Těžká zkouška 13 • OurStories.cz ~ naše povídky

Dnešní díl, již s číslem třináct, je o něco akčnější, tedy jeho druhá polovina. Zjistíme, kdo byl onen neznámý muž z baru, který se ptal na Elenu. A taky se nám někdo rozhodne vyjít na světlo.

29.05.2013 (13:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 581×

Hodnou chvíli jsem jen tak prázdně zírala na otevřené okno, z něhož do pokoje proudil studený vzduch a ve kterém Damon před pár minutami tak narychlo zmizel.

Ale proč? Takové chování se mu vůbec nepodobalo. Mohlo by to snad být…?

Zvedla jsem se a předstoupila před zrcadlo připevněné na toaletce, po jejíž pracovní desce se chaoticky povalovaly různé zkrášlovací přípravky a serepetičky. Zrcadlo mi vrátilo odraz, na němž byly stále patrné lehce zrůžovělé tváře a až nezvykle tmavý odlesk hnědých duhovek. Co ale mou pozornost upoutalo nejvíc, byly nyní zcela suché a divoce kudrnaté vlasy… V tomhle momentě jsem se podobala Katherine víc než kdykoli jindy.

Odmítavě jsem zavrtěla hlavou.

Možná bych se měla obarvit na blond jako Caroline. Caroline! Úplně jsem na ni zapomněla. Sáhla jsem po gumičce, stáhla si kadeře do culíku a seběhla po schodech dolů, kde jsem se obloukem vyhnula Alaricovi, jež prováděl bůhví co v kuchyni, i jeho všetečnému zkoumavému pohledu.

Mou od školky druhou nejlepší kamarádku jsem našla v obývacím pokoji, seděla vedle Jeremyho na pohovce a společně sledovali nějaký pořad v televizi.

„Tyhle seriály pro mladý, to je děs. Ta hlavní hrdinka je strašlivá chudinka, jedinou starost jí dělá, co si vezme na sebe, aby oslnila toho školního borce Renného. Podívej se na mě; proti své vůli jsem se stala upírem, můj ex je bezmezně oddaný našemu úhlavnímu nepříteli a před několika týdny se mě pokoušel zabít vlastní otec, který taková stvoření bytostně nesnáší. A cpu to snad někomu?“ rozčilovala se hlasitě Caroline, přičemž zlostně zahlížela na ztrápeně se tvářící dívku na obrazovce.

„Máš pravdu, v dnešní době neuměj natočit nic z obyčejného života normálních lidí,“ odpověděl jí bratr a oba se rozesmáli.

„Ahoj, promiň za to čekání. Byla jsem v koupelně,“ pozdravila jsem v daný okamžik smyšlenou lží a usadila se do volného křesla.

„Ahoj, to nic. Donesla jsem ti nějaký knížky a poznámky na opsání. A jak ti vlastně je, už je to lepší?“

„Jo, je mi dobře. Zítra ještě zůstanu doma, ale v pátek musím jít do školy. Je to poslední termín na ten test z biologie. Schepperdová říkala, že tam mám nejmíň známek z celé třídy,“ odpověděla jsem, zatímco jsem se probírala listy popsanými Carolininým písmem. Bylo jich skutečně požehnaně!

„No jo, bere ten svůj předmět smrtelně vážně.“

„A abych nezapomněla, mám ti od mamky vyřídit, abys náhodou nevypustila z hlavy výroční projev u Carol Lockwoodový.“

Bože, to zatracený čtení projevu! Samozřejmě, že se mi z hlavy totálně vykouřil. Caroline to z mého výrazu plného neochoty asi poznala, protože dodala: „V sobotu u starostky na oslavě založení naší neohrožené policie.“

Jistěže, jen další záminka pro tajné setkání městské rady.

Rezignovaně jsem přikývla.

„Stejně nechápu, proč vybrala zrovna mě,“ pronesla jsem otráveně.

„Mě nesnáší,“ odpověděla blondýnka a s tímto faktem smířená pouze pokrčila rameny.

„Proč ho jednoduše nepřečte sama?“ dožadovala jsem se nadále vysvětlení zmiňovaného pitomého úkolu.

„To nemám tušení. Ale ráda bych si myslela, že třeba ani neumí číst,“ opáčila Caroline a v očích jí lišácky zajiskřilo.

Vymýšlení podobných všelijakých více či méně za vlasy přitažených teorií týkajících se starostčina důvodu nečíst vlastní proslov nám zabralo zhruba další hodinu a musím přiznat, že jsme se u toho všichni skvěle bavili.

Jakmile nás však Jeremy opustil a ztratil se za dveřmi pokoje, Caroline okamžitě zvážněla.

„Mamka mi všechno řekla, moc mě to mrzí, Eleno. Strašně si přeju říct, že mě napadá někdo, kdo by za tím mohl být… ale nevím.“

„Tím se netrap, to nevíme nikdo,“ odvětila jsem stejně posmutněle.

xxXXXxx

V nasazené kvapné a bezhlavé chůzi polevil až poté, co ho od jejího domu dělily minimálně čtyři bloky… co ho dělily od ní. Zastavil a oběma rukama se opřel o zjevně čerstvě nalakovaný plot, protože pořád voněl po nedávném nátěru lakem na dřevo. Svěsil hlavu mezi ramena a hlasitě vzdychl.

Tohle mi nemůže dělat, pomyslel si Damon.

Nebylo to tak, že by po tom netoužil nebo že by to snad nechtěl. Sakra, vždyť by ji dokázal líbat celé hodiny! Stále cítil její horké rty na těch svých, drobné ruce se štíhlými prsty prohrabující se ve vlasech a objímající kolem krku, a hlavně její rozechvělé tělo, dychtivě se tisknoucí k jeho hrudi. Při té vzpomínce Damonovi nekontrolovatelně přeběhl mráz po zádech.

Naštvaně zacloumal plotem, až mu dvě tyčky, které pevně svíral dlaněmi, zůstaly vylomené v rukou.

„Kruci!“ zaklel a ještě rozezleněji jimi mrskl do křoví na přilehlé zahradě.

Byl vděčný, že tuto stranu ulice osvětlovala naproti stojící pouliční lampa jen velmi matně. Opravdu nestál o nějaké problémy s majitelem domku, na jehož pozemek před chviličkou zřejmě umožnil přístup toulavým psům. Rozhodně by ho v takovém rozpoložení dvakrát nešetřil.

Žádná žena, a že jich měl spousty, ho nikdy nevyvedla tak z míry jako Elena. Pouhým polibkem. To ho rozčilovalo a přitahovalo zároveň. Vztekle vrazil ruce do kapes kalhot a pokračoval v cestě do Grillu. Potřeboval se napít, možná i opít, nebo aspoň vymyslet, co dělat. Měl by se od ní držet dál, ale na to už bylo příliš pozdě. Čím víc času trávil v její přítomnosti, byl jí nablízku, tím hlouběji se mu vkrádala do srdce, do hlavy a postupně do každičkého póru jeho chladné kůže.

Neuměl si představit, co bude, až se Stefan vrátí zpět. Ale bál se, že to pro něho nedopadne zrovna růžově. Nedělal si iluze… vždycky to přece byl Stefan.

Ze zamyšlení ho vytrhl teprve až nade dveřmi blikající nápis Mystic Grill. Vstoupil do podniku, pokynul Mattovi na pozdrav a jako obvykle se posadil na barovou stoličku hned u výčepu.

„Přeji pěkný večer. Co to bude?“ oslovila ho ta nová servírka, která je obsluhovala i při minulé návštěvě.

„Jak se jmenuješ?“

„Sheila.“

„Dobře, Sheilo, nalej mi skleničku whisky a pak tady rovnou nech zbytek flašky,“ poručil si. Dívka jenom přikývla a poslušně jeho objednávku vyřídila.

Nesledoval hodiny, ani ho nezajímali lidé, kteří se v baru po dobu jeho setrvání vyskytovali. Čeho si ale Damon nemohl nevšimnout, bylo nadmíru podivné chování barmanky Sheily. Později také zjistil proč.

„Na účet podniku,“ vyhrkla, postavila vedle jeho téměř prázdné lahve dvojitého panáka s ledem a nervózně se pousmála, načež se vytratila kamsi do skladu, skrývajícího se za lítacími dveřmi. Damon se chopil sklenky a chystal se ji do sebe oklopit na jediný zátah, když ho v nose zaštípal povědomý zápach. Sporýš.

V ten samý moment si uvědomil, že ho ta mrcha pozoruje skrz malé kulaté okénko dveří. Nadechl se tedy a vypil obsah do poslední kapky.

Holčina si s úlevou oddychla, právě měla v plánu se otočit na podpatku a zadním vchodem vyběhnout na ulici, vtom ale do něčeho narazila… do někoho. Byl to Damon, stál s na prsou založenýma rukama ležérně opřený o jeden z regálů a nevlídně na ni shlížel.

„Co to… jak to?“ podařilo se jí vykoktat.

„Jak to, že co? Pořád stojím? Ňákej pátek už sporýš preventivně piju, sorry.“

S pocitem zadostiučinění pohlížel do Sheilina staženého obličeje a neunikly mu ani hrůzou rozšířené zorničky jejich kaštanových očí.

„Hele, je mi jasný, že tě k tomuhle někdo využil. Takže, co by teď mělo následovat? To víš, nechci zkazit hru,“ dodal na její vykulený pohled.

„N-no, já… měla jsem dát příteli znamení tím, že vyjdu z-zadními dveřmi,“ popotáhla a dál se zády tiskla ke stěně, jako by s ní chtěla naprosto splynout.

„Fajn, tak to udělej. A nikomu ani muk, bude to naše tajemství.“

Položil si afektovaně ukazováček na ústa a spiklenecky na ni zamrkal.

„Neslyšelas?! Běž!“

Už tak vyděšená dívka leknutím nadskočila a potom jako střela vyrazila chodbou ven.

Damon se mezitím vrátil na místo, posadil se a hlavu si v trpícím gestu podepřel dlaněmi. Netrvalo dlouho a zaslechl za sebou opatrně našlapující kroky. S nečekanou rychlostí se otočil, čapl tajemného neznámého za bundu, a aniž by to ve spoře osvětlené místnosti někdo zaregistroval, díky nadpřirozenému super tempu se společně s ním přemístil na pánské toalety. V chlapíkovi, kterého držel pod krkem přitisknutého ke zdi, poznal onoho Elenina údajného obdivovatele z Carolinina večírku.

„Ty?! Tak jo, co chceš a pro koho pracuješ?!“ vybafl na něho Damon rozčileně.

Volnou rukou mu začal prohledávat vnější i vnitřní kapsy oděvu. V jedné z nich našel do špičky opracovaný dřevěný kolík, s úšklebkem a pohrdavým odfrknutím ho jen odhodil za sebe a šacoval muže dál. Peněženka už mu přišla jako lepší objev.

„Gregor Kozlowski,“ přečetl jméno na dokladu, „kdopak ti přidělil takový gangsterský jméno a hlavně tyhle bladovský povinnosti?“

„To ti neřeknu,“ odpověděl upírovi přiškrceně.

„Ok, zjistím si to sám. Sbohem,“ procedil skrz vyceněné tesáky a s hlasitým křupnutím mu zlomil vaz. Bezvládné tělo si přehodil přes rameno a nepozorovaně vyklouzl bočním vchodem pro personál.

„Neměl jsi ho hnedka zabíjet, Elena je v nebezpečí.“

„S tímhle infem přišels jako s pohřbem po funuse,“ odštěkl osobě, jež se vynořila ze stínu kontejnerů na odpadky. Damon jeden z nich otevřel a s žuchnutím do jeho útrob nešetrně pohodil ještě teplé tělo, načež se k bratrovi otočil čelem.

„Dal sis načas, Stefane.“

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction