Upírské nebezpečí 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Stefan zjistí, že jeho rozhodnutí nechal Violet zavřenou doma mohlo mít velmi nebezpečné následky. Tato kapitolka je věnovaná mé kamarádce Lucy. :-))

14.01.2013 (14:00) • Bee23 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 603×

Violet ležela ve své ložnici a civěla do stropu. Všude bylo ticho, dům byl prázdný. Stefan s Adamem si vyrazili do lesíka a Damon se už včera ráno někam odporoučel a ještě se nevrátil. Violet lezlo domácí vězení na mozek. Nemohla ven. Nemohla si sama obstarat krev a to ji ubíjelo. Byla zvyklá, že je samostatná. A teď ji tu zavřeli a nemůže ven. Na práh vchodových dveří položili kámen, který vlastní Salvatorovi už asi století, a který kdysi očarovala jistá čarodějka. Takže upír, který je vězněn v domě, nemůže ven, a Violet nemohla přijít na to, jak to kluci dělají, že oni ven mohou. Každopádně už byla doma asi osmnáct dní a parádně ji to štvalo.

Pohled Violet

Náhle se ozvalo slabé zaťukání, ale mému upírskému sluchu přeci nemohlo ujít. Vyletěla jsem z ložnice a vmžiku jsem byla u dveří. Otevřela jsem je a nevěřila svým očím: Katherine. Zachvátil mě pocit vzteku. Jak se ta mrcha opovažuje přijít až sem? Měla jsem v úmyslu po ní skočit, kdyby to šlo. Jenže náhle jsem ucítila krev. Okamžitě mi došlo, že dívka, která stojí přede mnou, nemůže být Katherine, protože jí koluje v těle šest litrů nádherné a voňavé krve. Dostala jsem neuvěřitelnou chuť. Pak jsem se na dívku usmála. Ta na mě nejdřív velmi nevraživě koukala, ale pak ze sebe vydolovala: „Ahoj, hledám Stefana. Je tady?“

„Ne, není doma. Ale za chvíli by se měl vrátit,“ řekla jsem neuvěřitelně přátelsky. „Nechceš na něho počkat?“

„Proč ne,“ odpověděla dívka a přešla práh.

Já zpozorovala, jak ten šutrák u dveří zazářil, ale to bylo vše. „Pokud ji tohle mělo upozornit, tak velká slabota,“ pomyslela jsem si.

„Mimochodem, jsem Elena,“ říkala dívka, čímž mě vytrhla z myšlenek.

„Těší mě,“ odpověděla jsem jí a rychle jsem zabouchla dveře.

Mezitím běhali Stefan a Adam po lese a sháněli si potravu. Dvě srny a veverka jim v žádném případě nemohly stačit. Náhle Stefan spatřil lišku. Velkou, zdravou lišku. Vrhl se po ní a ta se za pár okamžiků svalila k zemi. Stefan byl konečně sytý. S úsměvem šel po lese, kde se samozřejmě k němu přidal i Adam, který si dal ještě jednu srnu a také vypadal, že už mu to stačí. Šli po lese a povídali se, jako by byli naprosto normální lidé.

„Jsem rád, že po včerejším děsném počasí jsme mohli vyrazit ven. Doma mi to leze na nervy,“ řekl uvolněně Stefan.

„Se divíš?“ zeptal se s úsměvem Adam. „Když zavřeš Violet doma, nemůžeš se divit, že to leze ne nervy,“ řekl a dloubl Stefana do žeber.

„A jaký na ni máš názor ty?“

Adam se podíval nahoru na nebe. „Myslím, že jí křivdíš. I Damonovi. Jsi takový… zaslepený minulostí. Nemůžeš jim to odpustit, ale oni jsou ve skutečnosti tví nejlepší kamarádi.“

„Jak tohle myslíš?“

„Tak, že budu pokračovat v cestě do Kanady. Zdržel jsem se tu, poznal tvou báječnou rodinu a myslim, že až tobě samotnému dojde, jaký poklad v nich vlastně máš, nehneš se od nich na krok.“ Adam ukončil svůj proslov tím, že položil Stefanovi ruku na rameno a hluboce se mu podíval do očí. Než se Stefan vzpamatoval, Adam byl pryč.

Pohled Stefana

Šel jsem domů s naprostým chaosem v hlavě.

„Jak to, kruci, Adam myslel? A proč tak náhle musel do Kanady?“

Tyto myšlenky mu kolovaly hlavou, když už se ocitl v ulicích Mystic Falls, respektive před domem.

Po pěšině jsem došel k domovním dveřím a vzal za kliku. Moje překvapení bylo docela velké, když jsem zjistil, že dveře jsou zamčeny. U nás se nikdy nezamykalo. Jednak nebylo co ukrást a jednak stejně byla uvnitř Violet. Sáhl jsme do levého květináče pro náhradní klíč, který tam mohl ležet už dobře půl století, a odemkl dveře. To, co jsem spatřil, mě naprosto ochromilo. Elena ležela na zemi, snad v transu, a Violet pila z jejího krku. Když mě spatřila, nechala toho, utřela si pusu do rukávu a ustoupila od Eleny.

Když jsem se trochu vzpamatoval, okamžitě jsem sáhl po kameni, co ležel u dveří a který měl Violet držet uvnitř, hodil si ho do kapsy, zabouchl dveře a vrhnul se k Eleně. Neudržel jsem se a začal trochu hystericky vyvádět.

„Proboha, Violet! Jsi normální?!“

Začal jsem koukat na zranění na krku. Violetiny dva špičáky udělaly celkem pěknou paseku.

Violet, která nyní stála asi dva metry ode mě opřená o futra, mi s naprostým klidem řekla: „Nic jí není.“

„Jak to, že ne? A jak to můžeš vědět s takovou jistotou?“

Sáhl jsem jí na ruku a nenahmatal tep.

„Proboha, vždyť je mrtvá!“

Nevím, zda se mi to zdálo nebo to byla pravda, ale myslím, že Violet protočila oči.

„Je v transu, Stefane. Klídek.“

Myslel jsem, že se každou chvíli složím. Ale opět jsem pocítil někde v sobě nenávist vůči své sestře, a tak jsem vstal od Eleny, která skutečně jak mrtvá stále ležela na zemi, a přímo Violet do očí jsem začal nadávat. Tedy, to jsem chtěl. Ale spíše jsem začal hysterčit.

„Jak, v transu? A proč jsi ji vlastně napadla?“

Violetiny oči se vzbouřily. Ty ji vždy prozradí. Pochopil jsem, že se jí to nejspíš dotklo.

„Já? A napadla? To teda ne! To ona! Měla pohled, že by mě s ním mohla zapálit!! A do transu se víceméně uvedla sama. Neměla mi tak koukat do očí!“

To už jsem si připadal jako ve špatném snu.

„Jo, a ještě řekni, že si i tvoje špičáky zapíchla do krku sama,“ poznamenal jsem hysterickým hlasem. Snaha ovládnout se se nepovedla.

Violet mi na to už nic neřekla, ale měla se k odchodu.

„No počkej,“ vyjel jsem útočně, „kam si myslíš, že jdeš? A co bude s Elenou?

Violet se mrkla na hodinky. „Za patnáct minut bude ready. A kam jdu? No přeci na lov,“ řekla se smíchem, „snad si nemyslíš, že by mi mohla ta její hnusná nula pozitivní stačit? A navíc, má málo červených krvinek. Měla by jíst víc jídla, které obsahuje železo, než se cpát nějakými hnusy. Čau,“ ukončila debatu, otočila se na podpadku a zmizela.

Než jsem začal přemýšlet, co zase všechno způsobí a jaké následky to bude mít, byla už Elena, díky bohu, alespoň při vědomí. A na(ne)štěstí si absolutně nic nepamatovala.

Autor: Bee23, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upírské nebezpečí 5. kapitola:

3. Lucienne přispěvatel

15.01.2013 [20:06]

To je dobře Emoticon Bude se mi pak líp spát, když budu vědět, že mě zítra nesežereš
Jé, málem bych zapomněla! Jak jsem se zažrala do toho komentu, úplně mi vypadlo, že jsem ti chtěla poděkovat za to věnování Každá kapitolka, kde se někdo napije z krku dvojnice mě nepopsatelně potěší Emoticon Ne, to přeháním, ale malá ochutnávka jí neuškodí

2. Bee23

15.01.2013 [17:56]

díky moc jak za chválu tak i za výtku. Víš, že ta mě vždy ještě o trochu víc potěší. Emoticon

1. Lucienne přispěvatel

15.01.2013 [16:17]

No tak teď jsi mě dorazila! Po tom tvém "paradoxně" napíšeš "slabota"! Emoticon Chápu, že asi nechápeš, čemu se tady tlemím, ale v tom textu to tak prostě vykukuje a když si to přečtu, je to, jako kdybys to ty sama vyslovila nahlas! Já prostě nemůžu. A prej: "hysterčit" "respektive" Fajn, asi se vážně půjdu léčit Emoticon
"Paradoxně" bych tady asi měla přestat mektat blbosti, než doma začneš "hysterčit", že mám o kolečko víc, "respektive" že jsem se úplně zbláznila, protože mít o kolečko víc je v porovnáním s těma nesmyslama, co tady píšu, naprostá "slabota"
Jednou mě dostaneš do Bohnic. Emoticon
Ale teď ke kapitolce - byla skvělá, víš, jak jsem se na ni těšila Jenom škoda, že ji Violet úplně nezakousla, trans je prostě "slabota"
Měla bych ale jednu takovou malou výtku - nějak se mi nepozdává ta Stefanova reakce. Byla taková... suchá. Když píšeš z jeho pohledu, čekala bych, že vyjádříš jeho myšlenky, hrůzu a šok z toho, co viděl. Vím, Stefan je komplikovaná postava. Někomu se z jeho pohledu píše velice dobře, někomu zase hrozně těžce, protože ve většině případů nechápe jeho uvažování (to je můj případ, zvláště v TSD jsem si nad ním klepala na čelo. Emoticon Chystám o něm povídku, tak se chci vidět, jak ho vymaluju ) Violet byla ale skvělá, to se musí nechat. Je to tvoje postava, budeš jí rozumět mnohem víc, než jakékoli jiné postavě z cizího pera, bez ohledu na to, jak by byl její charakter geniální nebo kolik miliónů stran bys o ní přečetla. :)
U toho Stefana (a sem tam to platí i u Damona, i když u něj o dost míň) se zkus příště zamyslet, jak bys reagovala ty. Podle mě bys nikdy nevykřikla "Proboha, vždyť je mrtvá!". Zvlášť, kdyby šlo o milovanou osobu. Slovo "mrtvá" by se ti zadrhlo v ústech (alespoň myslím :D) nebo by jsi ho zašeptala.
Zkus se do postavy co nejvíc vžít, postav se na její místo. Já to takhle alespoň dělám a pak upravuju své reakce na tělo postav, měním hlasy, tóny, výrazy, slova, někdy i celé věty, aby se to k nim hodilo. Stefan by něco takového rozhodně nevykřikl. Vždyť víš, jaká je to citlivka :)
To, co jsem ti teď napsala, ber jen jako malou přátelskou radu do života ("respektive" do psaní Emoticon - i když ono je to asi jedno a to samé) a nenech si mnou zkazit den. Má výtka je jen malinký temnější úlomek jinak zářivého zrcadla, které bude dokonale jasné, až se v něm uvidíš ty sama a i svět okolo tebe tě v něm pozná. Já už tě poznávám :D A proto ti přeju, aby tvé zrcadlo zůstalo čisté a lesklé napořád. :)
By mě fakt zajímalo, jak se ti vyvine dál. Už se těším na toho tajemného Diega (nemám tucha, kdo by to měl být (no, i když tucha mám, ale nechám si ho pro sebe, kdybych se mýlila Emoticon ) )) Rychle přihraj další kapitolku!