Těžká zkouška 17 • OurStories.cz ~ naše povídky

Nová kapitola přináší další den, den konání slavnosti u Lockwoodů. Poslechne Elena své přátele, nebo se bude řídit textem výhružné zprávy...?

25.06.2013 (12:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 421×

Století a půl starý upír, jemuž donedávna nečinilo nejmenší problém využívat své schopnosti k ovlivňování lidí, lákání nevinných žen do postele, pití krve ze smrtelníků jakéhokoli věku ani lámání vazů z pouhého vzteku či špatné nálady, nyní ležel v posteli přikrytý hebkou pokrývkou a s hlavou opřenou o paži pokrčenou v lokti pozoroval spící dívku s kaštanovými vlasy, jež vedle něho poklidně oddechovala. Ačkoli za oknem pokoje byla noční zvířata stále v pohybu pod rouškou úřadující tmy, od jejich spontánního a naprosto neplánovaného milování uplynulo již několik hodin.

Damon shlížel na sousední polštář, neboť díky dokonalému zraku predátora se mohl kochat pohledem na jemné obličejové rysy dřímající Eleny, jež se za zavřenými víčky jistojistě potulovala v říši, kde nic nebylo nemožné. Vlastně i jeho samotného napadlo, jestli se mu to celé jenom nezdálo, nebo zda si někdo škaredě nepohrával s jeho myslí.

Vztáhl volnou ruku a něžně polaskal Eleninu tvář, kterou měla natočenou k němu. Ne, byla to skutečnost… musela být. Sice si takovouto chvilku s ní mnohokrát představoval, tohle by jeho bujná představivost vyplodit nedokázala.

Věděl, že city chované k jeho osobě nebyly již dříve pouze kamarádského charakteru, a také si byl jistý, že v době jejich odloučení se ještě prohloubily. Stejně tak uměl vycítit, jak ji fyzicky přitahoval, poznal to z jejich pohybů, způsobu vyjadřování, z pohledu i podle výrazu ve tváři. Přesto se neodvážil odhadnout směr, jakým by se jejich vztah mohl dále ubírat.

Minulost se opakovala, i v téhle době existovala překážka, a to v nachlup stejné podobě jako v roce 1864… Stefan. Spravedlivý, obětavý a věčně morálně sešněrovaný Stefan odmítající pozřít lidskou krev.

„Jednou si budeš muset vybrat,“ zašeptal Damon sotva zřetelně, přesunul dlaň z Eleniny líce a jemně jí zastrčil oddělený pramínek za ucho.

„Teď je nejdůležitější udržet tě v bezpečí,“ pokračoval tiše. Po těchto slovech se sklonil, aby jí vtiskl letmý polibek na čelo. Byl si vědom, že se jednalo o něco vážného, Elena by ho jen tak sama od sebe o přeměnu nežádala.

Ještě se ani nenavrátil do původní polohy, když svými citlivými zvukovody zaslechl vibrování mobilního telefonu kdesi v útrobách kapes odhozených džínů. Neochotně sundal Eleninu drobnou ruku, kterou ho objímala kolem pasu, a mnohem neochotněji se vysoukal na nohy.

„Jo?“ ozval se polohlasně do přístroje, na jehož displeji poblikávalo jméno volajícího: Liz Forbesová.

„Damone, potřebuju tvoji pomoc. Mohli bychom se co nejdřív sejít?“ otázala se šerifka téměř neprodleně.

„Umm, kde?“ dostalo se jí nepříliš nadšené odpovědi.

Poté, co mu žena zákona oznámila místo setkání, jal se v rychlosti sbírat oblečení rozházené po zemi. Plně oděný věnoval pozornost Eleně, jež se v posteli rozespale zavrtěla.

„Damone?“ oslovila ho zastřeně, zatímco se snažila přivyknout tmě v místnosti. Když se jí to podařilo, ona silueta už byla pryč. Zbylo po ní jenom nedovřené okno.

„Temná ulička za Grillem, moc hezký místo na rande,“ popíchl šerifku, jakmile po zhruba deseti minutách dorazil na určenou pozici a stanul po jejím boku.

„Damone, je půl šestý ráno. Přivolali mě k tomuhle případu, přitom mi další dvanáctihodinová služba začíná už za hodinu, tak buď tak laskav a ušetři mě podobných výlevů,“ odpálila ho blondýna rázně, přičemž autoritativně vykročila do centra dění.

„Taky jsem měl lepší věci na práci,“ opáčil ukřivděně.

„Jistě, o tom nepochybuji. Neříkala jsem vám, ať je držíte dál od místa činu?! Už tak toho viděli dost!“ zvýšeným hlasem křikla na dva strážníky, kteří se snažili zabránit partě popelářů v načumování do otevřeného kontejneru. Hups, spojil si Damon okamžitě dvě a dvě dohromady.

„Ale ne, támhle jde majitel podniku,“ zaúpěla, náhle se zastavila a s prosebným pohledem mu položila dlaň na rameno, „myslíš, že bys mohl použít trochu svého nadpřirozeného talentu a nějak je odsud všechny dostat?“

„Že seš to ty, tak udělám výjimku.“

Vyrazil přímo k nálezcům těla v oranžových vestách postávajících v blízkosti popelářského auta, aby se jim zahleděl do očí a pak jim nakukal jakousi narychlo smyšlenou historku vysvětlující rozruch u smrdutých odpadků. U vlastníka Mystic Grillu si přikreslil dokonce i pár vybájených detailů.

„Nepůjdeš se ani podívat?“ pronesla Liz, když osaměli, a rukou mávla k té velké plechové popelnici.

„Řekl bych, že neuvidím nic novýho.“ Přistoupil však ke stěně a nahlédl dovnitř kontejneru umístěného hned vedle bočního vchodu pro zaměstnance baru.

„No páni, to není on,“ podivil se upřímně Damon.

„Kdo? O čem to mluvíš?“

„Ale, onehdá jsem si tady natrvalo odložil jednoho známýho, kterýho jsem furt potkával… nepohodli jsme se. To víš, já a vztahy…“ rozhodil rádoby lítostivě rukama.

„Chceš mi tím říct, že jsi ho zabil?“

„Kdo mohl tušit, že v sobě ten chcípák má upíří krev? Obávám se, že se tady před dvěma dny probudil a pro dokončení přeměny to odnesl tenhle nebožák, což znamená, že máme ve městě o jednoho nebezpečnýho upíra navíc,“ shrnul Damon nezaujatě nastalou situaci.

„Úžasný. V den zasedání rady jsem si nemohla nic jiného přát,“ lamentovala žena v uniformě, zatímco přecházela zamyšleně sem a tam.

„Dobře, musíme se pokusit ho najít. A měli bychom si pospíšit, než stihne napadnout někoho dalšího.“

„Nebýt toho, ukousal bych se nudou,“ procedil kvůli mizivé šanci návratu k Eleně značně nevrle.

xxXXXxx

Proč musí zrovna dnes ten čokl tak vyvádět? zanaříkala jsem si v duchu nad rozverným štěkotem sousedova psa, nato jsem se protáhla a s úmyslem zjistit přesný čas jsem se otočila na pravou stranu. Můj pohled však náhle přitáhlo něco dočista jiného, a to části vlastního oblečení povalující se různě po podlaze. Jakmile se mi myslí přehnala vzpomínka na předešlou noc, doširoka jsem otevřela stále spánkem zamlžené oči a do tváří se mi vehnala červeň hodná muže v celibátu, znenadání se ocitnuvšího uprostřed vykřičeného domu.

„Vháá, můj Bože,“ zaskučela jsem a schovala hlavu pod peřinu. Vyspala jsem se s Damonem… Dvakrát!

Jak se jen budu moct podívat Stefanovi do očí? Obzvlášť, když to bylo tak hezké…

„Uhuu,“ zakvílela jsem znovu, tentokrát to zpod přikrývky znělo jako nářek přidušeného lachtana. Neposlechla jsem vemlouvavé našeptávání rozumu a místo toho se nechala ovládnout voláním srdce a tělesnými touhami. Vtom jsem se prudce nadzvedla na loktech a vymanila se z úkrytu, když mě napadla ta vcelku zásadní věc.

Kam se ten bídák ale poděl? Přece by mě jenom nevyužil jako nějakou… jako ostatní? Z dalšího a možná ještě tragičtějšího přemýšlení nad tou zapeklitostí mě vytrhlo ohlášení příchozí zprávy na mobilu. Hmátla jsem po něm na noční stolek, abych si přečetla ta samá výhružná slova jako předchozí den: PŘIJĎ NA SLAVNOST, JINAK JEREMY ZEMŘE!

Vmžiku se mi stáhlo hrdlo, že jsem stěží dokázala polknout. Ať se v noci stalo cokoli, tohle pro mě byla priorita číslo jedna.

Energicky jsem se vymrštila z postele, hodila na sebe župan, v rychlosti sesbírala roztroušené hadry, abych je v závěru stejně mrskla na otománek pod oknem, a zamířila jsem do koupelny. Po vlažné sprše jsem na sebe s čistou hlavou a vykoumaným plánem navlékla věci na cvičení, smotala vlasy do drdolu a seběhla dolů na snídani, jelikož mi od samého rána kručelo pěkně v žaludku. Seděla jsem s plnou pusou u jídelního stolu a přes své přesvědčení zírala zadumaně do prázdna, když jsem za sebou zaslechla něčí kroky. Netrvalo dlouho a v mém zorném poli se objevil Jeremy v maskáčové bundě a s batohem na zádech.

„Copak? Damon s tebou odmítl posnídat, nebo se zdejchnul ještě předtím?“ zeptal se, aniž by pozdravil. Samým překvapením jsem celá ztuhlá zapomněla žvýkat. Bratr přistoupil k ledničce, odkud vytáhl pomerančový džus a přímo z krabice se zhluboka napil.

„Možná byste se příště měli trochu ztišit… To víš, v tomhle domě pořád ještě bydlí jeden nezletilý,“ pronesl nakrknutě.

Nevnímala jsem, jak ruka s nakousanou vaflí přimrzla napůl cesty k ústům, ani že mi z ní do klína odkapávala červená marmeláda. Dál jsem na něho hleděla, jak bych neuměla do pěti počítat. Jeremy vrátil tekutinu na své místo a z chlebníku si vzal dalamánek, načež se z ulice ozvalo zatroubení klaksonu.

„Už jsou tu. Tak se měj,“ řekl a vykročil pryč z kuchyně.

„Je-Jeremy! Ty někam jdeš? Počkej! Jeremy,“ vykoktala jsem, nechala polorozpadlou vafli vaflí a překotně se hnala za ním. U domovních dveří jsem se srazila s Bonnie.

„Ahoj, Eleno. Kam ten spěch?“ optala se mě kamarádka.

„Jeremy… on… co to má znamenat?“

„Damon ti nic neřekl?!“ podivila se brunetka, na čele jí přitom z vidiny náročného vysvětlování naskočila starostlivá vráska.

„Jak mě mohli takhle sprostě obejít?!“

*výpad levou rukou, pak pravačka*

„Co si o sobě myslí? Jsem snad nějaká jejich loutka?“

*výkop nohou, ještě jednou noha a opět pravačka*

„Upíři zatracený…“

Řezala jsem do boxovacího pytle hlava nehlava, ale páru se mi stále vyfouknout nedařilo. Sice jsem si chtěla zacvičit, než se vydám na tu šarádu, až takovou vervu jsem však neplánovala.

„Připravuješ se na něco konkrétního?“ snažil se Alaric ode dveří překřičet kvílení, které vyluzoval pytel svým houpáním dopředu a dozadu.

„Na zabíjení! A měla bych začít tebou. Neříkej, že jsi o tom Jeremyho luxusním pobytu kdesi u jezera na konci světa nevěděl,“ osopila jsem se na něho rozzlobeně.

„Promiň, ale ty bys to nedovolila… Nýbrž, pojďme se radši bavit o tomhle.“ Po těchto slovech došel ke stolu, na nějž vysypal obsah mé největší kabelky, co držel v ruce. Kromě nějakých dámských potřeb se na hromádku snášely rozmanité druhy zbraní – od dřevěných kolíků až po sporýšové a šalamounkové granáty.

„Ty se mi hrabeš ve věcech?!“

„No dovol, ležela na gauči a tenhle pan Bodák vyčuhoval ven,“ poukázal na extra dlouhý kolík z tmavého dřeva.

„Ježíši, teď abych to tam rovnala znovu,“ odfrkla jsem si, vytrhla mu tašku ze sevření a počala do ní vše ládovat nanovo.

„Takže tam chceš jít.“

„Jo, s tvou pomocí, nebo bez ní,“ utvrdila jsem ho, přičemž jsem si společenskou kabelku přehodila přes rameno a elegantně vypochodovala z místnosti.

Hodiny na palubní desce Carolinina auta ukazovaly několik minut po druhé odpolední, když jsme i s Ricem na zadním sedadle přirazili k chodníku u sídla Lockwoodových. Ani jeden z nás nevystoupil, zůstali jsme naopak zařezaně sedět a obezřetně obhlíželi honosný dům, u nějž byl již zaparkován větší počet vozů.

„Připravená? Víš, že si to ještě můžeš rozmyslet.“

„Ne, já tam chci jít. Vy však nemusíte…“

„Pak není na co čekat. Jdeme,“ zavelel dějepisář a já se na něho vděčně usmála. Vystoupila jsem, utáhla si opasek na kabátě a v doprovodu mých dvou bodyguardů jsem svižným krokem vyrazila ke vstupním dveřím.

„Vítejte,“ zašvitořil v hale najatý pingl medovým hlasem a odebral nám kabáty.

Upravila jsem si dlouhé, od kolen mírně se rozšiřující tmavě modré šaty prošívané černými nitkami, které držely na úzkých ramínkách a byly zdobeny decentní krajkou v oblasti výstřihu, a přesunula jsem se spolu s Caroline do bezpečně vypadajícího rohu. Rozhlédla jsem se po pečlivě vycíděném domě a automaticky mi na obnažené šíji naskočila husí kůže.

„Jak já ten barák nesnáším,“ konstatovala blonďatá upírka poté, co přejela místnost hodnotícím pohledem.

„Mám z toho divný pocit…“

„Nevím jak vy, ale já si rozhodně dám jednu na kuráž,“ oznámil nám Alaric a štrádoval si to zrovinka ke stolečku s pitím. Kývla jsem na kamarádku, abychom ho následovaly.

Ochotně jsem se držela po boku Caroline, jež měla smysly maximálně napnuté, ač jsme byly nucené hovořit se spoustou významných lidí, kteří nám pokládali různorodé nezáživné otázky… od prospěchu ve škole až po plány po vysoké.

„Eleno, tady jsi. Už jsem se začínala děsit, že tě v tom mumraji ani nenajdu,“ ozvalo se mi u ucha známým hlasem.

„Pojď se mnou, měla by sis ten projev alespoň v klidu přečíst,“ nakázala starostka, přičemž mě chytla za ruku a táhla do jedné z pracoven v horním patře. Nemám ponětí, kolik času jsem strávila takhle v ústraní, ale z toho sáhodlouhého blábolu jsem si toho moc nezapamatovala. Neustále jsem se s leknutím otáčela ke dveřím, ve kterých se nakonec objevila zase jenom Carol. Že by už bylo po schůzi?

Zřejmě mě nějaký jiný řečník již uvedl, protože se většina hostů nacházela před provizorně zřízeným pódiem, na němž při našem příchodu ladila kapela své nástroje. S falešným úsměvem jsem se pustila do čtení textu oslavujícího policejní sbor, členy zastupitelstva i obětavou práci celé Lockwoodovy rodiny, zatímco za mými zády probíhala videoprojekce z různých městských akcí.

Naštěstí jsem se živá a zdravá dopracovala ke konci, sklidila formální potlesk a s úlevou se prodírala davem. Až nyní jsem hledala známé tváře, jelikož přes oslňující světla z toho stupínku nebylo vidět.

„Eleno? Elena Gilbertová?“ Se ztuhlými svaly jsem se obrátila na muže za sebou… na opravdu pohledného muže. Mohlo mu být mezi pětadvaceti a třiceti, měl delší špinavé blond vlasy, tmavé oči a… nebyl mi povědomý?

„Promiň, nechtěl jsem tě polekat. Asi si na mě nepamatuješ, loni v létě jsme na jedné párty hráli flašku. Jsem Everett,“ představil se, následně na mě blýsknul bílými zuby.

„Eh, ty jsi ten Tylerův známý z tábora?“ Lehce přikývl a chytil mou dlaň do té své. Chtěla jsem mu ji vytrhnout, ale držel ji příliš silně.

„Snad mi nedáš košem, když tě požádám o tanec.“

„No, já… měla bych jít, někdo na mě čeká,“ odpověděla jsem přesvědčivě.

„No tak, zabere to pouhou chviličku.“ Nečekal na mou odpověď, druhou paži mi stejně pevně položil kolem pasu a zatáhl do víru ostatních tančících párů.

„Máš přítele, Eleno?“ zeptal se zničehonic, upíraje na mě tvrdý pohled chladných očí. Najednou se naklonil, jako kdyby se mě pokoušel políbit, místo toho však skoro neznatelně přivoněl k mému krku. Dostala jsem z jeho manipulativního chování strach. Snažila jsem se malinko odtáhnout, ale nenechal mě.

„Co takhle malá procházka?“

„Sorry, ale před desátou s neznámýma nikam nechodím,“ odpověděl za mě Damon jízlivě. Jakmile jsem uslyšela jeho hlas, okamžitě jsem měla v krku jak za poledne na Sahaře a podlamovala se mi kolena. S obavami jsem natočila hlavu jeho směrem, tvářil se svým typickým znuděným způsobem, avšak z jeho očí šlehaly blesky.

„Teď vypadni!“ přikázal mému společníkovi, čapl mě za nadloktí a prudce přitáhl k sobě.

„Nebyl to…?“ vysoukala jsem pracně.

„Vlkodlak, jo! Smrděl na sto honů.“

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction