Těžká zkouška 24 • OurStories.cz ~ naše povídky

Everett vystrkuje drápky a ukazuje svou sílu. Je to další kapitola bez Eleny a taková informativní (i když na začátku má Damon docela pěkné momenty), snad to přežijete, potřebuju se prostě pohnout dál. Příští bude opět oddechová a i pár zajímavých scén se tam najde.

02.10.2013 (16:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 475×

S tíživým povzdechnutím přešel ložnici a prohrabávaje si před malou chvílí myté vlasy, zahleděl se z francouzského okna do rohu u severního křídla honosného stavení, kde vířilo nevesele zbarvené podzimní listí, přičemž svými schopnými sluchovody prozkoumával ruch v domě. Prozatím všude panovalo ticho, což věstilo jediné – křehulky ani Stefan se ještě nevzbudili.

Provedl konečné úpravy na oděvu nedlouho vytaženém ze skříně a vydal se těm ospalcům dopřát jaksepatří budíček. Během scházení ze schodů si v mysli vybavoval každičký detail předešlé noci, přestože množství vylábaného alkoholu by hravě naplnilo pivovarský sud.

Před pochováním Tiffany se zmocnil jejího mobilu a jako zástěrku bratrova činu rozeslal jednoduché textovky třem dívčiným přítelkyním, s nimiž se v podvečer nyní zemřelá, dle letem světem přečtené konverzace v přijatých zprávách, domlouvala na srazu v Mystic Grillu.

A ruku na srdce, která ze zvědavých puberťaček by se nedala zlákat do mýty opředeného penzionu k tajemným bratrům Salvátorovým?

Na úpatí schodiště se rozhlédl po místnosti, zšeřelé díky zataženým těžkým vínovým závěsům, dvě slečny se povalovaly na prostorné pohovce, zatímco jejich kamarádka zabírala sedátko u klavíru, na jehož klávesách hlavou spočívala.

„Dámy, vstáváme! Hola, hola, škola volá! Je čas se spakovat!“ houkl, že by se za to nemusel stydět generál svolávající k noze svůj pluk a pro všechny případy své zvolání doplnil tlesknutím dlaněmi. Podle hlasitého vypísknutí a následného žuchnutí seznal, že se probírají k životu.

„Stefe, kde vězíš? Máme prácičku,“ zavolal nazdařbůh do útrob domu, překročil jednu z mnoha lahví od drahého pití povalující se po zemi a jal se osloveného hledat. Byl úspěšný hned po překročení prahu kuchyně, jeho sourozenec stylem sezení na půl zadku okupoval barovou stoličku, čelo měl opřené na pultu o nataženou paži a v levačce uložené v klíně svíral nedopitou flašku. Po Damonově příchodu cosi zamručel, vzpřímeně se posadil, několika pohyby si narovnal ztuhlé kosti, protáhl nohy a nakonec si zatnutými pěstmi protřel oči.

„Em… co to…?“

„Vyměň tyhle zakalený louže za rozparovačský kukadla, starostka a Everett souhlasili s navrhovanou přátelskou schůzkou. Máme za nimi přijít do bistra, zvou nás na nechvalně proslulé palačinky madam Rosemarty,“ oznámil mu a svůj výrok doprovodil poctivou herdou do ramene.

„A je to rozumné vzhledem k tomu, že o něm stále nic moc nevíme?“ optal se Stefan nevzrušeně, načež si ve vitríně kuchyňské linky počal pomocí prstů rovnat účes napadající zlehka ke straně.

„Zjistili jsme to nejpodstatnější, Klaus ho bral jako póvl a chtěl ho zabít, tudíž musí mít na našeho hybridního přítele slušnou pifku.“

Po zaslechnutí pisklavého hlásku linoucího se z obýváku se oba muži otočili, každý však s odlišným výrazem ve tváři. Ten Damonův se zdál spíše otrávený, Stefanův naopak vypovídal o tom, že jeho tvůrce se jen s velkými obtížemi dovtipuje, kdo by ona majitelka mohla být.

„Jsi si jistý, že půjdou ovlivnit?“ zeptal se s obličejem již hrajícím náznakem rozvzpomenutí.

„Po tom, kolik toho vylemtaly? I kdyby v sobě nějaký sporýš měly, bude už vyplavený,“ odpověděl a mávnutím ruky mu naznačil, aby ho následoval za děvčaty. Najít někoho bez té proklaté látky v krvi bylo ve dnech, kdy ho přilévali v baru do kávy, dost pracné.

„Brý ránko, kopretinky. Ano, na mě se podívejte,“ vyčkal, až splní zadaný příkaz, „do očí, už jsem si oblékl tričko, tak je to správně. Zahlédly jste, jak se s vaší kámoškou bavím v Grillu, tady se Stefanem jsme vás pak pozvali k nám a pařili jsme jak neurvalí až do svítání. Tiffany tu byla s vámi, ale kolem třetí hodiny si pro ni přijel jakýsi postarší přítel, kterého ani jedna neznáte, protože je ženatý. To je konec příběhu, díky za pozornost, nic si tu hlavně nezapomeňte, a někdy na viděnou,“ dokončil nachystanou řeč, přesunul se k domovním dveřím a otevřením dokořán je vyslal do chmurného počasí.

„Co se přihodilo, že nejsem nucen poslouchat žádné oplzlé postelové historky? Která chudinka tentokrát uvízla ve tvých spárech?“ zajímal se Stefan během projíždění rušné ulice na hlavní třídě Mystic Falls.

„Přece všechny tři,“ zalhal řidič, jenž ignoroval značku zákazu stání a přirazil modré Camaro k chodníku přímo u dveří podniku s železnou konstrukcí představující obří koblihu připevněnou na střeše.

Prošli už nějaký pátek nazpátek čištěnými otočnými dveřmi a se ztvrdlými obličejovými rysy kráčeli ke stolu, u kterého snídala žena středního věku, vládnoucí tomuto městu, a její společník, jež se ho teprve ovládnout chystal.

„Bratři Salvátorovi, vítejte,“ zašvitořila Carol a pokynula na lavici potaženou karmínovou koženkou naproti té jejich obsazené. Damon se chopil prvenství a zalezl k okénku zdobenému červeno-bílou kostičkovanou záclonkou, Stefan si přisedl po jeho boku. Stolek nebyl nijak extra velký, stál na kulaté, ve spodní části se rozšiřující noze, a při prudším hýbání návštěvníků se kýval. Dlaždice s jakýmsi neidentifikovatelným vzorem pokrývající podlahu se k interiéru opravdu valně nehodily a místy vybledlé tapety pouze utvrzovaly, že bistro zažilo i lepší časy. Celé to vypadalo jako vystřižené z Pomády.

„Dobrý den, máte přání?“

„Jistěže mají, Petty,“ střelil po číšnici poněkud nevrlým pohledem Everett, „jsou to naši hosté. Dones nám ještě tyto vynikající palačinky s vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou. A na nugátové polevě nešetři. A kávu pro každého, samozřejmě,“ objednal, aniž by dbal na jejich odmítavá gesta; u Stefana spočívající v kroucení hlavou, u Damona v naznačování pozření čehosi tvrdšího.

„Není to nádherné místo? Zbožňuji retro styl, naše rodina sem chodí již po generace…“ Vlkodlak urputně krájející pokrm na talíři se zasekl ve vychvalování pohostinství, jakmile uzřel Damonovo znechucené ušklíbnutí.

„Nuže, nechme formalit a přejděme k hlavnímu tématu,“ promluvil o oktávu hrubším hlasem, „nejdřív bych se rád omluvil za mé sobotní chování, nedbal jsem etikety hostitele a zacházel s vámi hrubě. Na znamení smíru jsem se rozhodl učinit vám nabídku,“ pro vážnější dopad svých slov se dramaticky odmlčel.

„Stáhneš ocas mezi půlky a odfrčíš z města, když tohle pozřeme?“ zaútočil odvážnější z pokrevních příbuzných sarkasticky, pokynuje bradou na před sebou postavenou laskominu.

„Přesně, jak mi bylo řečeno. Starší z půldruhého století protřelých upířích bratrů, svérázný, umíněný, spontánní a chladnokrevný Damon disponující notnou dávkou ironie,“ uchichtl se Everett a nabodl kus palačinky na hliníkovou vidličku s třemi hroty. „Naprostý opak uvážlivého, kompromisního a citlivého Stefana, bojujícího s jedinou závislostí, odkrývající zrůdu uvnitř,“ pokračoval, přičemž sledoval jmenovaného, jak s grimasou nemálo podobnou té Silvestra zahlížejícího na Tweetyho, ty provazce slin mu naštěstí chyběly, hypnotizoval krvavou oděrku na pravém prostředníčku Petty, jež jim servírovala poručenou kávu.

„Vím všechno, možná i to, o čem o sobě nemáte navzájem ani tušení,“ pravil záhadně a vědoucně na Damona mrkl, ten se pouze nervózně ošil a hlouběji zabořil do sedačky, načež dupl bratrovi silně na nárt, aby opět upoutal jeho pozornost. „Oba již podruhé zamilovaní do stejné dívky,“ vyhrkl škodolibě, přičemž soustem nabraným na příboru ukázal nejprve na Stefana a poté i na jeho sourozence, pak ho konečně vsunul do úst.

„Je nad slunce jasnější, proč jste požádali o toto setkání. Měli jste v plánu nás ohromit a zastrašit Klausovou přítomností ve městě, ale budu nucena tyhle úmysly zmařit, my se původního upíra nebojíme, vlastně naopak, chceme ho mrtvého,“ informovala je Carol se sebejistým úsměvem. Jestli byl některý ze Salvátorů ženiným tvrzením zaskočený, nedal to navenek v nejmenším znát.

„Jak toho chcete docílit?“

„Vy evidentně nemáte potuchy o osobách uložených v hybridových rakvích, že ne? Krom jeho sourozenců je tam uchovaná i jejich matka, původní čarodějka, která je stvořila, celé dlouhé mučivé roky shlížela na počínání svých krvelačných dětí a nyní je touží vidět umírat. Nejste jediní, komu stojí po boku spojenec s nadpřirozenými magickými schopnostmi, ta naše se dokázala spojit s Ester, jež nám prozradila, jak se jich zbavit. Dovolíme vám se toho účastnit výměnou za pravidelné dávky Eleniny krve neohrožující ji na životě, přirozeně, a možností zůstat zde, v Mystic Falls,“ obeznámila dvojici starostka. Tvářila se odhodlaně a neprostupně, nikdo z přítomných o pravdivosti jejích slov nepochyboval.

„Proč si myslíte, že vás budou hybridi s Klausovou krví v oběhu poslouchat?“ zeptal se Stefan, usrkávaje doušky horké kávy.

„Poněvadž jim na rozdíl od něho můžu nabídnout svobodu, po níž prahne každý ovládaný vlkodlak, a to je mnohem víc než jakákoli moc, dokážu je odpoutat od bolesti přicházející každý úplněk a poskytnout relativně normální život,“ pravil Everett, opřel se zády o opěrku sedačky a zavřel oči, když je znovu otevřel, neměly už normální lidský odstín, byly pronikavé a žluté, byly to zorničky vlka.

„Jak jsi to…?“ promluvil uznale Damon a zvědavě, leč obezřetně, se naklonil dopředu, aby si ten úkaz mohl lépe prohlédnout.

„V den, kdy se Elena narodila, jsem obětoval její předchůdkyni, jakmile totiž dvojnice zemře, zrodí se nová, a absolvoval jsem rituál na zrušení kletby slunce a měsíce, poté jsem předal měsíční kámen Masonovi do úschovy. Přiznávám, že jeho bláhové spojenectví s Katherine jsem nečekal, jinak by se k původnímu nikdy nedostal.“

V daný moment nastalo u stolu hrobové ticho, že by byl býval slyšet spadnout i pouhopouhý vlásek, jak si oba bratři v hlavě srovnávali střípky chybějící v mozaice.

„Po nás tedy žádáš co?“ otázal se rozparovač zaujatě.

„Najít dřevo z bílého dubu. Mám záznamy o tom, kde se přibližně nachází, každopádně by to znamenalo na nějaký čas odcestovat. Slibuji, že se během té doby Eleny ani nedotknu, a postarám se, aby se to nepodařilo ani Klausovi,“ odvětil vážně vlkodlak s již běžně zbarvenými duhovkami.

„Kdes ke všem těm radám přišel a z jakýho důvodu bychom ti měli věřit?“ zajímal se modrooký upír sedící u okna.

„Dost jsem čerpal z rodinného archivu rady a také z Johnathanových deníků, sám John Gilbert mi je ukázal. Nicméně, povím vám, proč nenávidím Niklause Mikaelsona. Koncem devatenáctého století jsem žil pouze s matkou v malebné osadě, vlastnili jsme malou pekárnu a vydělávali na živobytí prodejem chleba na trhu. Nechápal jsem příčinu našeho častého stěhování, až do chvíle, kdy jsem se na nádvoří popral s lapkou. Matka mi řekla pravdu. Utekli jsme od otce, protože v jeho rodině existovalo strašlivé prokletí, dívky i chlapci nesoucí jméno Lockwood se po spáchání vraždy přeměňovali do vlčí podoby a při úplňku trpěli příšernými bolestmi. Chtěla mě toho uchránit, tak jsme se nikde dlouho nezdržovali. Krátce po incidentu se zlodějem jsem potkal Rebeku, zamiloval jsem se, tak jsem jí o sobě všechno vyprávěl, a dozvěděl jsem se, že i ona byla odsouzena k nevšednímu životu. Nenáviděla to, čím se spolu s bratry stala. Několik let jsme žili poklidně, avšak Klaus nás takto nenechal nadlouho, rozhodli jsme se uprchnout, ale našel nás. Rebeku probodl dýkou a mě ovlivnil, abych zabil vlastní matku a potýkal se s vinou až do konce mých dnů. Když jsem to udělal, spustila se kletba, přežíval jsem v lesích a kanálech jako troska, odmítal jsem ubližovat lidem, tudíž jsem se jim stranil, dokud jsem si nenašel náhradní smysl bytí, ale o tom zase někdy jindy.“ Dokud jsem nezačal lovit upíry.

Stefan natočil hlavu vpravo, takže spatřil Damonův zadumaný výraz, z něhož mohl vyčíst, že průběh jednání absolutně nevychází dle jeho představ. Přišli o jediný triumf, který měli v držení, a ke všemu jim nezbude nic jiného, než na návrh přistoupit.

„Čili, vaše rozhodnutí?“

„Bereme.“

„Výtečně, blahopřeji vám, navštívíte Kirkwall ležící na skotském souostroví Orkneje, kde v neolitickém kamenném povrchu údajně rostla tato vzácná dřevina.“

„Těšíme se na spolupráci,“ popíchla Carol muže zvedající se od stolu. Damon se na ni otočil, zničehonic uchopil šálek nyní studeného kafe a vyprázdnil ho do dna, nato s pokřiveným šklebem čapl talíř s nedotčenou palačinkou a rukou přivolal obsluhu se zplihlými vlasy.

„Nechám si tu dobrotu zabalit.“

Everett nehnul brvou, odsunul špinavé nádobí, přitáhl si Stefanovu taktéž netknutou porci a nimraje se v dalším chodu, pozoroval se spokojeným úsměvem upíry mizející v otočných dveřích. Pochyboval, že se Klausovi nezmíní o záměru ho vyautovat ze hry, ačkoli o výskytu bílého dubu jistojistě pomlčí, viděl jim přímo do žaludku. Pokoušeli se využít příležitosti a nechat je se pobít mezi sebou, to však přestřelili, neboť přesně tohle chtěl. Nenachystal hybridovi ten parádní vzkaz přece jen tak pro srandu králíkům…

Vše vyšlo, jak si nalajnoval, Salvátorovi odjedou kamsi do tramtárie, vrátí se s účinnou zbraní, ušpiní si ruce a zabijí Klause, jenomže zemřou zároveň s ním, jelikož s původním zařve i celá jeho pokrevní linie. Bohužel to platilo i pro Tylera, jenže v bitvě jsou určité ztráty k vítězství mnohdy potřeba. Buď se s tím starostka smíří, nebo ji potká osud nachlup identický tomu synáčkovu.

„Je nezbytné, aby se ještě dnes Tyler zbavil pouta oddanosti.“

„Já vím.“

Není nad slastný pocit z výtečně provedené manipulace.

xxXXXxx

Mladý školák docházející do základní školy si dnes přivstal, tak jako to dělával každé pondělí, aby si na záda mohl hodit ohromnou brašnu plnou letáků, naskočit na kolo a jet si k bídnému kapesnému přivydělat pár dolarů.

Obvykle vyrážel k severní části jejich čtvrti, tentokrát ho však jakási vyšší síla ponoukala k odlišnému postupu. Nějaký omamný hlásek v hlavě mu našeptával, že nejdůležitější věcí je doručit tu podivně vyboulenou obálku se značně těžkým předmětem uvnitř. Rezignovaně pokrčil drobnými rameny a rozšlapal se k ulici s onou luxusní vilou, jejíž číslo popisné mu neustále vyvstávalo na mysli.

U cíle zabrzdil smykem, až mu od gumy odlétla hromádka barevného kačírku, opřel bicykl o nízkou branku a těžce oddechuje, vložil dopis do příslušné schránky. Jakmile to udělal, pocítil obrovskou úlevu zároveň s nekontrolovatelným třesem v kolenou, poháněn čirou hrůzou se znovu vrhl na svůj povoz a šlápl do pedálů, jako by mu snad šlo o holý život.

Hodiny plynuly, lidé ze sousedství již byli dávno na svých pracovištích, když z domu vyběhla štíhlounká slečna v květovaných šatičkách, vybrala z přihrádky poštu a odcupitala zpět do domu.

„Něco zajímavého, má drahá?“

„Um, přišel ten katalog starodávného nábytku, který sis objednal, a nějaký zabalený šperk?“

„Vážně? Vyndej ho a ukaž mi ho,“ poručil brunetce.

Zdálo se, že se plně zaobírá prohlížením více či méně masivního nábytku, místo toho vyčkával, zda se po kontaktu dívčiny kůže s náhrdelníkem neprojeví přítomnost magie.

„Bože, je překrásný,“ vyhrkla okouzleně.

Rychlostí světla se vymrštil na nohy, přemístil se k ní a s nečitelným výrazem hleděl na řetízek s přívěskem. Poznával ho velmi dobře, kdysi patřil jeho matce, poté ho nosívala Rebeka, po ní Katherine a nakonec i Elena. Proč by mi ale posílala svůj náhrdelník? Chce se snad podvolit?

Vztáhl ruku a nechal si ho vložit do natažené dlaně, jakmile se tak stalo, ihned poznal, že se jedná o podvrh. Zničehonic ho ve spáncích zasáhla tak prudká bolest, že s hlasitým sténáním klesl na kolena. Pokoušel se tu věc odhodit, ale nešlo to. Náhle z ní vytryskl zelený plamen, kratičkou chvilku se jen tak vznášel nad jeho hlavou, načež se začal formovat do lidské postavy. Postavy ženy. Byla průhledná a mihotavá, jako by ji tvořilo hejno neviditelných světlušek. Přes ochromující bolest pozvedl bradu a spatřil její tvář.

„Matko?“

„Brzy se spolu shledáme, mé dítě. Za to, co jsi mi provedl, i za ostatní zvěrstva, která jsi za svůj dlouhý, nekonečný život napáchal.“

Najednou otevřela ústa v němý výkřik, nebyl však němý nadlouho. Z hrdla se jí vydral nepřirozený skřek spolu s hrozivě vypadajícím černým kouřem, jež převzal podobu jejího obličeje, a sotva postřehnutelným tempem mu bez varování proletěl skrz srdce. Nato vše ustalo, místností se ozýval jen vyděšený řev oné dívčiny a Klausův přerývavý dech zběsile se měnící v hrůzostrašné vrčení. Vycenil dlouhé tesáky a z rázu se jí zahryzl do krku, po pozření několika hlubokých doušků ji od sebe hrubě odstrčil, přitom si dal záležet, aby mu mezi zatnutými zuby zůstala průdušnice. Její tělo vteřinu nebo dvě vrávoralo v prostoru, pak jí do hrudi zanořil ostré drápy a mocně trhl, přičemž vnímal za nehty utkvívající kousky masa.

„Tohle jsi ze mě přece stvořila ty! Jsem dílem tvé práce, ty ježibabo! Uvidíme, kdo koho zničí!“

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction