Ten kluk je můj! - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jessicu čeká krásně strávený večer s mladíkem, se kterým se srazila ráno na ulici. Jak dopadne?

15.11.2021 (11:00) • Jess1ca • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 520×

„Nekecej! Řekni mi všechno. Co je zač? Co dělá? Kolik mu je? Má bráchu? Dělej. Vyklop to, ty jedna potvoro! Ty máš takové štěstí!“

Kristin. Jakmile jí řeknete, že jste narazili na nějakého kluka, už vám plánuje svatbu. Že já nedržela pusu. „Vždyť ani nevím, jestli v osm přijde,“ skočím jí do řeči. „Nevím. Neměla jsem mu říkat, kde bydlím. Co když je to nějakej psychopat?“ Zavrtím hlavou a beru do volné ruky nůžky. Žvejka musí pryč.

„Nebuď paranoidní. Proč by to měl bejt nějakej psychopat? Určitě je to milej a hodnej kluk. Musíš mi pak hned zavolat, jaký to bylo a jestli jste se líbali.“

„Klid, Kristin,“ zastavím ji. „Neznám ho.“ Podržím si mobil u ucha ramenem a začnu si stříhat trs svých vlasů, ve kterých je zamotaná růžová žvýkačka. Fakt nechutný.

„No co. I kdyby to měl bejt jen úlet. To se nestává každej den. Jess, využij prostě situace.“

Úplně ji vidím, jak sedí ve svém chlupatém křesle a culí se jak obrázek.

„Dobře. Využiju situace, jak jen to půjde. Ale do postele mu hned nepolezu,“ zavrhnu.

„Nikdy neříkej nikdy.“ Slyším, jak Kristin něco srká. Určitě má zase to svoje mojito. „Tak čau, musím jít. Mám jógu,“ rozloučí se Kristin.

„Jasný. Čau.“

Hodím mobil na postel a podívám se, jak dopadla část mých vlasů. Nevypadá to zas tak špatně. Ještě to trochu poupravím a je to. Jako by tam žvejka ani nebyla. Vydechnu a kouknu na hodiny. Jsou dvě odpoledne. Spousta času. V první řadě sprcha. A shodit všechno ochlupení světa. Nohy žiletku neviděly ani nepamatuju, a kdyby se náhodou mělo něco zvrtnout, musím být připravená.

Ráno to vypadalo, že nepřežiju do večera. Jedna pohroma za druhou. Ale už to vypadá, že se blýská na lepší časy. Za oknem už skrze žaluzie v koupelně vykukuje sluníčko a na parapet už jen sem tam kápne kapka vody z okapu.

Když vylezu ze sprchy, pokračuji ke skříni s oblečením. Po cestě si suším vlasy ručníkem. Tak co na sebe? Šaty? Možná nějaký pěkný top a sukni. Nebo obyčejné džíny? No počkat. Vždyť já ani nevím, do jaké restaurace mě chce vzít. Bude obyčejná, nebo nějaká luxusní? To je otázka. Do normální bych vzala obyčejné letní šaty. Do luxusní už bych se musela zamyslet. Mám tu jedny na špagetových ramínkách s větším výstřihem. Jsou úzké až ke kotníkům a po pravé straně mají od stehen až dolů rozparek. Jsou fakt sexy. Ale mám si vzít na první rande tak vyzývavé šaty? Chvíli přemýšlím. Myslím, že to vyhrály ty černé. K tomu ty stříbrné boty na podpatku, co jsem si nadělila loni k Vánocům, a to malé psaníčko od Kristin k narozeninám. Nesmím zapomenout na spodní krajkované kalhotky. Podprsenku řešit nemusím. Ta se pod takové šaty nenosí. Mám vše připravené na posteli. Jdu si vyfénovat vlasy.

„… natáčí poblíž Londýna nový film, ve kterém ztvární hlavní roli. Film by měl pojednávat o životě velmi známého a slavného zpěváka. Měl by být dotočen na podzim a v roce 2019 se na něj budeme moci přijít podívat do kina.“

Fénovala jsem si vlasy, takže jsem zaslechla jen zbytek reportáže v zapnuté televizi. Zase nějaká hvězda v Londýně. Ty jsou tady pořád. Londýn je něco jako v Americe Hollywood. Když máte štěstí, narazíte na celebritu každý den. Ne, že by se mi to stávalo. Samozřejmě, že jsem vždycky chtěla potkat třeba Daniela Radcliffa nebo Benedicta Cumberbatche. Vždyť víte, že já mám smůlu. Já nepatřím mezi ty šťastlivce, co jich za den potkají deset. Dokonce si k nám ani žádný nepřišel koupit oblek. A to jsme docela známá značka.

Ještě mám čas. Sednu si k televizi a vytáhnu si červený lak na nehty. Musí mi to slušet, když to má být poprvé a naposledy. Třeba napíše, že to ruší. Počkat. Nemáme na sebe telefonní čísla. Takže nenapíše. Jestli se stane, že budu stát před barákem jak tvrdé Y a on si nepřijde a já mu nebudu moci ani vynadat, protože na něj nemám číslo, tak to mě fakt naštve. Proč musím pořád myslet na to nejhorší? Třeba jsem se mu fakt líbila. Nebo je mu trapné, co se stalo a potřebuje to nějak odčinit. Beru to tak, že se alespoň zadarmo a dobře najím a třeba si i užiju. Výhodu to má v tom, že nemusím dneska na další divokou jízdu s Kristin. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale už je toho moc. Jenže jsem moc dobrá kamarádka na to, abych jí řekla ne. I když už to asi budu muset říct, nebo mě to zabije.

***

Panebože! Usnula jsem. Je půl osmé a já nic nestíhám. Běhám po bytě sem a tam. Vlasy mi lítají na všechny strany. Usnula jsem s ručníkem na hlavě, takže nemají žádný tvar. Zapojím fén do zásuvky a modlím se, ať se s tím dá ještě něco dělat. Moje kudrliny jsou snad všude. Neposedné lokny pospínám pinetkami a rychle vymýšlím obličej na ksicht. Ještě rtěnku a rychle do šatů. Sakra. Oko na punčoše. No nic. Mám oholené nohy a zima venku není. Budu bez punčoch. Mobil, klíče, kapesníky. Mám všechno. Rychle přeběhnu do předsíně. Zastavím se u zrcadla. Za pět minut osm. Snažím se uklidnit. Vypadám fakt dobře. Sakra. Jsem kus. Tomuhle žádný chlap neodolá. Tak jo. Nádech a výdech. Bude tam. Věřím v to. Zavřu dveře od bytu a sjedu výtahem dolů.

Rozhlížím se na všechny strany. Nikde ho nevidím. Kde je? Chlapi přece nechodí pozdě. Jsem nervózní. Kouknu na mobil. Je osm pryč a on nikde. To se mi snad zdá. Měla jsem pravdu. Byla to blbost. Otočím se a chci zmizet zpátky v domě. Do očí se mi tlačí slzy.

„Jessico? Jsi to ty?“

Otočím se a přede mnou stojí ten nejelegantnější chlap na světě. Černé mokasíny, krásný upnutý oblek, zpod kterého vykukuje bílá košile. Na krku má uvázanou červenou kravatu. A zas ty sluneční brýle. Vždyť je tma.

„J-jasně. Jsem to já. No … není to moc? Nevěděla jsem, kam mě chceš vzít. Nepřehnala jsem to?“ Podívám se na sebe.

„Ne, moc ti to sluší. Málem jsem tě nepoznal,“ usměje se a já mu úsměv oplatím. Jsem strašně nervózní. Mám pocit, že se mi za chvíli na těch podpatcích podlomí kolena. Nádech a výdech. „Můžeme jít?“ Nabídne mi rámě. Je tak gentlemanský. To je sen.

„Půjdeme pěšky?“ zeptám se. Normálně by mi to nevadilo. Vlastně mám procházky ráda. Ale vzhledem k mému obutí si nejsem jistá, zda bych došla moc daleko.

„Mám tu limuzínu.“

Limu-co? Slyšela jsem dobře? Vyvalím na něj oči. Zasměje se.

„Nemůžeme přeci jet autobusem. To by se neslušelo.“ No, to má pravdu.

1. kapitola - limuzína

Limuzína je obrovská. A má i vlastní bar. Muselo stát peněz si ji půjčit. Cítím se jak Popelka, která jela na ples. Ten kluk se mi snad zdá. V úžase si vše detailně prohlížím. Hmm, kožené sedačky.

„Chci tě vzít na své oblíbené místo. Vaří tam dobře. Nebo aspoň mně tam chutná,“ vytrhne mě David z myšlenek.

„Tak to se moc těším,“ zazubím se. Moje oblíbená restaurace jsou Vietnamci na rohu ulice. Anebo to, co si vytvořím doma já osobně. Ale to v některých případech vůbec poživatelné není.

„Tak jsme tu.“

Limuzína zastaví na Davies Street před luxusní italskou restaurací. Tady večeří snad všechny celebrity světa. David stojí nervózně přes dveřmi od limuzíny a natahuje ke mně ruku. Zamrkám.

„Davide, tohle nejde. Vždyť tady jídlo stojí jako můj měsíční plat,“ vyděsím se. David se začne smát a ruku má stále nataženou, abych se ho mohla chytit.

„Vždyť tě zvu. S tímhle si nedělej starosti,“ zamává nataženou rukou. „Tak pojď.“

Neochotně se chytnu jeho ruky, druhou vezmu psaníčko a vylezu z limuzíny. Tak si to pojď užít. Třeba je to jen dnešní příležitost, která se nezopakuje.

Jak říkala Kristin: I kdyby to měl bejt jen úlet. To se nestává každej den.

Jess, využij prostě situace.

***

Nikdy jsem v tak luxusní restauraci nebyla. Všichni se na mě dívají, když nás číšník vede k jednomu ze stolů. Panebože. Nevím, jak se chovat. Nepatřím sem. Určitě udělám nějaký průšvih a David si bude přát, aby mě sem nikdy nebral.

„Slečno?“ Jsme u svého stolu. Číšník mi odsouvá židli. Sednu si. David si sedne naproti mně. Nádobí na stole je krásně lesklé. Bojím se ho dotknout, abych ho neumazala. Restaurace má dokonce i talíře se svým vlastním znakem. To není jako u Vietnamců, kde si beru nudle s kuřecím masem a krevetami do polystyrenové krabičky.

„Děkuji,“ usměji se na číšníka a podívám se na Davida. Rozepíná si knoflík u saka a povoluje si kravatu. Nevím, co říkat. Jsem víc nervózní, než když jsem dělala maturitu. Číšník nám vzápětí donese jídelní menu.

„Dej si cokoliv. Cokoliv tě zaujme. Nekoukej vůbec na ceny,“ řekne mi s úsměvem David a otevře menu. Udělám to samé a zadívám se na stránku. Málem mě polévají studenou vodou. Hlavní chod je tu nejlevnější za třicet liber. Z toho mám obědy na týden. No dobře. Nadechnu se. David si všimne, že jsem hodně nervózní.

„Můžu ti doporučit lasagne? Ty tu mají nejlepší. Vždycky si je dávám.“

Mluví tak klidně a chápavě. Hned je mi trochu líp. Zavřu menu a přikývnu.

„To zní lákavě.“

Pořád jsem však nesvá z prostředí. Mám pocit, že na mě všichni zírají. Přemýšlí, zda jsem nějaká celebrita, nebo si říkají: Panebože, co ta tady dělá? Ta by měla jít někam do Mekáče.

Když už jsme u toho, mně ani Mekáč moc nechutná. Raději mám KFC. Až teď jsem si všimla, že si David konečně sundal brýle. Můžu se zas utápět v jeho krásných očích. Do doby, než nás vyruší číšník.

„Máte vybráno?“ oslní nás zářivým úsměvem.

„Ano, prosím. Dáme si dvakrát lasagne a dvě skleničky toho nejlepšího šampaňského, co máte.“

„Mohu doporučit Dom Pérignon, ročník 2008. Vynikající ročník.“

„Výtečně,“ pokýve hlavou David a už se mi věnuje. „Líbí se ti tu?“

Co mu mám říct? Že v hospodě bych se cítila líp?

„Je to tu krásné,“ odpovím nakonec. „Mají tu moc pěkné nádobí,“ plácnu, aby řeč nestála. Jsem trapná. David se zasměje.

„Jsem rád, že se ti tu líbí,“ usměje se a prohrábne si vlasy. „Tak… pověz mi něco o sobě. Co ráda děláš?“ Mezitím číšníkovi umožní rozlít šampaňské do připravených sklenic

„No, tak normálně. Ráda si čtu, koukám na filmy, poslouchám hudbu. Asi nemám žádný výjimečný koníček,“ pokrčím rameny.

„To jsou náhodou skvělé koníčky. To samé mám rád i já. Na knihy teda nemám moc čas. Většinou čtu v letadle. Pak ta cesta rychleji utíká,“ usměje se.

Tak já třeba v letadle nikdy neseděla. A jestli se chcete zeptat, zda jsem byla někde v cizině, odpovím, že ne. Vážně jsem za svých skoro třicet let neopustila svou rodnou Anglii. Ostuda, že? Jenže abych někam mohla letět, musela bych taky víc vydělávat. Skoro všechno mi sežere nájem.

„Ale když je čas, pouštím si filmy snad každý večer,“ pokračuje dál v rozhovoru.

Má krásný sladký hlas. A ten úsměv. Přestávám vnímat, co mi říká a jen ho zasněně pozoruji. Přijdu si, jako by mi bylo zas patnáct.

„… ten byl nejlepší. A… Jess? Jess?! Vnímáš mě?“ Pomalu se vracím zpátky do reality, když mi David začne mávat rukou před obličejem. Zamrkám.

„Jasně. Jsem tu,“ zčervenám. David na mě chvíli nechápavě zírá a pak se začne smát.

„Znáš třeba film Kingsman?“ zeptá se mě po chvíli. Zavrtím hlavou. To ho trochu vykolejí.

„Fakt ne? A Testament mládí?“

Taky zavrtím hlavou.

„Robin Hood?“

„Jo, tam hraje Russell Crowe,“ pousměji se.

„Hm, to leccos vysvětluje.“ Promne si bradu. Tázavě se na něj podívám. „Ne, to nic. To já jen tak,“ zasměje se. „Tak na to, že jsme se na té ulici navzájem nezabili,“ zakření se, vezme do ruky skleničku se šampaňským a natáhne ji ke mně. Také vezmu tu svoji do ruky a usměji se.

„Na osudový náraz,“ usměji se na Davida a ťuknu si s ním. Pak upiji. Páni! Pila jsem už hodně šampaňských, ale ty byly z večerky za čtyři libry. Tohle je luxus. To bych si nechala líbit. A možná z toho nebude tak bolet hlava.

***

V půlce večera jsem se konečně trochu víc uvolnila. Lasagne byly opravdu tak vynikající, jak říkal David. Ale pro mě by tady byl vynikající i párek v rohlíku. Zjistila jsem, že David miluje kempování, což je přesně moje krevní skupina. Pověděl mi o své rodině, že má rozvedené rodiče, ale úžasné sourozence.

„Já jsem za svého života poznala jen mamku. Táta bohužel zemřel, když jsem byla malá. Otec byl totiž voják. Ale nechávala jsem si o něm vždy vyprávět. Teď ale s mamkou nemám moc dobré vztahy. Před pěti lety si našla nějakého taxikáře a moc ji nezajímám. Vrátila se zpátky do svých pubertálních let. Ale mně to nevadí. Nebo si aspoň myslím, že mi to nevadí.“ Zadívám se na dno asi páté skleničky šampaňského. Trochu mi už lezou bublinky do hlavy.

„To mě mrzí. Já mám rodiče taky rozvedené. Vyrůstal jsem jen s matkou. Takže tě chápu.“ Dopije svou sklenku, natáhne se ke mně a chytí mou ruku do svých dlaní. Projede mnou vlna vzrušení. Je to poprvé, co se mě takto dotkl. Pokud nepočítám, jak mě na ulici sbíral ze země.

„Jess,“ odmlčí se. Koukám mu do očí. „Jsi nádherná žena. Máš kolem sebe určitě mnoho přátel. A věřím, že s mamkou to jednou zase bude dobré,“ věnuje mi konejšivý úsměv.

„To ano. Děkuji ti.“

Díváme si vzájemně do očí. On mi jednou rukou hladí hřbet ruky. Srdce mi skáče na místě a nejradši by vyskočilo ven. Tělem mi projíždí vzrušení. Tenhle pocit jsem hodně dlouho nezažila. A hrozně se mi líbí.

„Asi bychom měli jít.“ David najednou znejistí, odtáhne se a začne očima hledat číšníka.

„J-jistě. Už je pozdě. Já zas musím ráno do práce,“ nervózně se usměji.

Co se stalo? Proč najednou změnil přístup? Je takový chladný. Snad jsem neudělala nic špatně. Nebo jsem si snad tohle všechno špatně vyložila?

Když David vyúčtuje vše s číšníkem, zvedáme se a vyjdeme na klidnou, tmavou ulici. Je trochu chladno. David to zpozoruje, protože okamžitě sundá své sako a přehodí jej přes moje ramena.

„Děkuji, tos nemusel,“ věnuji mu úsměv.

„Nebudeš tu přeci klepat kosu,“ ujistí mě, že mu to nevadí. „Zavolám ti taxík.“ Vytáhne z kapsy mobil a začne v něm hledat číslo.

„Nepojedeme limuzínou?“ zeptám se nechápavě. David přestane prstem rolovat v mobilu a jen do něj tupě zírá.

„Davide? Udělala jsem snad něco špatně?“ Popojdu k němu nejistě.

„Ne, jen… ne máš pravdu.“ Strčí mobil zpátky do kapsy. „Přeci nepojedeš domů taxíkem.“ Zavrtí hlavou a přejde ke dveřím limuzíny, které otevře. Něco se děje, cítím to. Něco jsem děsně podělala a nevím co. Neochotně nasednu do limuzíny. David si sedne vedle mě, ale celou cestu domů kouká z okýnka. Je až nepříjemné ticho. Hlavou se mi honí stovka myšlenek. Co jsem udělala? Chovala jsem se nevhodně? Nelíbilo se mu, že jsem moc pila? Řekla jsem něco špatně?

„Jsme tu,“ oznámí řidič. David se na mě podívá, ale nic neřekne. Cítím se nepříjemně. Radši otevřu dveře a chystám se vystoupit, ale David mě chytne za ruku a znemožní mi tak výstup. Zadívám se na něj.

„Tak mi řekni, co se děje?“ zaútočím na něj slovně.

„To jen …“ David se zasměje a zavrtí hlavou. „Promiň, chovám se jak hlupák. Já jen, že je to všechno tak rychlý.“ Promne si spánky.

„Nechápu. Jak rychlý? Vždyť se nic nestalo. Pozval jsi mě na úžasnou večeři za to, žes mi zničil uniformu. Nic víc v tom nehledej,“ uklidním ho.

„Jasně,“ pokýve hlavou. „Bylo to fajn. Tak… měj se hezky, Jess,“ usměje se a najednou je i s limuzínou pryč. Stojím před svým domem jak opařená.

„Tak to bylo fakt divný.“ Nechápavě koukám na místo, kde ještě před chvílí stál David i s limuzínou. Pak zavrtím hlavou a zmizím v útrobách domu.

1. kapitola - šampaňské