Těžká zkouška 19 • OurStories.cz ~ naše povídky

Nebezpečí přijde od někoho, od koho byste to nečekali...

18.07.2013 (21:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 419×

Nechtěl ji opouštět. Nejraději ze všeho by jí nabídl pomocnou ruku, vyzvedl z té prostydlé země na roztřesené nohy, pohladil po tváři potřísněné krví a v těsném objetí přivinul k sobě. Musel však jít, Stefan tam nastavoval kůži v boji s nevídaně silným vlkodlakem a něco katastrofálního se přihodilo Alaricovi, zatímco on se vydal na Eleninu záchranu.

„J-já… j-jsem v pořádku,“ vydrala ze sebe přerývavě.

Damonovi nezbylo nic jiného, než tomu věřit. Věnoval jí alespoň kratičký pohled, když vtom si všiml povědomých věcí povalujících se kolem černé kabelky. S použitím své upíří rychlosti jednu z nich sebral a nedbaje vlastních četných zranění, rozeběhl se k domu Lockwoodových za ostatními.

Již z dálky rozpoznal Alaricovu nehybnou postavu ležící v trávě i Caroline sklánějící se nad ním. Asi o sto metrů vlevo se z tmavého asfaltu velmi těžce zvedal Stefan po střetu se sloupem elektrického vedení, který zůstal značně pokřivený. Everett, jenž jím na pangejt mrštil, se k němu neúprosně blížil a jeho napřažená ruka nevěstila nic dobrého.

Damon přiskočil ke shrbené blondýnce a urychleně omrkl Alaricovu pravačku, kterou svírala v dlani a již naštěstí zdobil prsten zaručující nesmrtelnost. Vyměnil si s Caroline vědoucí pohled, načež kývl hlavou směrem Elenina úprku. Poslušně přikývla a v tu samou chvíli byla pryč. Neměl ji nijak zvlášť v oblibě, ale byl si stoprocentně jistý, že by svou kamarádku dostala do bezpečí za všech okolností. Potřebnou část úseku překonal rychlostí blesku, protože Everetta dělilo od jeho bratra pouze několik kroků. Byl si vědom rizik svého rozhodnutí, ba tato prekérní situace si žádala okamžitý zásah k vytvoření únikové cesty.

„Hej, Terminátore!“ zvolal na nepřítele, a jakmile se otočil, vrazil mu do obličeje šalamounkový granát.

Dunivý výbuch jim ohlušil citlivý sluch a následná tlaková vlna sebrala nesnadno udržovanou rovnováhu. Stefan se kvůli nepřiměřené blízkosti exploze opět odporoučel na železnou konstrukci, kde zůstal sedět s nohou zkroucenou v nepřirozeném úhlu, a ani Damon neskončil bez následků, nezvládl včas ucuknout, čímž si na pravé ruce vysloužil ošklivé popáleniny třetího stupně. Vlkodlak táhle bolestivě zavyl, padl na všechny čtyři a posléze se mu na kůži začaly vytvářet obrovské praskající mokvavé boláky. Oční víčka, pevně semknutá k sobě, mu tekutina dočista rozežírala.

„Můžeš vstát?“ zeptal se Damon, jež využil nastalého chaosu a s odhodláním odnést ho třeba i na zádech přispěchal ke Stefanovi. Ten pouze horlivě přitakal, soukaje se za podpory odepsaného sloupu na nohy. Ač ho to nemělo odrovnat úplně, rozhodně ne na moc dlouho, oba bratři Salvátorovi zůstali oněměle stát nad Everettovou brzkou regenerací.

„Co to, sakra…?!“

„Jak jsem řekl, nenávidím arogantní upíry,“ promluvil vlkodlak naprosto klidným hlasem, nato se narovnal a se zcela zhojenou tváří vykročil k nim.

„Teď to s vámi skoncuju. Nejsem totiž tak obyčejný, jako ostatní mého druhu. Za ta léta jsem se naučil, jak zesílit. Ironií je, že k nezničitelnosti mi pomáhá krev právě těch, které likviduji… upíří krev, zpočátku mě stravovala zevnitř, nýbrž postupem času si na její malé dávky mé tělo dokázalo přivyknout,“ pokračoval za pochodu pyšně ve vychvalování. Svému tvrzení dodal korunu v podobě protivného, mrazu nahánějícího prokřupnutí kloubků.

„Tak dost! Co jsem ti říkala, Everette? Žádné mrtvoly; a podívej se na ten svinec na mém trávníku!“ Všichni tři se otočili za oním ženským hlasem, za velmi známým hlasem…

„Carol??“

„Ano, Damone? Hádám, že na mě máš nějaké neodkladné dotazy,“ odpověděla starostka trpělivě.

„To si piš, že jo! Co to má, do hajzlu, znamenat?!“

Carol Lockwoodová se téměř až lítostivě pousmála, nezaujatě překročila tělo jednoho ze zavražděných upírů a přistoupila blíže, aby nemusela mluvit příliš hlasitě.

„Everett pracuje pro mě, vlastně je členem naší rodiny, abych byla přesnější. Jistě byste se rádi zeptali, proč tohle všechno... Mystic Falls je již od jeho založení spjato s upíry, kteří ho neustále sužují svým manipulativním chováním, ovlivňují občany, členy rady i lidi na nejvyšších místech, a doslova nám ho kradou pod rukama. To nemůžu dopustit.“ Následovala kratičká chvilka dramatického odmlčení, během níž si starostka zimomřivě zkřížila ruce na prsou.

„Nemůžu dopustit, aby veškeré snažení mého manžela přišlo vniveč. Mám-li si zajistit kontrolu nad městem spoluprácí s hybridy a obětováním jedné středoškolačky, které už na světě téměř nikdo nezbyl, bez zaváhání po takovém způsobu sáhnu všemi deseti.“

Damon nevěřil vlastním uším, tohle přece nemohla být pravda. Napadlo ho, jestli třeba Carol nejednala na základě něčího důmyslného ovlivnění, ale neznal osobu, jež by užívala sporýš pečlivěji, než tato žena.

„Takže to vy jste nechala sjet auto s Elenou a jejími rodiči z mostu!“ vykřikl rozzuřeně Stefan, když si spojil fakta zjištěná z vloupání do archivu.

„Ano, to byla moje práce. Spoléhala jsem na povahu dobráka Graysona, který místo aby tady nešťastníka Gregora stojícího uprostřed silnice přejel, strhl vůz i s rodinkou do svodidel. Gregor měl za úkol vytáhnout Elenu z vody a odvést ji pryč, jenže ses tam objevil ty. A později se do města vrátil i Damon a oba jste museli mít tak vehementní potřebu ji chránit, že jsme byli nuceni náš brilantní plán odložit,“ objasnila jim tu tragickou nehodu starostka, přičemž každé slovo poslední věty vyslovovala obzvlášť naštvaně.

„Ty! Vytrhnu ti tu tvoji mrzkou páteř a udělám si z ní parádní věšák na košile!“ zavrčel nenávistně Damon. Z posledních sil se chtěl na ženu před sebou vrhnout, ale Stefan ho hbitě chytl za zdravou ruku a znemožnil mu tak jeho výhružku zrealizovat.

„Brojíš proti upírům, a přitom se za zády rady paktuješ s vlkodlakama, který v závěru na špinavosti využívají jen a jen upíry!“ zahřměl znovu starší ze Salvatorů, zatímco se snažil zbavit bratrova stisku

„To je věcí vkusu, řekla bych. A nyní mne omluvte, pánové, mám uvnitř hosty.“

„Aspoň už je konečně můžu zabít,“ ozval se natěšeně Everett a v známém gestu si počal vyhrnovat rukávy košile.

„Ne, dneska se nikdo další zabíjet nebude. Necháme je žít, vždyť nám několikrát zachránili Elenu před Klausem. Kromě toho si myslím, že ti nějaký čas zabere, než to tady dáš opět do pořádku,“ obrátila se s vlídným úsměvem na vlkodlaka.

„A vy,“ upřela na Salvátorovi sebevědomý pohled, „dávám vám tři dny na to, abyste opustili město, samozřejmě bez Eleny, a nikdy se sem nevraceli. Nemusela bych být příště tak shovívavá.“ Nato se obrátila na podpatku a s mávnutím ruky na rozloučenou zamířila vznešenou chůzí k hlavním dveřím.

„Tak mě, sakra, pusť, Stefane!“

„Promiň. Nedovolím ti se tady nechat skosit. Potřebuješ krev, a to co nejrychleji. Vezměme Alarica a vypadněme odsud,“ odpověděl s výrazem ve tváři, jemuž dokázal porozumět pouze jeho bratr. Každopádně nemluvil do větru, utržená poranění se z důsledku nedostatku zmiňované pro ně životadárné tekutiny nevyléčila ani jednomu.

„Na, budeš řídit,“ houkl na něho Damon, když se po několika minutách dobelhali k modrému Camaru zaparkovanému u chodníku a naložili dějepisářovo bezvládné tělo na zadní sedadlo. Hodil mu klíčky, načež se usadil na sedadlo spolujezdce. Stefan, jež byl v o trochu lepším stavu, neprotestoval, usedl za volant, nastartoval a vyrazil k penzionu.

„Pochopil jsem z tvýho pohledu správně, že máš něco za lubem?“ optal se Damon, prohlížeje si zčernalé prsty.

„Najít způsob, jak toho bastarda sprovodit ze světa, než nám vyprší třídenní ultimátum.“

„Výborně, Jessico Fletcherová. V tom případě doufám, že jsi o něm při tvým nedovoleným vstupu pořídil nějaký užitečný informace,“ odfrkl si svým typickým tónem plným sarkasmu doprovázeným bolestivým zaskučením, když se snažil odstranit z kůže na paži přiškvařený rukáv kožené bundy.

„Ne, ale mám tohle,“ odpověděl na jeho poznámku Stefan netečně a poté mu podal jakýsi nažloutlý papírek. Byla to stará fotografie, na jejíž zadní straně byl nápis Benátky 1903. Z líce obrázku se na něho usmíval Everett v naprosto totožné současné podobě a blonďatá dívka stojící za ním, opírající se mu o rameno a objímající ho kolem krku.

„Rebeka… znala ho,“ stačil sotva slyšitelně vydechnout Damon, než mu klesla víčka.

xxXXXxx

„Caroline, co to vyvádíš? Musíme se hned vrátit a pomoct jim!“ oslovila jsem kamarádku, uprostřed zadní sedačky jsem se posunula na její okraj a dlaně umístila vedle opěrek na obě přední sedadla. Aniž bych si to uvědomovala, zatínala jsem nehty do hebkých potahů.

„To nemůžeme. Damon mi řekl, ať tě odtamtud odvezu,“ odpověděla, věnujíc mi omluvný pohled ve zpětném zrcátku.

„Od kdy děláš to, co ti Damon přikáže? A od kdy důvěřuješ Tylerovi…? Ten chlap byl vlkodlak a Stefan ho oslovil Lockwoode,“ osopila jsem se na ni tvrdě. Blondýnka jen křečovitěji sevřela pěst na řadící páce a mírně sklíčeně se ohlédla po jejím spolujezdci.

„Nedivím se ti, že o mně pochybuješ,“ odvětil Tyler a otočil se ke mně čelem, „s tímhle ale vážně nemám nic společného. Včera jsem odjel s mužstvem na zápas, jenomže tam nějací kreténi sabotovali hru a poškodili trávník, proto jsem přijel domů o den dřív. Mátina oslava mě nijak netankovala, omylem jsem však zaslechl její rozhovor týkající se tebe, Eleno. Poznal jsem v tom hlasu Everetta. Vůbec jsem nevěděl, že se zase ukázal v Mystic Falls, neviděl jsem ho od toho loňského táboráku. Bože, onehdy jsem ještě neměl ani ponětí, že vlkodlaci nejsou pouhou strašidelnou historkou před spaním, natož že je máme v rodině. Když nás trénoval, řekli mi, že je to otcův bratranec z druhého kolena, nebo co…“ Přemýšlela jsem o tom, co mi Tyler právě řekl. Celkem vzato to dávalo smysl. Z rozjímání mě zanedlouho vyrušilo zapípání upírčina mobilu.

„To je od Stefana, prý se sejdeme v penzionu,“ oznámila nám po přečtení textovky.

„Nic víc nepíše? Třeba jestli jsou v pořádku?“ vyhrkla jsem okamžitě.

„Ne, bohužel.“

Hlasitě jsem vzdychla, zavřela oči, pleskla sebou do měkkého opěradla sedačky a snažila se nevnímat pulzování v ráně na krku. Cítila jsem se bídně a byla jsem unavená. Dlaní špinavou od hlíny jsem si z čela, oblasti očí a z tváří otřela zasychající krev. Jakmile jsem se dotkla líce, do které mě tmavovlasá upírka uhodila, bolestivě jsem sykla. Musela jsem vypadat hrozně.

Po příjezdu do sídla Salvátorů jsem ze sebe svlékla krví nasáklý kabát, načež jsem mému doprovodu nabídla sklenku whisky z Damonovy křišťálové karafy. Určitě by mu to nevadilo, alespoň ne za daných okolností. Tyler mezitím zaujal místo u okna, z něhož dobře viděl na příjezdovou cestu, Caroline si u kuchyňského dřezu omývala ruce a já jsem zamířila do koupelny v přízemí. Nejradši bych shodila zničené šaty a zalezla do sprchy, abych mohla odplavit všechny ty nepříjemné události. Chtěla jsem počkat na Damona, Stefana a Alarica a přesvědčit se, že jsou živí a zdraví, tak jsem se spokojila pouze s opláchnutím obličeje. Zrovinka jsem si dvěma třesoucími prsty omakávala hlubokou ránu na šíji, když jsem zaslechla hybridovo zvolání: „Jsou tu.“

Vystřelila jsem z koupelny, až jsem sebou díky kluzkým bosým chodidlům na dřevěné podlaze málem řízla, a následovala jsem ho ke vchodovým dveřím.

„Tylere, dojdi do auta pro Alarica a dones ho na pohovku. Neměl by být sám, až se probere,“ uslyšela jsem zadýchaný hlas mladšího z bratrů.

Zastavila jsem se v chodbě v momentě, kdy jsem je uviděla stanout na prahu. Stefan poněkud zvláštně napadal na jednu nohu, a přesto podepíral skoro celou Damonovu váhu, jehož levačku měl obtočenou kolem ramen. Jeho pravá ruka, z níž mu rudé kapky odkapávaly na mahagonové parkety, mu, podobně jako svěšená hlava, komicky plandala.

„Proboha! Ten vás zřídil. Caroline, přines ze sklepa sáčky s krví! Hned!“ Vydala jsem se jim v ústrety, vtom mě však Stefanův výraz dočista zmrazil na místě.

Zrychleně dýchal, jinak čistě bílé bělmo se zbarvilo tmavými barvami, špičáky se mu samovolně prodloužily a pod očima, které zarytě upíral na krvavý flek na mém krku, mu vyvstaly temně modré žilky. Během vteřinky se mi orosilo čelo studeným potem a dlaně zvlhly jako před první schůzkou. Pomalým pohybem sundal Damonovu paži, pustil ho a naprosto bez zájmu nechal jeho zesláblé tělo díky gravitaci klesnout s rozléhajícím se zaduněním k zemi.

„Stefane, ne. Nechceš to udělat, tohle nejsi ty,“ pokoušela jsem se ho zastavit. Věděla jsem, že utíkat by tady nemělo nejmenší cenu. Zakřičet na Caroline? Možná by to i něčemu prospělo, kdyby se mi hlas nezadrhl v hrdle poté, co se ke mně upír nadpřirozeným tempem přemístil, hrubě mě přitiskl k dřevem obložené zdi a se zachrčením hladového zvířete sklonil z potyčky pošramocený obličej k již jednou prokousnutému hrdlu.

„Máš pravdu, nechci to udělat…. Ale všechno… všechno ve mně volá ´kousni! Tak už kousni!´“

Srdce tlouklo na poplach, hruď se prudce nadzvedávala po vdechování takového množství vzduchu, kolena se podlamovala a každičký nerv strachem rezonoval při představě, že by se mohla opakovat tatáž věc jako ve školní tělocvičně.

„Promiň mi,“ řekl a s nepříčetně doširoka otevřenýma očima zuřivě zabořil své ostré tesáky do rozdrásané tepny.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction