OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíři či neupíři? Prolog



Upíři či neupíři? PrologElena a Katherine jsou sestry. Katherine ale potom záhadně "zahyne". Nebo tak to aspoň zkonstatují lékaři. Její srdce netluče - musí být mrtvá. Jenže Katherine se vlastně proměnila v upíra. Samozřejmě to nikdo neví a všichni plánují pohřeb. Jaký to je poprask, když se najednou zjistí, že je rakev prázdná! A tak co asi by mohla Katty udělat? To si budete muset přečíst. Upozornění - povídka je na pokračování, dílů může být XXX mnoho a každá povídka min. 2000 slov... Příjemné čtení.

Katherine: 

Ahoj, jsem Katherine Gilbertová a tohle je můj příběh.

Bývala jsem obyčejná holka... Jako každá jiná. Ale víc oblíbená. Ano - byla jsem spolu se svou sestrou Elenou doslova star. A pak, jednou na jaře, moji rodiče sjeli z mostu.

Utekly jsme s Elenou, protože jedna kámoška pořádala párty. Byla to její narozeninová párty. Bylo jí osmnáct a rodiče nebyli ve městě - takže hodně pití. A tam jsme nesměly chybět. Vlastně jsem to zavinila já. Elena byla vždycky ta zodpovědná, ta, co moc nepila. Zatímco já byla namol. A zrovna když jsme najížděli na Wickery Bridge, se to stalo.

Pamatuji si jen ústřižky. Nevolnost. Zvracení. Otevření dveří. Panika. Strach. Šok. 

Zkrátka - ožrala jsem se tak moc, že mi bylo na zvracení. Byla jsem namol, proto jsem otevřela dveře auta. Táta se lekl, zpanikařil a strhnul volant. Já jsem neměla pás a tak jsem vypadla z těch otevřených dveří. Ostatní zahučeli pod hladinou. Ve vteřině se u mě zjevil nějaký pěkný kluk.

„Jsi v pořádku?" ptal se. A já furt tak nějak křičela, že jsem v pořádku, že oni se potopili, že umřou... Brečela jsem. Nevšimla jsem si, kdy se ztratil, ale za chvíli jsem tam viděla ležet Elenu... Umírala. Tekla jí krev, asi vrazila do něčeho ostrého...

To, co ten kluk udělal, jsem dlouho potom nechápala. Vzal ostrý kámen, řízl se do zápěstí a dal jí napít své krve. Elena se probudila, vstala a ten kluk byl pryč. V tu chvíli přijeli policisté a záchranka. Samozřejmě, Elena si nepamatovala, co se stalo. A mně by stejně nikdo nevěřil. Byla jsem opilá, vy byste mi věřili, když jsem sotva stála na nohou? Asi ne.

Ujala se nás mámina sestra - Jenna.

To, co se dělo potom, tady nebudu vyprávět. To je na dlouho. Zkrátka, co jsme se posbírali, jsem potkala toho kluka. Řekla jsem to Eleně, která mi jako jediná věřila. A tak dlouho jsme ho otravovaly, až se do nás zamiloval a řekl nám, že je upír. Řekl, že je oslabuje sporýš, že mohou ovládat mysli a tak podobně. A potom nás chtěl ovládnout - donutit zapomenout na všechno, co nám řekl. Jenže nevěděl, že jsme proti upírům imunní - nevědomky. Každé ráno jsme totiž s Elenou pily čaj. Sporýš s mátou. Takže stačilo jen hrát blbý a bylo po všem. Logan (ten kluk) další ráno zmizel.

A pak jsme se s Elenou rozhodly - každá jinak.

Elena pokračovala ve svém nudném životě. Dále pila každé ráno s Jennou sporýšový čaj, chodila pilně do školy a učila se.

Zatímco já sporýšový čaj vysadila úplně. Jediný sporýš, který jsem u sebe nosila, byl v náramku. Jen proti ovládání mysli. Do školy jsem už tak často nechodila. 

A Elena mě i přes všechno ostatní kryla.

A teď to mám. Elena si to nebezpečí uvědomila. Vysadila upíry ze svého života - nadobro. Snažila se jich stranit a chránit se proti nim. Zatímco já upíry vyhledávala - bylo to to správné nebezpečí, riziko pro zpestření mého nudného života. Ráda jsem si s upíry pohrávala. Pojď, ochutnej, jak jsem lahodná. Co to děláš? Že ti píchnu trochu sporýše? A tak podobně. A Elena mě varovala - já ji neposlechla. Naštvala jsem XXX upírů, takže se to muselo stát.

Jednoho krásného dne jsem se rozhodla potrápit jednoho upíra... David? Daren? Něco na D... Měla jsem v sobě smrtící dávku sporýše. Jenže tento upír měl proti němu imunitu, či co. Ale to nebylo to nejhorší. Asi tři dny před tím jsem pila upíří krev - ten jeden upír to dost přehnal a já dlouho nemohla najít ten sporýš... A ona jaksi nevyprchala. Ten pan D mě zabil.

„Pohráváš si s upíry, Katherine. Velká chyba," řekl doslova a pak mi zlomil vaz. Zemřela jsem.

Probudila jsem se o den později. V rakvi. A uvědomila si to. Otevřela jsem rakev a doufala, že je noc. Byla - mohla jsem zdrhnout.

Od té doby žiji ve stínech. Až najdu nějakýho upíra, budu ho muset nějak přimět, aby mi nechal udělat ten prsten... nebo náramek proti slunci. To může udělat jen čarodějka. A já žádnou neznám. 

Mimochodem - ještě něco. Protože jsem v sobě měla při přeměně hodně, hodně sporýše, jsem proti němu imunní. Cítím ho - ale nic mi neudělá. Výhoda, nemyslíte?

Je to už měsíc od mého zmizení - od doby, kdy mé tělo zmizelo z rakve. A já už to nemohla vydržet. Chyběla mi Elena. Ona byla má BFF, moje sestra, moje všechno. Zvlášť teď, když jsem byla upírem a všechno bylo zesílené.

Takže jsem stála u baráku a byla vděčná, že je Elenino okno za prvé: směrem na dvorek, a za druhé: u stromu. Takže jsem tam hravě vyskočila a začala ťukat na okno jako bláznivá. Dovnitř jsem nemohla - upíři totiž nemohou vstoupit do domu, kde nejsou pozváni. Takže mě musí někdo pozvat.

„No tak, Eleno, prosím," mumlala jsem si. Až se konečně Elena převalila a koukla na mě. Přistoupila k oknu a otevřela.

„To je sen, že?" zeptala se s úlevným úsměvem.

„Hele, Eleno," spustila jsem. „Pozvi mě dovnitř a já ti všechno vysvětlím."

„Odkdy potřebuješ..." začala, když jí to došlo. „Pojď dál."

„Díky," vydechla jsem. Ona zkontrolovala chodbu a potom spustila:

„Co tomá znamenat?"

„Klid, Eleno," poprosila jsem ji. „Nebylo to v plánu. Měla jsem tě poslechnout. Mělas pravdu, zase. Byla jsem strašná kráva, nenapadlo mě, že by mě mohl nějaký upír zabít, i když mám v těle sporýš. Ten D měl-"

„D?" zeptala se nechápavě.

„To teď neřeš, jo?" protáhla jsem obličej. „Ten D měl proti sporýši imunitu. Tak jako mám já, protože jsem ho měla v krvi při přeměně."

„Takže teď jsi zlá?" zeptala se Elena a já měla pocit, že se snaží zastavit slzy.

„Ne!" málem jsem vykřikla. „To neříkej." A skočila jsem jí kolem krku. Ale ona to pochopila jinak - myslela, že jsem jí skočila po krku, a odskočila.

„Ne, Eleno," prosila jsem. „Já jsem hodná. Mně můžeš věřit! Kdo si myslíš, že vykrádá tu krevní banku?!" 

„To ty?" zeptala se překvapeně.

„No jasně," přikývla jsem. „Takhle nemusím zabíjet, můžu být hodná... Copak to nechápeš, Eleno? Vždyť se za to nenávidím, protože vím, jaký ty máš postoj k upírům. Chci, abys to se mnou zkusila. Abys se mnou aspoň zkusila žít. A já ti slibuji, že nikoho nezabiju, aspoň ne člověka, a už vůbec ne kvůli krvi!"

„Promiň, Katty," začala naříkat. „Ale já teď vůbec nevím, co mám dělat! Chci, abys mohla zase tady žít se mnou vedle v pokoji, abychom se zase mohly hádat o koupelnu!"

„To se dá zařídit, Eleno," řekla jsem se slzami v očích. „To můžu zařídit, třeba hned teď! Dá mi to sice práci, ale zařídím to! Je to na tobě! Jen na tobě! Jestli řekneš ano, já ti slibuji, že do týdne se tu zase budem hádat o koupelnu a chodit po škole!"

„Ano," plakala. „Ano, Katty. Co jiného bych mohla říct?" A potom mi skočila kolem krku.


Elena: 


Milý deníčku,

omlouvám se, vím, že už jsem dlouho nepsala, ale měla jsem dost práce se nervově nezhroutit. Už je to celý měsíc... od smrti Katty... Mám-li říct pravdu, umírám. Chybí mi. Byla bych schopna cokoli překousnout. Cokoli. Je pro mě těžký tady psát ty emoce, probouzí se to ve mně. Je to jako  hurikán, jako tsunami. Já nevím - stále naivně doufám, že se najednou otevřou dveře, vejde Katty a řekne: "Eleno, nutně potřebuji napsat esej do angliny, jinak mě Jenna zabije!" Ale vím, že to neřekne. Kéž bych tu ještě jednou mohla slyšet její hlas a vidět její tvář. Poslouchat její kritiku na moje rovné vlasy nebo na to, jak mám od slz zničený make-up, protože jsem zrovna přišla z kina. Ale kino mě nebavilo. Něco mi tam chybělo - to neustálé Katherinino konstatování a komentování. A taky to "pššššt" ostatních lidí. A Kattiny nadávky a


Přestala jsem psát. Na stránku totiž dopadla moje slza. Sebrala jsem polštář a zabořila do něj hlavu. Bylo mi jedno, že ho budu mít od řasenky a pudru. Já už jsem byla zralá na cvokárnu. Už jsem to nezvládala. Samozřejmě - ostatní mě viděli jako silnou, sebevědomou krásku, která může mít depresi nanejvíš měsíc, jako při smrti rodičů. Jenže teď už to byl měsíc - a já nedělala žádný pokrok. Nikdo nevěděl, že jsem se ze smrti rodičů dostala jen díky Katt.

A já byla ke všemu ještě naštvaná. Jak to někdo mohl udělat? Jak mohl být někdo tak bezcitný, že ukradl tělo mé sestry přímo z rakve? Teď máme doma jen její fotku - nemůžu za ní chodit. Nemám ponětí, kde je. 

Ležela jsem v posteli a slzy mi tekly proudem. O školu jsem se už tak moc nezajímala, chodila jsem pozdě. Byla jsem nevyspaná - všechny noci jsem probrečela. A najednou do toho ticha začalo cosi bouchat na okno. Asi nějaká větev... Utřela jsem si slzy do kapsníku a poslouchala. To nebude cosi, spíš kdosi... Spím... Spím! Mám už spát... Ale potom jsem něco zaslechla. Ten hlas bych poznala kdykoli. Katty!

„No tak, Eleno prosím," mumlala. To nemůže být pravda! To se mi jen zdá! Rychle jsem se přetočila a podívala se ven, abych si to ověřila. A tam seděla. Na větvi. Moje Katt... Tak, jak se ona oblékala. Modrá blůzka, kožená bunda a tmavé džíny. Přeběhla jsem k oknu a otevřela ho.

„To je sen, že?" zeptala jsem se s úlevou. Ulevilo se mi. Katherine žije, lékaři udělali chybu. Katty tu zase bude bydlet! Zase bude nadávat a konstatovat filmy! Zase bude pít a zase bude dělat ty blbiny, ze kterých ji potom budu hodně dlouho vysekávat! 

„Hele, Eleno," spustila napjatě. „Pozvi mě dovnitř a já ti všechno vysvětlím."

„Odkdy potřebuješ..." začala jsem, ale pak mi to došlo. Která živá-neživá bytost jako jediná potřebuje pozvání? Upír. „Pojď dál."

„Díky," vydechla. Věděla jsem, co musím udělat. Zkontrolovala jsem chodbu, Jeremy byl sice už několik let na studiích v Los Angeles, ale Jenna nemusí vidět Katt.

„Co to má znamenat?" spustila jsem nevrle, ale v hloubi duše jsem plakala.

„Klid, Eleno," poprosila mě. Moc se nezměnila, nebo to na mě hraje... „Nebylo to v plánu. Měla jsem tě poslechnout. Mělas pravdu, zase. Byla jsem strašná kráva, nenapadlo mě, že by mě mohl nějaký upír zabít, i když mám v těle sporýš. Ten D měl-"

„D?" zeptala jsem se nechápavě. Jaký D? 

„To teď neřeš, jo?" protáhla na mě obličej tak, jak to uměla, a ve mně se rozhostil klid. Něco normálního, typického pro Katherine. „Ten D měl proti sporýši imunitu. Tak jako mám já, protože jsem ho měla v krvi při přeměně."

„Takže teď jsi zlá?" napadlo mě a stěží jsem zastavovala slzy. Trochu se mi při tom chvěl hlas... 

„Ne!" zašeptala hlasitě. „To neříkej." A potom po mně skočila. Je to upír. Šelma. Chce mě zabít! Neměla jsem ji zvát dovnitř. Odskočila jsem a on se natáhla na podlaze. Ve vteřině vstala a začala prosit:

„Ne, Eleno. Já jsem hodná. Mně můžeš věřit! Kdo si myslíš, že vykrádá tu krevní banku?!" 

„To ty?" zeptala jsem se překvapeně. Proč by to dělala? 

„No jasně," přikývla „Takhle nemusím zabíjet, můžu být hodná... Copak to nechápeš, Eleno? Vždyť se za to nenávidím, protože vím, jaký ty máš postoj k upírům. Chci, abys to se mnou zkusila. Abys se mnou aspoň zkusila žít. A já ti slibuji, že nikoho nezabiju, aspoň ne člověka, a už vůbec ne kvůli krvi!" Cítila jsem z jejího tónu upřímnost. To bych vycítila vždycky.

„Promiň, Katty," začala jsem plakat. „Ale já teď vůbec nevím, co mám dělat! Chci, abys mohla zase tady žít se mnou vedle v pokoji, abychom se zase mohly hádat o koupelnu!" To mi chybělo. A pochybovala jsem, že bych na internetu našla nápovědu, co dělat, když se k vám vrátí sestra upírka...

„To se dá zařídit, Eleno," řekla se slzami v očích. Ona plakala? To jsem u ní nevídala často. Plakala, jen když hodně trpěla... „To můžu zařídit, třeba hned teď! Dá mi to sice práci, ale zařídím to! Je to na tobě! Jen na tobě! Jestli řekneš ano, já ti slibuji, že do týdne se tu zase budem hádat o koupelnu a chodit po škole!"

„Ano," plakala jsem. „Ano, Katty. Co jiného bych mohla říct?" A potom jsem jí skočila kolem krku. To mi chybělo, to její objetí...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Upíři či neupíři? Prolog:

1. Nikol18 webmaster
30.06.2013 [20:19]

Nikol18*Je mi líto, ale článek ti nemůžeme vydat, protože nesplňuje pravidlo 500 slov pro vydání, až článek upravíš, zaškrtni "Článek je hotov".

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!