OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Těžká zkouška 22 1/2

Někdy prostě nejde vše tak hladce, jak si naplánuješ...

05.09.2013 (20:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 608×

„Ah, ten Dracula byl doopravdy fešák,“ povzdechla si roztouženě Bonnie při běžících závěrečných titulkách, „em, teď samozřejmě nemyslím tu jeho vyschlou fázi,“ dodala urychleně, jakmile uzřela Damonovo obočí letící vzhůru.

 

Jistě, vždycky jsem mamku tajně podezřívala, že se se mnou na film dívala hlavně kvůli tomu pohlednému herci.

 

„Cože? Tenhle šašek? Míval jsem o tobě teda lepší mínění, čarodějko. Ale víte co, nakonec si za výdrž až do konce připisuju plus, aspoň jsem si v porovnání s ním mohl připomenout, jak jsem boží,“ oznámil nám upír tak nafoukaně, že nás všechny přešla chuť to komentovat. Kamarádka se při pokusu zamaskování vypoulených očí a nevábně ohrnutého spodního rtu raději ujala sklízení nádobí.

 

„Lidi, nezdá se vám, že tu něco smrdí?“ zeptala jsem se, sedíc nejblíže ke kuchyni jsem zhluboka nasála vzduch a snažila se onen zápach identifikovat.

 

„To je Damonovo ego,“ zareagoval okamžitě a poměrně vtipně Matt, čímž si vysloužil jeden obzvlášť ultravražedný pohled.

 

„Do hajzlu, zapomněl jsem vypnout troubu!“ zakřičel bratr znenadání, vyskočil na nohy a hnal se do vedlejší místnosti.

 

„Kruci, Jeremy, to nemůžeš dát pozor?! Modli se, aby to neaktivovalo požární hlásič,“ houkla jsem za ním, přehodila levou nohu kolem Damonovy hlavy, přes boční opěrku jsem se vyškrábala ven z křesla a rozeběhla se do haly zkontrolovat alarm. Hasiči byli ta poslední návštěva, kterou bych potřebovala.

 

I když… jak by řekla Bonnie, chlapi s hadicemi jsou sexy.

Kontrolky na přístroji svítily naštěstí zeleně, přesně tak, jak měly. Zaklapla jsem umělohmotný kryt a šourala se zpět do obýváku, vtom jsem spatřila toho pyromana s čímsi ohořelým v ruce.

 

„Zase taková elita nejsi, když jsi necítil, že se nám vzplanuvší chňapka chystala z baráku udělat táborák,“ rýpl si do Damona odvážně, přičemž mu zmíněným předmětem zamával před obličejem.

 

„Od toho máte tyhle vymoženosti, ne?“ zavrčel mu v odpověď.

 

„Dej to sem,“ vydala jsem se zachránit situaci, vytrhla nebohou kuchyňskou pomůcku z Jeremyho spárů, kvapně ji mrskla do odpadkového koše a otevřela okna dokořán. Kupodivu jsem na lince nezaznamenala žádné škody, co jsem však nepřehlédla, byla hora nádobí tyčící se ze dřezu jako mohyla.

 

Ano, i tak se dokázala rozrůst pouhá miska na popcorn, nyní ji doplňovaly hrníčky od kávy, skleničky a talířky od mražené pizzy, kterou si dal Jeremy rozpéct, předtím si na ni ale naházel některé scházející suroviny, jejichž přípravou se mu podařilo vytahat snad polovinu vercajku ze skříněk. S tlumeným zaúpěním jsem se chopila houbičky a pustila se do toho.

 

Prostorný obývací pokoj s jídelnou nebyl propojený dveřmi, byl průchozí, tudíž ke mně doléhaly útržky vět přátel rozebírajících večerní akci.

 

Šudlala jsem již několikátý talíř, boky si pohupovala v rytmu znělého hlasu Celeste Buckingham linoucího se z rádia a nabádajícího k úprku, když se rozvibroval telefon ležící na stole.

 

„Jeremy, mobil!“ zahulákala jsem přes rameno. Přiřítil se téměř ihned.

 

„Haló? Zdravím, pane vedoucí,“ zahlaholil po přijetí hovoru.

 

Malou chvíli byl ticho, zaujatě poslouchal muže na druhém konci. Mezitím se mu za zády zjevila Bonnie v závěsu s Mattem, oba mi mávali na rozloučenou.

 

Zřejmě ještě taky neměli vypočítané ty poblázněné matematické rovnice.

 

„Ne, jsem doma… Dobře… Jo, to by bylo fajn. Zatím nashle,“ zavěsil a zasunul si přístroj do kapsy. „Šéf se ptal, jestli bych mohl dneska pracovat. Řekl jsem, že můžu,“ oznámil mi po krátkém otálení. Nechala jsem těch pár zbylých neumytých kousků volně plavat v napuštěné vodě a s rukama založenýma v pase jsem se na něho otočila.

 

„Zbláznil ses? Už jsi zapomněl, co jsem ti vyprávěla o Klausovi a Everettovi?“

 

„No tak, Eleno, nabídl mi dvojnásobek hodinové mzdy, má málo lidí, barmani mu ubývají jak obyvatelé v Midsomeru a-“

 

„A já nechci, abys byl jeden z nich!“

 

„… a každá kačka se nám hodí,“ vedl si dál tvrdohlavě svou.

 

Sakra, tímhle argumentem uhodil hřebíček na hlavičku. Nedala jsem na sobě nic znát a pokračovala v očním souboji.

 

„Nemohl jsem to přeslechnout, máte problémy s penězi?“ vyzvídal Damon, rozkročmo usedl na povystrčenou židli, lokty umístil na dřevěné opěradlo a zatnutými pěstmi si podepřel bradu. Upřela jsem na něho zrak, tvářil se starostlivě.

 

„Ne, určitě se nejedná o nic vážného. Svěřenecký fond se nejspíš jen opozdil s platbou, Alaric se to prý pokusí zařídit,“ odvětila jsem již klidněji. Přikývl na srozuměnou.

 

„Kdyby něco, víš, že rád pomůžu.“

 

Vřele jsem se usmála. Uměl to se mnou, hoch jeden. Prohlížel si mě těmi svými studánkami, s hlavou mírně stočenou ke straně a já najednou úplně ztratila nit. Dokonce jsem nenavázala na spílání Jeremymu. Vychytralý mladý Gilbert toho využil a nevídaně svižně zmizel ze scény.

 

„No nic, taky se zdejchnu, musím si ještě pojistit, aby Rebeku náhodou nenapadlo dopřát si odpočinkový večer u televize,“ rytmicky zabubnoval dlaněmi do vlastních stehen a vstal.

 

„Jak to máš v plánu provést?“

 

„Jednoduše, povím jí, že po domě běhá myš, co myš, obrovská krysa,“ vycenil na mě zuby, malinko se nahrbil, pokrčil ruce a kmitáním pokroucených prstů mi naznačil drápky jmenovaného hlodavce.

 

„Nechci tě nijak odrazovat, ale je na světě asi tak od dob dinosaurů, pochybuju, že se bojí takovýhle havěti,“ konstatovala jsem skepticky a máchla po něm paží, aby mě přestal děsit.

 

„Uznávám, že nějakou tu tisícovku let na kontě má. Opomínáš ale jeden hlavní fakt – je to holka,“ uculil se, „přinejhorším mám v záloze náhradní řešení,“ informoval mě o své připravenosti.

 

„A to?“

 

„Vyhodím pojistky,“ vybalil svůj triumf doprovázený sebevědomým kukučem. Zdviženým palcem jsem mu s naoko ohromeným výrazem ukázala, že je jednička. Přistoupil na mou hru, předvedl výstižné pukrle s úklonou, zašklebil se a přes vytrčenou ruku mi přehodil utěrku, kterou měl nadosah. Nato se otočil na patě, zamumlal ´měj se´ a odkráčel.

 

Co to? Počkat! Žádná pusa?!

Nebyla jsem hloupá, nepočítala jsem s voděním se za ručičky, zamilovaným oslovováním, cukrováním, romanticky lechtivými textovkami s přáním na dobrou noc, prostě s projevy, na které jsem byla zvyklá u Stefana. Ačkoli…

 

Polibek na tvář by ho nezabil! Grr!

Náhle mě trklo, že Caroline a její spoluvýletník o návštěvě Klause ještě nevědí. To si žádalo o nápravu.

 

 

 

S pokrčenýma nohama v kolenou jsem si zády opřená o zeď lebedila na oblíbeném místečku mého pokoje, tedy na malém kanapíčku u okna. Mezi ukazováčkem a prostředníčkem jsem svírala propisku a zírala na prázdnou stránku deníčku v zelených deskách.

 

Ač jsem rozpoznávala vlastní písmo, měla jsem zvláštní pocit, jako by předchozí zápisky ani nepatřily mně. Od toho posledního se toho událo tolik nezapsaného, že jsem neměla ponětí, jak začít. Možná Damonovým znovunavrácením a milováním s ním, či policií nalezenými mrtvolami, neznámým zájemcem o mou krev, fiaskem u starostky, nebo snad staronovým hybridím žadatelem o mé vysátí? 

 

Každopádně jsem neměla nouzi o seznam možností.

 

Toužila jsem se vypsat z nejistoty týkající se mého vztahu s Damonem, protože jsem si o tom nemohla s nikým promluvit. Jenže… byl to vůbec vztah?

 

Jak nás dva mám bránit před případnými odrazujícími připomínkami ostatních, když mi nedá najevo, zda to se mnou myslí vážně?!

Prsty levé ruky jsem umístila zbloudilý pramen vlasů za ucho, zatímco pravačkou jsem na běloskvoucí list načmárala jedinou větu: SEŠ SAMOLIBEJ NECITELNEJ ZMETEK, DAMONE SALVATORE!

Znovu a znovu jsem ta písmena obtahovala a bylo mi šumák, že se prodřela i na další desítku stran. Nebýt rozléhajícího se řinčení zvonku, zřejmě bych s tou „smysluplnou“ činností jen tak nepřestala.

 

„Stefane?“ vykoktala jsem překvapeně, jakmile jsem otevřela vchodové dveře.

 

Dotírající nutkavý pocit rozutíkat se a zamknout v bezpečí mé ložnice jsem ukorigovala na neznatelné nervózní přešlápnutí.

 

„Eleno, já… Chápu, pokud se mnou odmítneš mluvit, ale musel jsem se prostě přesvědčit, že jsi v pořádku. Damon volal okamžik po tom, co jsi Caroline poslala zprávu a vylíčil mi to s Klausem,“ vysvětlil po zachycení mého nechápavého pohledu.

 

Dobrou minutu jsme tam nečinně stáli a ostýchavě po sobě pokukovali.

 

Nenacházela jsem slova, proto jsem se vpila do jeho smaragdových kukadel, ve kterých se zračil strach o mou maličkost, jemnost i pro něho typická laskavost.

 

„Půjdeš na chvíli dál?“ optala jsem se jaksi automaticky.

 

Věnoval mi střídmý úsměv, překročil práh a následoval mě do kuchyně, kde jsme usedli ke stolu. Úmyslně jsem zvolila pozici proti němu, s masivním kusem nábytku mezi námi jsem si připadala jakž takž chráněná.

 

„Co krk?“ hlesl sotva slyšitelně, přestože odpověď byla díky vlasům staženým v culíku viditelná.

 

„Uhm, Damon mi dal svou krev,“ přiznala jsem, snažíc se o běžný tón.

 

„Aha.“

 

Bezmyšlenkovitě jsem si mezi prsty počala drtit kloubky levé ruky.

 

Připadala jsem si jako na pracovním pohovoru; snažíte se vypadat přirozeně, vyrovnaně, přitom je vám na zvracení a uvnitř zápasíte se sesypáním.

 

Řekni něco! Vždyť jsi nedávno byla celá žhavá to s ním prodiskutovat, útočila jsem v duchu sama na sebe.

 

To ano, měla jsem však v úmyslu to nejprve naplánovat! odsekla jsem svému provokujícímu já dotčeně.

 

„A ty… jak se cítíš?“ otázala jsem se snad po půl století obezřetně.

 

Teprve nyní jsem si všimla jeho roztěkanosti. Zorničky měl nezvykle roztažené, notně se potil a očima rejdil všude možně, na žádné místo se nevydržel dívat delší dobu, mému obličeji se vyhýbal obzvlášť nápadně.

 

„Dáš si něco k pití?“

 

Polil mě ledový mráz, jakmile na mně po té otázce zakotvil svým pohledem.

 

K pití?! Co to melu? Jako bych se nabízela…

„Promiň, natočím ti vodu,“ zbrkle jsem vystřelila na nohy a rychle před upíra postavila sklenici s průhlednou tekutinou, na to jsem se vrátila na svůj bezpečný flek.

 

„Eleno, strašně moc se omlouvám za to, co jsem ti provedl. Přísahám, že už se to nebude opakovat! Dostanu to opět pod kontrolu, ať to stojí cokoli! Jen mi dej, prosím, ještě šanci a neztrácej ve mě důvěru,“ vyhrkl zajisté předem několikrát nacvičovanou frázi a zničehonic mě čapl za zápěstí. Lekla jsem se.

 

„Stefane, já… věřím, že to dokážeš, neznám nikoho s takovou vůlí,“ odpověděla jsem upřímně, přičemž jsem se k němu nepatrně naklonila. „Proto jsi s Caroline odjel z města?“

Se schlíple skloněnou hlavou přikývl.

 

„Pokoušel jsem se v tamních lesích přejít na zvířecí dietu, ale nezvládnu v sobě jejich krev udržet,“ svěřil se mi se zoufalstvím v hlase. Vypadal vskutku nešťastně. Měla jsem sto chutí ho obejmout, spokojila jsem se s pouhým sevřením jeho dlaně ve své.

 

„Nejspíš na to jdeš moc zhurta, nezakazuj si lidskou krev nadobro, pij zatím z krevních sáčků, pak si do ní postupně přidávej tu zvířecí a uvidíš, jak to půjde,“ navrhla jsem mnou vymyšlený experiment. Zčistajasna se mu rozzářily oči a hleděl na mě jako na svatý obrázek.

 

„Eleno, ty jsi úžasná. V hloubi duše jsem věřil, že mě neodepíšeš. Děkuju ti!“ Vztyčil se tak vehementně, až převrátil židli.

 

„Kam to běžíš?“ volala jsem za ním.

 

„Přece to prubnout!“ ozvalo se z chodby, ozvěna jeho pokřiku zanikla v hlasitém přibouchnutí dveří. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou.

 

 

 

Dřepěla jsem v tureckém sedu na kachlové podlaze kuchyně, kolem sebe rozprostřená všemožná lejstra zdobená soudním razítkem, a vyvíjela jsem nadlidské úsilí při pročítání té právnické hatlamatilky, jíž bylo sepsáno rozhodnutí o našem opatrovníkovi, které jsem svírala v ruce.

 

Alaric se dle usnesení mohl starat o rodinné finance i majetek, nýbrž v dodatku stálo, že nám svěřenecký fond bude každý měsíc zasílat omezené množství peněz, čili rentu.

 

S úšklebkem jsem dokument se škrobenými sáhodlouhými souvětími odložila, dál se rozzuřeně přehrabovala v papírech a pokračovala v hledání toho správného, když jsem zaregistrovala, jak se kolem průchodu do místností někdo plíží.

 

Vyhoupla jsem se na chodidla a šla to prozkoumat.

 

„Jeremy?“ oslovila jsem tu u polootevřených dveří krčící se postavu. „Kam si myslíš, že jdeš?“

 

S povzdechem se narovnal, načež se ke mně obrátil čelem.

 

„Do práce?“

 

Nahněvaně jsem zkřížila ruce na prsou a afektovaně si podupávala nožkou, když jsem si jak zásahem z nebe uvědomila, že se můj autoritativní postoj až příliš podobá tomu mamky a částečně i tety Jenny. V mžiku jsem se stáhla. Neměla jsem právo hrát si na rodiče nezdárného dítěte, kterým jsem ani v nejmenším nebyla.

 

„Jedu s tebou,“ prohlásila jsem místo všech těch varovných keců, co mě svrběly na jazyku, „jen se převléknu.“

 

„Cože? Neříkal ti Damon, aby ses raději držela doma?“

 

Zamrzla jsem s nakročenou nohou v polovině schodiště, ohlédla se na bratra a vyslala jeho směrem zaksichtění typu já taky ustoupila.

 

„Dobře, počkám v autě." 

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction



Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 22 1/2:

No nemáš zač

Děkuji za upozornění, snad už to bude takhle v pořádku. Jinak moc díky za zveřejňování a trpělivost :)

Je třeba článek o něco zkrátit (resp. rozdělit, ideálně max. 3500 slov). Po úpravě k publikaci se totiž konec nezobrazí (cca osm odstavců). Až si to upravíš, opět zaškrtni ´Článek je hotov´. Děkuji.

Přidat komentář:

Nick:

Text: