Útočiště v tvé náruči 2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Elena poznává Damona, ale co tam dělá? Přeloženo se souhlasem od taekwongirl360.

13.08.2013 (11:00) • Aruallaf • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 580×

Kapitola 2

Přátelská gesta

„Kontrola.“

Elenu už potřetí toho odpoledne vzbudili. Vypadalo to, že sestřičky je měly kontrolovat každé dvě hodiny, a začalo ji to otravovat. Od chvíle, kdy přijela, rozhodla se využít svou skřípavou postel. A neplánovala ji opustit.

Zjistila, že Shannon je dobrá spolubydlící. Seznámily se a bylo to. Byla slušná a tichá, přesně, co Elena potřebovala.

Předtím než mohla znovu usnout, někdo s ní zatřásl a hrubě ji vzbudil. Otevřela oči a setkala se s kaštanovými, které na ni zíraly.

„Ahoj, Eleno. Jmenuju se Lexi. Jsem jedna ze sester. Jak se dnes cítíš?“ Lexi se na ni usmála, její blonďaté vlasy měla svázané v culíku.

„Jsem Elena, ráda tě poznávám,“ odpověděla Elena a zívla. ´Nemám zrovna náladu na rozhovory,´ pomyslela si.

„Taky tě ráda poznávám. Vím, že jsi tady nová, a vím, jak musíš být vyděšená a osamělá. Ale neboj se, brzy se to zlepší, slibuji. Zrovna teď by ti možná pomohlo, kdybys měla něco v žaludku,“ řekla Lexi povzbudivě.

Elena v duchu zasténala. Chtěla jenom zůstat v posteli, to toho chtěla tolik?

„Nechci být hrubá, Lexi, ale vážně nemám chuť na jídlo.“

„Seš si jistá? Máme dobrý jídlo, slibuju. Není to jako obvyklý nemocniční jídlo, který chutná líp, když ho vyzvracíš, slibuju,“ lehce se zasmála.

To Elenu ani trochu nerozesmálo. Pravda byla, že nechtěla jíst, protože byla nervózní z její první schůzky s psychiatrem zítra odpoledne. Bude ji nutit mluvit o jejích problémech. Problém byl, že už ani nevěděla, jaké jsou.

„No, tak promiň. Nemáš na výběr. Můžeme být kamarádky nebo nepřítelkyně, jak chceš. Mile tě žádám, aby sis, prosím, šla dolů do jídelny pro nějaké jídlo. Půjdu tam a budu tě sledovat, jak jíš, pokud budu muset, chápeš?“ Lexi se na ni ušklíbla.

Elena otevřela pusu, aby protestovala, ale okamžitě ji zavřela. Proč se hádat? Lexi vypadala, jako kdyby naznačovala, že protestováním se dostane akorát do problémů, kterých se chtěla za každou cenu vyhnout.

„Dobře, no dobře. Půjdu,“ povolila, vstala a nandala si jednu mikinu. Za chvíli opustila místnost s Lexi.

„Já vím, že bude těžké si zvyknout, ale slibuju, že se to zlepší. Brzy se budeš cítit lépe a budeš zase doma. Přemýšlej o tomhle jako o dovolené, možná ti to pak rychleji uteče. Co říkáš?“ Lexi pokračovala svým sladkým hlasem, když šly dolů chodbou.

„Jo, asi jo,“ odpověděla Elena a zírala na zem.

„Počkej a uvidíš - uděláš si tady spoustu přátel. Garantuju ti to. No, nechám tě jít a jíst v klidu. Uvidíme se později při kontrolách a doprovodech na schůzky.“ Lexi ji lehce objala a zamířila na jinou stranu do jiné chodby.

Elena otupěle kráčela zbytkem chodby do kavárny. Posledních pár měsíců, než se všechno stalo, moc nejedla. Neuvědomovala si to, ale její problém s váhou začínal být vážný. Lidé mohli vidět její kosti na ramenech, jestli to bylo vůbec možné.

Vešla do kavárny, byla zalidněná, protože byl čas oběda. Vzdychla si, šla na konec fronty a čekala, až přijde na řadu. Když došla k bufetu, vzala si tác a prohlížela si možnosti. Vybrala si zelené jablko, zvedla ho a-

„Být tebou, tak bych to nejedl.“

Ten hlas Elenu zastavil. Její ruka zpomaleně pustila jablko při tom nádherném hlase za ní. Byla moc ohromená, aby mluvila, a měla dost velký odhad, komu by mohl ten hlas patřit.

„Promiň, co jsi říkal?“

„Jenom, že ta jablka stojí za prd. Slyšel jsem, že z nich někdo měl otravu jídlem. Promiň, jestli jsem tě vylekal.“

„Ne, nevylekal. Jenom… jsi mě vyděsil, nic víc,“ bylo vše, co dokázala říct. Stále se neotočila. Bála se, co uvidí. Nebo co on uvidí.

„Možná jsem staromódní, ale radši mluvím s lidmi z očí do očí, takže mohla by ses, prosím, otočit?“ slyšela, jak se jeho hlas zlehčil smíchem.

Cítila, jak jí v hrudi bije srdce, a zrychlil se jí dech, když se otočila a setkala se s hrudí, tvrdou hrudí v černém tričku a vystavenými svaly. Pomalu vzhlédla a setkala se se stejnýma modrýma očima, které viděla včera. Ale tentokrát byly pár centimetrů od ní a zíraly na ni jako dva jasné, čisté safíry. A byly krásné… stejně jako zbytek jeho tváře. Jeho černé vlasy se leskly ve světle a jeho tvář byla skoro moc krásná, než aby byla skutečná…

„Díky… že jsi mi to řekl,“ Elena zakvíkla a sehnula se pro jablko. Ale on udělal to samé, oba se sehnuli, praštili se čely. Zvedl se, oba si protřeli čela a začali se smát.

„Promiň, jsem nešika! Jmenuju se Damon. A jak se jmenuješ ty, krásko?“ usmál se na ni a hladil si čelo.

A nad tím se Elena doopravdy usmála. Opravdově, upřímně se usmála. To už se nestalo měsíce. Ne po tom, co se vše stalo…

„Jsem Elena.“

„Elena…“ usmál se na ni. „Znamená to světlo.“

„Promiň, co?“ zeptala se, když se zvedl a nabídl jí ruku, aby ji vytáhl ze země.

„Tvoje jméno znamená světlo. Promiň, jestli jsem tě překvapil svým hrubým chováním. Jsi tady nová, že? Nikdy jsem tě tady neviděl,“ zeptal se, když pokračovali v řadě a vybírali si jídlo.

„Byla jsem jenom překvapená. Bylo to poprvé, kdy se mnou mluvila sestra, nebo mi řekla, že mám někam jít, nebo provedla Kontrolu, ať už to znamená cokoliv,“ vysvětlila, snažila se nepřemýšlet, jak je krásný. Nebylo možné, že by byl psychicky nestabilní!

„Provádějí kontroly, aby se ujistily, že tu jsou všichni, a podílely se. Nedělají je jenom po desáté hodině, kdy by měl být každý v posteli,“ vysvětlil, vzal tác a naplnil ho ovocem (žádná jablka), hrnkem polévky a krabicí mléka.

„Aha, tak to vysvětluje,“ smutně se usmála. Už předtím jí to přišlo jako vězení, a teď je to ještě horší.

„Není to tak špatný, po nějaké době si zvykneš. Ale rozumím, že jsi nervózní,“ odpověděl smutně. Když vzhlédl, už byl zase veselý.

„Co kdybych ti někoho představil? Slibuju, že je fajn. Bude dobrý, když se tady seznámíš s dalšími lidmi.“

Přikývla a vřele se na něj usmála. „Jistě.“

Když měli plné tácy (Elena jenom napůl, ale lepší než nic), Damon ji zavedl do rohu kavárny. Byla tam skupina sedících mužů, jeden stál a tancoval, nebo improvizoval, dalo se odvodit. Nebyla si moc jistá…

„Klausi! Pojď sem a seznam se s někým,“ řekl Damon nahlas.

Blonďatý muž se otočil a usmál se na Damona.

„Damone, už bylo na čase. A koho to tady máme?“ Klaus se na Elenu ušklíbl, cítila se trochu sebevědoměji.

„Kdo je tahle okouzlující mladá dáma, Damone? Určitě ti chutná její krev, že ano?“ Klaus se usmál a nasadil přízvuk Drákuly. Vzal ji za ruku, přitáhl si ji ke rtům a políbil ji.

Eleně došla řeč. Na lidi z mentální léčebny byli opravdu veselí.

„Bože, Klausi, nejsi Drákula,“ Damon protočil očima. „Tohle je Elena. Eleno, tohle je můj spolubydlící Klaus.“ Damon ukázal na muže před nimi. Měl krátké blonďaté vlasy, světle zelené oči a hubenou postavu.

Vřele se na ni usmál. „Rád tě poznávám, Eleno.“

„Nápodobně,“ řekla.

„Dobře, Elena a já se najíme v klidu někde jinde. Uvidíme se na pokoji, Klausi,“ řekl Damon a dal ruku na její spodní část zad a odešli. Elena ho mohla pouze následovat. Ne že by jí jeho dotek vadil. Vlastně to bylo příjemné.

Našli si stůj pro dva. Sedli si naproti sobě a Elena znovu našla svoji chuť a dala se do jídla.

„Omluv mého spolubydlícího, Klause. Je to uznávaný ´herec´, jak říká,“ vysvětlil Damon a udělal uvozovky ve vzduchu prsty.

„Žádný problém. Pokud nevadí, že se ptám, co tu dělá? Vypadá tak-"

„Vesele? Já vím, je to otravný. Podle toho, co vím, je tu, protože je závislý na sexu. Je to vážně divný a nechutný, když se vzbudím uprostřed noci a slyším ho, jak masturbuje. Na mě ještě nic nezkusil. Teda alespoň ne nic, o čem bych věděl,“ ušklíbl se na ni.

Poprvé po dlouhé době se Elena upřímně usmála. Doopravdy se usmála. A bylo to tak příjemné.

Damon se na ni také usmál. Jeho modré oči byly výraznější díky černému tričku a džínům. „Takže, Eleno, odkud jsi? Odtud poblíž?“

Elena se znovu usmála. Nemohla si pomoct, tolik ji to k němu přitahovalo.

„Mystic Falls.“

„Tam to znám. Není to tak daleko. Jsem taky z okolí.“

Dál pokračovali v jejich lehké konverzaci při celém jídle. Damon jí říkal historky o Klausovi a ostatních pacientech ústavu. Elena poslouchala a smála se ve vhodných chvílích. Damon byl tak -nemohla to popsat. Přišel jí tak vtipný a plný života, bylo to šílené! Cítila se, jako kdyby doslova žila roky v mlze, která se teď začala pročišťovat.

Zazvonil zvon, což znamenalo, že se zavírá kavárna. Ti dva vyšli na chodbu v hlubokém rozhovoru. Zastavili se před Eleniným pokojem.

„Taaaak… teď, když už máme žerty z cesty, co tě sem přivádí? Připadáte mi docela zdravá, slečno Gilbertová,“ jeho hlas nabral vážný tón.

Elena přestala přemýšlet. Poprvé, zapomněla na tu bolest a důvod, proč tu je. Damon ji donutil zapomenout na všechno špatné v jejím životě, poprvé po dlouhé době. A teď… tohle.

Otočila se, aby se podívala Damonovi do očí, které se na ni dívaly se zájmem a… jeho vlastní bolestí, která nějak zrcadlila tu její. V tu chvíli nevěděla o Damonovi skoro nic. Ale z jeho očí zachytila náznak bolesti, kterou se snažil tolik skrývat. V tom byli stejní, snažili se skrýt svou bolest od zbytku světa. Ta podobnost ji děsila.

Před tím, než se mohla na něco zeptat nebo odpovědět na jeho otázku, měla v očích slzy a vběhla do svého pokoje, sedla si na postel a snažila se kontrolovat své dýchání a slzy, které chtěly vytrysknout.

Slyšela, jak do jejího pokoje vcházejí kroky.

„Já vím, že tohle je obecně proti pravidlům. Muži a ženy nemají dovoleno být v jedné místnosti, pokud to není zábavní místnost nebo kavárna. Ale kvůli tobě to porušuju, jediná věc, co můžeš pro mě udělat, je odpovědět mi, než mě tady najde sestra.“

„Co přesně chceš, abych ti řekla, Damone? Jsme pořád cizinci v tomhle bláznivém místě a ty očekáváš, že ti odhalím svoje nejhlubší, nejtemnější démony? Jsi blázen!“

Damon mírně zamrkal a sedl si vedle Eleny na postel. „Možná, že toho o tobě moc nevím, Eleno Gilbertová, ale vím, že jsi moc sladká, abys byla v tomhle místě. Co tu ve skutečnosti děláš?“ zeptal se, jemně ji hladil po tváři prstem. Díval se jí modrýma očima do těch jejích, doufal, že dostane odpověď jenom koukáním do očí.

Elena neměla slova. Její mysl jako kdyby se snažila vyřešit rozbitou skládačku. Tenhle muž vedle ní, absolutní cizinec, se jí dostával pod kůži víc, než jakýkoliv doktor, a nejspíš by tomu nikdy nerozuměli.

„Já nevím, Damone. Prostě nevím.“

Přeloženo se souhlasem do taekwongirl360 z http://www.fanfiction.net/s/7901384/2/Haven-in-Your-Arms

Autor: Aruallaf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction