Unchain my heart, kapitola 6 • OurStories.cz ~ naše povídky

Emily čeká jeden "normální" školní den.

24.03.2014 (14:00) • darkhope • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1489×

6. kapitola

Emily

Políbil mě! Byla to jen vteřina, kdy se ty horké rty dotkly mých. Ale i když se vrátil na své místo, já stále zůstala celá ztuhlá s pootevřenou pusou. Cítila jsem, jak se mi rozpalují tváře. Musela jsem být celá rudá, ale i přesto jsem se začala culit. Snažila jsem se ten škleb (úsměv) skrýt, ale nešlo to. Zůstával si spokojeně hovět na mém obličeji. Isaac na tom nebyl o nic lépe. Ale on u toho byl určitě mnohem roztomilejší. Respektive on roztomilý byl, to se o mně říci opravdu nedalo. Podíval se mi do očí se zvláštním pohledem a vystoupil z auta. Rychle jsem ho napodobila. Vydali jsme se spolu směrem ke škole a neunikli tak několika párům zvědavých očí. Snad si z ničeho nebudou vyvozovat nějaké závěry.

Už na chodbě jsme se přidali ke smečce vlkodlaků včetně lidských členů – k Lydii, Allison a Stilesovi. Nebo… přidali… Isaac mi zablokoval všechny možné únikové cesty a dostrkal mě přímo do středu toho podivného a nebezpečného kroužku. Když jsem se pak postavila vedle Isaaca, Scott šel hned na mou druhou stranu, a už bylo úplně jisté, že se mi utéct prostě nepodaří. Odevzdaně jsem svěsila ramena a udělala nepatrný krok od Scotta – blíže i Isaacovi. Marně jsem doufala, že můj ninja krok bude přehlédnut. Několik párů očí se ihned natočilo na mě. Zase. Dneska jsem asi středem pozornosti já. Dodnes neviditelná Emily. Mých pár minut slávy, o kterou nestojím. Všimla jsem si, že Erica doslova metá blesky mým směrem. Když jsem se jí podívala do očí, otočila se a šla pryč.

Každý se rozešel směrem ke třídě, kde má první hodinu. Každý, až na Isaaca. Ten šel nejprve se mnou, kde se pohlazením po paži rozloučil, a pak sprintem utíkal do třetího patra. Měla jsem hodinu se Stilesem a Scottem. Sedla jsem si do lavice daleko od nich, ale jen co jsem položila tašku na zem, už seděli vedle se širokým úsměvem. Nevím, z čeho byli tak nadšení. Jejich radost jsem vskutku nesdílela, ba naopak. Sjela jsem do lavice a snažila se splynout s vlastní mikinou. Vysvobozením od těch dvou zářivých pohledů byl až učitelův příchod. Nemohla jsem pochopit, jak se z té teritoriální nenávisti vůči mně mohlo tak rychle stát takové nadšení. Učitel dokonce několikrát Stilese a Scotta napomenul, že se nevěnují výuce, ale neustále něco řeší spolu.

Po hodině jsem se snažila dostat se ze třídy co nejrychleji, ale vběhla jsem rovnou do Isaaca. Stál přímo před dveřmi, a já tu horu kostí a svalů prostě přehlédla. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy jsme se srazili ve vchodových dveřích. Jen několik hodin před tím nesmyslným útokem. Tentokrát jsem však neskončila na zemi – i když bych spadla jako hruška, kdyby mě Isaac nechytil. Nabrala jsem rovnováhu a opatrně se zbavila jeho sevření. Už zase bylo kolem několik členů smečky. Naštěstí jsem příští hodinu měla sama. Nějak jsem potřebovala ten odstup. Alespoň na chvíli.

Dění za posledních několik dní bylo příliš rychlé, a já zkrátka nejsem typ, který by se změnám přizpůsoboval snadno. Vždy jsem si nejprve prošla možnosti nebo jsem se na změny připravila. Teď nebyla možnost. Vše šlo ráz na ráz, a na to nejsem a nebudu stavěná. Proto jsem si těch několik desítek minut o samotě užila, jak jen jsem mohla. Mohla jsem se uvolnit a vydechnout si. Být ve společnosti vlkodlaků mě udržovalo ve stresu. Pořád jsem se hlídala, čekala jsem na chvíli, kdy se jejich obličeje změní a narostou jim drápy. Věděla jsem, že je to asi zbytečné, nicméně jsem tomu nedokázala zabránit. Ani s Isaacem jsem nebyla v klidu. Hlavně po tom, co se stalo ráno. Nestěžovala jsem si, jen jsem zůstávala ve střehu. Možná to bylo tím, že byl vlkodlakem tak krátce… nevím.

Hodina utekla nějak rychle. Vlastně jsem ani nepostřehla, že vešel učitel. Byla jsem zaneprázdněna pocitem svobody natolik, že jsem nedokázala vnímat okolí. Ta chvíle ale skončila rychle. Isaac stál opřený o zeď naproti dveřím a čekal, až vyjdu na chodbu. Ruce složené na hrudi, jedno obočí zvednuté v podivné a znuděné grimase. Chtě nechtě jsem se musela pousmát tomu výrazu, kterým obdařil flirtující spolužačku. Mary stála vedle něj a snažila se mu něco sdělit. Isaac se však jen odstrčil od zdi a došel ke mně. Dlaň mi položil na kříž a popostrčil mě směrem další učebny.

Byla jsem unavená. Účinky ranní kávy už s křikem utekly a já na sobě pocítila zoufalou touhu po posteli. No, noční povídání nebyl nejlepší nápad. I když Isaac vypadal normálně. Jako by se vyspal do růžova. Já téměř cítila ty tmavnoucí kruhy pod očima i nateklá a těžká víčka.

Než byl čas oběda, byla jsem vlastně jen chodící cosi, co nebylo schopno racionálně myslet. Naštěstí jsem po oběd neměla žádné vyučování a mohla jsem domů. Tedy… vlastně nemohla. Vlci měli ještě hodiny a můj domov se stal teď zakázanou oblastí. Měla jsem se od něj držet dál. A když už bych tam musela, tak mě musí někdo doprovázet. A o to jsem zrovna nestála. Jednou – dnes ráno - mi to stačilo.

Rozhodla jsem se jít do lesa, nabrat zase trochu energie, uklidnit se, možná trochu cvičit magii. Domluvila jsem se s Isaacem, že se pak sejdeme na parkovišti, a vyrazila jsem. Bylo teplo, hezké jarní odpoledne. Celou cestu k lesu jsem nechala sluneční paprsky dopadat na mou tvář. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že mi naskáčou pihy. Vždycky, když se ukáže sluníčko, se můj obličej změní na tečkované cosi. Jako by nestačilo, že mám brýle a vlasy zrzavé jako pochodeň. Byla jsem vidět snad i z družic ve vesmíru. Mnoho lidí si dokonce myslelo, že si vlasy barvím, ale k mé smůle byly doslova oranžové od přírody.

Nešla jsem hluboko, jen na kraj. Našla jsem si vhodné místo a sedla si na zem. Konečky prstů jsem zabořila do půdy poblíž dubu. Duby mají specifickou energii ve svém okolí. Je téměř hmatatelná, ale nevydrží tak dlouho. I tak jsem ji ale čerpala ráda. Ten prožitek je totiž příliš velké pokušení. Jen o několik minut později jsem se cítila o něco lépe. Spát se mi chtělo pořád, ale bylo mi zkrátka nějak lehce. Cévy ještě hřály energií a konečky prstů příjemně brněly. Bylo to prostě jako štěstí uvnitř mého těla. Pomalu jsem se vydala zpátky ke škole. Najednou mi přišla ta cesta hezčí. Jako ve snu.

Na parkoviště jsem dorazila na čas. Smečka akorát vycházela ze školy. Musela jsem se usmát, když jsem viděla Stilese, jak se snaží plížit za Scottem, aby mu vyskočil na záda, ale Scott na poslední chvíli uskočil stranou a Stiles dopadl tvrdě na zem. Všichni se rozesmáli. Včetně spolužáků, kteří to viděli. Jen Isaac si toho asi nevšiml a pokračoval v chůzi směrem ke mně.

Měla jsem dobrou náladu a Stiles mě inspiroval k malé zákeřnosti. Vytvořila jsem silové pole. Isaac, který ho samozřejmě neviděl, najednou narazil do té neviditelné stěny. Překvapeně odskočil a zaskočeně se na mě podíval. To už jsem nevydržela a začala se smát. Ještě několikrát to zkusil, ale narazil znovu. Chvíli jsem pole ještě držela, ale nakonec jsem ho spustila. To ovšem Isaac také nečekal a při dalším pokusu pole prorazit proběhl hladce a málem nedobrzdil. Vlastně nedobrzdil. Naběhl přímo na mě a přitiskl mě na auto.

Teda holky, nepřestávám zírat! WOW! Děkuju za obrovskou podporu, co mi dáváte!

Omlouvám se, že to tak trvalo - byla jsem tak nějak "busy" a psaní muselo na pár dní stranou. Teď už by to mělo být zase lepší.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: darkhope (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction