OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Te odio porque te amo - 11. kapitola



Te odio porque te amo - 11. kapitolaPo trošičku delší době prázdninová kapitolka :D. Lilyina skupina opustila rarášky a vydali se na dlouhou cestu za civilizací, zatímco Steve a Veronica řeší o něco horší problémy. Stále zůstávají vězni u lorda Voldemorta... Pěkné čtení :)).

Lily:

„Ví někdo, kde vlastně jsme?" odvážila jsem se zeptat. Už jsme byli na cestě nejmíň půl dne. Prvotní nadšení z akce se vytratilo a všichni byli pořádně nervózní a naštvaní. Zvlášť, když dárek od rarášků - mapa nejbližšího okolí - byla zakreslena asi tak před sto padesáti lety a okolí odpovídala opravdu jen matně. Ovšem pořád to bylo lepší než to, s čím jsme k nim přišli, a pokud budeme mít velké štěstí, měli bychom za nějakých dvacet kilometrů natrefit na malou vesnici. Tedy pokud tam ještě stojí.

Sirius, který jednou rukou objímal Kate a druhou držel mapu, se nadechoval k odpovědi, když ho přerušilo šustění nalevo od naší skupinky. Všichni se bleskově otočili a Sirius, Snape i taťka sáhli po hůlce, než si uvědomili, že jim je momentálně k ničemu.

„Co to...?" vydechla Kate, ale to už z křoví vyskočil nějaký kluk, pevně svírající dlouhý meč. Na chvilku se zarazil, než se otočil dozadu, kde se zřejmě skrývali další.

„Myslím, že jsme natrefili na naše." I přes slova zašeptaná keříkům nepřestával Lukeovi mířit špičkou meče na hrudník. Z křoví se okamžitě vyhrnulo dalších sedm lidí a počáteční zmatení a nepřátelství bylo vystřídáno nadšením.

„Lily!" Než jsem si je stačila všechny prohlédnout, už jsem byla v pevném objetí štíhlých paží, které mi bránily se z příliš pevného sevření vymanit.

„Ehm..." začala jsem, když se všechno uklidnilo a já mohla zase normálně dýchat.

„Kde jste se tady vzali?" přerušil mě Snape a očima probodával čtyři ze skupiny.

„Po tom, co jste se nevrátili, byly vytvořeny skupiny, které po vás začaly pátrat. Ale nebyl dostatek ochotných čarodějů nebo bohů, tak k nám přidělili tyhle," ujal se vysvětlování tmavovlasý kluk.

„A tihle," Luke ve vzduchu naznačil uvozovky a ukázal ke zbylé čtveřici, „jsou kdo?"

„Polobohové."

„Při pátrání jsme narazili na Smrtijedy a unikli jen o vlásek, bohužel jsme přišli o všechny věci, kterými jsme se mohli vrátit," zakončila za tmavovlasého kluka dívka po jeho boku.

„Já nechci být nezdovřilá..." začala jsem, ale opět byla přerušena.

„Lily, neumíš si představit, jakou jsi vyvolala paniku," zasmála se úlevně dívka, která mě předtím objímala. Troufala jsem si tvrdit, že se jmenuje Patricie, alespoň podle Lukeových vzpomínek jsme spolu trávily dost času. Vlevo od ní stál určitě Roderic, po její pravé straně starší muž s tmavými vlasy a kulatým obličejem a vedle něho dívka, kterou bych tipovala na Jessicu Adele.

„Když jsi na oslavě omdlela... zkrátka jsem ráda, že tě zase vidím," zazubila se.

„Ty jsi Patricie, viď?" zeptala jsem se. Její reakce na mou otázku se asi dala předvídat, obočí jí vyletělo až do poloviny čela a trochu nervózně se zasmála.

„Samozřejmě. Kdo jiný bych měla být?"

Luke se přesunul k jejímu levému rameni a soudě podle jeho výrazu si nastalou situaci vychutnával?!

„Patricie, kdybychom nebyli v téhle situaci, jistě bych si podobnou chvíli vychutnal," poznamenal, „Lily ztratila vzpomínky."

„Lily ztratila vzpomínky?" zopakovala Patricie pochybovačně.

„Lepší by možná bylo říct, že jí je Voldemort vymazal, ale podstata je stejná," souhlasil Luke.

„To není pravda, že ne?" zeptala se a pátrala po někom, kdo by tu myšlenku vyvrátil, nakonec stočila pohled zpátky ke mně.

„Ty si mě nepamatuješ?"

„Luke mi toho spoustu vyprávěl a taky mi ukázal nějaké vzpomínky v myslánce, ale z mých vlastních vzpomínek bohužel ne," šeptla jsem nakonec. Z nějakého důvodu mi zase bylo super trapně.

„Luke? A řekl ti taky, co..."

„To stačí," přerušil ji Snape ostře. „Musíme se co nejdřív dostat k té vesnici. Hádky a vysvětlování si nechte, až budeme všichni v bezpečí před Smrtijedy, ano?"

„Souhlasím, chci se odtud co nejdřív dostat," zahučel jeden z polobohů mrzutě.


***


„Řeknu to už jen jednou, okamžitě nás pusťte!" vykřikl Steve frustrovaně.

„Umlčte ho nějak," mávl Voldemort rukou, „chci si v klidu promluvit s tou holkou."

Jeden z mužů v koutě nedbale mávl rukou a Steve v té chvíli oněměl. Veronica se jen s přemáháním otočila k Voldemortovi a nasadila co nejlhostejnější výraz.

„Tak mluvte," pronesla.

„Říkáš, že máš blízko ke Snapeovým a dokonale znáš i samotného Severuse?" zasyčel. Počkal si na pomalé přikývnutí.

„Výtečně. Jistě chápeš, že ti nemohu příliš důvěřovat, zvlášť, když se jedná o toho zrádce. Patří mezi lidi, jejichž mučení si chci vychutnat osobně a pořádně dlouho, ale zřejmě mi nic jiného nezbývá. Ostatně nevidím důvod, proč bys měla lhát nebo mě podvést. Můj návrat je téměř jistý, už teď v provizorním těle dokáži zničit magii u nežádoucích. Brzy, velmi brzy budu schopen ovládat celý svět. Čekal jsem neskutečně dlouho, ale ten den přeci jednou přijde."

Ty řeči byly jednoduše příšerné, ať už myšlenkou celého proslovu nebo proslovem samotným. Veronica se snažila poslouchat, ale mysl jí ubíhala všemi směry, Steveovými pokusy o promluvení počínaje a možnostmi na záchranu světa končeje.

„Zadržte. Stále nechápu, jak jste se dostal k moci, jakou máte teď?" zeptala se náhle. Voldemort byl v nejlepším ražení a rozpovídal se o svých "růžových" plánech, takže by se snad mohl uvolit a objasnit palčivé otázky, které okupovaly její mysl.

„Vlastně to bylo příliš primitivní, abych se tím zabýval, dokud jsem byl živ, proto mě to předtím nenapadlo. Každý člověk má jisté místo, místo, které je pro něj za života něco, čemu vy říkáte domov. Kam se rád vrací... i po smrti. Poté, co jsem se objevil v podsvětí a začali mě všemožně mučit, dostal jsem možnost promluvit si s celkem významnými dušemi. Po čase se ke mně dokonce donesla informace o možnosti úniku. Samozřejmě jsem ji okamžitě využil, a když mi nějaký duch vyřídil Afroditin plán na sblížení toho kluka a Lily, měl jsem jasno. Unesl jsem ji a alespoň do té doby šlo všechno skvěle, sebral jsem jí všechny vzpomínky a použil prastaré kouzlo, aby věřila, že mě miluje. Lidská mysl je úžasně ovlivnitelná, přestože se zpočátku bránila, podařilo se mi ji... zpacifikovat. Po čase nedělala žádné problémy, dokud se neobjevila ta zpropadená skupina zachránců," sykl.

Veronica vlastně nečekala tak dlouhé a zřejmě upřímné vysvětlení, zaujala ji však další věc - oslovoval Lily jménem a netřásl se při tom odporem, jako když mluvil o jiných lidech. To bylo... no, přinejmenším zajímavé a zvláštní.

„Ovšem. Luke přišel zachránit svou milovanou. Víte, kdybyste s tím počítal, mohl jste teď mít oba dva," zamumlala Veronica nepřítomně.

„Věděl jsem, že pro ni někdo přijde. Nechal jsem okolo své nejvěrnější Smrtijedy, ale v Lily se musela vzpříčit nějaký zbytek magie," zapřemítal.

Na okamžik vypadal tak normálně a lidsky, že ho Veronice bylo trochu líto, ovšem jen do té chvíle, než se jeho tvář stáhla do zlého úšklebku.

„Ještě jsem nebyl dost silný, abych se mohl tak rychle vrátit a udržet rituál pro vymizení magie mezi britskými kouzelníky a přitom ji zachovat pro mě a některé Smrtijedy. Dokonce i teď mi štít, který nad nimi udržuji, bere část energie, kterou čerpám z domu."


***


„Já vidím vesnici. Já vidím lidi," ozval se Siriusův nadšený hlas. Rychle k nám přiběhl a popadl Kate do náruče. „Zvládli jsme to," šklebil se.

„Ne tak rychle, Blacku. Nevíme, kde jsme a co jsou zač," sykl Snape, ale jeho tvář se také rozjasnila.

„Ty bys měl něco proti, i kdybych zařídil světový mír, Severusi," křenil se Sirius dál.

„Proti světovému míru a tobě bych měl výhrady vždycky."

Celá skupina - i s novými členy nás bylo třináct -  se náhle objevila na kraji vesničky. Všichni jsme vypadali poněkud zmoženě, vyčerpaně a špinavě, takže se následná reakce dala snadno předvídat. První si nás všimnul chlapeček, ale než stačil Snape stojící v čele skupiny něco říct, utekl s křikem do nejbližší chalupy.

„Severusi, děsíš je," pokáral ho se smíchem Sirius. Vtipkoval celou cestu, ale posledních pár chvilek nevypouštěl z úst téměř nic jiného. A přestože mě jeho rozzářený obličej nutil k dobré náladě, začínala jsem toho pomalu mít plné zuby.

„Myslíte, že má někdo z vašich telefon?" zeptal se Cyril. Tmavovlasý, sedmnáctiletý a milý polobůh. Syn Hekaté.

„Většina z nich ani neví, co to je," zahučel Luke, „zkusíme to hezky postaru, sovou."

„To může trvat strašně dlouho," namítl Rico, další z polobohů.

„A máš nějaký lepší nápad?" osočil se na něj Luke nazpět.

„Zkusím zavolat Cheirónovi, rozhodně lepší, než shánět sovu a den čekat na odpověď."

Rico se na Lukea naposledy zamračil a otočil se ke mně. „Máme ještě nějakou vodu? Nechci zapůsobit podobným dojmem, jako tady pan Snape."

Kromě Lukeových očí ho teď probodávaly i ty Snapeovy a já měla co dělat, abych se tu na místě nerozesmála.

„Chytej," zamumlala jsem, jakmile jsem v batohu nahmatala láhev.

„Děkuju," usmál se.

„Takže," začal stále rozjařený Sirius, „Rico se ve vesnici poptá po tom telefonu a my ostatní bychom se zatím měli schovat někde poblíž. Už jsme viděli, jak na nás reagují, takže pravděpodobně nevypadáme jako běžní turisté, ale spíš jako nějací uprchlíci."

„Poprvé a zajisté naposledy, co řekl Black něco rozumného," neodpustil si Snape.

Všichni jsme se přesunuli do lesa za vesnicí a já se obloukem vyhnula Patricii a posadila se k Lukeovi. Luke. Náš "vztah" byl, mírně řečeno, zvláštní. Na jednu stranu mě k němu něco nevysvětlitelně táhlo a jedna má část si snad i přála smět zůstat někde jenom s Lukem a nahradit ztracené vzpomínky novými. Jenže pak tu byla druhá strana - reálný život, mamka, rodina a přátelé, jejichž tváře nebo jména jsem si stěží vybavovala jen z Lukeových vzpomínek.

„O čem přemýšlíš?" ozval se tiše za mnou. Hodnou chvíli jsem zůstávala zticha. Mám mu vyprávět o zmatku, který cítím? „Nemusíš mi to říkat. Jen myslím, že by se ti ulevilo." Otočila jsem se, Luke se opíral o silný kmen stromu a propaloval mě intenzivním pohledem. Posunula jsem se k němu a nechala se obejmout silnou paží. Když ne jemu, tak komu?

„Strašně se bojím toho, že se budu chovat špatně a kolika lidem tak můžu ublížit. Nejen, že si je nepamatuju, ale co když se budu chovat jinak, než všichni ostatní očekávají? Mám z toho všeho divný pocit. Sirius několikrát podotkl, že už se mnou není taková sranda. A Patricie taky říkala, že jsem jiná. Taťka se snaží tvářit, jako že se nic neděje, ale já vidím, jak mě opatrně sleduje," chrlila jsem ze sebe všechno, co mi přišlo na mysl, a skutečně se mi ulevilo.

„Pamatuješ, co jsem ti řekl, když jsi omráčila všechny ty Smrtijedy?" zeptal se neočekávaně s mírným úsměvem na rtech. Chvilku jsem pátrala, abych přišla na to, co přesně myslí. Ale neměla jsem tolik vzpomínek, které bych mohla zapomenout, takže jsem si vzpomněla překvapivě rychle. I přes ztrátu paměti ses vůbec nezměnila.

„I přes ztrátu paměti ses vůbec nezměnila," zamumlala jsem nakonec nahlas.

„Přesně tak. A na tom pořád trvám. Možná jsi o něco víc nejistá, ale to je samozřejmé," usmál se a povzbudivě mi třel levou paži.

„Já... znamená to tedy, že jsem celý život žila v přetvářce? Že mě nikdo z těch lidí nezná takovou, jaká doopravdy jsem?" zeptala jsem se s větším strachem, než jsem chtěla.

„To si nemyslím. Ale každý se svým způsobem přetvařujeme, mohu zcela jistě prohlásit, že jsem nepotkal člověka, který by před ostatními neměl tajemství a nesnažil se ho skrýt, ať už je jím cokoli. Občas prostě musíme říkat jiné věci, než co si myslíme, a dělat jiné věci, než si přejeme.“

Upřeně jsem hleděla před sebe a přemýšlela. Když jsem nakonec vzhlédla k Lukeově tváři, můj pohled se setkal s tím jeho. Ani jsem nezaznamenala jak, ale po chvilce jsem seděla obkročmo na Lukeových nohou a rty se vpíjela do těch jeho.

Těším se na vaše komentáře :D...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Te odio porque te amo - 11. kapitola:

3. KacenQa přispěvatel
02.08.2013 [23:30]

KacenQaDíky, holky Emoticon
Eltherine, s Lily a Voldemortem máš tak nějak pravdu, nemohla jsem si to odpustit, ale v povídce to už nijak důležitý asi nebude... plánuju ještě tak tři, čtyři kapitoly Emoticon
Sphinks, slibuju, že se to dozvíš co nejdřív, ale sama ještě nevim, jak to provedu, takže... :)

2. Sphinks přispěvatel
02.08.2013 [20:32]

SphinksTak jak bylo na táboře? :)Jinak prázdninová kapitola opět skvělá!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon A kdy už se konečně dozvíme proč Luke odešel?!?! drásá to moje nervy, že to nevim Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Eltherine přispěvatel
31.07.2013 [18:45]

EltherineNedovedeš si ani představit, jak hrozné je čekat na další díl. Emoticon Máš to krásné, jako vždy. Emoticon Je to jen můj pocit a nebo je to fakt, že se Voldemort zakoukal do Lily? A ten konec? Luke a Lily Emoticon Emoticon moc se těším na další díl.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!