OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Tidbits: 13. kapitola

03.04.2021 (12:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 671×

Dohoda s ďáblem

Další dny se vlekly. Tom byl pořád nedostupný – ve středu jsem se o něj začala bát. Se ségrou jsme si sice psaly, tátovi jsem každý den volala, ale máma trucovala. Jak taky jinak…

Zrovna jsem si vařila kávu v provizorní kuchyňce, která navazovala na Ramiho kancelář, když mi zabrněl telefon. Zmerčila jsem na displeji Bradovo číslo.

Brad, 10:32: Poplach! Doufám, že jsi v práci!

Než jsem stihla telefon pořádně chytit do obou rukou tak, jak to bylo nutné, abych byla schopná co nejrychleji do něj nabouchat zprávu, ozvalo se horečné bušení na dveře ordinace. Zaklonila jsem se, abych získala výhled na to, co se tam dělo.

„Ealayk allaena,“ ulevil si Rami v rodné arabštině něco jistě velmi nelichotivého na cestě ke dveřím. „Hoří, nebo co?!“

Pár sekund bylo ticho. S úderem třicáté třetí minuty po desáté hodině se mi naskytnul pohled na dobře známou osobu.

„Rami, chvála bohu. Jsem v rejži, potřebuju helfnout,“ vysypal pan doktor Moran nadměrně rychle přes roušku.

„Dobrý den i vám, doktore,“ zpražil ho Libanonec typicky odměřeně. „Promiňte, máte dojem, že mě informace o vašem stavu zajímají? Pokud jsem ve vás mylně vzbudil tento dojem, věřte, že tomu tak není.“

Brad zafuněl, nejspíš nepřátelsky. To jsem nedokázala posoudit, jelikož jsem na něj neviděla.

„Ehm, chlape, už jste zažil probuzení do dne, kdy byste v zadku neměl zaraženou osinu?“ otázal se Brad a já vyprskla smíchy. Naštěstí to ztlumil kávovar, který konečně začal jevit znaky produkce kávy.

„Když jste v okolí vy, je den automaticky předurčen k zániku,“ opáčil Ramesh.

Sakra, kde mám popcorn?!

„No jo, jste vážně kámoš,“ zahučel Brad ironicky. „Kde máte Elis?“

„Vypadám snad jako její chůva?“

Musela jsem Brada vysvobodit. Bála jsem se totiž, že prohození Ramiho oknem by mohl soudce klasifikovat jako pokus o vraždu… 

Vzala jsem z kávovaru hrnek plný voňavé kolumbijské kávy a kráčela jsem ke dveřím. Zastavila jsem se v jejich rámu, opřela se o něj ramenem a pobaveně je pozorovala.

„Co já vím, co vy dva děláte ve volnu,“ trhnul rameny Brad.

Rami se už už nadechoval k odpovědi, ale já ho předběhla: „Nic, my totiž žádný volno nemáme. Nejsme státní zaměstnanci, víš?“

Brad se otočil mým směrem a bylo jasné, že je rád, že mě vidí. No, mohla jsem na něj být trochu hodnější, když už mu dal nášup můj zdravotní bratr.

„Elis! Jsi tady… to je super.“ Vrhnul se na mě a já měla chuť ustoupit. Naštěstí se omezil jen na objetí a pusu na tvář. „Mám problém… vobrovskej.“

„Vím, psal jsi mi textovku,“ připomněla jsem mu. „Co se děje, konec světa?“

„Něco takovýho,“ prohlásil, přičemž nasadil ztrápený výraz. Pak si ale uvědomil, že jsme nebyli sami, a tak si odkašlal a rozpačitě se podrbal na zátylku. „Eh… pojďme to probrat k tobě, prosím tě.“  

„Oukej,“ zamručela jsem, trhnouc rameny. Upila jsem z šálku, než jsem se odebrala směrem ke dveřím do ordinace.

„Doktorko Reevesová,“ oslovil mě Rami poté, co Brad zahučel ke mně.

„Hm?“

„Dnes už nám zbývají jen dva pacienti – jedno očkování a jedna kontrola namoženého svalu. Tu můžu provést sám, pokud si nepřejete být rušeni,“ oznámil mi Rami a já se podivila jeho ochotě.

„Uch… díky, Rami, to je od vás hezké,“ poděkovala jsem mu a přihodila úsměv. Když pracujete s morousem jeho typu, překvapí vás i ty nejmenší náznaky dobré vůle. „Ale to nebude nutný. My to s Bradem zvládneme rychle.“

Usmál se křivým a drobným úsměvem, což mě jen utvrdilo v tom, že se usmívat neuměl. Pak už se otočil k počítači a začal do něj vpisovat nějaké informace.

Já za sebou s povzdechem zavřela dveře svojí ordinace.

„Tak povídej.“

„Pamatuješ na Louise? Moji studentku. Je to Belgičanka, byla u nás přes Erasmus.“ Měla jsem problém od sebe oddělit jednotlivá slova, jak rychle to na mě chrlil.  

„Nó… možná ses zmínil, ale já si to nepamatuju,“ informovala jsem ho popravdě.

„Nevadí. Taky jsem na ni zapomněl.“ Zdvihla jsem obočí a už jsem se nadechovala, že mu vytmavím, že rozdíl mezi námi dvěma je, že já s ní, na rozdíl od něj, nespala. Ale předběhnul mě. „Já vím, nic neříkej. Je tady… těhotná.“

Vytřeštila jsem na něj oči. Při druhém promýšlení už mi to ale tak divné vůbec nepřišlo.

„Hm, hezký,“ zamručela jsem uznale. Brad se na mě zamračil.

„Hezký?! Co je na tom hezkýho sakra?!“ Civěl na mě napůl vyděšeně, napůl naštvaně. „Tvrdí, že to mimino čeká se mnou! To je přesnej vopak hezkýho!“

„Ach jo, Brade,“ vydechla jsem a u toho zavrtěla hlavou. „Ty seš vůl jak lampa. Cos čekal? Spíš s každou! Používáš vůbec kondomy?“

„Ts, no dovol?“ opáčil, neboť jsem urazila jeho ješitnost. „Jasně že jo!“ Odmlčel se, než dodal: „Ve valné většině případů.“

To už jsem nevydržela a přejela si dlaní po obličeji. „Ty vole… Čím dýl tě poslouchám, tím víc si říkám, že tak ti treba!“

Pamatujete si na můj rozhovor se ségrou pár dnů zpátky? Nemusela jsem mít vazby na Řecko, a už vůbec ne na Delfskou věštírnu, abych tohleto dokázala předpovědět. Bylo jasné, že na to svý vojíždění studentek jednou dojede, a jediný, koho mi bylo líto, byla ta těhotná ženská.

Brad se zamračil. „No jistě, kopni si do mrtvoly, však ji to nebolí!“

„A víš, co ještě nebolí? Přemýšlení, Brade. Kdybys tu a tam zapojil mozek místo svýho prokrvenýho přirození, došlo by ti, že máš bejt vopatrnej! Kor když máš nezávaznej sex s někým, kdo žije na druhým konci Evropy.“

„Pf, to se ti lehko řekne! Ty nemusíš den co den přednášet mladým, hezkým, chytrým holkám o jejich rozmnožovacím ústrojí!“ Snažil se bránit, na což jsem protočila očima.

„Aha, takže ty seš vlastně chudák,“ zhodnotila jsem chladně. „To ty holky jsou vinný za to, že jejich profesor nedokáže udržet svý hormony na uzdě.“

Ošil se a propálil mě vražedným pohledem, jako by konečně pocítil vinu.

Jo, jo, Brade, pravda bolí.

„Vždyť já vím, že jsem idiot sakra.“ Schoval tvář do dlaní a opřel se rukama o kolena. „Řekni mi něco, co ještě nevím. Třeba jak z toho ven?“

Nadechla jsem se k řeči, ale vtom mi zabrněl telefon. Nespokojeně jsem našpulila rty a zdvihla ukazováček. „Počkej chvilku,“ instruovala jsem Brada, zatímco jsem rozjela displej. Doufala jsem, že to bude zpráva od Toma, ale na displeji se ukázalo jen číslo jeho bývalé… nebo současné? No, prostě Cynthie.

Cynthia, 11:02 : Máš, cos chtěla, krávo!

Přimhouřila jsem oči proto, že mi nebylo jasné, co tím myslela. Vysvětlení na sebe ale nedalo dlouho čekat…

Cynthia, 11:02 : Rozešel se se mnou! Kvůli tobě!

Zavrčela jsem, očividně dost hlasitě na to, aby si ho všimnul i Brad.

„Co je?“ optal se mě. „Něco s tátou?“ 

„Ale ne…“ odpověděla jsem mu neurčitě, bouchajíc do telefonu odpověď. Nedošlo mi, že Brad a Tomova Sára si vlastně byli dost podobní v tom, že se oba zuby nehty drželi verzí svých životů, ve kterých oni sami za nic nemohli. Začalo mě zajímat, jak by to vypadalo, kdyby se ti dva spolu setkali a nedej bože si spolu něco začali. Takový matroš by určitě zavdal na tragikomedii…

Alice, 11:03 : Fakt? Já roztáhla nohy před prvním, který kolem mě prošel?! 

Cynthia, 11:04 : Víš co? KONČÍM S NÍM! I s tebou! Si v tý Anglii klidně spolu zhebněte!

A pak ještě dodatek…

Cynthia, 11:04 : Stejně přileze zpátky, jako vždycky.

„Blbka jedna domýšlivá!“ ulevila jsem si a vypla displej. Ještě předtím jsem kvapně klikla na tlačítko zablokovat číslo.

„Kdo, Louise?“ připtal se Brad zmateně. Záporně jsem zakroutila hlavou. „Elis, co mám dělat? Nemůžu být otec. Dokážeš si mě tak představit? Já sebe teda vůbec!“

Zamyslela jsem se. Hlavou se mi začaly prohánět různé fantasie, například představa Brada na zahrádce za domkem, učícího kluka hrát fotbal a holčičku… co já vím, třeba stloukat ptačí budku. Brad vracející se domů k Louise, dennodenně, bez jakékoli vzpruhy. Věrný, usedlý, nesobecký… oukej, tady to ukončím, takové vlastnosti v souvislosti s Bradem jsem si zkrátka a dobře nedokázala představit.

„Třeba překvapíš. Je možný, že to v sobě máš,“ navrhla jsem poněkud optimisticky. „Tvůj táta byl v pohodě, ne? Možná, že seš po něm.“ 

Vyprodukoval neveselý smích. „Jestli to v sobě mám, tak je to hodně dobře schovaný… Dokonce tak dobře, že jsem ještě nikdy nepocítil potřebu svůj rod rozšiřovat.“ 

Pokrčila jsem rameny. „Hele, otcovství se ti nemusí líbit. Stačí, aby ses k němu postavil jako chlap.“

Z Bradovy strany vyšel další bezradný sten a já uhnula očima k oknu. Začaly se stahovat mraky… skvělý. A já zrovna dneska dostala motivaci jít si zaběhat. Už jsem se zmínila, že se do bytu vedle toho mého – místo paní Hopkinsový, u který jsem nechávala klíče, když jsem odjížděla na dýl – přestěhoval nový nájemník? Ještě jsme se sice nesetkali, ale z domovnice jsem vymámila, že má třicet pět a že pracuje jako zvukař v divadle.

„Zdrhnu. Ale kam? Do Skotska nemůžu, v nemocnicích v Glasgow a Edinburghu nikoho nehledaj a cokoli jinýho tam je vlastně venkov,“ uvažoval nahlas, což mě přimělo ho nespokojeně praštit pěstí do ramene.

„No opovaž se, Brade! Co to s tebou je?! Necháš ji v tom samotnou?! Nikam ne-“ Než jsem se stihla dorozčílit, napadla mě spasná idea a pak další… Brad potřeboval pryč ze záře reflektorů. Burnsall reflektory znal jen z obrázků. V Burnsall bylo potřeba pořádného doktora. Brad byl aspirant na docenturu…

„No jasně, Yorkshire,“ vydechla jsem zamyšleně.

„Cože?“ ušklíbnul se zmateně.

„Yorkshire, Brade! To je řešení tvýho problému,“ objasnila jsem a cítila, že se mi srdce rozbušilo rychleji. Bylo na něm vidět, že o tom přemýšlel, ale neměl zdání, chudák.

„Nechápu.“

„Víš, jak jsem ti říkala o tom šíleným doktoru Camdenovi? Ten mladej, tlačenka nějakýho úředníka z ministerstva,“ vysvětlila jsem dost netrpělivě.

Bradovi se na čele objevilo pár vrásek. „To je ten, co neuhlídal tvýho tátu, ne?“

Přikývla jsem. „Plánuju ho vyštípat z Burnsall a jestli se mi to povede, budu za něj muset najít náhradu. Myslela jsem, že to budu muset dělat já, ale… no, teď jsi tu ty a máš problém.“

Chvíli byl zticha, v hlavě mu to rachotilo. Nedivila jsem se, s úvahami tohoto typu se člověk nesetkává každý den.

„Počkat, ty chceš, abych to dělal já?“ snažil se ujistit, a tak jsem kývala o sto šest. „Felčara na venkově? Zbláznila ses?!“

„No tak, Brade!“ zasténala jsem. „Zamysli se! Je to nejlepší způsob, jak se vypařit z radaru! Teď seš skvělá partie – máš stabilní, poměrně dobře placenou práci, žiješ v Londýně. Ale koho zajímá dědina v Yorku a venkovský doktor, hm? Nikoho, takže ani tu tvoji…“

„Louise,“ připomněl. Opět nastalo několikasekundové ticho. 

„Bradíku, prosím, prosím,“ škemrala jsem, „vždyť ti to nijak neublíží! Já nepřestanu hledat doktora, který by tu práci v Burnsall vzal rád, slibuju. Bude to jenom na pár měsíců. Vyjde to akorát tak, že strávíš v Burnsall tu největší vřavu. Až zájem opadne, budeš se moct vrátit. A navrch – můžeš bydlet u našich! To máš full service za nepatrnou úplatu!“

„Neříkalas náhodou ještě před dvěma minutami, že se mám k tomu problému postavit čelem?“ Ušklíbnul se, zatímco já se zatvářila jako andílek.

„Jo, ale to jsem si ještě neuvědomovala souvislost mezi tvým problémem a mým.“

Ještě měl nějaké kecy o oportunismu, ale brzy sklapnul a začal spolupracovat. „Tak fajn, ale mám podmínku. Nechci od tebe už slyšet ani slovo o rozvodu. Dokud je tetička Sandy naživu, budeme svoji a tečka.“    

No co jsem s ním měla asi tak dělat? Odsouhlasila jsem mu to, to dá rozum!

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 13. kapitola: