Temná - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Budoucnost Bratrstva...

11.06.2019 (10:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1428×

Jako první jsem ucítila kořeněnou vůni a potom teplo, které mě halilo jako příjemná kožešina. Pohnula jsem rukou a v odpovědi na to gesto se jiné štíhlé prsty propletly s mými.

Otevřela jsem oči, aby se zblízka zahleděla do tváře svého druha. Dorian byl rozcuchaný, oči měl zamlžené, ale ve tváři se mu odrážel takový klid a mír, až se to zdálo neskutečné.

Zhluboka jsem se nadechla a ostrá bolest mi projela podbřiškem. Sjela jsem rukou dolů a vyděšeně vykřikla, když jsem nahmatala propadlé břicho.

„To nic.” Chytil mě Dorian za ruku a přitáhl k sobě. „Jsou v pořádku.”

„Cože?” zachraptěla jsem. „Kde jsou? Kde jsou moje děti?!”

Byla jsem téměř hysterická a věděla to o sobě. Bylo mi to ale jedno, na ničem nezáleželo. Na ničem jiném, jenom aby ti dva byli v mém těle a naživu.

Jemné zabroukání přinutilo mé tělo se bleskurychle otočit za tím zvukem. Na druhé straně pokoje stály dva inkubátory, a i na tu dálku jsem viděla, jak se drobné ručičky snaží přilákat něčí pozornost.

Posadila jsem se na posteli a ignorovala bolest, která prostupovala celým mým tělem. Oči jsem měla přilepené na malé skleněné kolébky a dech mi podivně vázl v hrdle.

„Má krev spolu s tvojí magií uspíšila růst... Nepřestávala jsi krvácet, takže Jane provedla akutní císařský řez. Když vyšli ven, byli oba už připravení udržet se na živu,” šeptal za mnou Dorian.

„Jsou tady,” řekla jsem a znělo to tak váhavě, jako bych tomu sama nemohla uvěřit.

Dorian obešel postel a postavil se přede mě. Podívala jsem se na ruku, kterou vztáhl, a váhavě ji přijala. Postavila jsem se na vratké nohy a uvědomila si, jak drobná proti svému druhovi jsem. Bosá jsem Dorianovi sahala po prsa a bez bříška se mé tělo zdálo nemístně křehké.

Udělala jsem jeden krok a Dorian mě podepřel, abych neupadla. Krůček po krůčku jsem zdolávala vzdálenost ke svým dětem, až jsem se nakonec dočkala a... Bohové!

Z prvního inkubátoru se na mě dívaly Dorianovy oči. Ta barva mořských hlubin byla totožná stejně jako každý rys tváře, ale čupřina blond vlasů měla odstín slunce. Dívala jsem se na Rhageovu malou kopii. Pokud byl Dorian otiskem svého otce, potom Rhageův vnuk byl jeho dokonalou napodobeninou.

„Ano,” ušklíbl se můj druh. „Věř, že s ním nevydržíme. Táta se nosí po sídle, jako by to byl jeho syn a ne můj.”

„Je to neuvěřitelná podoba,” řekla jsem tiše a dotkla se plexiskla.

Chlapeček okamžitě natáhl ruku mým směrem, a když nedosáhl až ke mně, malá tvářička se zakabonila a zuřivě zamáchal pěstičkami. Syn svého otce... Dorianův bojovný duch koloval v každé buňce toho maličkého tělíčka.

„Jak mu budeme říkat?” zeptal se Dorian a sklonil se, aby mě políbil do vlasů.

„Jak bys ho chtěl pojmenovat?” vrátila jsem mu otázku zpět.

„Vždycky jsem chtěl, aby se můj syn jmenoval po otci... Táta byl pro mě celoživotním vzorem.” Přejel Dorian prsty po mé šíji.

„Rhagi?” zkusila jsem to jméno opatrně poválet na jazyku.

Náš syn se podíval směrem k nám, jako by rozuměl každému slovu a souhlasil. Otevřel bezzubou pusinku a vydal souhlasné zabroukání.

Jako odezva na ten zvuk se po mé levici ozval stejný. Udělala jsem pár kroků a podívala se poprvé na naši dceru.

Pokud byl malý Rhage kopií svého jmenovce, potom děvče neslo každý rys svého otce. Obě děti měly Dorianovy oči, ale zatímco chlapeček měl světlou čupřinu, holčičky vlásky byly tmavé a já byla přesvědčená, že až vyroste, bude se pyšnit stejnou barvou podzimu jako její otec. Ale ten pohled... Bohové, na holčičce bylo něco, co mě nutilo přemýšlet o její budoucnosti. Moc oduševnělosti v očích novorozence... Moc ohně v duhovkách nevinného človíčka. Naši dceru bude pronásledovat neklidný osud ras, ze kterých byla zrozena, tím jsem si byla téměř jistá.

Dorian stiskl má ramena, aby uvolnil napětí, které se v nich usadilo, ale nepomohlo to. Dcera... Když jsem je měla uvnitř, v budoucnosti jsem viděla svůj strach o chlapce. Strach matky, která bude muset pustit syna do války, protože bude nositelem odkazu Bratrstva černé dýky, odkazem svého otce.

Ale čím déle jsem hleděla na dítě před sebou, v duši mi sídlilo přesvědčení, že až naše dcera dospěje v ženu, bude mít povahu divokou jako oheň jejího otce a vůli nezlomnou jako pravá Temná. Teď ale byli oba u mě, oba mě potřebovali a v řekách proteče ještě hodně vody, než budou chtít rozhodovat o svých životech po svém.

Žádné z nich mi nebylo podobné a já se cítila... Šťastná. Nepotřebovala jsem, aby nesly prokleté znamení mého rodu. Potřebovala jsem jenom je a hřálo mě vědomí, že když se na ně někdo podívá, okamžitě bude vědět, čí potomci to jsou.

„Kendra...” Opatrně jsem vyslovila jméno pro svou dceru a vzhlédla k Dorianovi, abych viděla, jak se na to tváří.

Můj druh se usmál a sklonil hlavu na souhlas.

Kendra... V rodném jazyce Temných to slovo znamenalo sen. Nevěděla jsem, proč mi přišlo na jazyk, ale uvnitř mé hlavy bušilo něco silnějšího než má vlastní vůle a přinutilo mě vyřknout ho.

Dorian mě otočil čelem k sobě a vážně se zahleděl do mých očí. Přejížděl pohledem každý rys tváře, až se nakonec naklonil blíž, aby se rty otřel o mé ucho.

„Děkuji ti, leelan...”

Ta slova byla tak tichá, až jsem si říkala, zda je vůbec vyslovil. Jakmile ale vyhledal svými rty mé, veškeré pochybnosti zmizely. Dorian mě líbal něžně a dlouze.

Tiché zaklepání na dveře porušilo kouzlo okamžiku a já se ohlédla, abych viděla, kdo narušuje náš křehký klid.

Rhage a Tara nesměle stáli na prahu dveří, a když jsem jim s úsměvem pokynula, aby vešli, přistoupili nejdřív k inkubátorům.

Tařiny oříškové oči se třpytily neprolitými slzami, stála mezi dětmi a střílela pohledem z jednoho na druhého, jako by se nedokázala rozhodnout, na koho se podívá nejdřív.

„Destiny,” vydechla nakonec a objala mě tak pevně, až jsem potlačila zasténání. „Jste v pořádku.”

Kývla jsem hlavou, ale ona to zopakovala znovu, aby přinutila především sebe tomu uvěřit. Přes její rameno jsem zahlédla členy Bratrstva, jak vcházejí dovnitř, a překvapeně hleděla na zástup mužů svírající v rukách dýky.

Ze Zsadistova hrdla zněl nádherný zpěv a za tónů chórů muži postupovali k dětem, aby se zastavili před malým Rhagem a poklekli.

„Syn jednoho z nás,” začal Wrath pevným hlasem.

„Syn válečníka,” přidal se Vishous.

„Naše krev,” odříkával Phury.

„Naše maso,” přitiskl si Butch ruku k srdci.

„Naše budoucnost,” řekl Rhage a poklekl spolu s ostatními.

Se slzami v očích jsem se dívala, jak jeden muž po druhém prořezává své předloktí a nechávají jedinou kapku krve dopadnout na ochrannou bariéru nad naším synem.

Zsadistův hlas sílil, když se pozornost Bratrstva upřela na Kendru. Muži před tou malinkou poklekali s posvátnou úctou a klonili hlavy.

„Dcera ahrdas,” kývl Wrath hlavou.

„Dcera nás všech.”

„Milována všemi.”

„Chráněna všemi.”

„Naše krev pro její.”

A nakonec proťali své předloktí znovu, aby vzdali hold naší dceři. Aby přislíbili ochranu. Aby přísahali věčnou stráž.

„Jak se jmenují?” zeptal se Wrath stále obřadně.

„Dívka je Kendra,” odpověděla jsem dojatě.

„Kendro, dcero Dorianova, jsi chráněnkou Bratrstva černé dýky... Vázána krví a magií.” Dotkl se Wrath inkubátoru.

Potom přešel k jejímu bratrovi a s nevyřčenou otázkou se otočil k Dorianovi. Ten pohlédl na svého otce a ani nemrkl, když promluvil. „Jmenuje se po největším muži, jakého znám... Rhage... Jeho jméno je Rhage.”

Dorianův otec zbledl a do očí se mu nahrnuly slzy. „Doriane...”

„Rhagi, synu Dorianův, jsi chráněncem Bratrstva černé dýky... Vázán krví a magií,” zopakoval Wrath.

„Aspoň do chvíle, než nám všem nakope prdel,” usmál se Vishous a místnost zaplnil smích.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction