Tell us, please - Chapter one • OurStories.cz ~ naše povídky

Doniya el-Kasim vypráví svým třem sourozencům neobvyklé zážitky, které se jí staly, když jí bylo osmnáct let...

03.05.2012 (10:00) • MissBowWow • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 624×

„Co je tohle, Doniyo?“ přicupitala za mnou má sedmiletá sestra a v ruce třímala nějakou koženou knížečku.

„Nevím, ukaž mi to,“ vzala jsem si od ní knížečku, na které bylo napsáno: !لا تتح, což arabsky znamená Neotevírejte! Že by to byl…? Nemohla jsem uvěřit tomu, co to Sáhir našla.

„Kdes to našla, Sáhir?“ zeptala jsem se a pomalu otevřela svůj deník z doby, kdy mi bylo osmnáct let.

„Támhle,“ ukázala na stěnu. Nahoře u stropu byl jakýsi úložný prostor a k němu vedly štafle. „Hráli jsme s Násirem a Kadríjou na schovku. No a leželo to tam úplně v rohu. Co to teda je?“ řekla mi a domáhala se odpovědi. Mezitím přišli i Násir a Kadríja a zajímali se také.

„Víte… tohle je můj deník z doby, kdy jsem byla o něco starší než vy,“ řekla jsem.

„Kolik ti bylo?“ zeptala se dvanáctiletá Kadríja.

„Osmnáct, byla jsem o šest let starší než ty,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„A kolik ti je teď, Doniyo?“ zeptala se Sáhir.

„Teď mi je dvacet osm. Je to už deset let…“

„…co umřela máma,“ doplnil mě Násir. Násirovi je čtrnáct, ale často v něm mohu najít oporu dospělého člověka.

„Vyprávěj nám, co je v tom deníku!“ vykřikla Kadríja, jako by snad ani neslyšela Násirovu poznámku.

„Dobře, ale nejdřív je čas se pomodlit,“ pokývala jsem hlavou.

„Ach jooo…“ zaúpěla Sáhir a zamračila se.

„Stačí jedna súra,“ mrkla jsem na ní. Sáhir se zazubila a odešla do svého pokoje. To samé udělali i Násir s Kadríjou. Já jsem se zavřela do pokoje a vzpomněla si na maminku. Maminka zemřela tragickou smrtí – letěla letadlem do Arábie za prarodiči, ale letadlo shodila nějaká bomba a nepřežil to nikdo, kromě pilota. Zavřela jsem oči a polohlasně se modlila: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého, milosrdnému slitovnému, vládci dne soudného! Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme, veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnul jsi milostí Svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou!"

Byla bych ještě pokračovala, ale vyrušilo mě zaklepání na dveře. Byli to mí sourozenci a chtěli, abych jim vyprávěla...

…

„Byl tehdy víkend, takže jsem nemusela do školy. Zalezla jsem si do svého pokoje a pustila jsem si seriál Misfits. To zná jenom Násir, vy ne, protože jste ještě moc malí. No a vybrala jsem si díl, kde zrovna Nathanovi přišel jeho bratr. Zrovna v momentě, kdy se všichni setkali, se zasekla obrazovka. To mě dokázalo naštvat – Kadríjo, naštveš se, když se ti zasekává dývko?“

„Jo, jasně že se naštvu…“ pokrčila rameny.

„No tak si dokážeš asi tak představit mě, když se naštvu. Začal jsem běhat po pokoji jako divá a nadávala jsem. Snad mi to Alláh odpustí. Nakonec jsem si řekla, že to je asi vůle Alláhova, že se na to nebudu dívat a naštvaně jsem si sedla na postel. Když v tom kolem mě začal vanout lehoulinký vánek. Ten vánek se ale začal měnit na vítr a z větru se nakonec stala vichřice. Držela jsem se postele zuby nehty, ale silný vítr mě zvedl do vzduchu a mířil se mnou přímo k televizi. Já se jen modlila k Alláhovi, aby to moc nebolelo, protože ta obrazovka se jevila být docela pevná a tvrdá.

Ale místo toho, abych narazila, mě ta obrazovka vcucla. V tu chvíli mi to ani nepřipadalo moc divné, protože jsem se spíš bála o to, abych dopadla na něco měkkého a přežila náraz. Letěla jsem totiž na zem z výšky několik set metrů. Tak jsem se bála, že jsem omdlela strachy ještě za letu.

Vzbudila jsem se. Neotevírala jsem oči, protože jsem se bála, co uvidím. Pod sebou jsem cítila matraci a u svého obličeje jsem cítila něčí dech. Řekla jsem si, že oči otevřu, až napočítám do pěti. Když jsem je otevřela, dívala jsem se do očí Nathanovi, který se nade mnou skláněl a sledoval mě.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se a odtáhl se ode mě.

„Jo… asi,“ sedla jsem si a zjistila jsem, že mám na sobě oranžovou uniformu, jakou nosili oni všichni.

„Jak se jmenuješ?“ zajímal se.

„Doniya. Doniya el-Kasim,“ odpověděla jsem.“

„Vyprávěj dál!“ vykřikl Násir.

„Ne. Je čas jít spát, už bude skoro deset hodin a zítra vstáváte do školy,“ řekla jsem rozhodě.

„Prosííím!“ udělaly na mě holky psí oči. Ale těmi já se nenechám oklamat, protože tyhlety oči znám až moc dobře.

„Ne, mazejte do postele!“ zasmála jsem se a všichni šli spát.

Autor: MissBowWow, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction