OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíří deníky - Začátek - 6. kapitola

17.11.2012 (14:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 2211×

                                                                        6. kapitola - U vodopádů –

Pohled Stefana:

„Co si bereš na sebe, brácha?“ zeptal se Damon bratrsky.

Neodpovídal jsem, chtěl jsem ho tak nějak ignorovat.

„Ale no ták! Fajn, omlouvám se za ty lidi, které jsem tady už zabil,“ řekl kajícně. Ale po chvíli se začal smát…

„Myslel sis, že se budu omlouvat za toto?“ Začal se smát znovu.

„Ne, nemyslím, protože jsi…“

„Příšerné monstrum bez duše,“ napodobil můj hlas Damon. „Jo, tady to už jsem slyšel. Asi stokrát,“ řekl jasně.

„Nemusel bys takový být, a ty to víš,“ řekl jsem rychle.

„Stefane, Stefane, Stefane, zapomínáš, kdo jsme! Jsme kreatury bez duše…“

„Ty jsi jen to špatné z upíra!“ křikl jsem.

„Být tebou, mlčím, nebo si už nepamatuješ na rok 1864?“ zeptal se najednou.

„Bohužel ano, ale takový jsem už dlouho nebyl!“ řekl jsem pyšně.

„To je vidět, když piješ samé veverky, chipmunky a kdo ví, co ještě,“ odfrkl si.

Pohled Teresy:

„Tak co? Jak ses připravila na pana úžasného?“ zeptala jsem se Eleny po chvíli, co jsme dorazily na party.

„Úžasného?“ podivila se Bonnie.

„Už jsem se s ním potkala, myslel si, že jsem Elena…“

„A – a jaký byl?“ zakoktala se Bonnie.

„Má pohled jak z milostného románu,“ řekla jsem rychle.

„Fajn, fajn! Zajdu raději pro něco k pití,“ řekla Elena, aby se vyhnula konverzaci na tohle téma.

Jen co odešla, jsem si všimla Jeremyho, který už seděl s Vicky a jejich partou na kraji lesa – opilý.

„Omluvíš mne?“ zeptala jsem se Bonnie.

„Hmm, jasně,“ řekla rychle.

Rychlou chůzí jsem se dostala k jejich partě.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se rychle.

„Co by, buchto! Užívá si party,“ řekl jeden z kluků. Nečekaně u toho hulil trávu.

„Jeremy, to nejsi ty!“ řekla jsem trochu víc nahlas.

„A tady to snad jsi ty? Jsi upjatá, kdysi sis užívala párty. Skoro každý den, společně s Elenou. Ale teď jste obě jak vyměněné,“ řekl rychle.

„Pojď stranou,“ řekla jsem a chytla jsem ho za rameno.

Popošli jsme kousek dál od té zhulené partičky.

„Jeremy, všem už je jedno, že nám zemřeli rodiče. Neberou to, zapomněli na to, každý člověk má svých starostí nad hlavu, už to neberou jako předtím,“ řekla jsem rychle.

„Jo? A jak se s tím mám srovnat, jako ty? Myslíš, že nevím, že se každé ráno, den co den vykrádáš z domu a jdeš si na hřbitov psát deník?“ zařval.

„Pořád lepší, než se každý den sjíždět,“ řekla jsem už beznadějně.

„Tak si to tak řeš ty, já ne,“ zařval a hodil poloprázdnou láhev od piva do křoví.

„Děje se tady něco?“ zeptal se neznámý muž s černými vlasy a modrýma očima.

„Ne, vlastně ne,“ řekl Jeremy a odešel.

„Není ti nic? Ten kluk vypadal nebezpečně,“ řekl ustaraně.

„Vlastně ani ne, je to totiž můj bratr,“ řekla jsem rychle.

„Nezávidím ti to, taky mám bratra, mimochodem jsem Damon Salvatore,“ představil se.

„Salvatore? Jako Stefan?“ zeptala jsem se s údivem.

„Jo, to je můj bratr,“ řekl jistě. „Nejsi Elena? Ta holka, co o ní Stefan stále žvatlá?“ zeptal se Damon se zájmem.

„Těsně vedle, jsem Teresa. Elenina sestra,“ řekla jsem rychle.

„Nezmínil se, že by měla sestru,“ řekl Damon udiveně. „Jsi starší, nebo mladší?“ pokračoval.

„Starší, ale jen o pár minut. Elena a já jsme dvojčata,“ řekla jsem mile.

„Zajímavé, neplete si vás Stefan? Ví vůbec, že existuješ?“ zeptal se pochybně.

„Myslím, že ano. Jelikož spolu chodíme do školy a byli jsme spolu všichni v Grillu,“ řekla jsem rychle.

„To je zajímavé, ten Stefan se nikdy s ničím nepochlubí,“ řekl jsem s úsměvem.

„No, nevím, jestli je čím se chlubit,“ řekla jsem se smíchem.

„Myslím, že rozhodně je,“ řekl zamyšleně.

Pohled Damona:

Zmetek! Za tohle zaplatí!

Zahleděl jsem se Terese přímo do očí.

„Teď se mnou půjdeš o kousek dál a nebudeš nic namítat,“ poručil jsem.

Teresa šouravým krokem odešla blíž k vodopádům, kde nikdo nebyl.

„Nebudeš křičet, nemusíš se bát,“ řekl jsem mile. Musel jsem ochutnat, musel jsem. Už tak dlouho hledám Katherine a konečně jsem narazil na někoho, kdo alespoň vypadá jako ona. Musím ochutnat její krev!

Přiblížil jsem se k ní blíž a naklonil jsem se k jejímu krku, cítil jsem, jak se mi mé špičáky prořezaly. Byl jsem už jen centimetr od její kůže. Nechci jí ublížit! To přece nemůžu! Ale už se tomu nedalo zabránit, pokušení bylo moc velké. Zabořil jsem své tesáky do jejího krku.

Její krev nechutnala jako ta Katherinina, bylo v ní něco víc. V Teresiné krvi bylo nějaké zvláštní okořenění. Jemné. Uvědomil jsem si, že piju už moc dlouho, mohl jsem ji zabít. To bylo poprvé po mém tréninku, co jsem málem neodolal. Terese se už podlamovala kolena.

Rychle jsem své tesáky vytáhl z jejího krku. Teresa byla trochu mimo, nemohla málem popadnout dech.

Bál jsem se o její život, nechtěl jsem, aby vyhasnul. Nic jiného mě nenapadlo, než dát jí svou krev, aby ji vyléčila. Neváhal jsem, rychle jsem si nakousl zápěstí, které jsem následně vložil do jejich úst.

Nechtěla pít, myslel jsem, že je mrtvá.

„Prosím, napij se, neumírej!“ řekl jsem rychle. Jako by mne slyšela, v ten moment, co jsem dořekl poslední slovo, se napila mé krve.

Viděl jsem, jak se jí vrací barva do tváří. Jak pomalu ožívá. Otevřela oči, nekřičela. Ještě aby jo, když je ovlivněná.

„Jak ti je?“ zeptal jsem se. Ještě jsem se nikdy nikoho neptal, když jsem ho vysál, jak mu je!

„Zvláštně,“ řekla najednou.

„Chci, abys měla své přirozené chování,“ řekl jsem jí.

Chvíli se na mne dívala.

„Co jsi mi to udělal?“ zeptala se se strachem v očích.

Neodpovídal jsem, čekal jsem na další její reakci.

„Co jsi zač? Prosím, nechej mě na pokoji,“ vřískla.

Co jsem čekal? Že bude skákat sto metrů vysoko, až zjistí, že jí nějaký cizí chlápek pije doslova krev?

Viděl jsem ten strach v jejich očích, nic jsem neřekl. Neuvědomoval jsem si, že ji držím tak pevně, že vlastně nemohla utéct.

„Prosím, udělám cokoli, jenom mě nech odejít,“ žadonila.

„Zapomeneš na to. Tady z toho se nic nestalo, jen jsme si povídali. O mně o tobě, Stefanovi a Eleně. Ty jsi nadávala na Jeremyho, teď budeme pokračovat v našem rozhovoru dál,“ řekl jsem, když jsem se jí zprudka díval do očí.

„Budeme si povídat,“ zopakovala.  

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří deníky - Začátek - 6. kapitola: