OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Tidbits: 10. kapitola (část první)

18.01.2021 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 699×

Heston a Amanda

Kuchařskou show následujícího dne jsem si užila. Nepředpokládala jsem, že mě to poledne něco pobaví, ale Hestonu Blumenthalovi se to povedlo. Každému byl přidělen jeden kuchyňský pult – bylo nás tam pět, takže jsme se do obří, nerezové kuchyně restaurace Diner v pohodě vešli – také destičky na krájení, zástěra a sada nožů. Ostatní udělátka jsme si půjčovali.

Vařili jsme tři chody – polévku, hlavní jídlo a dezert. Polévku z kaštanů a okurky s krevetami, která chutnala daleko lépe, než by se vám z názvu mohlo zdát. Dalším chodem byla pomalu pečená hovězí svíčka plněná mandlemi, s domácími hranolkami a švestkovo-meruňkovým dipem. Všechno výše zmíněné bylo vynikající. Dezert jsme dělali všichni společně, každý určitou část. Pekli jsme australský dort Lamington, což po dělbě práce vypadalo tak, že Brad mlel usušený kokos, teta udělala těsto, já měla za úkol finální zdobení, pán (který se představil jako pan Smith) měl na povel pečení těsta a jeho manželka flambovala maliny.

Moc jsme se u toho bavili, pan a paní Smithovi byli vtipný páreček z New Hampshire. Tuhle hodinu s Hestonem jim koupily jejich děti ke čtyřicátému výročí svatby. Teta Sandy si nemohla odpustit poznámku, ať se s Bradem snažíme, že nám schází ještě třicet tři let společného života. Protočila jsem očima, Brad se k tomu raději nijak nevyjádřil.

Sám šéf Heston Blumenthal ukázal, že je správným člověkem na správném místě. Kdykoli někdo z nás něco zkonil, už byl u něj a snažil se jeho pokrm zachránit. Třeba Brad by svou svíčkovou mohl tak maximálně někomu rozbít hlavu, kdyby nebylo Hestonova zásahu. Byl tichý, ale efektivní. Našim vtípkům a sarkasmu se sice moc nesmál, ale nakonec nás alespoň obdařil širokým úsměvem, to když jsme mu vysmekli komplimenty, že ho obdivujeme, že je skvělý a paní Smithová dodala, že bude i nadále sledovat veškeré jeho kuchařské počiny v masových médiích.

Ti z nás, kteří jídlo nesnědli na místě, si ho sbalili do krabiček a odnesli domů. Já mezi nimi nebyla, protože jsem to své vždycky spořádala jako první. Dokonce i Heston brouknul něco ve stylu, že chtěl vždycky poznat člověka, který dokáže svíčkovou spořádat rychleji než jeho pes. Zeptala jsem se, jestli má čivavu, on na to, že vlkodava…

Poděkovali jsme, rozloučili se potřesením rukou s Hestonem a okolo půl druhé jsme odcházeli domů.

Byli jsme ještě všichni dost rozjařilí v doznívající veselosti, když mi v kapse zavibroval telefon. Uvědomila jsem si, že jsem mobil od doby, kdy jsem o půl druhé odpoledne nasedla do auta, nevzala do ruky, a tak bylo pravděpodobné, že budu mít miliony nepřečtených zpráv.  

Taky že jo… jediná od Toma, jedna od Ramiho, tři od mámy, jedna od táty, tři od mojí sestry.

Jako první jsem rozklikla tátu. Psal, že ho ve středu pustí domů a že mám v sobotu přijet na večeři. Taky se ptal, jak to snáší Tom, což jsem moc nepochopila, ale neměla jsem čas to řešit. Rychle jsem nabouchala odpověď, že v neděli dorazím, a pokračovala v chůzi k autu.

Tak, teď máma…

8:31, Alice, jestli už netrucuješ, ozvi se mi.

9:05, Připojuji se k tátovu pozvání na večeři. V neděli tě očekáváme.

9:15, Omlouvám se za tu hádku. Tátův infarkt ti nedávám za vinu, může za to Dr. Camden. Chápu a respektuji, že nechceš opustit šlapající ordinaci, kterou sis v Londýně vybudovala. Víme s tátou, kolik úsilí tě to stálo a ujišťujeme tě, že tě podporujeme tak jako vždy.

Odpověděla jsem dost stručně, jednou větou: Děkuji za pozvání, v neděli přijedu.

Amy psala v australský večer, pravděpodobně po tom, co uložila děti.

9:16, Elis, prosím tě, jak je na tom táta? A proč mi s mámou neberete telefony?!

9:45, Tak máma mi to konečně vzala. Všechno vím, je to hrůza. Chtěla bych s tebou o tom mluvit, kdy ti můžu zavolat?

10:05, Můžu kdykoli, dokud to nezalomím u zpráv.

Odepsala jsem jí, že jsem s Bradem a tetou Sandy a že jí zavolám do půl hodiny.

Další pán na holení byl Rami. Ptal se, jestli zítra budeme normálně ordinovat, a tak jsem ho ujistila, že ano – byla to rychlovka. Ještě jsem si stihla zobrazit jeho jasnou odpověď: OK.  

A nakonec…

12:15, Tom: Dobré ráno, Londýne. Scházím ti?

Na Googlu jsem očekovala časový rozdíl, abych zjistila, že když tu zprávu napsal, bylo v Los Angeles ráno. Kdybych nevěděla, že byl ranní ptáče, divila bych se.

13:12, Alice: Ano, ano, Londýnu scházíš! Vidíš, a ani jsi mu nezazpíval, ať pro tebe nepláče. Ostuda. Ty by ses teda jako Evita neuživil.

13:14, Promiň mi to, dobrá vílo: Celý den jsem v jednom kole, páč doháním pátek strávený v největší díře světa, též známé jako Burnsall, Yorkshire. XOXO a nezlob se. :(

Hledáte recept jak zalhat nejlepšímu příteli? Stačí se zeptat, já jich očividně mám na rozdávání.

Vypla jsem displej a s povzdechem jsem si opřela hlavu o opěrku sedadla. Teta s Bradem se bavili o bingu, které hrávala s kamarádkami každý čtvrtek, a tak jsem zavřela oči. Tohle téma mě vážně ani v nejmenším nezajímalo. Místo fulhausu jsem radši uvažovala o… no, prostě o všem možném. Že mě Napoleon určitě doma nepostrádá, když jsem mu koupila smetanu s vysokým obsahem tuku a granule u Marks and Spencer’s. O tátovi, jehož rekonvalescence jsem si přála být součástí, naneštěstí, ani já, ani on jsme nehodlali opustit svůj domov a nenapadal mě žádný jiný způsob, jak by to šlo zařídit. O Hiddlym, který si dával s odpovědí na moje textovky načas. Dokonce jsem naprázdno dvakrát rozsvítila displej, abych se ujistila, že mi ještě neodpověděl.

Nejspíš byl v práci… ach jo, bylo to k vzteku. Už jsem chápala, jak se cítil, když jsem mu já dělala totéž.

„Elis, zajedeme na skleničku do toho našeho oblíbenýho klubu v centru?“ Brad do mě šťouchnul do boku, přičemž na mě mrknul, abych hrála s ním. Neměli jsme oblíbený klub a já potřebovala volat ségře. „Jmenuje se Larry’s a je v samém centru. Vstupenka sice stojí deset liber, ale rozhodně to stojí za to. Hrají tam jenom lidi, kteří v showbyznysu něco znamenají.“

„Eh, dneska ne, miláčku,“ oslovila jsem ho důležitě, i s náležitým pohledem. „Potřebuju zavolat ségře. Zajímá ji, co přesně se tátovi stalo a jak se z toho dostane.“

Uslyšela jsem, že teta vzadu zazívala. „Souhlasím s Alicí, dnes už radši jeďme domů. Jsem unavená, navíc zítra odlétám dost brzy z rána.“

Brad nespokojeně mlasknul. Snad si nemyslel, že já s tetou budeme z jeho nápadu nadšené. Jí bylo tak sto a já nebyla v klubu od… eh, to ani nemůžu říct.

„Tak dobře, žádný klub. Ale doma si ještě určitě dáme skleničku,“ předeslal docela vážně. „Musíme oslavit tvůj příjezd, teti.“ Mluv za sebe, Brade, já budu slavit její odjezd.

Brad brzy zaparkoval před svým domem a já se natáhla do palubní přihrádky pro klíče od vchodu. Přesně tam je totiž obvykle skladoval – pamatovala jsem si to z let dávno minulých, kdy ještě místo SUV jezdil v třídveřovém Hatchbacku. Na cestě ke dveřím jsem očekovala nové zprávy (Tom se odmlčel) a vytočila Amyino číslo, protože hrozilo nebezpečí nutnosti konverzovat se Sandy. Odemkla jsem, rozsvítila v předsíni, popřála tetičce dobrého šlofíka a přibouchla jsem za sebou dveře do kuchyně, čímž jsem jí dala nevybíravě najevo, že o její přítomnost nestojím.

„No nazdar!“ ozvala se z druhého konce linky Amy. „Tak co, jak válčíte?“

„Čau,“ vydechla jsem tiše. „No, asi celkem dobře. Teta mi dneska zvedla mandle jenom dvakrát.“

Vysvětlila jsem jí celou situaci s tátou – že neohlídaný, zvýšený cholesterol v krvi způsoboval ukládání tuku v cevách, a to pak mělo za důsledek tátův infarkt. Taky jsem jí vylíčila, jak moc na nic je tátův doktor Camden. Zmínila jsem, že po mně máma chce, abych nechala praxi v Londýně a přestěhovala se zpět do Burnsall. Vyjádřila jsem samozřejmě i skutečnost, že nevím, co mám dělat, protože chci mít tátu pod dohledem a přitom zůstat v Londýně.

Amy vydala podivný, chrčivý zvuk.

„No, to je teda síla.“ Na moment se odmlčela. Já si mezitím kecla ke stolu.

„Jo, to je,“ přitakala jsem. „A nejhorší na tom je, že máma není tak úplně mimo. Chápu, proč na mě tlačí – má strach. Neví, jestli tátu zvládne úplně sama… nemůžu se jí divit. Není zdravotnice, potřebuje pomoc.“

„No jo, ale ten způsob, jakým si o ni říká, se mi ani trochu nelíbí,“ zamručela, než si útrpně povzdechla. Souhlasila jsem s ní v každém slově. „Jak dlouho že bude trvat rekonvalescence? Podívá se táta ještě někdy na hory?“

„To záleží. Může to být půl roku, i dva, tři,“ informovala jsem ji.

„A kolik času myslíš, že to zabere konkrétně jemu?“ otázala se a já trhla rameny.

„Já nevím, je to hodně individuální. Táta má dobrou fyzičku, zdravě jí, pravidelně se hýbe… to všechno je mu k dobru. Podle mě se bude pohybovat u spodní hranice.“

„Tak to je super! Konečně aspoň nějaká dobrá zpráva,“ prohlásila upřímně.

Rozhodly jsme se, že dáme video hovor.

„Ó, ty jsi nějaká vyšňořená, Elis!“ podivila se. „Byli jste s Bradem na rande, nebo co? To vám tam teta Sandy musela dost křenit, ne?“

Culila se jedna radost, tudíž jsem to tentokrát byla já, kdo zachrčel, protočíc očima. „Ts, to tak. Rande s Bradem nikdy v mým životě.“

„Ale proč? Vždyť je sexy! A jste manželé!“

„Panenko skákavá, vy dva jste se na mě museli spiknout," vydechla jsem útrpně. „Víš, s kolika osmnáctiletými studentkami už spal? Bylo jich tolik, že dohromady věkově předčí i tetu Sandy,“ osvětlila jsem suše. „Vsadím se, že má nějakou pohlavní chorobu, o který ještě neví, ale která mu v budoucnu pěkně osladí život.“

Amy se uchechtla. „To samý ale zmůže i mimino.“

„No vidíš, už chápeš, kam tím mířím,“ zakřenila jsem se na ni v odkazu na Bradovy milostné avantýrky, jejichž výsledkem mohl být blíže nedefinovaný počet potomků. Nechtěla jsem radši ani domýšlet, kolik malých Bradů a Bradiček lítalo po světě, aniž by věděli, kdo je jejich otcem.

„Jenom jestli ty to moc nehrotíš,“ poznamenala, v důsledku čehož jsem se na ni zamračila.

„Hrotím co konkrétně?“

„No chlapy přece,“ odpověděla mi jednoduše. „Máš jich kolem sebe dost, jenže si je nepouštíš k tělu a takhle to dopadá.“

„Jak takhle?“ tápala jsem.

„Jsi svobodná, přehnaně opatrná a máš kočku.“

„Tak to je totální tragédie,“ prohlásila jsem sarkasticky. „Zavolej bulvár, ať sepíšou můj příběh. Ten se bude prodávat jak hrušky!“

„Ha! Ta tvoje ironie je taky důvod, proč seš furt single,“ informovala mě realisticky. „Už jsi to konečně zkusila aspoň na Toma?“ Odpověděla jsem jí, že ne, a tak okamžitě pokračovala: „Proboha, a na co čekáš?! Holka, teď máš skvělou příležitost! Jestli je to, co se o něm píše, pravda, bude nalomenej!“

„Počkat, počkat… co se o něm píše?“

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 10. kapitola (část první):