval.

„Co chci vědět?!“ Zhluboka se nadechl, jako by se jen stěží udržoval v tomhle téměř příčetném stavu. „Co bys tak asi řekla?“ zavrčel. „Především s kým to máš.“

„To je má věc,“ odbyla ho bez mrknutí oka. „Ještě něco tě zajímá?“

„Zajímá mě,“ napřímil se a vykročil pomalu k ní. „Kdo bude otcem toho parchanta, co nosíš!“

Trhla sebou při tom oslovení. Toho si všiml i on.

„Oba víme, že je to tak. Nemůžu sice hlídat s kým spíš, ale to že se k tobě nikdo nehlásí vím s naprostou jistotou.“

V tom měl pravdu.

„Má to vůbec v úmyslu?“

Její mlčení mu bylo dostatečnou odpovědí.

„Myslel jsem si to. Chlap, který se plíží tvé vlastní rodině za zády a neodváží se mi podívat ani do očí... Tohle ti nedovolím. Nedopustím, aby sis zničila život a pověst naší rodiny.“

Jak se rozhodoval co dál, nabýval jeho postoj stále většího klidu a jistoty. Chladné jistoty toho, kdo je zvyklý dělat to, co považuje pro rodinu za nejlepší.

„Rehve?“ zarazil ji jeho rozhodný výraz. „Co chceš dělat?“

Zamyšleně hleděl stranou a jen k ní přistoupil a políbil ji na čelo, jako už tolikrát. Nikdy jí z toho ale neběhal takový mraz po zádech jako teď.

„To co musím, Bello.“

Ruka jí instinktivně vylétla k bříšku. Jako by toho malinkého tvorečka chtěla začít chránit.

Rehve při tom pohledu ztuhl. V očích se mu mihlo něco, co se bolestně zabodlo i do Belly.

„Ne, to bych nikdy neudělal,“ hlesl takovým tónem, jako by mu vrazila facku. Nechápavě vzhlédl zase k její tváři s nevěřícným šokem, jak ji něco takového mohlo vůbec napadnout.

„Já... já jen...“ Nedokázala mu to vysvětlit. Ten tvoreček pro ni byl tím nejdůležitějším na světě. Věděla o něm sotva pár dní a přesto se stal středem jejího vesmíru a jakékoliv nebezpečí co by mu mohlo hrozit ji děsilo do morku kostí.

Rehve došel znovu až k ní a objal jí tvář do dlaní a zvedl ji k sobě, aby mu musela hledět do očí. Byl to přece její bráška, miloval ji. Věděla to. To jen ty všechny pocity, které s ní zmítaly...

„Bello, nikdy bych neudělal něco, co by ti mohlo uškodit. A ani to mu,“ podíval se dolů na její dlaň, která stále ležela na jejím bříšku. „Ani tomu malému.“

Přikývla. Věděla, že mluví pravdu. Kdysi jí byl tím nejbližším koho měla. Před tím vším. Než ji tohle všechno změnilo. Než ji unesli, než poznala Zsadista, než si uvědomila, na čem jí doopravdy záleží. Bývala přesně jako on. Poslušná loutka jejich pravidel a zákonů. To proto přesně věděla, co se mu odehrává v mysli.

„A pokud ten, kdo je za to zodpovědný nedokáže čelit tomu všemu a být ti mužem, jakého si zasloužíš, tak se o tebe postarám. Najdu ti někoho, kdo toho schopný bude.“

S tím ji pustil. Myslel to jako slib. Jí to ale znělo jako výhrůžka.

„Ne, Rehve, to ne!“

O ji ale neposlouchal.

„Já nikoho nechci!“

„Nesmysl,“ odbyl ji. „Nemůžeš vychovávat dítě sama.“

„Je to mé dítě a budu ho vychovávat jak budu chtít!“ Představa co má její bratr v plánu ji obrala o klid. A nejvíce to, že on to vlastně mohl udělat!

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction