Unchain my heart, kapitola 5 • OurStories.cz ~ naše povídky

Neobvyklá noc - něco jiného, než na co byla Em zvyklá.

19.03.2014 (11:00) • darkhope • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1430×

5. kapitola

Emily

„Mohl bys dneska zůstat tady… se mnou?“ Hned co jsem to dořekla, zrudla jsem jako rajče. Nevěděla jsem, co mě to zase napadlo… Tedy – vím. Hledala jsem tu spojence, nebo alespoň nejmenšího nepřítele.

Isaac se na mě nevěřícně díval, ale přikývnul. Přikývnul i s otevřenou pusou, takže se mu brada zase hezky přiklapla. Obočí mu však zůstalo pěkně nahoře. Vlastně… bylo to i celkem roztomilé – když si člověk odmyslí to, že je vlkodlak, že se mě pokusil zabít, že bych se mu měla vyhýbat (o což jsem se snažila, ale… někdo tam nahoře je asi vtipálek) a se seznamem bych mohla pokračovat ještě hezkých pár minut, ale nemělo by to smysl. V tu chvíli mi prostě připomínal překvapené štěně… a štěňata jsou roztomilá.

Zase se otočil ke skříni a vytáhl pár kousků oblečení. Něco zamumlal a vytratil se. Ale nebyl pryč dlouho. Vrátil se jen po pár minutách, převlečený a s plnou náručí jídla, kterou hodil na postel, kde jsem seděla. Hned popadl krabici s pizzou a skočil i s ní na postel. Položil si ji na kolena a už hltal jeden trojúhelníček za druhým. Trochu opatrně jsem si vzala krabičku na čínu. Musela jsem uznat, že výběr jídla byl skvělý. Lepší čínu jsem snad ještě nejedla. Hladově jsem dojedla poslední zbytky a všimla si, že Isaac mezitím stihl spořádat dvě pizzy, čínu a teď do sebe doslova házel velký jogurt. Když dojedl i ten, opřel se o čelo postele, spokojeně vydechl a pohladil si břicho.

Posunula jsem se tak, abych byla na druhém konci, a posadila se do tureckého sedu. Isaac si ještě chvíli hověl a pak se zvedl a zbytek jídla odnesl na stůl. Vyndal deku a odhodil ji na gauč. Zvedla jsem se z postele a šla k pohovce. Chtěla jsem si ji trochu uzpůsobit na spaní. Přeci jen byla poměrně malá. Vzala jsem polštář a chtěla ho dát na jednu stranu, abych si vytvořila prostor, ale polštář mi zmizel z ruky.

„To je moje. Ty budeš na posteli. Derek nás donutil sehnat čistý povlečení.“ Počkat. Derek. Co? Podívala jsem se na zase na postel a pak zase na Isaaca.

„Ty se chceš naskládat na gauč? Nevešla bych se tam ani já… natož ty. Musíš mít skoro dva metry. Nemáš šanci se sem vejít. Vem si postel.“ Zase jsem si polštář vzala.

„To nejde, musíš mít klid. To ty jsi tu zraněná.“ Chtěl mi zase polštář ukrást, ale držela jsem ho pevně, takže jsme se začali přetahovat. Nebylo to nic příjemného. Stehy zase tahaly jako blázen. Takže jsem polštář pustila. Asi opravdu není nejlepší nápad spát na gauči.

„Postel je velká… vejdeme se tam oba.“ Isaac už na mě zase zíral jako z jiné planety, ale nic nenamítal. Sebral deku a připravil si spaní na posteli vedle věcí pro mě. Ihned se natáhl a najednou ho bylo všude plno. Zabral celou svou polovinu a ještě měl loket u mě. Já se snažila být co nejdál, takže se z ležení stalo spíše balancování na hraně matrace. Navzdory všemu se mi nějak podařilo usnout.

Probudil mě hlas. Isaac spal, ale třásl se a pořád opakoval něco o tom, ať přestane. Položila jsem mu ruku na rameno a pokusila se ho probudit, ale nepovedlo se. Musela jsem si sednout a pořádně s ním zatřást, aby se vzbudil. Isaac se prudce narovnal a ztěžka oddechoval. No… spíše lapal po dechu, ale byl konečně vzhůru. Položila jsem mu ruku na záda, abych ho uklidnila, ale Isaac se lekl. Otočil se ke mně, oči mu už zářily jasně žlutou barvou a zavrčel. Byl to jen okamžik, než mu došlo, co se děje, a uklidnil se, ale i tak mi srdce bušilo jak stádo koní. Znovu se hlasitě zadýchával. Znovu jsem se odvážila položit mu ruku na záda v uklidňujícím gestu. Několik minut jsem přejížděla jen sem a tam. Oba jsme mlčeli. Nebyla jsem si jistá, co bych měla říkat. Jednala jsem podle sebe. Já o nočních můrách nikdy mluvit nechtěla, takže jsem dál pokračovala jen s krouživými pohyby dlaní.

Když se Isaacovi konečně zklidnil puls i dech, trochu zahanbeně se na mě podíval a poděkoval. Potichu mi řekl, že mívá noční můry často – hlavně o tom, jaký měl život před tím, než se do jeho života dostal Derek. Myslím, že to potřeboval někomu říct, a já byla vlastně ideální. Říká se, že se člověk někdy potřebuje svěřit někomu, kdo ho nezná.

Byly teprve tři hodiny ráno, ale ani jeden z nás už nemohl usnout. Po chvíli převalování jsme si začali povídat. Isaac mi vyprávěl o svém otci. Jak ho zamykal. Bylo to hrozné. Nedivím se, že má noční můry. A náhle jsem si uvědomila, že se mu život s Derekem musí zdát jako pohádka. I když Derek měl do pohádkové bytosti hodně daleko… stejně tak i tenhle byt – žádný zámek ani hrad to nebyl. Všimla jsem si, že se Isaacovi po tváři kutálí osamělá slza. Nesetřel ji, nechal ji dopadnout na deku. Po chvilkovém zaváhání jsem se k němu přisunula blíž a objala ho.

Nečekala jsem, že by nějak zareagoval, a už vůbec jsem nečekala, že by se kolem mě obtočil s takovou vervou. Nakonec to skončilo tak, že jsem byla v jeho náruči, hlava byla na jeho hrudníku a moje ruce byly chabě obtočené kolem jeho pasu. I teď ale myslel na rány na mém boku a snažil se mě nasituovat tak, abych měla pohodlí. Asi bych se měla odtáhnout. Přeci jen – neměl tričko. Ale… nebylo mi to nepříjemné. Dívat se na vypracované břicho a tenkou linii chloupků pod pupíkem… zkrátka se mi vůbec nechtělo pryč.

Do rána jsme se více méně nehnuli. Seděli jsme v tom podivném objetí a Isaac pokračoval ve vyprávění. Slyšet všechno, čím si musel projít, bylo… děsivé, ne, bylo to přímo nelidské. Nechápala jsem, jak někdo mohl svému vlastnímu dítěti ubližovat tak šíleným způsobem, jak to dělal jeho otec. V některých okamžicích jsem myslela, že neudržím slzy, ale pochybovala jsem, že by stál o mou lítost.

Ráno jsme se vydali do školy o hodinu dříve. Isaac se mnou jel do Carlina domu a pomohl mi sbalit si věci. Nebrala jsem si toho moc. Jen to nejnutnější. Ještě jsem odeslala e-mail plný otázek čarodějům v Chicagu a zase jsem se vrátila do auta. Erica pravděpodobně vzdala čekání na mě a vydala se do školy pěšky. Stihla jsem to sice o něco rychleji, než jsem očekávala… ale byla to Erica…

Když Isaac zase nastartoval auto, vydupala jsem si ještě jednu malou zastávku. Tu v pekárně. Dala jsem si svou oblíbenou kávu a koupila si něco k jídlu do školy. Isaac pro změnu vykoupil polovinu obchodu s tím, že už snídal a moc toho nesní (u Dereka snědl několik rohlíků a misku cereálií). V autě jsem ještě spolkla prášky na bolest, na které se vlče vedle mě pořádně zamračilo. Už včera pronesl několik poznámek na to, že by bylo lepší vstřebávání zdravější než nějaká chemie, ale další uzdravování jsem odmítala. I tak se ale ti blázniví vlkodlaci pokoušeli se z každého doteku něco odčerpat. Ne že bych si nějak stěžovala. Bylo to více než příjemné.

Pokaždé to bylo jako ponoření se do teplé lázně. Znovu a znovu. Uvolnění svalů, chvíle blaženosti. Nebyla to jen představa. Právě se to dělo. Isaac. Už to dělá zase. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, abych se odtrhla, ale šlo to tak těžce. Musel mě pustit on.

Seděli jsme v autě na školním parkovišti a oba se vydýchávali. Chtěla jsem mu podkovat a zopakovat mu, že by se neměl tak vyčerpávat, ale nevyšla ze mě ani hláska. Namohla. Než jsem se stihla natočit jeho směrem. Měla jsem jeho rty na svých.

Nepřestávám být překvapená úžasnými komentáři. Holky, máte mou poklonu a velké díky. Na TW píšu právě z důvodu, že jsem už přečetla skoro vše, co bylo napsáno (dopsáno) v češtině. A abych pravdu řekla, měla jsem jinou představu o postavách, ději... Proto jsem začala psát. V angličtině je toho sice mraky, ale než člověk prohrabe ty stovky a tisíce povídek a najde nějakou, která je kvalitní, zajímavá a srozumitelná i pro ty, kteří se anglicky učí (myslím tím sebe), trvá to moc dlouho.

S dalším poděkováním - VAŠE DH

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: darkhope (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction