OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upírské nebezpečí - 3. kapitola

03.01.2013 (20:00) • Bee23 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 581×

Někdo by si myslel, že když se rodina opět sejde pohromadě, ještě po tolika letech, budou všichni šťastni. U upírů to tak ovšem nefunguje. Ještě ke všemu, když jsou oba dva vaši sourozenci pěkně zamindráková monstra, která se baví tím, že vám ničí život.

Stefan měl z návratu své mladší sestry do Mystic Falls divné pocity. Nejenže Violet tohle město nesnášela, měla k tomu své důvody, ale ještě ke všemu snad byla ráda, že je se svými bratry. To bylo ještě divnější. Violet totiž ani zdaleka byla typ, který bývá ještě ve dvaceti stydlivý a potřebuje všude někoho s sebou. Violet, jen jak se těsně před svými šestnáctými narozeninami proměnila v upírku, utekla od své rodiny. Vracela se jen, když něco potřebovala, či byla v maléru. Většinou to bylo jednou za nějakých sedmdesát let. To, že se nyní Violet vrátila, dělalo Stefanovy starosti. Navíc to vypadalo, že neplánuje jen tak brzy se vypařit. Dokonce požádala Damona, aby ji přihlásil do školy. Stefanovi všechno tohle probíhalo hlavou, když byl v lese na procházce.

POHLED STEFANA

Vyrazil jsem si do lesa. Miluju tu jeho vůni a je tam nádherné ticho... Nechci na nic myslet. Navíc, teď se cítím nějak sám. Paradoxně. Vždy jsem obklopen lidmi, ale stále se cítím sám. Se sourozenci nevycházím, rodiče již zemřeli a Lexi, má nejlepší kamarádka, byla před necelým rokem zavražděna. Je mi na nic. Nejradši bych na vše zapomněl, všechno nechal plavat. Začal znovu někde v malebném, malém městečku, třeba v Evropě.

 Náhle ho bouchla šiška do ramene. Stefan vzhlédl. Spatřil krásnou veverku. Vytasil špičáky a už byl u ní.

POHLED DAMONA

Sedím v obýváku a koukám na ten stupidní zápas. Vůbec mě to nebaví, ale pořádně nevím, co mám dělat. Stefan se někam vypařil.

 Náhle se vedle něj objevila Violet. V pyžamu, neučesaná a se sklenkou vody v ruce vypadalo jako normální teenagerka. Až na to, že už jí bylo něco přes sto padesát let a měla takové zážitky a zkušenosti, že takové jen tak někdo nemá.

 „Dobré dopoledne, vyspinkaná?“ zeptal jsem se s úsměvem a ukázal na volné místo vedle sebe. Violet si přisedla.

„Jo. Je to pěkné, spát zase po nějakým století ve vlastní posteli. Kdyby to šlo, vozila bych ji všude s sebou. Ani v těch nejdražších hotelech to není ono.“

Musel jsem se ušklíbnout.

„Tvá postel je vyrobená v roce 1850. To byla kvalita. Dnes už všude jsou ty šunty, co se vyrábí teď, v moderním dvacátém prvním století.“

„Hm.“

Chvíli jsme sledovali televizi, pak jsem ale zase promluvil: „Violet, teď jsme tu sami. Povíš mi důvod, proč jsi tady. Víš, že já to Stefanovi neřeknu.“

Violet se na mě podívala velmi zvláštním pohledem.

„Damone, budeš se asi divit, ale tentokrát žádný zvláštní důvod nemám. Chtěla jsem vás prostě vidět. Stefana jsem potřebovala jako sůl. Těch osmačtyřicet let, co jsme se neviděli, stihl nahradit během dvou dnů dostatečně.“

Opět jsme sledovali televizi, kde nyní běžely místní zprávy. Reportérka zrovna oznamovala: „Už je to devatenáctý člověk, který zemřel během posledních pěti dnů v Mystic Falls naprosto zvláštní smrtí. Většina obětí byli mladí lidé do pětadvaceti let. A všechna těla byla úplně bez krve...“

Najednou jsem ztuhnul.

„Violet? Kdy jsi přijela do města?“

Violet se na něj s úsměvem podívala: „Před pěti dny.“

„A nechceš mi něco říct.“

„Ano, byla jsem to já.“

Nevěřícně jsem se na ni podíval.

„Tys je zabila?“

„No počkej! Ne všechny. Zabila jsem asi dva lidi v lese a pak toho kluka, co mě pozval do Grillu. Chtěl mě jen do postele, tak jsem se jen bránila.“

„Ale neuklidila jsi po sobě? Jsi blázen?“

„Bráško, klídek. Za pár dní se to všechno vysvětlí,“ řekla mi s úplnou jistotou.

„Jak to myslíš?“

„Asi tak, jako že ti břídilové domácí to projedou,“ oznámila mi suše Violet, zvedla se a odešla.

Já dál akorát seděl a absolutně jsem nechápal, co tím myslela.

 Když za padesát minut skutečně domácí tým prohrál, začal Damon tušit, že Stefan měl pravdu…

POHLED ELENY

Seděla jsem doma a hlídala své dva mladší sourozence. Donutila jsem Jennu, aby si po dlouhé době s někým vyšla. Jeremy měl samozřejmě plnou pusu keců, že jemu už je patnáct a že nepotřebuje chůvu. Potom, jak přišel před týdnem ožralej, o tom dost pochybuju. Malá Andie si hrála u sebe v pokojíčku a já byla ráda, že alespoň ona si může užít normální dětství. I když asi není moc normální, když už v devíti letech nemá rodiče.

Chtělo se mi opět brečet, ale neměla jsem na to dost síly. Vzpomínky na rodiče mě stále ještě moc bolí. Radši jsem sáhla po deníku a pořádně se z toho vypsala.

POHLED STEFANA

Pořád jsem seděl opřený o strom a užíval si ticha. Nechtělo se mi domů. Nechtělo se mi zase čelit narážkám Damona a Violet. Myslel jsem, že to s Damonem nemůže být horší, ale jak se vrátila Violet, přijde mi, že se to snad třikrát tak zhoršilo.

„Ach jo,“ řekl jsem do ticha.

Zvedl jsem se a pomalu odcházel, když jsem ucítil známý pach. Nemusel jsem se ani otáčet, věděl jsem, že je to on.

„Nazdar Adame.“

Otočil jsem se a skutečně tam stál. Adam byl mým přítelem už dobrých šedesát let. Je to taková druhá Lexi. Jen s ním můžu mluvit víc jako s chlapem, protože on to chápe. Lexi na tohle nikdy moc nebyla.

„Ahoj Stefane, říkal jsem si, kdy tě zas potkám.“

Podali jsme si ruce a přátelsky se objali.

„A co tu děláš? Hledáš útočiště?“

„Ne,“ zasmál se Adam. „Jdu na sever, v Kanadě mám přítelkyni. Říkal jsem si, že to vezmu přes Mystic Falls a buď tě potkám, nebo ne. Tvůj pach je cítit dobrých sto padesát kilometrů.“

„Jo, jsem tu už nějakou chvíli. A spěcháš, nebo dáme řeč?“

Adam se na mě šibalsky podíval.

„Stefane, nejsi na lovu, co? Ty chodíš do lesa s problémy. Tak co zas. Neříkej, že Katherine...“

„Ne,“ skočil jsme mu hned do řeči. „Asi ještě něco horšího. Vrátila se má sestra, Violet.“

Adam hodil zvláštní grimasu: „A co? Ty vole, víš co já bych dal za to mít sourozence?“

„Myslím, že ne. Víš, Violet je jak Damon. Nemá mě ráda.“

„Ale Stefane...“

„Ty o ní nic nevíš. Je jak tornádo. Bez ohlášení se objeví, zničí, co se dá, a zase odtáhne.“

Adam mi na to nic neřekl.

Chvíli jsme šli, Adam čas od času odběhl zakousnout lišku, veverku nebo jiná zvířata.

Když jsme došli na kraj lesa, bylo mi jasné, že Adam zase bude pokračovat v cestě do Kanady.

„Tak se měj,“ řekl jsme smířeně a podával jsem mu ruku.

Adam se zatvářil překvapeně: „No, počkej. Ty si mi tu stěžuješ na rodinné problémy a já mám zas jít. Chvíli se tu zdržím. Nebude vadit, když u vás budu bydlet, ne?“

Radost, kterou jsem náhle ucítil, nedokážu popsat.

„No jasně. A konečně poznáš, jak je naše rodina hrozná.“

Adam se usmál a společně jsme se vraceli domů.

Autor: Bee23, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upírské nebezpečí - 3. kapitola: