OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Tidbits: 17. kapitola

30.04.2021 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 646×

Nepříjemná návštěva 

V noci mi přišla esemeska od Brada s dotazem, v kolik zítra jedeme. Zapomněla jsem na ni, jak taky jinak, když jsem v sobě měla flašku vína a plechovku piva. Oba jsme s Tomem v sobě měli flašku vína a Tom měl nade mnou náskok dvou plechovek piva. Pokud jsem si to správně pamatovala – čímž jsem si v tuhle chvíli vůbec nebyla jistá – cestou přes Hyde Park se pozvracel. Pozitivum? Neporušil naši tradici zvracení v Hyde Parku. Negativum? Ve svých devětadvaceti letech se pozvracel v Hyde Parku. Skandál!

S prapodivným, hrdelním zvukem jsem otevřela oči. Upřímně, nebyla jsem si jistá, kde jsem se nacházela. Doma v Londýně? U našich? U Brada? Hm, na moji ložnici tu bylo nějak moc světla a taky… sakra, kdo mi sem dal tak tvrdou matraci?

Natáhla jsem ruku do strany, ve snaze nahmatat mobil, jenže jsem zjistila, že tu nebyl noční stolek. Když jsem natočila hlavu na stranu, na úrovni mých očí byl koberec. Nadýchaný, krémový koberec, který jsem měla v obýváku. No do háje… ležela jsem na podlaze v obýváku?! Zatraceně, jestli jo, tak mě budou na tuty dneska celej den bolet záda. Taková je holt daň za paření po pětadvacátinách…

Zvedla jsem hlavu ze země a koukla kolem. Poznatek jedna, vážně jsem ležela na zemi u sebe v obýváku. Poznatek dvě, vedle mě ležela nějaká osoba. Měla jsem ale moc zamlžený pohled na to, abych dokázala identifikovat, o koho šlo, proto jsem si protřela oči. Rusé kudrliny, úzké rty, úzký nos, roztomilé pihy kolem nosu – kdo jiný by to taky mohl být.

Spal jako poleno, což mu ale nezabránilo vypadat roztomile. Ležel na břiše, měl otevřená ústa a funěl. No, co už, nikdo není dokonalý. Taky, bůh ví, jak jsem vypadala včera v noci já, že…

Zdvihla jsem se do sedu, přičemž ze mě z části sjela deka. Odhalila tak můj trup obalený v… No do prdele, já byla nahá! Poplašeně jsem zalapala po dechu a nadzvedla deku, abych se ujistila, že jsem předtím viděla správně.

Bohužel, viděla. Krucinál! Co se to tu, do háje, dneska ráno stalo?!

Pomalu jsem nadzvedla deku i Tomovi, který ji se mnou sdílel, jen abych zjistila, že byl taky bez jakéhokoli oděvu.

Kristepane… co teď? Jestli jsem se s ním vyspala, půjdu do pekla. A budu tam nehorázně trpět proto, že si to nepamatuju! Ne, počkat, tím jsem trpěla už teď.

Se stenem jsem schovala obličej do dlaní. Přitom jsem nechtíc musela probudit Toma, který se pohnul. Natáhnul ruku mým směrem a hodil mi ji přes kolena. Zaraženě jsem jeho akce sledovala a představovala si, co by se dělo, kdybych ještě pořád ležela vedle něj. Jeho ruka by byla přes moje břicho a on by mě, technicky vzato, ve spánku objímal. Ano… teda, NE!

Musela jsem se dát do kupy a ujasnit si priority… hned teď. Tom byl kámoš, ne objekt mé sexuální realizace! Mé nestoudné já argumentovalo, že, i kdyby jím nakrásně byl, lepší objekt jsem si už mohla vybrat jenom stěží. Občas jsem měla chuť dát si facku.

Pokusila jsem se vstát co nejtiššeji, abych ho nevzbudila. Na vrcholu náhodné hromádky z oblečení jsem zmerčila svoje kalhotky, a tak jsem se pro ně po špičkách vydala. Šla jsem nahá proto, že jsem Tomovi džentlmensky dala benefit přikrývky pro případ, že by se probudil a byl na tom stejně jako já před minutou. Kalhotky se mi za neustálého čekování Toma povedlo navléct, proto jsem pokračovala k dalšímu kusu oblečení – tričku. Podprsenku jsem vzdala, na přechod do sprchy jsem ji vážně nepotřebovala.

„Cyn-Cynthie…“ zamumlal Tom v momentě, kdy jsem ho neměla v merku. „Musím říct, já… pryč…“

No, víc jsem slyšet nepotřebovala. Odporoučela jsem se do koupelny, kde jsem se oběma dlaněmi opřela o umyvadlo. Až v téhle fázi jsem pocítila bolest hlavy, zatímco můj žaludek předvedl dvojitého axela, v důsledku čehož jsem se zaškaredila na svůj odraz v zrcadle.

Jak jsem se s ním sakra mohla vyspat, to je jasné – byl to zatraceně sexy chlap a já k němu chovala city už léta. Taky jsem ale sklouzla k myšlenkám na to, že té noci určitě bude litovat. Na rozdíl ode mě, on mě nebral jako objekt sexuální realizace, a bylo to v pořádku, protože já jím nechtěla být. Ne pokud by to znamenalo, že se náš vztah změní.

Hodila jsem si na tvář dávku ledové vody a doufala, že mě probere.

Jakmile jsem znovu vstoupila do obýváku potažmo jídelny, můj první pohled putoval k místu, kde měl ležet Tom. Ten tam ale nebyl, tudíž jsem začala očima těkat po místnosti, abych ho našla. Stál v kuchyni před kávovarem, do kterého nepřítomně dloubal prstem.

„Brý ráno,“ pípla jsem ochraptěle, v rámci záchrany nebohého stroje. Tom už nebyl nahý, tedy, ne celý. Měl na sobě boxerky a triko ze včerejška. Zdvihnul ke mně pohled a já si nemohla nevšimnout, že jeho jinak jasná, azurová kukadla byla podlitá krví ještě více než včera odpoledne. Povzdechla jsem si.

„Čau,“ prohodil podobně přidušeně, očiska se mu ale rozšířila zájmem. Pak se stalo hned několik divných věcí po sobě. První, sjel mě hodnotícíma očima až k zemi, což obvykle nedělal. Měla jsem na sobě pyžamové kraťasy a čisté tílko, které jsem narychlo popadla v ložnici. Zadruhé, podivným pohledem se zdržel na mém krku, přičemž naprázdno polknul. Vyjela jsem k němu proto rukou a pro promnula ho. Když jsem se dotkla hrdla, vybavilo se mi, jak mě na něm líbal. Nepanikařila jsem – jednak proto, že jsem už ve sprše jančela až nad hlavu, jednak kvůli tomu, že tohle mohla být stejně dobře jako vzpomínka z minulé noci i jedna z mých ďábelských fantasií a že jich za posledních dvacet pět let nebylo málo.

„Páni… ten kávovar ti musel udělat něco strašnýho, že ho mučíš,“ ušklíbla jsem se a rozpochodovala se jeho směrem. Vrazila jsem do něj pravým bokem, aby se šoupnul.

„To proto, že neposlouchá,“ objasnil mi důvod své pasivní agrese. „Je stejný mezek jako jeho majitelka.“

Zacukalo mi v koutcích. „No dovol?“

„Gatě si povol,“ opáčil okamžitě a já v odrazu na skleněných dveřích kuchyňské skříňky zmerčila, že se trošku culil.

„Ne, díky. Bohatě stačí, že si je povolil jeden z nás,“ zamumlala jsem, nakousnouc to velké téma, které se tu mezi námi vznášelo, nejen to, že na sobě měl jen boxerky a tričko. Náš včerejší sex nesex. Měla jsem okno. Netušila jsem, co se tu v noci dělo. Pamatovala jsem si maximálně cestu domů proto, že jsem tahala dvoumetrového chlapa Londýnem, ale tím to haslo. Co se dělo v obýváku, a proč jsme sakra oba skončili nazí, to bylo ve hvězdách. Do prdele, možná jsem měla sex s jediným chlapem, kterého jsem měla fakt ráda, a nepamatovala jsem si to. Tohle se mohlo stát jenom mně.

„Jaký chceš to kafe?“ optala jsem se ho, když se mi povedlo uvést stroj do chodu.

„Jaký je nejsilnější?“

„Hm…“ zamyslela jsem se a otevřela šuplík s kapslemi. „Dvojitý presso oslazený čirým žalem.“

„Tak jednou, barmane, akorát místo žalu cukr, prosím,“ oznámil, než složil hlavu do dlaní. Starostlivě jsem na něj zamžourala. Byl bledý, čehož jsem si všimla ještě předtím, než začal předvádět pštrosa. Povzdechla jsem si, přičemž jsem váhavě stiskla jeho dlaň ve své. Usmál se a propletl prsty s mými.

„Pamatuješ si-“

„Spali jsme-“

Zřekli jsme se a pak se tomu společně zakřenili.

„Tak už tu atomovku shoď,“ zasténala jsem.

„Pamatuješ si něco ze včerejška?“ otázal se mě, přičemž mě propaloval pohledem.

„Ani ťuk,“ povzdechla jsem si upřímně. Kávovar zahlásil, že je jeho kafe hotové, vzala jsem ho proto opatrně do dlaně a předala jsem mu ho. Vzal si ho oběma rukama a poděkoval, než sklopil hlavu a přičichnul si k tekutině v něm. „Nemáš zač.“ Konečně jsem zvedla oči i já k němu. Vzápětí jsem toho zalitovala, protože se tvářil jako ztracené štěně a já se musela kousnout do rtu, abych se soustředila na něco jiného, než na to, že jeho pootevřené rty volaly po těch mých.

„Do háje, já taky ne,“ zahučel bezmocně. „Probudil jsem se nahý na zemi. Proč jsem byl nahý, proč u tebe v obýváku a jak jsem se sem vůbec dostal, netuším. Co ty? Kde jsi spala?“

HA! Měla jsem jedinečnou šanci ho svést ze stopy. Stačila jediná, bílá, malá lež a pochyby o včerejší noci by zase byly jenom můj problém. Nadechla jsem se, že mu zalžu, ale moje dost možná pořád ještě alkoholem nasáklá mysl vyprodukovala obraz Amy, jak na mě řve: „Tak už mu to řekni!“

„Ehm… vedle tebe,“ pípla jsem sotva slyšitelně. Cítila jsem, jak se mi do tváří dere růž, když jsem sledovala, jak se mu oči rozšiřovaly šokem.

„No ty kráso…“ vydechnul strnule. „Bylas ráno… byla jsi… totiž, ehm…“

„Nahá?“ zachránila jsem ho a tentokrát to byly jeho tváře, které začaly jevit známky růže. Stačilo jediné ano a byl by na tom stejně jako já. Moje ochranářské já zavrčelo a nasadilo ten nejpřísnější výraz, jakého bylo schopné. Chtělo, abych si zachovala alespoň nějakou důstojnost. Nemohla jsem mu vzdorovat… „Ne, nebyla.“

Tom si v ten moment úlevně oddechnul. Trochu jsem pokrčila obočí, jelikož mě jeho prudká reakce zarazila. Vážně to bylo tak nepředstavitelné? Skutečnost, že bychom se spolu my dva vyspali. Znali jsme se tak dlouho, že to až nebylo hezký. Znala jsem ho a on znal mě. Věděli jsme na sebe každý klep, znali jsme své ranní, večerní i polední návyky. Když mi naservírovali v restauraci sušenku u kávy, automaticky jsem mu ji dávala; když jemu v restauraci salát s rukolou, okamžitě putoval ke mně. Pokud ve mně něco ájťák z jižního Londýna nezanechal, neměla jsem žádnou pohlavní nemoc. Zvoník od Matky Boží jsem taky úplně nebyla, tak co měl sakra za problém?  

„Je mi to moc líto, Elis. Včerejšek byl vážně přes čáru… budu se ti za něj asi muset omlouvat do soudnýho dne,“ nechal se slyšet.

Kristova noho, to je ale mamlas, prohnalo se mi hlavou. Chtěla jsem se na něj zlobit za to, že se cítil trapně byť jen za myšlenku sexu se mnou. Ale copak jsem mohla, když se mi jedním dechem omlouval za tu trapnou situaci, do které jsme se oba dostali dobrovolně?

„Hiddly,“ zasténala jsem frustrovaně. Už jsem vážně nevěděla, jak jinak mu nenásilně naznačit, že jsem nechtěla jeho omluvu, ale akci. „Proč se mi sakra omlouváš? Byla to moje volba. To já včera začala pít. Jestli se má někdo omlouvat, tak jsem to já, ne-“

V ten moment mě přerušil zvonek a já div nenadskočila. Zaprvé, byl to zatraceně hlasitý zvuk – nechápu, proč jsem to od minulé kocoviny ještě nenechala opravit. A zadruhé, kdo to sakra mohl být? Byla sobota a blížilo se poledne.

Chtěla jsem se podívat na telefon, abych se ujistila, kolik přesně bylo hodin, a abych očekovala, jestli mi třeba někdo nepsal. Jenže jsem zjistila, že v kapse, kde trůnil obvykle, jsem ho neměla.

„Ajéje…“ zamručela jsem a odebrala se poklusem ke dveřím. Přitom jsem hlavu otáčela jako periskop ve snaze najít v tom zatraceným obýváku svůj mobil.

„Co hledáš?“ zavolal na mě Hiddly.

„Telefon!“ houkla jsem zpět. Neviděla jsem na něj, přesto jsem tak nějak tušila, že se ho vydá hledat místo mě, když se nadobro rozhodnu naplnit své povinnosti hostitelky a otevřu dveře.

Jen co jsem spatřila osobu v nich, vyvalila jsem oči a přála si, abych tam nedošla. Byl to Brad a tvářil se dost naštvaně.

„Nazdar,“ vychrlil, v ráži. „Můžeš mi říct, proč mi nebereš telefon? Snažím se ti, sakra, dovolat už od sedmi!“

„Eh… ahoj, Brade,“ vypotila jsem nervózně, u čehož jsem se podrbala na temeni hlavy. Panenko skákavá, bylo to na spadnutí. Moje tajemství, můj nejlepší přítel-celebrita – všechno to půjde do kopru za pět, čtyři, tři… „Promiň, j-já… včera v noci jsem byla venku, vybila se mi baterka a ráno jsem byla mimo.“

Uslyšela jsem vrzavý zvuk otevírání dveří a vykoukla zpoza Brada. Moje sousedka pootevřela, patrně aby zmapovala, proč bylo na chodbě tak hlučno, a nejspíš i proto, aby nás za to zpucovala.

„Erm… dobrý den, paní Hopkinsová! Máme se?“ zavolala jsem hlasitěji, než by bylo zdrávo. Pak jsem popadla Brada za ruku a vtáhla ho k sobě do bytu, syčíc: „Baba zas špicluje, pojď dovnitř.“ 

„Počkat, není to náhodou ta, co ti hlídá kočku, když jsi u-“ Poukázal zmateně za své rameno, a já ho musela přerušit, protože jinak by můj malý, milý ježek v kleci, jménem tajemství, byl vytažen.

„PRYČ! Když jsem…“ vyhrkla jsem s minimem dechu v zásobě, proto jsem byla nutná se nadechnout. Přitom jsem si dlaní s nataženými prsty přejela po hrdlu, v gestu vyžadujícím Bradovo mlčení. „Pryč.“ 

Brad se na mě podezíravě zamračil, než odjel očima kamsi za mě. Měla jsem sto chutí provést facepalm. Tak a bylo to tady, přímá konfrontace mezi Tomem a Bradem. Bože, máš-li mě rád…

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 17. kapitola: