OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Útočiště v tvé náruči 4



Útočiště v tvé náruči 4Tak zase po dlouhé době nová kapitolka :) Elena si promluví s Damonem a potom s doktorkou Fellovou. Přeloženo se souhlasem od taekwongirl360. *L

Kapitola 4

První sezení

Vedle Damona ti dva kráčeli dolů po chodbě k východu, vedoucímu do zahrad. Ani jeden z nich nepromluvil, slova zatím nebyla potřeba. Stále přemýšlela o první skupinové terapii a jejím rozhovoru s doktorkou Fellovou. A nad Damonovou reakcí na její přiznání při sezení – stále potřebovala vědět jeho názor. Věděla, že o tom chtěl mluvit.

Když zrovna chtěli zamířit ven, Damon se podíval do chodby ke dveřím. Viděla, jak se ušklíbl, než řekl: „Vydrž chvíli,“ pak se pomalu doplížil k tomu pokoji.

Asi si musel všimnout Eleninina tázavého pohledu, protože se na ni ještě podíval.

Damon naznačil prstem. „Ššššš,“ zašeptal a ušklíbl se. Elena přikývla a následovala ho k zavřeným dveřím.

Najednou Damon vykopl dveře. Uvnitř byl malý muž s krátkými, tmavě hnědými vlasy v teplácích a tričku na posteli. Vypadalo to jako pokoj pro jednu osobu.

„Kole! Jak se máš, vole? Už jsi někoho pustil do pokoje?“ Damon jí před očima přišel jako kompletní blázen. To ji rozesmálo.

Ten muž s krátkými hnědými vlasy rychle přešel ke dveřím. „Vvypadni, Damone!“ zakřičel a práskl Damonovi dveřmi před nosem.

Elena byla zděšená jeho chováním. Ale místo toho, aby se naštval, což by byla normální reakce, začal se smát.

„Damone, o čem to, sakra, bylo?“ zeptala se Elena, když pokračovali chodbou.

„Oh, to je jenom jeden idiot. Kol, syn nějakého velkého politika. Je to úplný blázen, ale dostane se odtud za pár týdnů. Nejspíš se vyplatí mít spoje ve vysoké společnosti,“ poznamenal sarkasticky, když zamířili ze dveří.

Vyšli ven a všimla si, že bylo vážně hezky. Damon měl pravdu, bylo krásné počasí a podobalo se to její momentální náladě.

Následovala Damona a všimla si, že mířili ze zahrad do lesa. „Damone, kam to přesně jdeme?“

„Někam od těch uší a očí. Neboj se, není to tam špatné,“ usmál se a vzal ji za ruku. Elena si nemohla pomoct a usmála se nad tím gestem.

Došli k řidšímu lesu. Přímo uprostřed byla dřevěná lavička. Byla schovaná od centra a zdálo se to jako perfektní soukromé místo. Cítila tu mír a byla tu s Damonem, což bylo ještě lepší.

„Prosím, sedni si,“ ukázal na lavičku a sám si sedl. Ti dva tam jen tak seděli a najednou se jeden na druhého koukali.

„Tak, jak se ti líbila tvoje první skupinová terapie? Nebylo to tak špatné, jak sis myslela?“ zeptal se a rukou se znovu dotknul té její.

„Ne. Je to trochu nervující, ale povedlo se mi to.“

„Jak se ti tu líbí? Není to tak špatné, jak sis původně myslela?“

Usmála se a setřásla si vlasy z obličeje. „Ne. Mám jiné myšlenky, ale není to tak špatné. Možná to má něco společného s někým, koho jsem potkala,“ usmála se na něj. On na ni také, skoro jako kdyby se styděl.

„Takže by ti nevadilo mi říct, proč jsi spolykala tu lahvičku prášků?“ zeptal se, podíval se na ni se širokýma modrýma očima, a nálada se rychle změnila.

Elena byla trochu překvapená nad jeho odvahou.

„Mě… bolela hlava,“ zašeptala a doufala, že mu to bude stačit jako odpověď.

Samozřejmě, že ne. Viděla, jak se trochu usmál, než si odkašlal. „Hezký pokus. Ale doopravdy, Eleno, něco tě k tomu muselo dovést. Proč jsi chtěla umřít? Taková sladká holka jako ty nemohla mít tak špatný život, ne?“ tentokrát jí poslal smutný pohled, jako kdyby ho skoro bolelo, že se pokusila zabít se.

Elena si vzdychla. „Nedokážu to vysvětlit… hádám, že mě život prostě dohnal. Jako vlak, a já už jsem to nemohla kontrolovat. Vše, co jsem zažila, mě praštilo a já jsem to asi prostě nezvládla.“ Doufala, že to chtěl slyšet.

„To bylo vážně hloupé rozhodnutí, Eleno.“

Otočila se k němu, když slyšela jeho tón hlasu. „Kdo si, sakra… Damone, kdo si, sakra, myslíš, že jsi, že mi říkáš o mých činech a životě? A když už jsme u toho, proč jsi tu ty, Pane Správný?“ zeptala se v obraně.

„Nesnažím se být tvým psychologem, Eleno. Jenom se to snažím vyřešit. Jsi tady kvůli lahvičce prášků? Jsou tady mnohem horší pacienti. Kol, ten idiot, kterého jsi právě potkala, je tady, protože má schizofrenii. Není ani poblíž konce léčby, ale stejně, protože jeho tatínek je velké zvíře, tak se odtud dostane.“

„Co přesně má Kol společného se mnou nebo s tebou?“

„To, o co mi jde, je, že jsi ten nejnormálnější člověk, kterého jsem viděl projít těmi dveřmi. Pokud jsou tvoje problémy větší než Kolovy, tak tu máme úplně jiný problém. Předpokládám, že si procházíš nějakým stavem deprese. A já ti s tím chci pomoct - pokud mě necháš,“ vzal ji za tvář a donutil ji, aby se mu podívala do očí. Zdálo se, že jeho oči se jí dívají až do duše, a věděla, že každé slovo, co řekl, bylo pravdivé.

Elena nevěděla, co to na ni přišlo. Byla tak okouzlená jeho upřímností a nemohla si pomoct… naklonila se a políbila ho.

Byla překvapená svou vlastní odvahou. Ale on se neodtáhl, vzala to jako dobré znamení. Zavřela oči a cítila jeho ruku na svém krku, jak si ji přitahuje blíž k tělu.

O chvíli později se od sebe odtáhli a oba lapali po dechu. Usmál se na ni pravým upřímným úsměvem, který ji hřál u srdce.

„Myslím si… že by se mi tu definitivně hodil někdo, komu bych mohla důvěřovat. Ještě se necítím dobře s doktory. Ale když jsem s tebou, Damone. Takže ano, pokud jsi ochotný být se mnou trpělivý a jenom poslouchat, tak ano. Nechám tě, abys mi pomohl.“ Ještě jednou ho políbila, tentokrát trochu silněji.

„Mmmm, to se dobře poslouchá,“ zamumlal u jejích rtů a odtáhl se po pár minutách.

„Měla bych… pravděpodobně jít zpět. Moje sezení,“ zakoktala a pořád cítila jeho rty na svých.

Přikývl.

„Jo, mm, měla bych… jo, uvidíme se na večeři?“ Viděla, jak mírně zrůžověl.

„Určitě.“ Objala ho a zamířila dovnitř, při tom se vyrovnávala se svojí odvahou a jeho dotekem.

Jedna věc byla jistá… cítila se živější, než kdy dřív!

 

…..

 

15:00 odpoledne

„Vstupte,“ zazněl hlas doktorky Fellové z druhé strany dveří.

Elena pomalu vešla do pokoje. Byl temný, osvětlený pouze malým stříbrným světlem, vycházejícím od závěsů. U zdi byl gauč, u okna pracovní stůl a u něj židle.

Doktorka Fellová seděla u stolu a srovnávala si papíry. Vzhlédla a něžně se usmála na Elenu.

„Eleno. Jsi tu přesně. Prosím, sedni si,“ ukázala na židli na druhé straně stolu.

Elena si neochotně sedla. Čekala, až doktorka Fellová začne.

„To byl dobrý začátek tvé léčby, Eleno. Přiznání toho, co se stalo, je první krok k nápravě. Vím, že to pro tebe musí být složité,“ řekla vážným tónem.

Elena přikývla. „Ano, asi je to začátek.“ Musela lhát, ale více než cokoliv chtěla mluvit k Damonovi, ne k nějaké divné doktorce, co ji bude posuzovat.

„Tak začněme někde, Eleno, četla jsem tvou složku a vím, proč jsi přinucena tu být. Teď to chci slyšet od tebe, osobně. Co tě přinutilo k rozhodnutí spolykat celou lahvičku aspirinu?“

Elena zopakovala přesně to, co řekla poprvé Damonovi. „Bolela mě hlava.“

„To vidím. Lidé si neberou celou lahvičku aspirinu bezdůvodně. Tak nelži. Proč myslíš, že jsi to udělala?“ zeptala se doktorka Fellová a podívala se jí přímo do tváře.

„Chcete upřímnou odpověď?“ zeptala se Elena a snažila se nebýt ovlivněná těmi hrubými slovy.

„Ano.“

„Vzala jsem si to, protože jsem chtěla! Prostě jsem chtěla ukončit svou existenci, protože každý v mém životě je pryč. Už jsem se tak cítila dlouho, dobře? Je to dost uspokojivá odpověď?“ zeptala se Elena, vyčerpaná z toho emotivního dne.

„A takhle ses cítila dlouho?“ pokračovala doktorka Fellová v otázkách, jako kdyby si nevšimla Elenina výbuchu.

„Ano, do nedávna. Potkala jsem zde několik lidí a už se cítím trochu lépe.“

Doktorka se pokoušela usmát, ale vyšlo to pouze jako přetvářka. „Spřátelila ses s Damonem.“ Bylo to spíš prohlášení, než otázka.

Elena přikývla. „Jo. Je to problém?“ zeptala se, trochu už přepínala do obraného módu. Co měla společného s tím, jestli trávila čas s dalším pacientem, nebo ne?

Doktorka pokračovala, jako kdyby ji neslyšela. „Jenom mě to zajímá, Eleno. Je tady přísné pravidlo, že pacienti nesmí mít romantické vztahy v centru. Jsi obeznámena s tímto pravidlem, že ano?“

Elena pokrčila rameny. „Teď už ano. A nemusíte se ničeho obávat, doktorko, Damon tu pro mě pouze byl od té doby, co jsem sem přijela. Je ten nejnormálnější člověk, kterého jsem potkala za hodně dlouhou dobu.“

„Není tak perfektní, jak si možná myslíš.“

Elena rychle zvedla hlavu. Co to mělo znamenat? „Proč tu je, když už se k tomu dostáváme?“

Doktorka zavrtěla hlavou. „To ti nemůžu říct, Eleno. Záležitost mezi doktorem a pacientem. A neočekávám, že ti to řekne sám. Je velice tajnůstkářský. Pokud se ho budeš ptát, tak se pouze uzavře více. Nemůžeš se ho ptát nebo opakovat cokoliv, co říkáme v této místnosti, chápeš?“ zeptala se.

„Dobře, jak chcete.“ Elena to nechala být. Už byla unavená mluvením bez cíle. „Můžu teď odejít?“

„Ano, můžeš. Ale pamatuj, Eleno, tohle není naposledy. Musíš mluvit a přiznávat se, pokud odtud chceš odejít,“ slyšela doktorku Fellovou, než odešla z místnosti. Nikdy nebyla tak nadšená, že opustila nějaké místo.

 

 

Poznámka: Přeloženo se souhlasem od taekwongirl360 z http://www.fanfiction.net/s/7901384/4/Haven-in-Your-Arms



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Útočiště v tvé náruči 4:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!