OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » V moci magie - Prolog + 1. kapitola

20.06.2012 (12:00) • SoledatBathory • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 12× • zobrazeno 3307×

První kapitolka je tak trochu nudná, ale i tak doufám, že se Vám zalíbí. Na konci jsou na nákupech, jen abyste pochopili, jak se bude oblékat atd., jinak obrázky oblečení se budu snažit dodávat vždy.

Prolog

Ležela jsem na zemi a nemohla s pohnout. Kdybych se hnula, nevydržela bych bolest a rozkřičela bych se. A tak jsem ležela v kaluži krve, do které padaly kapky deště a tiše, pomalu umírala. Byli rychlí a překvapili mě. Bylo jich na mě moc a překvapil mě. Ani jsem se nestihla bránit. Zatracený Šedohřbet. Zradu bych čekala od kohokoliv, ale od něj? Nikdy. Co se stalo, stalo se. Stejně s tím nic nenadělám. Doteď nechápu, jak se mu podařilo je přesvěčit, že za smrt jejich blízkých mohu já. To on je zabil. A pak, aby se mě zbavil, na mě poštval Mozkomory a čaroděje. Někteří měli právo se mstít, ale někteří se mstili na špatném člověku. Ale musím se vzpamatovat. Jsem Blacková, smrtijedka a Zmijozelka, tak tu nebudu čekat na smrt. Dýchám, takže mám ještě šanci. Hůlku mi nesebrali, měla by tu někde poblíž ležet, takže ji musím najít. I když mě to stáno obrovské úsilí, nakonec jsem začala rukou pomalu prohmatávat zem. Hůlku jsem opravdu našla, ale než jsem stihla vyřknout z posledních sil nějaké slovo, zaslechla jsem kroky směřující sem. Nevím jak, ale moje slabá, roztřesená ruka od krve dokázala hůlku schovat do hábitu. Kroky se u mě zastavily. Hlasy něco říkaly, ale slabostí jsem jim nerozuměla. Pak se jedna z osoba sehnula ke mě a zkontrolovala, jestli dýchám. Poté mě strašně rozbolela ta obrovská tržná rána na zádech a já málem omdlela. Ale jen málem. Teď si nemohu dovolit upadnout do bezvědomí. Pak mě ale někdo přetočil na záda a zvedl. Mým tělem projela obrovská bolest a já stejně do toho pitomého bezvědomí spadla.

1. kapitola

Temnota v mé hlavě se začala projasňovat. Začala jsem slyšet hlasy.

„Nevím, jestli bylo dobře, že ji Diego proměnil. Vypadá spíš jako malá holka, než někdo, kdo by měl zabíjet." Ozval se pochybovačně dívčí hlas.

„Dí ví, co dělá, Vito. Možná vypadá mladě, ale lovkyně z ní bude skvělá. Třeba i lepší, než jseš ty." Škádlil ji domýšlivý, mužský hlas.

„Pokud se tedy sama nezapíchne katanou ještě předtím, než se pustíme do boje." Podotkla klidně opět ta samá žena, asi tedy Vita, jak ji pojmenovat ten muž.

„Nevypadá na barbie, co se bojí, aby si při držení dýky nesedřela lak na nehty." Oponoval jí muž, jehož jméno stále nebylo řečeno. Přestalo mě bavit poslouchat, co si o mě myslí. Asi by bylo na čase připomenout se. 

„Držela jsem mnohem nebezpečnější předměty, než je dýka, nebo katana." Díkybohu mě hlas nezradil. Otevřela jsem oči, které mě také potěšily -  bez sebemenších potíží. Oba s sebou polekaně trhli a jejich pohledy se stočily na mě. Vita měla dlouhé rezaté vlasy, které se jí mírně vlnily po pás a bledě modré, pomněnkové oči. Byla středně vysoká, štíhlá a pod úzkými riflemi a tílkem se jí rýsovaly pevné svaly, které jí však neubíraly na kráse. Obličej měla chladný, žádné výrazné emoce v něm vidět nebyly. Možná mírné překvapení a pobavení.

Kluk měl světlé, neučesané vlasy, které se mu vlnily za ušima po ramena. Měl čokoládově hnědé oči. Taky nebyl nijak extra vysoký, nebo mohutný, ale pod riflemi, tílkem a košilí byly znát pevné svaly. Ten měl překvapení vtisknuté v očích. Po chvilce se mu tam objevily ďábelské, veselé ohníčky a odhadla jsem ho na veselou, zábavnou povahu. 

„Jenom dobře pro tebe. Tak vylez, musíš se dát trochu do kupy, abych ti to tu mohla ukázat a vysvětlit ti, co vlastně jsi. Pak půjdeme do tělocvičny a zkusím, s jakými zbraněmi si umíš hrát a jak dobře," ujala se slova Vita.

„Lucasi, určitě máš na práci i jiné věci, než okukovat čerstvé lovkyně, na to budeš mít dost času i potom, takže vystřel," vyhodila Case, jak jsem si ho v duchu překřtila, z pokoje.

Vita si mě se zájmem prohlížela. Já se bezitím vyhrabala z postele. Kde mám ale hábit? Hned jsem se také zeptala.

„Neboj, tvoje hůlka je v pořádku, jestli ti jde o tohle, jen nesmíš nikomu říct, co jsi. Tady nikdo o čarodějích neví," uklidnila mě Vita.

„Né, chtěla jsem to vytroubit kdekomu." Protočila jsem oči. „Jak to vlastně víš?" zeptala jsem se se zájmem.

„Jsem taky čarodějka, jen moje hůlka nepřežila," řekla smutně. „No teď se běž osprchovat, umej si vlasy a já ti připravím něco na sebe." Tlačila mě do jedněch dveří, za kterými byla koupelna. Tam byl na háčku můj hábit. Sáhla jsem do jedné ze skrytých kapes a vytáhla moji hůlku. Byla z černého dřeva s blánou z dračího srdce dvacet osm centimetrů dlouhá. Zdobila ji černá rukojeť ve tvaru obtočeného hada, jehož hlava s fialovýma drahokamennýma očima a rudým jazykem taktéž z drahokamů směřovala ke špičce hůlky. Opatrně jsem ji uložila do sametové krabičky.

Vysprchovala jsem se a umyté vlasy jsem si bez zbytečných úprav stáhla do culíku. Na sebe mi připravila černé minikraťasy a tílko. Hned jak mě provede si mě prý vyzkouší. 

Ukázala mi kuchyň a kuchařku Mathylde, obrovskou jídelnu, další lovce a kde kdo bydlí. Taky mi vysvětlila, co to vlastně lovci jsou.

Lovci zabíjejí upíry a vlkodlaky. Mají dvě podoby. Tu z dřívějšího života a bojovou. Z dřívějšího života je jasná: upír, člověk, vlkodlak... V mém případě čarodějka. Bojová je nebezpečná. Mám tvrdou kůži a pronikne jí jen stříbro a diamant a složité slitiny. Stříbro se v bojové podobě zahojí a nenechá jizvy. Diamant a slitiny bohužel jizvy zanechávají a pokud v ráně zůstanou kousky, tak se to nehojí a pekelně to bolí. Jsem rychlejší a silnější, než kdokoliv jiný. Místo zubů mám špičaté tesáky. Taky mám ostré drápy místo nehtů. Bělmo mám zalité černou krví a duhovku dvojbarevnou. Barvy jsou různé. Barva se mění podle nálady. Já mám prý rudou a fialovou. Jsem neplodná. Nestárnu, ale to neznamená, že nemůžu zemřít. Jde o to, v jaké jsem podobě. Můžu se dočasně změnit v upíra, nebo vlkodlaka. 

No pak mě dovedla do tělocvičen. Byly tu i největší sklady zbraní. Bylo tu snad všechno. Střelné zbraně, katany, saie, meče, dýky, nože...

„Vyber si co chceš," řekla mi Vita a vzala si meč. Mě zaujala katana, kterou jsem si také vybrala. Přešly jsme do tělocvičny, kde bojovali i jiní lovci. Boj začal. Vykryla jsem její útoky vcelku jednoduše. Zkoušela jsem ji, jen tak nalehko, abych věděla, co od ní čekat. To mě ale brzy přestalo bavit a zaútočila jsem na ni naplno. Nečekala to ode mě a toho jsem využila. Nestíhala mé útoky krýt a skončila bez meče na zemi s katanou u hrdla. Kolem mě se ozval potlesk. Všichni, co předtím bojovali, stáli v kruhu kolem nás dvou. Ani jsem si nevšimla, že se na nás koukali. Odložila jsem katanu a nabídla jí pomoc při zvedání. Ona toho ale sprostě využila. Strhla mě k zemi a začala mě mlátit. Něco jsem vykryla a něco ne. Taky jsem jí uštědřila rány, ale bylo vidět, že v tomhle má navrch. Nakonec mě znehybnila. Ozval se další potlesk a uznalé mručení. Vstala a nabídla mi ruku. Strhla jsem ji k zemi a vstala sama. Nechat si pomoct je pod moji úroveň. Vyčítavě se na mě podívala a vstala. 

„Tak z tebe uděláme pravého lovce. První zkouškou jsi prošla skvěle. Teď ti dodáme nějaký styl. Vyrazíme na nákupy?" zeptala se. Kývla jsem na to. Potřebuji něco na sebe. Zavedla mě do pokoje. Převlékla jsem se a poprvé se pořádně rozhlédla. Černý starožitný nábytek, ebenová podlaha a krémové táflování z černého dřeva. Koupela a šatna budou chtít předělat. 

Nasedly jsme do červeného sporťáku a vyjely směr nákupní centrum. 

Nejdříve jsme zašly do kadeřnictví a tetovacího studia. Udělala jsem ze sebe můj mudlovský sen, kterého by se mně nikdy jako čarodějce nedostalo. Nechala jsem si udělat tetování, které začínalo na hrudníku a hrot tenkého konce směřujícího dolů mi končil u genitálií. Taky jsem si nechala dát pár piercingů (viz foto na konci článku). U kadeřníka jsem si nechala udělat účes (představte si to bez korunky) a pak se vyrazilo na nákupy. Skončilo to u conversek, steelů, korzetů, minisukní s podvazky, kalhotů s řetězy, kožené bundy, náramků s cvočky a doplňkem na krk, kterého se nevzdám. Domů jsem se vracela spokojená. Cestou jsme se stavily v elektru a dokoupily jsme elektroniku, kterou se naučím používat a barvy na vymalování. Rudou do pokoje a fialovou do šatny. Koupelnu nechám černě obloženou.

A tak začal můj nový život. Stala jsem se někým jiným a naučila jsem se žít bez toho, abych používala hůlku.

Tak a teď pár obrázků, jak se představuji některé postavy:

Stregonica aneb Regon po "proměně". Je změněna v sedmnácti letech. 

Vitoria, lovkyně, co si vzala na starost Regon. Proměněna v sedmnácti letech Mimochodem, koho by zajímalo, kdo na té fotce je, tak je to Lily Cole.

Lucas, také lovec, proměněn kolem 19-21 let, to nikdo neví přesně. Na fotce Jackson Rathbone.

Autor: SoledatBathory, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek V moci magie - Prolog + 1. kapitola: