OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upírské nebezpečí. 7.kapitola

29.01.2013 (15:00) • Bee23 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 841×

Večírek u Lockwoodů vcelku pěkně pokračoval. Kolem jedenácté to začalo řídnout a do jedné hodiny ranní opustili rezidenci Lockwoodů úplně všichni. Ovšem ne každý šel hned domů. Například takový Damon Salvatore byl právě opřený o strom a pil krev neuvěřitelně mladé dívky, která se mu připletla do cesty, když chtěl jít domů.

Naopak takový Tyler Lockwood právě se svými rodiči nuceně uklízel dům a byl pořádně naštvaný.

Stefan a Elena ve společném objetí usnuli v Elenině pokoji, přičemž o tom Jenna samozřejmě neměla jediné tušení.

A upírka Katherine Pierce právě sledovala oknem Violet Salvatore, která ve svém pokoji ležela schoulená na zemi pod dekou, prohlížela si nejspíš nějakou starou fotografii a plakala.

Následují pondělí bylo pro Violet celkem podobně nepříjemné, jako sobotní večírek u Lockwoodů. Ráno v sedm hodin přiklusal Stefan do jejího pokoje a oznámil: „Dnes jdeš do školy! Čekám tě v sedm čtyřicet v mém autě, jinak budeš muset pěšky.“

A tak začal nový den.

Pohled Stefana

Sedím v autě a netrpělivě čekám na Violet. Ještě jednou se podívám na hodinky. Je už sedm čtyřicet tři.

„Ale, kašlu na ni, nebudu si kvůli ní kazit ráno,“ napadlo mě a nastartoval jsem auto. Když vtom se vedle mě objevila Violet. Když opomenu to, že do auta přiletěla, vypadala úplně jinak. Drsněji. A to že vypadá drsně i normálně.

„Co to máš, proboha, na sobě?“ Udiveně jsem narážel na tunu make-upu, který jí kryl obličej, a na neuvěřitelně tmavé černé linky kolem očí.

„Jdeš do emo?“

„Ne, ty troubo. To je kvůli takovým blbkám, jako je ta tvá Elenka.“

„Violet…“ napomenul jsem ji.

Protočila oči, ale neřekla už nic. Já tedy opět nastartoval auto a vyrazili jsme do školy.

Pohled Violet

„Bože, co tu dělám?“ vrtalo mi hlavou, jen co jsme uviděla tu úděsnou budovu. Jak mě sem nacpali?

Když Stefan zaparkoval auto, okamžitě jsem se zdejchla, abych nedostala kázání. Udělala jsem dobře, protože mému sluchu pak neušlo, že se už zhluboka nadechoval.

Střední v Mystic Falls je neuvěřitelná díra, kam bych já v životě své dítě nedala. Už z toho důvodu, že tu třetina učitelů má problémy se zákonem.

„Sakra, holka, komu to říkám? Už zase si povídám sama pro sebe.“

Šla jsem po chodbě a neuniklo mi naprosto nic. Všichni na mě čuměli, já čuměla na ně a ještě ke všemu jsem slyšela úplně všechno. Tak třeba klukům ze třeťáku se líbím, ale oni mně ne. Prvačkám připadám nafoukaná, idiotky, a pak musim narazit na NI.

„Jak je tohle možné? Tahle škola má několik pater a já tu blbku musim potkat hned po pár minutách.“

A pak mě spatřila Caroline.

„Ahhhooooojjjjj!!!“ křičela na mě přes celou chodbu. Než mi došlo, že mě pořád považuje za kamarádku, bylo už pozdě na to, abych se zdejchla.

„No, tak už to alespoň využij, když ses nechala tak hloupě nachytat.“

„Ahojky, Caroline,“ padla pusa na tvář, „tak jakpak se máš?“

Caroline spustila vodopád keců, které mě naprosto nezajímaly. Já sledovala, jak Elena spolu s tou černoškou blednou vzteky u skříněk.

Následně zazvonilo a všichni se uklidili do tříd. Caroline se se mnou také rozloučila a já měla jít hledat učebnu 164, kde jsou teď prváci.

„No, to tak.“

Vydala jsem se nahoru do druhého patra, kde sídlí personalistka. Cestou jsem si ještě lokla nějakého studenta, co šel pozdě.

Našla jsem dveře, kde stálo:

Marion Kellysnová, personalistka

Zaťukala jsem a vešla.

„Dobrý den, slečno, jmenuji se Violet Salvatore a mám problém…“

Žena se na mě podívala a já zachytila její pohled. Pak jsem již jen pomalu odříkávala:

„Stala se chyba. Nemám být v prvním ročníku, i když na to mám věk. Kvůli mé inteligenci jste mě přeřadili do třetího ročníku. Je to tak, slečno?“

„Och, ano, slečno Salvatore. Jste ve třetím ročníku. Teď jsou v učebně 319.“

„Velmi děkuji, vyřiďte moje papíry a pak se vraťte ke své původní práci. Já jsem tu nikdy nebyla.“

„Jistě.“

A následně jsem si to štrádovala s velkým úsměvem přes celou tvář do učebny 319.

Pohled Eleny

Na dějepis jsem se nemohla vůbec soustředit. Myslela jsem na to, jak je možné, že se Caroline zná se Stefanovou sestrou? A navíc, že by se znaly tak dlouho?

„Doufám, že nám odpovíte, slečno Gilbertová,“ ozval se hlas slečny Towllové.

„Och, pardon, já…“

„Nedávala pozor. Tak kdy byla podepsána Tordesillaská smlouva?“

„7.června 1494. Následně ji 2. července potvrdilo Španělsko a 5. září Portugalsko,“ ozvalo se ode dveří.

Pohlédla jsem tím směrem a nevěřila svým očím. „Co tu dělá?“

„Velmi správně, slečno. Sháníte někoho?“ zeptala se se zájmem slečna Towllová.

„Ať řekne, že si spletla třídu,“ podlila jsem se, ale jakmile nasadila triumfální úsměv, věděla jsem, že je zle.

„Nikoli, jsem nová studentka. Posílá mě sem slečna Kellysnová z personálního.“

Profesorka se zcela očividně podivila.

„A nejste trochu mladá? Tipuji vám maximálně šestnáct let.“

Usmála se. „Ale mně ve skutečnosti je pouhých patnáct, ale to je tím, že mé IQ je víc jak nadprůměrné. Vaši otázku v úvodu hodiny jsem zodpověděla bez nejmenšího zaváhání, protože nepřemýšlím o blbostech,“ dořekla a podívala se mi přímo do očí.

„Ó, tak to budete první takovou studentkou na naší škole. Pojďte, posaďte se, a jo, málem bych zapomněla, jsem slečna Towllová, dějepis, francouzský a anglický jazyk.“ A podala jí ruku.

Na to jsem koukala s otevřenou pusou.

Stefanova setra ji samozřejmě přijala a ještě něco mumlala, že má moc ráda francouzštinu či co.

Do konce hodiny jsem ji nespustila z očí.

                                                                               ****

O 3 MĚSÍCE POZDĚJI

Violet se na mysticfallské střední zapsala víc jak slušně. Ale jen u učitelů. Zbylí studenti ji brali, ale nevyhledávali ji. A Elena ji při každém kroku sledovala a hledala na ní chyby.

Jenže právě v tuto dobu se do města přistěhovala nová rodina.

Jmenovali se Martesovi a koupili si malý dům na okraji města.

Martesovi se do Mystic Falls vrátili asi po třiceti letech. Otec a hlava rodiny, George, se zde narodil a strávil zde část dětství. Pak se ovšem s rodiči odstěhoval. A nyní, po třiceti letech, se rod Martesových opět vrátil. George z toho byl naprosto uchvácen a neustále říkal manželce Carmen, i svým sedmnáctiletým dvojčatům Cecílii a Diegovi, že se zde, v jeho rodném městě, ale vůbec nic nezměnilo.

Když konečně přinesli do domu i poslední krabici s věcmi, George nechal manželku, ať si v klidu vybalí a zabydlí si dům, a sám prohlásil: „Skočím si za starým známým.“

A do deseti minut stál před rezidencí Lockwoodových...

Autor: Bee23, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upírské nebezpečí. 7.kapitola: