OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upírské nebezpečí. 8.kapitola

04.02.2013 (17:00) • Bee23 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 824×

Diego Martes byl sedmnáctiletý, celkem pohledný mladík. Byl z dvojčat, jeho sestra byla o tři minuty starší a báječně si rozuměli.

Diego měl na rozdíl od Cecílie tmavě hnědé vlasy, skoro až černé, a zelené oči. Nos je dlouhý a rovný, a ústa úzká a narůžovělá. Diego byl vysoký asi sto osmdesát tři centimetry a jeho postava i oblečení vypadaly velmi sportovně a vypracovaně. Vypadal jako namachrovaný sportovec.

Ale ať vypadal, jak chtěl, uvnitř Diego takový nebyl. Když mu otec oznámil, že se přestěhují z Hustonu na venkov, protože Mystic Falls nic jiného není, byl z toho pořádně naštvaný. Nerad opouštěl místo, kde všechny a všechno tak dobře znal. A navíc, pro jemného a trochu citlivého kluka je tohle těžké. Ale teď je tady. A samozřejmě musí v pondělí tam, kde ho všichni hned odhalí, do školy.

Únorové pondělí, začátek nového pololetí, a pro všechny studenty na světě děsný opruz, že zase musí do té budovy, kterou tak nesnášejí. Pro dívčí populaci této instituce byl ale dnešek velmi zpříjemněn. Přišel nový, hezký a sportovní kluk, a to žádnou dívku ve škole nemohlo nechat chladnou.

O přestávce se bavily Elena, Caroline a Bonnie. Elena byla jen nerada, že již skončily pololetní prázdniny, protože si je se Stefanem pěkně užili. Caroline měla ze špatného vysvědčení stejně zaracha a Bonnie sebralo něco úplně jiného – její babička je nemocná. Ale nyní se probíralo úplně jiné téma.

„Holky, viděly jste toho novýho kluka? Je boží,“ vypravovala Caroline, která byla ráda, že konečně mohla vypadnout z domu. „Letí na něj snad úplně všechny. Co myslíte, která ho klofne?“

Elena si vyndavala ze skříňky učebnice. „Caroline, tvé starosti bych chtěla mít,“ pronesla naprosto s klidem.

„A kdes vzala tenhle svetřík? Sháněla jsem ho ve městě, ale už ho neměli!“

Caroline, myšlenkami mimo, odpověděla: „Je od táty, neviděl totiž to hrozný vysvědčení.“

Náhle se i Bonnie probudila a zašeptala: „Jé, holky, tamhle jde ten novej kluk!“

A skutečně, Diego se k nim právě blížil.

„Pozdravím ho,“ pípla Caroline.

„Ahojky.“

Diego se na ni podíval, pousmál se a odpověděl: „Ahoj.“

Ovšem nezastavil se a zmizel za rohem.

Caroline se hrdě usmívala, když zazvonilo a všichni studenti se nahrnuli do tříd. Jen Diego zůstal za rohem opřený o dlouhou řadu skříněk a zhluboka dýchal.

Pohled Diega

Ach jo. Tohle byla snad už dneska stá,“ pomyslel si a stále zhluboka dýchal. „Co těm holkám je, že mě musí pořád zdravit?

Náhle, ani jsem si to neuvědomil, uvolnil jsem ruku, na které jsem měl pár učebnic, a ty se svalily na zem. Rychle jsem je posbíral, zvedl se a vylezl zpoza rohu. A vrazil přímo do nějaké dívky. Mě jseml ale štěstí, knihy mi už nespadly.

„Jejda, promiň,“ vykoktal jsem ze sebe.

V duchu jsem si už začal nadávat. Konečně narazím na pěknou holku a hned se ztrapníš! Idiote!

Hleděl jsem na hubenou, leč pěkně oblečenou dívku, jejíž nádherně modré oči mě zaujaly hned. Vlasy velmi zvláštní barvy měla učesané do zvláštního copu, na obličeji make-up a v ruce učebnici biologie.

Usmál jsem se na ni a čekal, že mě dívka pozdraví jako už snad milion jejích spolužaček. Tentokrát jsem ovšem chtěl, aby mě pozdravila. Přál jsem si to.

Jaké bylo ale moje překvapení, když dívka neřekla ani slovo. A pak se její nynější výraz plný zaujetí změnil a nasadila kamennou tvář. Pak už mi věnovala jen kratší pohled, obešla mě a já po chvíli slyšel bouchnutí dveří do nějaké učebny.

A právě tímto malým gestem se Violet zapsala do Diegovi paměti.

Pohled Damona

Kvůli nedávné hádce se Stefanem, ve které mě označil za hulváta, jsem se rozhodl jít do sebe. A zatímco oba dva mí mladší sourozenci dřepěli ve škole, já si udělal procházku. A světe, div se, do lesa.

„Absolutně nechápu, co na tom Stefan tak má. Vždyť na tom nic není,“ prskal jsem si pod vousy, i když žádný nemám, v lese. „Samá šiška, samý klacky, samý listí. A nic jinýho tu není!“ Rýpal jsem a kopl do menší hromádky listí.

Náhle jsem uslyšel někde v dáli, že se něco svalilo na zem. Upíří rychlostí jsem začal utíkat k místu, kde jsem to zaslechl. Když jsem se tam dostal, netrvalo mi to déle jak pár sekund, našel jsem tam už jen mrtvou srnu, naprosto bez krve.

A tohle jim přijde normální? napadlo mě, když jsem viděl tu srnu.

Otočil jsem se a zarazil se. Překvapení jsem nestačil skrýt.

Adam.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se místo pozdravu.

Adam si utřel do rukávu krev, kterou měl ještě okolo pusy, a podíval se mi do očí.

Já vycítil špatné úmysly. Jeho oči byly zvláštní. Jakoby prázdné.

Náhle Adam zavrčel.

Jeho pohled stále vypadal divně, ale já se nenechal zastrašit.

Vytasil jsem špičáky.

Až pozdě mi došlo, že jsem tímto gestem vlastně odstartoval boj.

Adam se na mě vrhnul.

Já se upíří rychlostí dostal kousek pryč, ale než jsem se mohl jen otočit, už byl opět u mě a šel po mém krku.

Sakra, ten hajzl je něčím posilněnej, došlo mi hned, protože takovou sílu mít po srně žádný upír nemůže.

Ohnul jsem se, uchopil Adama za ruce a hodil s ním do dálky. Ten narazil přímo do stromu, přičemž se ten strom zlomil a způsobil děsný randál.

Adam se ovšem hned sebral, ukázal mi vytasené špičáky a jeho oči měly ošklivě žlutou barvu.

Opět se po mně rozeběhl, narazil do mě a společně jsme letěli dobrých dvacet metrů, než jsme konečně dopadli na zem. Bránil jsem se, šel mi jasně po hlavě.

Když už to se mnou vypadalo opravdu zle - jeho ruce držely můj krk dost pevně, stačilo už jen škubnout - použil jsem podpásovku a vší silnou, kterou jsem v sobě našel, jsem kopl Adama do rozkroku.

Ten ze mě spadl a začal kňučet.

Já jsem byl rád, když jsem se posadil a na chvíli se mohl svobodně nadechnout.

Jenže Adama vedla snad nějaká síla, nebo co, a šel zase po mně.

Rozeběhl se a já na poslední chvíli sebral klacek, co mi ležel u nohy, a bodnul mu ho do srdce.

Adamovy oči vyhasly během vteřiny, ale ještě než se skácel na zem, řekl: „Avo..“

A byl mrtvý.

                                                                      ***

Bonnie Benetová šla právě ze školy za svojí babičkou. Babička jí do školy napsala smsku, kde ji nutně žádala, aby se zastavila. Bonnie to docela vylekalo, protože babička odmítala používat mobilní telefon. Takže hned po škole šla okamžitě za ní.

Pohled Bonnie

Hledala jsem klíče od domu, aniž bych ještě stála přede dveřmi. Klíče jsem stejně našla, až když jsem šla po pěšině směrem k domu. Babička mě ovšem opět překvapila, protože mi otevřela dřív, než jsem strčila klíče do zámku.

„Pojď dál, Bonnie,“ řekla naprosto bez emocí.

Vešla jsem do domu, zavřela za sebou dveře a odložila si bundu. Okamžitě jsem se vydala za babičkou do obýváku.

„Prosím, posaď se,“ řekla babička a sama se posadila do křesla.

„Babi, děje se něco?“ zeptala jsem se hned, co jsem se posadila.

Babička se zhluboka nadechla a začala mluvit.

„Děvenko, za chvíli ti bude už osmnáct let, a já už tady dlouho nebudu….“

„Ne, to neříkej,“ skočila jsem jí do řeči.

„Prosím, Bonnie, neskákej mi do řeči, ano? Čas je jediná věc, která je ke všem spravedlivá. Každopádně mojí poslední povinností je to, že ti musím říct, kdo jsi, Bonnie.“

Absolutně jsem nechápala, o čem to babička mluví, ale už jsem jí neskočila do řeči.

„Bonnie,“ na chvíli se odmlčela, „ty jsi čarodějka.“

„Co? Babičko, jsi v pořádku?“ vyhrkla jsem ze sebe a okamžitě jsem si k ní přisedla a vzala její ruku do svých. Babička ji ovšem mrzutě vytrhla.

„Samozřejmě, že ano. Proč bych neměla být? Jenom proto, že ti říkám pravdu?“

Podívala se mi do očí.

„Bonn, jsi čarodějka.“

Můj mozek pracoval o sto šest. Najednou mi docházelo víc věcí a vše dávalo mnohem větší smysl. Usmála jsem se.

„Tak,“ řekla babička, která mě bedlivě pozorovala. „A teď jsi musíme promluvit o tom, jak budeš toto město chránit.“

Pohled Violet

Konečně jsem se po tom dlouhém dni doplahočila domů.

Děs. Potřebuju vanu.

Okamžitě jsem zmizela nahoře v koupelně. Bublinky a teplá voda mi udělaly dobře a já na nic nemyslela.

Slast.

Když vtom mi do koupelny vtrhnul Damon!

„Violet, tady seš, sakra. Nutně s tebou musim mluvit!“

„Hej! Copak sis nevšim, že se koupu? A ťukat tě doma taky nenaučili?“

„Vil, je to nutný!“

Ach jo, zas nějaký problémy, napadlo mě.

„No fajn, počkej venku, vezmu si alespoň župan.“

Damon vystřelil z koupelny.

„A zavírat bude jako kdo?“

Pak jsem popadla fialový župánek, který jsem dostala k Vánocům od mé nejlepší kamarádky Stelly, a vylezla z koupelny.

Opravdu mě překvapilo, když jsem spatřila Damona přímo před koupelnou, ani nešel na mě počkat do obýváku, muselo se to řešit přímo na chodbě.

„Tak co je?“ zeptala jsem se unaveně.

Damon vypadal fakt trochu vyplašeně.

„Zemřel,“ řekl stroze.

„Kdo?“ vychrlila jsem ze sebe hned.

Jenže teď se Damon odmlčel a koukal do země.

„Sakra, teď nemlč a povídej! Kdo je mrtvej?“

Damon se mi podíval do očí.

„Adam. Já ho zabil.“

Vyvalila jsem oči.

„Co? Jsi normální, Damone? Do háje, ty nejdřív zabiješ Lexi a teď i Adama? Přeskočilo ti? Snad nechceš, aby se Stefan naprosto složil?! Nebo snad jo??“

„Jasně, že ne. Zabil jsem ho v sebeobraně. Mám pocit, že ho na mě poslali.“

„Co? Damone, nemyslíš, že je to trochu směšný? Kdo by ho na tebe asi tak posílal?“

Damon se na mě podíval dost vystrašeným pohledem, takový jsem u něj snad ani nikdy neviděla.

„Kříženci,“ šeptl.

Mně se postavily všechny chlupy na těle hrůzou, ale snažila jsem to zamaskovat.

„Prosím tě,“ odbyla jsem ho.

„Spíš teď musíme vymyslet, co řekneme Stefanovi. Pochop, tohle ho naprosto položí.“

„Jo, musíme mu to říct, ale nějak opatrně a připravit se na to.“

Vycítila jsem Damonovu lítost, tak jsem ho alespoň objala. Víc jsem dělat nemohla. Damon toto gesto ocenil, protože mi položil hlavu na rameno a já ho rukou vískala ve vlasech.

Ale náhle se otevřely domovní dveře a Damon s Violet jen slyšeli:

„Haló, je někdo doma?!“

Autor: Bee23, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upírské nebezpečí. 8.kapitola: