OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » There's more - 1. kapitola

15.12.2014 (11:00) • JohnnyBlade • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 3112×

Připadám si divně, mé tělo se nemůže hnout. Hlava mě šíleně bolí. Má mysl je zatemnělá. Nedokážu se na nic soustředit. Oči mé mě pálí, slzy mi tečou po tvářích, ani nevím, proč pláču. Má pokožka je pokrytá chladem, je bez života stejně jako moje prázdná duše. Srdce, které bylo dříve naplněné radostí, je teď pryč. Místo něj mám v prsu vypálenou obrovskou díru. Zdi, celá místnost byla bílá, i postel, na které jsem ležel, měla sněhové povlečení. Vše tu páchlo po té nemocniční dezinfekci. Pípající přístroje mi drásaly uši. V ústech jsem měl vyprahlo. Dlouhá košile se na mě lepila, ale to jsem tolik nevnímal. Jediné, co mě zajímalo, bylo, proč jsem tu ležel a co se vlastně stalo. Nic moc jsem si nepamatoval.

Najednou se otevřely dveře od pokoje a dovnitř vešla mladá rusovlasá sestra.

„Konečně ses probral,“ přívětivě se usmála. Zmateně jsem na ni koukal. Co myslela tím, konečně ses probral?´

„Konečně?“ zopakoval jsem po sestře a chtěl se jí zeptat, co to má znamenat, ale ona už dávno zmizela za dveřmi na chodbě, jen klika cvakla. Byl jsem zmatený. Hlava nebyla schopná přemýšlet. Oči se mi rozutekly po mém těle. Až teď jsem si všiml, že mi do těla vedou všelijaké hadičky a v ruce mám napíchnutou infuzi. Co se proboha stalo?!

Dveře se znova otevřely, ale tentokrát se v nich nenacházela žádná sestra, nýbrž dva doktoři. Měli na sobě bílé pláště. Došli k mé posteli, odtažitě jsem se na ně díval. Doktory jsem neměl nikdy moc rád, ne že bych se jich bál, to opravdu ne. Ale doktoři byli většinou poslové špatných zpráv. Aspoň v mém životě.

„Jak se cítíte, pane Uchiho?“ zeptal se jeden z nich a dotkl se hlavy, která byla obvázána obvazy.

„Bolí mě hlava.“

„Nedivte se, při tak silném nárazu, ale mohl jste skon-“

„Nárazu, při jakém sakra nárazu?“

„Vy a váš bratr jste měli těžkou autonehodu.“

„Bratr?“ Ti dva si vyměnili zmatené pohledy. Vypadalo to, jako by mezi sebou mluvili, ale z jejich úst nevycházela žádná slova.

„Sasuke, co všechno si pamatujete?“

„Jel jsem v autě s nějakým klukem a hrozně jsme se něčemu smáli, ale už nevím čemu. Potom si pamatuji jen ohlušující troubení a ostré světlo.“ Snažil jsem si ještě na něco vzpomenout, ale hned jak jsem začal usilovně přemýšlet, rozbolela mě hlava daleko více.

„Vaše auto smetl kamión, který to nestihl ubrzdit. Auto dostalo na vozovce smyk a několikrát se převrátilo, poté jste skončili v nedalekém příkopě.“

„A jak-jak je to možné?“

„Pan Itachi měl v sobě velké množství alkoholu, vy ovšem také, ale ne takové to množství,“ ujal se toho ten starší, byl více plešatý.

„A on… on je v pořádku?“ zeptal jsem se se strachem v hlase, sice jsem ho neznal, ale přece jen je to můj bratr.

„Ano, bratr je na tom podstatně lépe než vy sám, má jen několik naraženin a zlomenou ruku. Zato vy jste zřejmě ztratil paměť, nemusíte se vůbec bát, bývá to většinou jenom dočasné,“ začal mě hned uklidňovat, když viděl můj vyděšený výraz. Z ničeho nic se do pokoje přiřítila sestřička.

„Pane primáři! Ta slečna na dvojce krvácí!“ Ani nemohla popadnout dech, jak rychle běžela.

„Jistě, zatím nashle,“ rozloučili se se mnou a rychlostí blesku vyletěli z místnosti.

Unaveně jsem zavřel oči. Mám dočasnou ztrátu paměti a bůh ví, jestli je vůbec dočasná. Znovu jsem zkusil zabrouzdat v paměti, jestli si náhodou nevzpomenu na něco z toho osudného dne, jenže nic. Jediné, co vyplulo na povrch, byla tvář dívky. Krátkovlasá. Její vlasy měly barvu růžovou. Její pleť byla světlá a v mysli se na mě usmívala. Chtěl jsem vypnout… na nic nemyslet. Únava na mě pomalu doléhala. Už jsem se chystal do říše spánku, ale k mé smůle mi ho překazila klika ode dveří, která jemně cvakla. Pomalu jsem otevřel oči, abych se podíval, kdo mě to vyrušil. Stála tam sestřička, ale nebyla sama. Před sebou měla vozík, na kterém seděl kluk. Vůbec nevím, kdo to je.
„Vedu vám návštěvu,“ řekla a přivezla vozík až k mé posteli.

„Nechám vás na chvíli o samotě.“ S těmito slovy zmizela. Po místnosti se rozptýlilo tíživé ticho. Netušil jsem, co mám teď říct.

„Ahoj, Sasuke.“

„Ahoj.“

„Sasuke, já vím, že to, co se stalo, je neomluvitelné, ale věř-“

„Počkat!“ musel jsem ho okamžitě zastavit.

„Ano?“

„Kdo jsi?“ Vůbec jsem ho nedokázal nikam zařadit, ano, někoho mi sice připomínal, ale nevím koho.

Zmateně se na mě díval. „Počkej, jak to myslíš?“
„Tak jak to říkám. Nevím, kdo jsi,“ řekl jsem smutně.

„Ty nevíš, kdo jsem? Ty si mě nepamatuješ?“ zeptal se vyděšeně.

„Ne, nevím, ale cítím, že tě odněkud znám.“ Bylo mi ho skutečně líto.

Jeho pohled pohasl a v jeho tváři se zračilo zoufalství. „Jsem Itachi, tvůj bratr. Je mi to opr-“

„Tak ty jsi ten, kvůli kterému jsem skoro všechno zapomněl? Víš, co si pamatuju? Jen útržky s nějakou holkou, co má růžové vlasy! A to, že mi zemřeli rodiče při požáru, ale pak už nic! A ty mi tady řekneš jen čtyři pitomá slova!“ Itachi mlčel, nic neříkal. Oči se mu začaly lesknout, draly se mu do nich slzy.

„Sasuke... Já nevím, co ti na to říct. Ale mrzí mě to, co se ti stalo. A je mi hrozně, protože za to, že jsi zapomněl, můžu já. Moje zranění v porovnání s tím tvým je jen malinkatý škrábanec.“

„Bolí to…“ zašeptal jsem, „Hrozně moc to bolí.“

Itachi se na mě smutně pousmál. Něco bylo špatně. Věděl jsem to, cítil jsem to, hmatatelné to viselo ve vzduchu. Itachi se natáhl po mé ruce. Tak teď už jsem byl sakra nervózní. Co z něj jen vypadne. Jeho pohled byl vážný a smutný zároveň.

Ruku mi více stiskl. „Rodiče nám zemřeli před rokem a půl.“

„Takže já si nepamatuji rok a půl?“

„Bohužel ano, ale ty si určitě vzpomeneš.“

„Prosím, buď aspoň ty ke mně upřímný. Nekrm mě těmi řečmi jako doktoři.“ Na tyhle pohádky jsem nikdy nebyl.

„Ale já to myslím vážně. Ty to zvládneš a máš mě. Nejsi na to přece sám.“

„Opak, bratře. Jsem na to sám a ty to moc dobře víš,“ stočil na něj pohled a jeho černé duhovky se zabodly přímo do mého obličeje. Itachi si krátce povzdechl. Nahnul se k Sasukemu. Černé vlasy mu spadaly do tváře.

Píchlo ho v zasádrované ruce. „Au…“ sykl.

„Jsi v pořádku?“

„Jo, jsem, jen mě v té ruce trochu píchlo, ale to nic není,“ uklidňoval mě. Pravda byla ovšem taková, že ho ta zatracená ruka bolela jako čert.

„Jak dlouho tu jsme?“ Sasuke měnil téma jako na běžícím pásu.

„Týden a půl.“

„Aha.“

„Sasuke, no tak.“

„Můžeš… Můžeš už, prosím, jít?“ chtělo se mi strašně brečet, ale moje hrdost mi to před ním nedovolovala.

„Je čas. Musíte si oba dva pořádně odpočinout.“ Vešla do pokoje sestra. Sasuke jí za to v duchu poděkoval. Vzala Itacho a vyjížděla s ním z pokoje na chodbu.

„Tak ahoj, Sasuke, uvidíme se.“ Nic jsem mu na to neodpověděl, jen jsem sledoval jeho zachmuřelou tvář. Jen, co se dveře zavřely, propadl jsem velikému bolestnému pláči. Připadal jsem si tak bezmocný, nicotný. Nerad jsem dával před někým své pocity najevo. Nikdo tu už ovšem nebyl, tak nemělo cenu předstírat. Přestal jsem si hrát na toho člověka, kterému je vše jedno.

„Jsem naprosto k ničemu,“ vzlykl jsem do polštáře. Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal. Na jeden den toho na mě bylo až moc. Potřeboval jsem si nutně odpočinout. Tělo jsem si zachumlal více do peřin. Mysl pomalu zhasínala a spánek ho dostihl co nevidět.

Snad se první kapitola někomu líbila a byla bych ráda za jakýkoliv komentář, beru i kritiku.

A moc bych chtěla poděkovat jedné milé a laskavé autorce jménem Gwendolin, která mi opravila tento článek. 

Autor: JohnnyBlade (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek There's more - 1. kapitola: