Těžká zkouška 20 • OurStories.cz ~ naše povídky

Zvítězí u Stefana jeho lidská část a láska k Eleně, nebo se poddá té neutuchající touze po krvi? I v těch nejhorších chvílích může být ještě hůř...

02.08.2013 (14:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 443×

Nacházela jsem se v hale pod schody, zády opřená o dřevěné obložení stěny, kam mě upír za pomoci tlaku vyvíjeného dlaněmi na má ramena dočista přišpendlil, zatímco ze mě společně s krví nekontrolovatelně vysával zbývající plamínek života.

„Stefane, prosím, ne, ubližuješ mi,“ zasípala jsem a dál se marně snažila ho od sebe rukama odstrčit.

Takhle to tedy skončí? Nakonec mě pro svůj experimentální plán nezamorduje Klaus ani nějaký jiný vlkodlak, nýbrž někdo, komu jsem ještě nedávno bezhlavě důvěřovala a koho jsem milovala? prolétlo mi hlavou v okamžiku, kdy jsem pod chvějícími víčky ucítila protáčející se panenky.

„Dost, Stefane! To je Elena. Podívej se na ni, vždyť ji zabíjíš!“ uslyšela jsem Damonův naléhavý hlas, který zněl jako přes dvojité sklo. Koutkem oka jsem sledovala, jak se z pozice na kolenou těžce vytáhl do své plné výšky, došoural se za bratra, položil mu levačku na rameno a s obličejem zkřiveným bolestí mu hluboko do masa zaryl prsty zdravé ruky.

„Přestaň, Stefane!“

Jmenovaný sebou náhle cukl a mírně se odtáhl, přičemž se mu v nyní již lidské tváři zračil výraz nemálo podobný náměsíčnému, jež se probudil na kolejích, čelem stojíc přijíždějícímu vlaku. V pohledu měl vepsaný děs a paniku, jakou jsem u nikoho ještě nikdy neviděla. Zíral na mě roztěkanýma, jako v deliriu doširoka rozevřenýma očima a z úst mu vytékaly temně rudé pramínky krve.

Zničehonic se vysmýkl z bratrova sevření a s použitím upířího rychloběhu vystřelil z penzionu. Vrávorajícího Damona to překvapilo stejně tak jako mě, podlomily se mu nohy a následkem toho padl přímo na mě.

Opírala jsem se sice o zeď, váhu nás obou jsem však neudržela, takže jsem se spolu s břemenem v jeho podobě svezla po stěně až na podlahu.

„Proboha!“ vyjekla Caroline, jakmile zdolala schody ze sklepení a uzřela polohu, v níž jsem se s Damonem napůl ležícím na mém hrudníku vyskytovala.

„Co se stalo?“

„Stefan… on-on… mohla bys jít…?“

Kamarádka si zřejmě bystře spojila mé zděšení s dlaní přitlačenou k šíji, protože mi podala dva sáčky z krevní banky a s chápavým přikývnutím se porovnatelnou rychlostí vydala za ním.

Roztřesenými prsty jsem uvolnila zátku na pytlíku a přistrčila tekutinu upírovi ke rtům. Po pár douškách si ho ode mě převzal a dokonce se i posadil. V tu chvíli do dveří vešel Tyler s bezvládným tělem našeho dějepisáře v náručí. Pokračoval do obývacího pokoje, kde Alarica uložil na pohovku, načež se beze slov tou samou cestou vytratil do tmy.

Zaklonila jsem hlavu a opřela si ji o dřevo za mnou, cítila jsem, jak mi z bolavé rány na krku pozvolna stéká potůček horké, lepkavé krve a bez okolků si to míří do výstřihu šatů mezi ňadra.

„Sakra, už by se to mělo začít hojit,“ mumlal Damon, jež si prohlížel potrhanou pravačku spočívající v klíně.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Jo,“ jednalo se spíš o pouhé hlesnutí, než normální odpověď. Několik vteřin na mě hleděl, poté se postavil a pokoušel se přes zranění přetáhnout zbývající část rukávu.

„Áááá, do prdele! Sakra, budu to muset rozstřihnout.“ S nedopitým druhým sáčkem krve a neustávajícím klením zamířil do kuchyně pro nůžky. „Na tuhle frajerskou bundu zabrala polovina holek z dívčího spolku, zatraceně.“

Osaměla jsem a najednou mě pod zavřenými víčky zaštípaly slzy jako čerstvé oběti znásilnění, připadala jsem si zneužitá a celé mé nitro zachvátil nutkavý pocit ze sebe ihned smýt špínu, krev, pot a hlavně tu bezmoc. Chytila jsem se zábradlí, s jehož podporou jsem se vyšplhala na zrosolovatělé končetiny. Jednou rukou jsem se stále přidržovala, zatímco jsem se po schodišti bosky sunula do patra. Toužila jsem stát pod teplým proudem vody a bylo mi naprosto jedno, kde to bude.

Možná ze zvyku jsem doťapala ke dveřím Stefanova pokoje, ale k mé smůle byly zamčené. Po lehkém zaváhání jsem se rozhodla využít koupelnu v ložnici druhého Salvatora. Neměla jsem náhradní oblečení, i když u Stefana by se asi nějaké našlo, tak jsem popadla tmavě modrý župan, válející se na posteli.

Bičující kapky vody neměly až takový účinek, jaký jsem si přála, alespoň jsem byla po hodné půl hodině ve sprše čistá a voněla jsem po vanilce. S ledabyle osušenými vlasy jsem dlaní přejela přes párou zamlžené zrcadlo a zpytavě se zadívala na vlastní odraz.

Zdálo se mi to jenom, nebo jsem tenhle o tolik dospělejší vzhled skutečně získala za pouhý rok a půl? Po přihlédnutí ke všem okolnostem jsem se sama podivila, že jsem z toho všeho ještě nezešedivěla.

Všimla jsem si, že rozdrásaná kůže se znovu notně rozkrvácela, určitě kvůli té vařící vodě, co jsem na sebe pouštěla. Ve snaze najít nějaký obvaz a nezasvinit tak límec županu jsem se jala šmejdit ve skříňkách a na poličkách, ba nakonec mi stejně nezbylo nic jiného, než si na to rezignovaně připlácnout toaletní papír a jít hledat na úspěšnější místa. Vstoupila jsem do spoře osvětlené ložnice a polekaně vykvikla, když na mě promluvil Damon, sedící v křesle ve stinném rohu místnosti.

„Říkal jsem si, kam ses poděla. Jak se cítíš?“ optal se, odložil sklenici s whisky, vstal a vykročil ke mně.

„Jako nakousnutá sušenka,“ odpověděla jsem, aniž bych nad tím přemýšlela.

Ruku měl již zase zcela zdravou a stihl se i vykoupat, protože na sobě měl nové kalhoty. Tričko či košili ve svém domě jistojistě považoval za přežitek. Připomnělo mi to mé poslední sprchování pod touto střechou, kdy jsem byla naprosto identicky nucena čelit jeho polonahé přítomnosti.

Pche, a to jsi ještě nevěděla, jak báječné je spočinout svou neoděnou polovičkou na jeho svalnaté hrudi, vnuklo mi v mžiku mé ďábelštější já tento zajímavý poznatek.

„Mrzí mě to. Mohl jsem tušit, že Stefan nedokáže rozparovače v sobě kontrolovat.“ Pohlédla jsem mu do obličeje a pochopila, že je jeho lítost nefalšovaná.

„Nebyla to jeho chyba, to Klaus ho přinutil pít lidskou krev. Nejspíš bych se po něm měla zajít podívat…“

„Nemusíš to dělat, Eleno. Nic mu nedlužíš. Já jsem ten, komu zachránil život a pro koho se obětoval. A tentokrát se o něho postarám,“ řekl tiše.

„Ty bys na jeho místě udělal to samé,“ konstatovala jsem přesvědčeně. Reagoval na to jednoduchým pokřiveným úšklebkem.

„Caroline na Stefana prozatím dohlídne. Nebylo by rozumný bloudit někde venku, a ke všemu ani nevíme, jestli ten sráč nemá podobných nově vytvořených upírů víc, tady seš v bezpečí,“ vyložil mi narovinu danou situaci.

„Dobře, ale hned zítra si s ním promluvím, chci mu pomoct, Damone.“ I tohle mé tvrzení nechal bez povšimnutí.

„Ukaž mi to,“ nakázal a prstem namířil na mou levačku, tlačící srolovaný papír na ránu.

„Nic to není.“

„Eleno, dej to pryč, nebo to udělám sám,“ trval si na svém. Zmohla jsem se pouze na chabý úsměv a odevzdaně spustila ruku podél těla.

Přistoupil ještě o krok blíže, opatrně mi odhrnul vlasy za rameno a já jsem pod jemným dotekem konečků jeho prstů na krku jaksi samovolně stočila hlavu ke straně. Mlčky nahodil svou upíří grimasu, nadměrnými špičáky si prokousl zápěstí a na to mi ho přistrkoval k ústům.

„Ne, tohle ne, Damone,“ zaprotestovala jsem, mávajíce v obranném gestu rukama před sebou.

„No tak, pij! Jak chceš asi pomoct Stefanovi ze závislosti na lidských slečinkách, když máš do žíly otevřený vrátka dokořán, co?“ Protáčeje oči v sloup, hlasitě jsem vzdychla a přitiskla rty ke dvěma vytvořeným krvavým tečkám.

„Díky, především za tu záchranu u Lockwoodů,“ řekla jsem, načež jsem si hřbetem dlaně otřela pusu.

Nějakou dobu si mě měřil pohledem, a pak, jako bychom zrovinka probírali milimetry spadlých srážek, mávl nad tím rukou.

„Za málo. Teď počkáme, až se krev dostane do tvého oběhu, a za jedna, dva, tři… zahojeno. Vydrž, ještě drobná maličkost.“ Po těchto slovech se sklonil k mému krku, na němž mi po dopadu jeho horkého dechu okamžitě vyskočila husí kůže, a jazykem umným tahem slízl zůstanuvší stopu po krvi.

„Je to lepší?“ optal se, když se odtáhl.

„Uhm, co? Jo. Je to… jako by mi někdo vpíchl energetickou injekci. Byla jsem strašně unavená a teď mám dojem, že jsem volná jako pták a dokážu létat nebo tančit,“ rozpřáhla jsem paže a s hlasitým smíchem se roztočila dokola, „zvládla bych protancovat celou noc.“

„Co ti v tom brání?“

Téměř opojně jsem se zachichotala. Udělala jsem poslední kolečko, počkala, až v mé hlavě ustane pocit plavby na divokých vlnách, a rozverně jsem si odhodila vlasy z čela.

„Možná mám lepší nápad,“ zatrylkovala jsem, ladnými kroky dotančila k Damonovi, se zrychleným dechem jsem mu umístila dlaně na vypracovanou hruď a po uličnickém skousnutí spodního rtu jsem ho horlivě políbila. Bez zaváhání mi se stejným nadšením polibek opětoval, uchopil mě za boky a přitáhl těsněji k sobě. Dle vzoru nedočkavého jazyka jsem zapojila i prsty, jimiž jsem mu vjela do neučesaných vlasů. Nevím, jestli za to mohla Damonova krev kolující v mém systému či nějaký další úkaz, ale nedokázala jsem vnímat nic jiného než jeho ruce na mém zadečku a touhu servat z něho to málo oblečení, co měl.

Navlhčenými rty jsem mu sjela po krku, pokračovala na klíční kost a potom ještě o něco níž, kde jsem mu špičkou jazyka obkroužila citlivé bradavky. Odměnou mi bylo slastné zamručení.

Než jsem se nadála, snesl se vypůjčený župan i s vrchním dílem spodního prádla k zemi, a já byla Damonem stažena na hebkou chlupatou předložku před jeho honosnou postelí.

„Ne-e, žádnej spěch,“ zabránil mi šeptem v úmyslu osvobodit ho od nepohodlných kalhot.

Černé kadeře zašimraly na bradě, když mě začal laskat na prsou i stroužce mezi nimi, jež ho v té cestě zavedla až k pupíku. Prohnula jsem se v zádech a zatajila dech, jakmile postupoval stále níž.

xxXXXxx

Blondýnka oděná do večerních šatů a výstředních módních bot se zastavila na křižovatce liduprázdné noční ulice, aby se mohla pozorně zaposlouchat do okolních zvuků. Její uši nezaznamenaly nic neobvyklého, zatímco upíří nos natáhl vůni čerstvé mladistvé krve. Rozutíkala se směrem té nasládlé příchutě, jež ji dovedla do zapadlé uličky necelé dva bloky od jimi často navštěvovaného Mystic Grillu.

Rázem přimrzla k jednomu bodu a těžce polkla, když uviděla Stefana dřepějícího nad tělem dívky, které se s precizní pečlivostí snažil sestavit dohromady.

„Tak, a ještě hlavičku… jako by se vůbec nic nestalo.“

„Stefane?“

Pomalu se ohlédl, svraštil obočí a v nepravidelném intervalu se začal kolébat dopředu a dozadu.

„Podívej, co jsem provedl. Nemohl jsem… nedokázal… Pokousal jsem Elenu, Caroline! Miluju ji, ale ta zrůda ve mně pořád křičela, abych jí rozerval hrdlo a vyrval srdce ze chřtánu,“ pronesl zoufale, načež zabořil obličej do dlaní. Poklekla vedle něho na bobek a povzbudivě ho poplácala po rameni.

„Nezapomínej, že tu mluvíme o Eleně, která vidí v každém jen to nejlepší, umí odpouštět a vkládat důvěru i do beznadějných případů. Což ty, samozřejmě, nejsi,“ dodala rychle. „Překonal jsi ripperské období v minulosti a zvládneš to znovu, věř mi. A teď pojď, pomůžu ti zbavit se toho těla.“

xxXXXxx

„Damone…“

Zavzdychala jsem, zatnula pěsti, abych v nich sevřela hrst hebkých chlupů předložky, a s prudce tlukoucím srdcem zvrátila hlavu.

„Líbí se mi, když vyslovuješ moje jméno takhle.“

Otevřela jsem oči a hleděla mu přímo do obličeje, jemuž vévodil vítězoslavný úsměv. Lehce jsem se pod ním zavrtěla, ovinula mu paže kolem krku a prsty hbitě vpadla do těch střapatých vlasů.

„No, když tady není Jeremy… A když už jsme u něj, proč jsi mi neřekl, že ho chcete poslat pryč?“

„Víš, chtěl jsem, ale pak se přihodilo to s tebou, jak jsi úplně bez oblečení ležela pode mnou, a myslet v takovou chvíli na Jeremyho by bylo dost divný,“ odvětil omluvně, „pravděpodobně mám de javu.“ Pousmála jsem se, nadzvedla se na loktech a políbila ho vášnivěji než kdykoli předtím. Znenadání mi obtočil ruce kolem pasu a poté nás oba během zlomku vteřinky přemístil na postel.

Probudila jsem se za světla a po letmém obhlédnutí místnosti jsem si uvědomila, že jsem v Damonově pokoji. Otočila jsem se na druhý bok a pozorovala jeho spící tvář.

„Tomu se říká šmírování,“ oznámil mi se zavřenými víčky.

„Vypadáš tak zamyšleně. Co se ti honí hlavou?“ zeptala jsem se a přilehla si trošku blíž. Převalil se na záda a hodnou minutu zíral do stopu, než ke mně znovu natočil hlavu.

„Musím ti říct něco důležitýho o starostce.“

Když skončil, zůstala jsem nehybně ležet. Netušila jsem, jak na tohle odpovědět. Jediné, co mě napadalo, bylo: Jak jen mohla…?

„Takže já jsem celou dobu-“

„Pšt. Slyším někoho dole. Počkej tady,“ zašeptal, upíří rychlostí vyskočil z postele, oblékl si kalhoty a vyběhl z ložnice. Neváhala jsem, hodila na sebe spodní prádlo i župan pohozený na zemi a vydala se mu v patách.

Cestou po schodech jsem si utahovala pásek, přičemž se ke mně ode dveří donesl Alaricův hlas přerušený zaklepáním na dveře. Došla jsem na odpočívadlo a po spatření příchozího ztratila dech.

„Zdravíčko, můžu dál? Přinesl jsem vám něco ke snídani, mám výborný koblihy a cappuccino.“

Na prahu nestál nikdo jiný než Klaus.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction