Temná - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ať žije král...

18.05.2019 (19:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1396×

Dorian stál uprostřed královy pracovny a jeho tvář byla ztvrdlá do kamenných rysů. Oči mu podivně žhnuly, podobně jako ostatním bratrům. Věděla jsem, co ten lesk znamená. Byla to předzvěst krvavé lázně.

„Odtud ji nikdy nedostane!” Vrtěl král odmítavě hlavou. „Jsme zabezpečení, neproklouzne sem ani myš!”

Ach, Wrathe, jak ráda bych ti věřila... Věděla jsem ale své. Pokud si pro mě Arian přijde, dostane mě. Pán nočních můr se nenechá zastavit.

Můj druh se prudce otočil a pohlédl mi přímo do očí. „Já ho zastavím!”

Četl mé myšlenky! Spojení našich těl prohloubilo pouto duší a Dorian byl teď schopný vycítit každou mou emoci, přečíst každou mou myšlenku. Ta pravda mě podivně děsila a uklidňovala zároveň.

Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy mě Arian navštěvoval ve snech a zatínal drápy do mé mysli. Zvláštní... Nic jsem si nedokázala vybavit jasněji než zlý smích, který mě pronásledoval, když jsem utíkala podzemními tunely jeho sídla.

Nepamatovala jsem si, kdy se začal vkrádat do mého spánku. Bylo tomu tak snad odjakživa, ale s roky se intenzita vpádů měnila a jeho požadavky také. Arian začal bažit po mém těle a chtěl to, co Stvořitel. Chtěl mou krev smísit s jeho... Otřásla jsem se při představě, že bych byla nucena donosit mu potomka.

To ale byla vize budoucnosti, která se nikdy neuskuteční. Elfky byly schopné donosit své potomky během dvou krátkých měsíců. Pociťovaly příznaky těhotenství už pár hodin po styku, a i já v tuhle chvíli vnímala teplý uzlík magie klíčící v mém nitru. A s každou přibývající minutou Dorianovo dítě sílilo, jeho dcera, nebo syn si brali všechno, co pro svůj vývoj potřebovali. A pokud jsem se nemýlila, pokud odkaz ahrda bude dost silný, potom jsem měla tu nejlepší ochranu.

„Musíme opevnit dům magickým štítem,” řekl Rine.

„To nebude potřeba,” zarazila jsem ho.

„Destiny!” zavrčel Dorian výhružně.

„Nebude to potřeba,” ujistila jsem je oba znovu. „Znám Ariana, pokud na něj udeříte silou, nezlomí se, jen se ohne do mnohem horší podoby.”

Neustoupí... Tím jsem si byla jistá, jakmile jsem zahlédla oheň v očích svého druha. Ahrdas nebyl vychovaný, aby se před kýmkoliv sklonil, byl zocelený pro válku, ukovali ho nejkrutější válečníci upíří rasy. Dorian se nikdy nevzdá bez boje.

Přešla jsem k oknu a zahleděla se do zahrady. Noc byla jiskřivá a teplá, hladina bazénu venku se ani nepohnula a na nebi zářil měsíc v úplňku. Arian mi to slíbil. Slíbil, že si pro mě v tento čas přijde.

Ucítila jsem lehký dotek na pažích a vůně temného koření obestřela mé smysly. Podívala jsem se na odraz v tabulkách okna a viděla za sebou tvář padlého anděla.

Dorian mě převyšoval, byl širší, silnější a krásnější. Na tohoto bojovníka čekaly dvě rasy celá tisíciletí. Byl potomkem znepřátelených rodů, semknul je v jeden celek, stejně jako naše dítě spojí elfy, upíry a lovce.

Ozvala se hromová rána a oblohu pročísl blesk... Jeden, druhý, třetí... Stý... Můry padaly k zemi a hnaly se k domu.

„Zůstaneš uvnitř!” zavrčel Dorian a oheň pohltil jeho dlaně.

Bratři začali vykřikovat rozkazy, železné rolety na oknech se spouštěly a bojovníci jeden po druhém vycházeli ven, aby čelili nepříteli.

Tara se hnala po boku svého muže, daikons běžela vstříc vtělené smrti a ruce jí planuly stejně jako jejímu synovi.

Střet byl nevyhnutelný... A ztráty budou především na straně upírů.

Magie otřásla zemí, zařinčel kov o kov a první bolestivé výkřiky se přehnaly loukou. Ačkoliv mi Dorian nařídil zůstat v bezpečí domu, vešla jsem na kamennou terasu a dívala se zpovzdálí na probíhající boj.

Očima jsem vyhledala svého druha a krev mi ztuhla v žilách, když jsem spatřila, jak stojí tváří v tvář Arianovi. Poloupír měl plně vysunuté špičáky a kroužil kolem pána můr lehkým krokem.

Arian otočil hlavu a jakmile mě spatřil, jeho rty se roztáhly do něčeho, co měl být zřejmě něžný úsměv. „Má drahá...”

Ignorovala jsem jeho ruku nataženou mým směrem stejně jako zlověstné vrčení vycházející z Dorianových úst. Vydala jsem se bosá ke svému druhovi a skoro nevnímala, jak mi můry ustupují z cesty.

Zastavila jsem se až těsně u Doriana, dotkla se jeho paže, abych se ujistila, že je opravdu v pořádku, a potom věnovala veškerou svou pozornost Arianovi.

„Odejdi, Ariane!” vyzvala jsem ho hlasem pevným jako skála.

Neuhnula jsem před pohledem jeho rudých očí, stála jsem vzpřímeně a nezachvěl se mi jediný sval. Takhle silná jsem se ještě nikdy necítila.

„Šukala jsi s ním!” zasyčel Arian vztekle.

Dorian zavrčel a udělal jeden krok k Arianovi, než jsem ho zarazila dotekem lehkým jako vánek. Ale stačil... Ahrdas se poslušně zastavil po mém boku, azurovýma očima metal blesky, ale neřekl ani slovo.

„A jak vidím, ochočila sis ho jako pejska,” ušklíbl se pán můr zle. „Vždycky jsem věděl, že tím sladkým místem mezi nohama jednou ovládneš celou rasu. Ale měl jsem na mysli tu svou, Destiny!”

„Odejdi,” opakovala jsem stále stejně klidně.

Arian se zamračil a líným krokem obešel mě a Doriana kolem dokola. Uprostřed obočí měl vrásku, jak přemýšlivě vraštil čelo, a nakonec se jeho rty stáhly do kruté linky.

„Přijdu si pro tebe za dva měsíce, princezno Temných, a doporučuji ti, aby ten bastard byl z tvého těla venku! Jinak, přísahám, ho z tebe vypářu a předhodím psům!”

Jeden, druhý, třetí... Přesně tolik úderů srdce trvalo, než Dorianovi došel význam těch slov. A potom se rozpoutalo opravdové peklo!

Vlna horka vyrazila do okolí bez varování, oheň vyšlehl jako bič a vnesl se k obloze, aby vzápětí udeřil Ariana do tváře. Bledou pokožku poznamenal krvavý šrám a černá krev stékala po líci k bradě.

Moje tělo obklopila ohnivá klec, plameny hrozivě syčely a tvořily bariéru mezi mnou a můrami. A Dorian.... Bohové!

Ahrdas byl živoucí pochodní, oheň stravoval celé jeho tělo a tvrdý výraz tváře se ztrácel v oslnivém světle. Z hrdla se mu vydral děsivý výkřik a potom se vrhl na Ariana, který tak rychlý útok nečekal.

Dorian ho chytil pod krkem a dlouhými tesáky mu vytrhl kus masa z ramene. Pěst dopadla tak rychle, že jsem to sotva stihla postřehnout.

Bylo to děsivé... Dívat se na muže, který vypadal za všech okolností naprosto civilizovaně, jak právě v tuhle chvíli dává smysl slovu primitivní. Dorian nebojoval jako muž, bojoval jako to nejkrutější zvíře, které jsem kdy viděla.

Dotkla jsem se stěny svého vězení a vykřikla, jakmile Arian vyslal vlnu černé magie. Dorian zůstal na chvíli paralyzovaný a to stačilo, aby vládce nočních můr zasadil smrtelný úder.

Celý svět se zastavil... Dívala jsem se, jak Arian vede ruku k Dorianovu hrdlu, jak se mu v pohybu prsty prodlužují ve zlověstné spáry a vnímala každý úder svého splašeného srdce.

Položila jsem obě dlaně na oheň, jenž mě věznil, a zařvala. Křičela jsem z plných plic, ten zvuk se tříštil o klec, rozléhal se krajinou a přinutil Ariana zaváhat. Nebyl to totiž křik zoufalství ani strachu, tohle byl křik válečnice! Královny Temných!

Oheň se přede mnou rozestoupil a vsákl se do mé kůže, takže mi tělo zářilo jako posypané hvězdným prachem. Natáhla jsem ruku směrem k Arianovi a plameny poslušně opustily úkryt, aby narazily se zničující silou do Arianova těla.

Běžela jsem ke své osobní noční můře tak rychle, že se mi nohy sotva dotýkaly trávníku. Ucítila jsem železné sevření kolem pasu a hned nato pach spáleného masa a hrůzostrašný řev.

Otočila jsem se se zběsilým pohledem ve tváři a sledovala, jak přede mnou můry ustupují. Nezajímaly mě, jediný tvor, který vyžadoval moji pozornost, byl Arian.

„Nedotýkej se ho!” zařvala jsem hrubým hlasem.

Pán nočních můr se jen usmál a chystal se dokončit pohyb. Klesla jsem na kolena a zaryla prsty do hlíny, tak hluboko, jak jen to šlo, a jako odpověď mi vlasy do tváře vehnal prudký poryv větru.

„Vzývám tě, matko všeho!” křičela jsem přes skučící vítr. „Chraň svého krále!”

Oficiálně seděl na Temném trůně můj otec, ale podle zákonů přírody, podle elementů, které tvořily mou podstatu, byl Dorian korunním princem. Měl usednout na trůn po mém boku a já doufala, že matka země ho uzná jako svého vládce. Uzná a ochrání.

Země začala vibrovat, vítr zesílil do vichřice a z oblohy se snesly první kapky deště. Přes vodní clonu jsem viděla, jak mezi Ariana a mého druha vyrazila stěna tvořená hlínou a kamením a kořeny stromů se natahovaly k pánovi temnoty, aby ho uvěznily.

Arian nezaváhal. Vrhl po mně zlý pohled a zmizel stejně jako jeho můry.

Ramena mi úlevou poklesla a kapky deště se mísily se slzami. V zorném úhlu se objevily vysoké černé boty a Dorian mě vytáhl na nohy, jako bych nic nevážila. Zahleděl se mi do očí a ty jeho žhnuly zlobou.

„Za tohle bych ti měl nařezat!” zavrčel temně a vzápětí přitiskl své rty na mé v drsném polibku.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction