OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » V objetí zrůdy 17

31.08.2011 (19:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 3773×

17. kapitola

Před několika dny byla přesvědčená, že už nemůže být šťastnější. Mýlila se. Teď, když tu stulená ležela, dlaň položenou na bříšku, kde se skrývalo to stvořeníčko a okolo sebe cítila jeho... Mocná hruď se mu v pravidelném rytmu zdvíhala, paže opatrně ovinuté okolo ní. Teď teprve věděla, že více už není. Do očí se jí draly slzy i přes zavřená víčka. Na rtech měla stále ještě ten nepřítomný úsměv. Chtělo se jí štěstím plakat i smát zároveň. Znovu.

Zavrtěla se a pohladila bříšky prstů jeho kůži na rameni. Napadlo ji, jestli ji někdy vůbec přejde to nutkání se ho stále dotýkat, cítit jeho těžkou vůni a jeho pokožku se otírat o tu její. Doufala, že nikdy.

Aniž by se pohnul, otevřel oči. V očích měl otázku, ale ona se jen spokojeně usmála. Ne nic jí nescházelo. Věděla, že nespí. Podle odbíjení hodin z přízemí věděla, že se venku už musí stmívat, ale on tam celou dobu jen ležel a držel ji. Neusnul. Jako by si ji hlídal. Jako by byla jeho poklad a on strážný pes, který nikomu nedovolí se byť jen přiblížit.

Vzepřela se na lokti a natáhla se k němu. Dlaněmi se opřela o jeho hruď a jeho dlaně se jí přesunuly jemně na záda. Povytáhla se ještě o kousek výš a zírala přímo do jeho přivřených černých očí. Byly jako noc. Teplá a vlídná, která vám obemkne a schová. Plná příslibů to ho, co se může odehrávat v jejích hlubinách.

„Bojím se,“ zašeptala tak blízko jeho rtům, že cítil chuť jeho dechu.

Zkrabatil čelo, ale ne překvapením. Spíše, jako by to čekal, jako by to bylo něco přirozeného.

Vytáhla jednu dlaň a položila mu ji na tvář. Prsty polaskala jemnou kůži pod svými prsty.

„Bojím se, že mám víc, než by jeden mohl kdy mít, než si kdokoliv zaslouží.“

Nedala mu možnost ani zareagovat a konečně překovala tu nepatrnou vzdálenost. Byl ještě trochu mimo, jak ostatně většinu tohodle dne, když jí začal konečně vycházet vstříct. V tomhle jeho tělo nikdy nezklamalo. Jako by ho jeden její pohyb dokázal ovládat. Kdykoliv se k němu přiblížila, jeho ruce se okolo ní automaticky ovinuly. Tam kde její pohyb končil, tam ten jeho navazoval.

Téměř ho to až děsilo. A ještě více to, že on totéž dokázal s ní. Kdykoliv se k sobě přiblížili, každý jejich pohyb se změnil v tanec dvou těl a jejich mysl to jen dokázala vnímat a unášet se tím.

Přitiskla se k němu ještě těsněji. Dolehl zády na postel a ona se tak ocitla na něm. Laskala prsty jeho tvář a dlaň měla položenou na jeho hrudi, jako by vnímala jeho zrychlující se údery srdce.

Nohy si pomalu přitáhla k tělu a přejela mu při tom kotníkem přímo přes rozkrok. Jeho tělo zareagovalo okamžitě. Se zasyčením se napnul.

Na rtech ucítil pohyb jejích úst, když se spokojeně usmála. Sjel dlaní níž, až k jejímu zadečku a přitáhl si ji ještě výš. Stačilo tak málo a jeho sebeovládání by to nevydrželo. Byl to už druhý den, kdy se s ní nemiloval. Byl to pro něj menší problém, než by si po těch uplynulých nocích myslel. Až tedy na malé výjimky, kdy se hlad po jejím těle ozval s o to větší razancí.

Odtáhla se ústy a pak mu po rtech ještě se spokojeným zamručením přejela.

„Měl bys jít.“

Užíval si ještě chvíli její dotek a chuť. Stále ještě netušil, jak je to možné, ale milovala ho takového, jaký opravdu byl. Věděla, co je zač, co dělá. Byla to část života, kterou by před ní nejraději skryl stejně hluboko, jako se kdysi pokoušel pohřbít svou minulost. Ji nic z toho však neděsilo. Pro ni to byla součást něho, která k němu patřila. Stejně jako vědomí, že každý večer odchází, aby tam venku zabíjel a vyžíval se v mučení bezduchých. Ukájel se v jejich bolesti a rval je na kousky rukama, které se jí pak dokázaly dotknout tak jemně, že to stále ještě nedokázal pochopit.

Povzdechl si a s rukou ovinutou okolo jejího pasu se převalil na bok. Sklouzla tak na postel vedle něj. Sedla si a nohy si přitáhla k tělu. Pozorovala ho, jak si začal oblékat kabát a zastrčil si do opasku zbraň a do pouzdra dýky.

Když se k ní nakonec otočil, zarazil se při pohledu na ni. Vlastně ani ne tak vinou jejího hebkého těla, které měl na dosah, ale spíše se v něm ozval s novou silou ochranitelský pud. Zešílel by, kdyby se jí mělo něco stát. Teď už ale nešlo je o ni. Te drobek tam uvnitř jejího lůna i on na něj začínal mít vlastní vliv. Jako by to pouto k ní ještě zesiloval.

„Budu v pořádku.“

Přimhouřil oči.

„Občas mě děsíš.“ Zavrčel, když přesně uhodla na co myslel.

Rty se jí zvlnily do úsměvu. Byl to poslední co zahlédl, než se přemístil.

Přízemím se nesl cinkot nádobí, mlaskání a občas i zamumlání o sůl nebo něco jiného. Zsadist vlastně ani netušil, kolik je hodin. Nějak o tom prostě ztratil ponětí. Přemístil se tedy do haly. Podle zvuků ale usoudil, že ještě má čas, než se ostatní začnou připravovat na další lov. Vydal se tedy nahoru, aby se převlékl ze včerejšího oblečení.

Jeho mysl jako by však zůstala tam. Popravdě. Pořád si ještě úplně nedokázal srovnat, že by měl mít na svědomí dítě. Zrovna on! Ani Wrath nebo Rhage, kteří těmi svými nadrženými pachy zamořovali neustále celý barák. Nedávalo mu to smysl.

Nevšiml si ani, jak zvuky z jídelny utichly, když prošel okolo. Wrath se právě natahoval pro mísu salátu. Pohled mu vystřelil ke dveřím a ztuhl s rukou napřaženou přes stůl. Všichni ostatní z bratrstva to okamžitě zaregistrovali. Kdo mohl, naklonil se.

Zahlídli už jen jeho mizející postavu. Z celého jeho postoje něco vyzařovalo. Hlavu měl nepřítomně skloněnou, paže volně svěšené podél těla. Jako by se bezradně v něčem utápěl. Byl naprosto mimo.

Wrath se podíval po ostatní. Byli na tom všichni stejně. Nikdo si nedokázal vysvětlit, co se to s ním děje. Netušili, kam stále mizí a do čeho se namočil. A především nedokázali odhadnout, jestli to Zsadista úplně neodrovná tak, aby nad sebou ztratil kontrolu. To Wrathovi leželo v hlavě především.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek V objetí zrůdy 17: