Upíří deníky - Zavržení - 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak tady je další kapitola, doufám, že se bude líbit.
Teresa se odhodlá, že půjde nevštívit Caroline.
Jak to dopadne?
Prosím o nějaké komentáře.
Opět tuto kapitolu věnuji všem, kterým se tato povídka líbí. :)
Terry...

23.12.2012 (07:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1670×

10. kapitola – Hra začala!

Pohled Teresy:

Probudila jsem se v něčí náruči. Nechtěla jsem otevřít oči, bála jsem se, že bych se zase mohla octnout v tom děsném motelu.

„Můžeš otevřít oči,“ řekl Damon mile.

Zamrkala jsem do prázdna, možná, že jsem se spletla a ani jsem nebyla unesena.

„Jak jsi poznal, že už nespím?“ zeptala jsem se se zaujetím.

„Tvé srdce…“

„Ty ho slyšíš pokaždé?“ zhrozila jsem se. Odpovědí mi byl jeho šibalský úsměv.

„Úplně vždycky,“ přiznal. „Měl jsem o tebe hodně velký strach,“ přiznal.

„Můžeš mi říct, proč mě ten chlap unesl? Žvatlal něco o tom, že jsi mu něco udělal se sestrou.“ Jeho čelo se mírně zvlnilo.

„Tereso, musím se ti svěřit, že já si už na to ani nepamatuju.“ Jeho tvář zkameněla.

Ano, už jsem si na jeho mírně temnou stránku zvykla, ale asi ještě ne do takové míry, abych si s ním mohla o tom povídat.

„Nenávidíš mě,“ odhadl.

„Damone, to není pravda, jenom mi musíš dát ještě trošku času, abych si zvykla na to, kým doopravdy jsi…“

„Čím jsem?“ přerušil mě. Nevěděla jsem, jak mu na to mám odpovědět.

„V poslední době jsi jiný, než jsi býval. Vím to, i když jsem tě tehdy neznala. Nejsi takový svatoušek, jakým je Stefan, a to se mi líbí…“

„Ty zase nejsi tak svatá jako Elena,“ řekl s úsměvem.

„Ani jako Katherine,“ doplnila jsem ho.

„Miluju tě,“ řekl a přitáhl si mě blíž.

„Tak jako já tebe,“ odpověděla jsem.

***

„Asi půjdu odpoledne navštívit Caroline,“ řekla jsem Eleně v kuchyni po obědě.

„Já už jsem se domluvila se Stefanem na odpoledne, takže tam za ní asi zajdu zítra,“ řekla mile.

„Zítra už ji pouštějí,“ řekla jsem s úšklebkem.

„Stejně by mě zajímalo, jak se tak rychle uzdravila,“ pokývala hlavou.

Mé oči se protočily na zem, Elena to bohužel postřehla.

„Ty o tom něco víš!“ nařkla mne.

„Ne!“ vypálila jsem.

„Ty nejsi dobrá lhářka a navíc na tobě všechno poznám,“ nadzvedla obočí.

„Fajn, přiznávám, Damon dal Caroline svou krev, aby se vyléčila.“ Když jsem to řekla, tak si Elena sedla doslova na zadek, přímo na kuchyňskou linku.

„Jak jsi mohla?“ zeptala se uraženě.

„Měla jsem ji raději nechat zemřít?“ rozčílila jsem se. Sebrala jsem klíče z věšáku a rychle jsem nasedla do svého nového auta. Rozjela jsem se směrem k nemocnici.

Stále mi zněla Elenina slova v hlavě. „Jak jsi mohla?“ Jak mě může soudit? Měla jsem ji raději nechat zemřít? Dívat se, jak moje kamarádka z dětství umírá? To není můj styl!

„Ahoj, Caroline,“ pozdravila jsem mile. Caroline se krčila v koutku postele. Závěsy měla zatažené a třepala se.

„Běž ode mě!“ řekla ostře. Měřila jsem si ji nechápavým pohledem. Co jsem jí udělala? Možná si pamatuje to, jak ji Damon dal svou krev, ale proč by se potom bála mě?

„Caroline? Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně a přistoupila jsem blíž k její posteli.

„Nepřibližuj se!“ vyštěkla.

„Caroline, to jsem já, Teresa… Co jsem ti udělala?“ Snažila jsem se působit hodně mile.

„Teresa?“ zopakovala.

„Kdo sis myslela, že jsem?“ zeptala jsem se se strachem.

„To je jedno,“ řekla a usmála se na mě.

„To není!“ zamračila jsem se a přisedla jsem si na její postel.

„Jenom jsem nějaká přecitlivělá…“

„Víš co? Já ti rozevřu ty závěsy, abys tady neměla takovou tmu. Určitě se ti udělá lépe.“ Nahodila jsem úsměv a směřovala jsem si to k oknu.

„Ne! Ne! Prosím, mně je takhle dobře, vážně,“ křikla. Stáhla jsem svou ruku od okna.

„Tak fajn, myslela jsem si, že bych ti mohla pomoct, ale asi je ti tahle dobře.“ Tak od této chvíle jsem se v tom už úplně ztratila. Nechápu to, nechápu ji! Sedla jsem si zpátky na její postel.

„Tereso, já mám strach,“ řekla šeptem.

„Z čeho, Car? Co se děje?“ řekla jsem polohlasem.

„Mám chuť na něco, co máš, ale nemůžu ti to vzít,“ řekla v hádance.

„O čem to tady mluvíš?“ nechápavě jsem se zatvářila.

„Já nevím, co se to se mnou děje!“ Stekla jí po tváři slza. Rychle jsem se k ní naklonila a objala jsem ji.

„Ne!“ odstrčila mne.

„Caroline? Co se děje?" Najednou jsem viděla, jak se jí začal měnit obličej. Prořezávaly se jí špičáky…

„Caroline,“ vydechla jsem. „Dýchej! Ty to zvládneš, nemysli na to, rozumíš?“ Mé srdce běželo doslova maraton.

„To nejde, prosím, pomoz mi,“ řekla ztrápeně.

„Já někomu zavolám, Car. On ti pomůže, slibuju.“ Zoufale jsem vytáhla z kabelky mobil a vytočila jsem Damonovo číslo.

„Ahoj, poslouchej, Caroline někdo zabil a teď je s ní upír, musíš pomoct! Prosím, přijeď.“ Típla jsem telefon. Nedala jsem mu místo vyjádřit se.

„Caroline,“ sedla jsem si zase k ní.