Úsvit - prolog + 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Lina je elfka z rodu Eurubiů. Její rod býval velmi mocný, ale to už je dávno pryč. V prologu zjistíme něco málo o tom, proč tomu tak je, a v první kapitole zase něco o minulosti hlavní hrdinky a o problému, který musí nyní řešit.

15.08.2016 (09:00) • Evlshej • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 625×

Prolog

Ve světě plném nebezpečných bytostí se rozkládá město Sarrowan. Skryto před všemi, hluboko v Letarských horách, přezdívaných Horami sebevrahů. Starobylý rod elfů Eurubiů to město postavil od základů. Eurubiové se totiž chtěli skrýt před ostatními, neboť už je unavovaly boje, války a hlavně nespravedlnost, která všude vládla. Chtěli žít osamoceni, nerušeni. A tak se za pomoci magie jako jediní dostali přes Letarské hory.

Jenže zatímco ve zbytku světa magie setrvávala, na tomto odlehlém místě začala mizet. Nikdo netušil, proč tomu tak je, ale mělo to tíživý dopad na všechny v Sarrowanu. Postupem času se tam začali potýkat s velkým problémem, začali chřadnout a stávali se z nich tvorové už jen málo podobní těm, kterými bývali. Stěží se pohnuli, nepoznávali své blízké a nakonec umírali. Snažili se s tím něco udělat, ale bez výsledku. Až jednoho dne pochopili, že jediná jejich naděje se skrývá na druhé straně Letarských hor. Rozlehlých hor, z kterých se nikdo nikdy nevrátil.

1. kapitola

Linetra Aspinet se unaveně dívala na svého přítele Lukara Neotana. Na svého kamaráda, životní lásku a hlavně jediného elfa, který jí byl oporou, který ji podporoval a pomáhal po smrti její matky, jež byla jako poslední z její rodiny naživu. Všechny ostatní už postihlo to, co tady čekalo všechny. Smrt. Smrt uchřadnutím a zapomenutím. Smrt, která byla pro všechny v jejich dříve šťastném městě tak příšerná hlavně proto, že viděli své blízké nejenom náhle stárnout tak rychle, že to bylo až děsivé, ale také zapomínat na to, kdo jsou lidé okolo nich. Viděli je zapomínat na svou rodinu, přátele i své druhy a družky. A právě to teď zažívala už po několikáté Linetra. Lina, jak chtěla, aby jí všichni říkali. Nespala už tři dny, jen se stále unaveněji starala o kluka sotva dvacetiletého, kterého milovala. A viděla to, co předtím i u své matky, otce a tety. U jediných lidí ze své rodiny, které poznala. Viděla, jak stále rychleji přibývají na jeho tvářích vrásky, jak se stále s většími problémy pohybuje, zhoršuje se mu dýchání a stále častěji zapomíná na to, kdo jsou lidé kolem něj. Viděla, jak se stále více přibližuje nevyhnutelnému osudu v podobě smrti selháním vlastního těla.

Zrovna se vracela s dalším hrnkem teplého čaje, když se ozval Luke: „Je tu někdo?" Jeho hlas byl slabý, sotva slyšitelný a zmatený. Lina honem vyšla zpoza rohu. Když ji spatřil, zamrkal a šťastně se na ni usmál. „Aspi..." vydechl s námahou její přezdívku, kterou jí dal podle jejího druhého jména. Lina se usmála. On jediný jí tak říkal.

„Lukeu, jak se cítíš? Přinesla jsem ti čaj." Postavila hrnek na stolek vedle jeho postele. Poděkoval jí a chytil ji za ruku, pak ji stáhl k sobě na postel, a když si u něj lehla, spokojeně vydechl. Lina se k němu přitiskla, a když ji objal, snažila se nemyslet na to, že její láska vypadá jako stařec. Ale bylo to tak těžké, když už celé jeho tělo pokrývaly jednoznačné známky stáří. A to sotva dva týdny předtím to byl ještě pořád silný krásný mladý muž. A teď? Sotva se hýbal, měl vrásky snad po celém těle, jeho dříve nádherně bílé vlasy byly ošklivě šedé, byl slabý a rychle se blížil ke konci. Tak jako už skoro všichni.

„Aspi, řekni mi, kolik času mi zbývá?" zeptal se po chvíli a jí se sevřelo srdce. Nechtěla na to odpovědět, nechtěla nahlas říkat tu krutou pravdu. Ale v jejich vztahu vždycky vládla upřímnost. A ona věděla, že i když o pravdě nebude mluvit, nezmění ji to. A tak pomalu vydechla.

„Asi tři dny." Měla tak tíživý pocit v hrudi, že toho skoro litovala. Luke se nadechl a na chvíli zadržel dech, pak vydechl a stiskl ji silněji. V tu chvíli se skoro rozbrečela. Dřív, když ji ty ruce stiskly, cítila tu sílu, kterou v nich měl, a zároveň tu něžnost, s kterou ji svíral, a věděla, že s ním je v bezpečí, protože je tak silný a miluje ji tak, jako ona jeho. Ale teď jeho ruce skoro ani necítila. Viděla, jak ji drží, co nejsilněji může, skoro jako by byla jeho záchranné lano, ale i přesto byl jeho stisk asi stejně silný, jako od malého dítěte.

„Pamatuješ si, jak jsme se poprvé potkali?" ozval se po chvíli. Lina na něj překvapeně pohlédla. Samozřejmě, že si to pamatovala. Ten den měla své deváté narozeniny. Její maminka byla ještě naživu a uspořádala jí malou oslavu. Nebylo to nic velkého, jen ony dvě. Po dortu, který společně upekly, se vydaly na procházku. Zastavily se v malém parku na náměstí a sedly si do trávy. Kousek od nich seděl malý chlapec a s něčím si hrál. Lina ho chvilku pozorovala, když náhle spatřila, jak se mu v rukou zablesklo modré světlo. Překvapením zadržela dech a čekala, jestli se neobjeví znovu. A dočkala se. Světlo se mu v rukou na pár vteřin zformovalo do něčeho, co připomínalo kruh. Jakmile zmizel, zeptala se na to matky. Ta se na chlapce podívala a usmála se.

„Víš přece, že magie ještě stále existuje." Lina se hned udivila.

„Takže takhle vypadá magie? Umíš to taky?" ptala se celá zvědavá.

„Bohužel, ve mně už jí není ani na něco takhle jednoduchého,” odpověděla její matka s povzdechem. Náhle se za ní ozval výkřik, a když se otočila, spatřila toho kluka, jak zoufale dupe do země, kde byl vypálený do trávy malý kruh. Nehořel, ale chlapec do země stále dupal, jako by mu snad šlo o život. Lina se hned zvedla a běžela mu na pomoc, protože přece musel mít nějaký dobrý důvod. A tak k němu přiběhla a začala dupat do země hned vedle něj. Asi po minutě chlapec začal zpomalovat a zmateně na ni koukal. Očividně nechápal, co to dělá. Když přestal úplně, Lina se zarazila a koukla na něj. Že by nebezpečí pominulo?

„Co to děláš?" zeptal se jí nedůvěřivě.

„No, já... chtěla jsem ti pomoct." Oba na sebe chvilku jen mlčky koukali. „Proč máš fialový vlasy?” zeptal se po chvilce a Lina se zarazila. Nechápala, proč se na to ptá, však to bylo úplně jasné.

„Narodila jsem se s nimi, jako každý.”

„A kdo vůbec jsi?" zeptal se jí pak.

„Jmenuju se Linetra Aspinet a dneska mám narozeniny," odpověděla mu se zářivým úsměvem. On se na ni usmál.

„Já jsem Lukar, chceš dárek?" A aniž by čekal na odpověď, začal soustředěně pozorovat své ruce, kde se postupně začaly objevovat jiskry.

Následující díl »

Autor: Evlshej, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction