OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Tidbits: 12. kapitola

28.03.2021 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 735×

Baleťák…

… spustil francouzsky. No do háje.

„Bon… bonjour,“ vyhrkla jsem celá nesvá. Kdyby to ještě někomu nebylo jasné, neuměla jsem francouzsky ani žbleptnout. Byla jsem jako Lorelei Gilmorová z Gilmorových děvčat. Mohla jsem mu zazpívat Voulez-vous coucher avec moi ce soir – u toho moje slovní zásoba končila.

Gesty jsem mu nějak naznačila, aby vstoupil a pak aby si u nás sednul.

„Alors, je suis…“

A pak už jsem se jenom mile usmívala, když na mě spustil krásně znějící francouzštinou.

Krucinál, co teď? Tenhle očividně mluvil jenom cizím jazykem. Co s ním? Zavolat Ramiho? Jenže ten tu pekelnou řeč taky neuměl. Začala jsem uvažovat, kdo ze známých (vyjma Googlu překladače) mluvil francouzky a dospěla ke zjištění, že nikdo. Krucifix! Takový baleťák ke mně mohl dotáhnout další baleťáky a baletky a já bych byla za vodou. Jenže já blbka se ve fránině na střední zkrátka radši věnovala komiksům o Tintinovi než gramatice… 

„Pardon!“ vyjekla jsem, když už mluvil celé dvě minuty a já mu nečekaně stále nerozuměla ani slovo. Dokonce si začal vyhrnovat nohavici, a tak jsem ho zastavila gestem svých rukou. Hleděl na mě dost zmateně. „Eh… le… un problém je, že… to. Že je ne mluvím pas francouzsky… monsieur Dupont.“

Musela jsem se tvářit dost nešťastně proto, že mě vzal na milost a začal hovořit řečí mně dobře známou.

„Aha, tak to se vám omlouvám. Váš… infirmièr říkal, že vous adorez le français. Tedy, že ji zbožňujete,“ promluvil se silným francouzským přízvukem, nakrčil svá širší, kaštanová obočí a ukázal palcem za svá záda, směrem k Ramiho kanceláři.

Ach, ten prokletý Libanonec… má po vánočních odměnách, zmetek jeden.

Provinile jsem se uculila. „On… totiž, můj zdravotní bratr je vtipálek.“

Tohle vysvětlení mu kupodivu stačilo, a tak jsem konečně mohla přejít k věci. „Smím vás požádat, abyste mi zopakoval, co vás trápí?“

Zachmuřil se, ale přikývnul. „Poranil jsem si nohu, podle našeho zdrrravotníka, je peux pas… tancovat.“ Pak si sundal tenisku, stáhnul ponožku a mně se naskytnul pohled na jeho bandáží podomácku obvázané chodidlo. To všechno provedl ještě předtím, než jsem mu stihla nabídnout místo na lehátku, stál tedy na jedné noze a bez problémů u toho držel rovnováhu. Zatraceně, já se o něco takového pokusit, do dvou sekund ležím jek široká tak dlouhá na zemi. Tohle není fér…

„Ajéje…“ vydechla jsem a poukázala na lehátko. „Pojďte si sednout, ať se vám na to můžu podívat.“

„Nous travaillons… na novém baletu. Giselle. Premiéru má… dans quinze jours… za dva týdny?“ informoval mě o faktech, avšak říkal to s bolestným podtónem, schovaným pod slupkou věcnosti. Já si mezitím přitáhla bobek, na který jsem se usadila. Z nohy jsem mu začala odmotávat obvaz.

„Aha, tak odtud vítr vane,“ odtušila jsem. Tvářil se dost zmateně a mně došlo, že nejspíš neznal slovní spojení odtud vítr vane. „Ehm… to se tak říká, když zjistíte, kde má nějaký problém původ. Řekněte mi ale, jak se vám to stalo?“ 

Bandáž byla dole a mně do očí praštil na jedné straně otok v oblasti kotníku a zčásti nártu, na druhé obří modrák přes bezmála půlku chodidla. Vážení a milí, tohle byl výron jako z učebnice. 

„Na zkoušce. Tančím hlavní postavu – il s’appelle Albrecht. Předváděli jsme… avec ma collègue le… mon dieu comment se… ah, oui! Zvedačka! Předváděli jsme zvedačku,“ prohlásil, nadšený, že ze sebe ta slova dostal. Byl roztomilý.

Ale kuš, zlobivá Alice!

„Oj… balanc?“ zkusila jsem to internacionálním slůvkem. Zabralo to, zakroutil hlavou.

„Non. Alors, ne můj,“ upřesnil to. Opatrně jsem mu začala nohu prohmatávat – hezky od okrajů modřiny až k jejímu epicentru. Nevydal ani hlásku. „Problém byl na její straně. Monsieur directeur říkal, že se nesoustředila. Opozdila se v… chorégraphie, její ruka byla přes mes yeux a… zakopnul jsem, quand jsem se to snažil zachránit.“

Nesouhlasně jsem zamlaskala a zatvářila se soucitně. „Br, to zní hrozně. Muselo vás to šíleně bolet, máte výron třetího stupně.“

V prohmatávání chodidla jsem se konečně dotkla samotného kotníku a Quentin stále nevydal ani jediný zvuk naznačující bolest. Byly dvě možnosti – buď na tom byl tak zle, že necítil nohu, nebo měl práh bolesti tak o sto stupňů výše než normální lidé a o tisíc stupňů výše než průměrný muž.

„Ani ne,“ prohlásil, jako by se nechumelilo. „Tančil jsem na tom celá minulá semaine. Že jsem ici, c’est kvůli… l´infirmiére baletu. Il me… přinutil jít k lékaři.“

Vyvalila jsem na něj oči a strnula na místě. Kristova noho… jak?!

„C-co prosím?“ Zamrkala jsem zděšeně. „Vy jste… s tímhle zraněním jste tancoval?! Sakra, chlape, jste normální?!“ Neurčitě trhnul rameny, a tak jsem pokračovala. „Víte, jak moc jste si mohl uškodit?!“

„Madame, musel jsem tančit, je suis jediný qui ten part umí,“ vysvětlil. „Navíc, danser dans un ballet tant connu, to je pro mě obrovská… honeur… čest. Přijel jsem á l’Angleterre… non! Narodil jsem se pour danser le rôle, nenechám si ji vzít nějakým Japoncem!“

Napadl mě milion námitek… že jedna role přece talentovaného baleťáka nepoloží. Že má o sebe více dbát a zapojit do svých úvah dlouhodobý výsledek svého jednání. Že nemá být nezodpovědný a hledět hlavně na své zdraví. Že si mohl zpřetrhat šlachy ještě více, než už je zpřetrhané měl a že rekonvalescence mu tak zabere o to déle.

Všechny jsem ale raději spolkla – pomohlo mi kousnutí do jazyka.

„Nezdá se vám, že to trochu hrotíte, Quentine?“ Nakonec jsem si přeci jen neodpustila poznámku, spolu s vyčítavým pohledem jeho směrem. Pak jsem se vyhoupla na nohy, přesunula se ke svému stolu a začala vypisovat žádanku na rentgen.

„Hrotíte?“ zopakoval, přičemž si navlíknul ponožku, obul botu a seskočil z lehátka. Dala jsem si bacha, jestli nezatěžoval více zdravou nohu, ale na první pohled se zdálo, že ne. Na druhý bylo patrné mírné zkracování kroků, každopádně, na to, že měl výron, byl Superman. 

„Přeháníte,“ opravila jsem se tak, aby mi rozuměl.

„Ah,“ tvář mu prosvětlilo uvědomění. „Pas de tout, madame. Jsem baleťák. Na mé místo čeká desítka dalších, neméně nadaných. Pokud si chci udržet svou… travail, musím být…“

„Nezničitelný,“ zkonstatovala jsem zahořkle a obdařila žádanku na RTG svým podpisem. Těsně předtím, než jsem mu ji předala, jsem s papírkem uhnula. „Možná byste se měl podívat pravdě do očí – jste jenom člověk. Nebuďte na sebe tak přísný, zdraví máte jen jedno.“

Vzal si papír a odkráčel. Rami mu detailně (a překvapivě ochotně) popsal, kam má jít, takže to měl i s full servisem.

Než se monsieur Quentin Dupont stihnul vrátit, obeznámila jsem Ramiho s tím, že za tu francouzštinu nedostane ani libru na prémiích. Zblednul, holomek.

Podařilo se mi odbavit dva pacoše a zvládla jsem tak dnešní dopoledne ještě před začátkem obědové pauzy. Byla jsem na sebe pyšná. Dopíjela jsem kafčo a ťukala poslední info k předchozímu případu do počítače, když se ve dveřích zjevila Quentinova hlava.

„To jsem zase já, docteur. Bonjour,“ prohodil, a tak jsem ho pozvala dovnitř. Překlikla jsem do elektronické karty a zjistila, že mi přišel baleťákův snímek z rentgenu.

„Dobrej… pojďte dál. Mám tady vaše snímky, můžete se na ně podívat.“

Tvářil se trochu nejistě, ale pak se vydal směrem ke mně. Vstala jsem a přitáhla mu stoličku, na které jsem občas seděla před lehátkem, když jsem vyšetřovala zranění spojená s dolní půlkou těla. Vážně kráčel, aniž by kulhal, a já absolutně nechápala, jak tu bolest mohl vydržet. Dokonce mou nabídku k usazení odmítl, zůstaje stát.

Opřel se rukou o opěradlo mé židle a sklonil se tak, aby na monitor dobře viděl. Všimla jsem si, že voněl po kokosu a… hm, těžko říct. Taková vůně byla sice na chlapa trochu moc něžná, ale vzhledem k tomu že to byl baleťák, jsem došla k výsledku, že zmužnění přijde někdy v intervalu mezi jestli/až si najde drahou polovičku a nikdy.

Rozklikla jsem okno se snímkem a zmerčila to, co jsem předpokládala, že uvidím. Měl výron třetího stupně, opatřený otokem jak kráva a modrákem ještě větším.

„No, bohužel je to tak, jak jsem říkala,“ prohodila jsem s povzdechem. „Máte výron třetího stupně. Tady…“ nehtem jsem ukázala na monitor, „se šlacha kříží s kloubem, což způsobuje, že vás to bolí. A tady,“ další ukázání, „je vidět vychýlení kloubu.“ Otočila jsem hlavu, abych se shledala s jeho zaujatým pohledem.

„Et comme vous… pardon,“  včas se zarazil, pravděpodobně ve chvíli, kdy jsem se začala tvářit příliš panicky z toho, že mluví francouzsky. „Jak to budete… léčit?“

„Je třeba to zpevnit tak, aby se kloub tlakem posunul zpět do původní pozice,“ oznámila jsem mu věcně. „Dám to do dlahy.“

Stisknul čelisti. „Budu moct tančit?“ 

Kapku jsem se odsunula od stolu, ale jen proto, abych se na něj mohla podívat. V mém výrazu bylo jisto jistě vepsáno, že mě to moc mrzí, když jsem záporně zakroutila hlavou ze strany na stranu.

„Non… non! C’est impossible!“ zaječel, až jsem se lekla. Aha, tak tohle byla odvrácená stránka umělců. No, slušný.

„Je mi líto, ale jinak to nejde,“ prohodila jsem tiše. „Vaše noha musí být bez zbytečného pohybu, pokud se na ni ještě někdy budete chtít bezbolestně postavit.“ 

Zamračil se. Nevěděla jsem, jestli proto, že mi nerozuměl, nebo proto, že byl naštvaný. Taky si dlaní promnul obličej, z čehož jsem usoudila, že jeho vztek přecházel v zoufalost. 

„Docteure,“ oslovil mě a v očích se mu blýskaly poslední zbytky naděje. „Já to nemůžu dopustit. Tanec je můj život a na tuhle roli jsem se připrrravoval une année… toute l‘année! Nemůžu netančit, to prostě nejde!“

Trochu netrpělivě jsem zafuněla. Nechtěla jsem srovnávat vědu s uměním – nepozbyla jsem ještě všechnu soudnost, tak proto. Ale tahle osoba… tenhle mladý a hezký baleťák, který byl namakaný, ksicht měl jako ze žurnálu a voněl po kokosu, mi prostě nedával jinou možnost, když viděl jedno dementní představení jako apokalypsu.

„A já vám zase říkám, že nejde, abyste s výronem třetího stupně tančil!“ rozčílila jsem se. „Chápete – v tý svý umíněný, uměním zatemněný palici – jak moc jste si ublížil už jenom tím, že jste na tý noze do teď tančil? Ta šlacha se mohla nadobro přetrhnout! To byste pak mohl piškoty definitivně pověsit na hřebík, protože z takovýho zranění byste se nedostal už nikdy!“ Pořád se mračil, ale taky naprázdno polknul a zblednul. „Teda, pokud nemáte příbuzného v USA nebo pár desítek milionů nazbyt. Bez operačního robota, schopného dávat dohromady tkáně tak titěrné, jako jsou šlachy, byste totiž trpěl bolestí… jusqu’à la mort!“

Zatvářil se zdrceně, ale včas to zakryl tím, že schoval tvář do dlaní. Přemýšlela jsem, jestli náhodou nebrečel. V ordinaci se rozhostilo nepříjemné hrobové ticho.

„Savez-vous jak dlouho už po té roli toužím?“ brouknul zlomeně, když konečně zdvihnul hlavu. „Od doby, kdy jsem byl petit… malý,“ snažil se ujistit pohledem mým směrem, a tak jsem přikývla, „chtěl jsem… hrát roli Albrechta proto, že můj praděd – Lucien Petipa – ho hrál v premiéře v Paříži v roce 1841.“ Překvapeně jsem vydechla a Quentinovi se moje reakce asi dost zalíbila, protože pokračoval v řeči. „Les choreographiérs – Jean Perrot et Jean Coralli – mému pradědečkovi stavěli ce rôle na mírrrru.“ Usmála jsem se a on mě napodobil. „Vraiment! V archivu jsem četl, že oni každou novou figuru consultovali avec lui.“

„Váš pradědeček musel dobře vědět, co dělá.“

„Oui, měl neskutečný talent,“ postesknul si. „A já si myslel - comme un fou – že je mi ten balet souzen. Věřil jsem, že celému Londýnu ukážu, že mám talent a nejsem jen… le descendant d‘un danseur connu.“

Cítila jsem, jak se mi na čele vyrýsovala vráska mezi obočími. Bylo mi ho líto – jak by taky ne. Dokázala jsem si představit, že žít ve stínu svých předků zřejmě nebylo nejjednodušší, a rovnou jsem i poděkovala bohu, že jsem takové problémy nemusela řešit. U nás se naštěstí skloňoval jen a pouze „šťastný“ život mé sestry, versus „nešťastný“ život můj, a teď už i tátův infarkt.

„Ale tohle pro vás je příležitost, jak se zbavit vlastního stínu,“ pravila jsem poté, co se mi hlavou prohnal zajímavý paradox. Skepticky zdvihnul obočí, proto jsem se jala objasňovat. „V Giselle si sice nezatančíte, za to budete mít šanci prosadit se v úplně jiném baletu. Takovém, u kterého vás nikdo nebude srovnávat s vašim pradědečkem.“ Sledovala jsem, jak zvážněl. „Přemýšlejte o tom! U Giselle všichni předpokládají, že budete minimálně tak dobrý jako…“

„Lucien,“ doplnil mě.

„Jo,“ přitakala jsem. „Ale když se ukážete v premiéře jiného baletu, nebudou vás mít s kým srovnávat. Pojedete v něm jen za sebe a ukážete, že na to máte i bez slavného vzoru.“ 

„Hm… na tom něco je,“ zamručel, zvažoval má slova. Už jen to mě potěšilo. Znamenalo to totiž, že si nechá poradit a zapomene na tu dementní premiéru, za což mu jeho zdraví jednou poděkuje.

O pár minut později, když jsem ho vyprovázela k Ramimu, už se usmíval on i já. Kotník měl v dlaze a Rami dostal za úkol naplánovat kontrolu.

„Kdy se vám to hodí?“ otázala jsem se ho. Rami překliknul do kalendáře.

„Hm… probablement, lundi,“ odpověděl Quentin. Rami zrudnul. HA! Věděla jsem to! Věděla jsem, že neuměl francouzsky, zmetek jeden, i když se snažil Dupontovi nakecat, že ano. Beztak uměl jen La Seconde Guerre Mondiale z těch tankových her, které pařil.

„Uhm, le lemdi… oui, oui…“ potil Ramesh. Tvářila jsem se naprosto seriózně, zatímco můj zdravotní bratr se rozhodoval, na který den v týdnu kliknout. Ještě jsem ho chvíli dusila.

„A nemáte náhodou zkoušku v divadle, Quentine?“ otázala jsem se ho a on přikývnul. Pak jsem si ho začala pořádně prohlížet. Byl vážně moc hezký. Měl delší, kaštanové, vlnité vlasy a výrazné, širší obočí. Jeho modrozelené oči lemovaly ne příliš husté řasy, nos měl dlouhý a rovný. Pod ním se skvěly užší, vykrojené rty a pod nimi zas ostřejší brada.

Prohlížela jsem si na mobilu jeho umělecké fotky, které často ukazovaly více než jen hlavu, když jsem na něj čekala, a řeknu vám, pro takové tělo by ženské vraždily. Usoudila jsem proto, že byl na tuty zadaný. Nejspíš chodil s nějakou baletkou nebo vrcholovou sportovkyní, protože jsem si nedokázala představit, že by chlapovi jeho typu normální ženská stačila.

„Ah, c’est vrai! Zut! Bon, peut-être, mardi sera meilleur.“ Quentin se mnou pokračoval v divadlu. Zmínila jsem se mu o tom, že potřebuji jednomu oprsklému Libanonci srazit hřebínek a on sdílel mého ducha. Proto jsme teď byli tam, kde jsme byli… „Ou non! Jeudi sera le meilleur. Oui, je me resterai à la maison.“

„Eh… le… le… sakra, já netuším, co říkáte!“ přiznal se nakonec Ramesh a mně se na tváři usídlil vítězný úsměv. Pomsta byla sladká, a ještě sladší bude víno, které mi Rami po práci koupí.

S Quentinem jsme se rozloučili a Rami pozval dále dalšího pacienta a pak dalšího a dalšího, až do pěti hodin odpoledne. To jsme zavřeli a šli společně na víno do hospody v blízkosti ordinace.

Zamykal a já přivolala výtah. Při čekání jsem očekovala displej, abych zjistila, že mě nikdo výjimečně nesháněl. Ani Tom, ani máma, ani ségra, Cynthia, táta, nebo Brad. Stiskem příslušného tlačítka jsem vypnula displej a doufala, že jim to vydrží aspoň do konce dnešního dne.

I když, takový Tom mi naháněl vrásky. Kde byl? Jak mu bylo? Co dělal? Byl v pořádku? Ty otázky mě tížily tak moc, že mi nezbylo, než je spláchnout alkoholem.

„Rami, trvá vám to! Pojďte už!“ houkla jsem do chodby za sebou a zaslechla nespokojené mrmlání. Fajn. Aspoň tahle konstanta byla v pořádku… 

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 12. kapitola: