Světlo uprostřed tmy - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kdo přišel na návštěvu? Kdo z Jessičiny minulosti se ukáže? Čtěte a dozvíte se. :) Odteď se budu snažit přidávat delší kapitoly. :)

15.10.2011 (15:00) • emiangell • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 882×

No to snad nemyslí vážně! Co tu ksakru dělá? „Ale, vypadá to, že už seš zase v pohodě."

„No to snad nemyslíš vážně?! Vypadni odsud!" rozkřičela jsem se poprvé v životě na svého otce.

„Co se děje?" vykoukl Chaz a nechápavě na nás zíral.

„A kdo je tohle? Léčitel tvých ran?" zeptal se táta výsměšně.

„Kdo ste??" zavrčel Chazzy.

„Charles Sanchez. A kdo seš kurva ty?"

„Vypadněte odtud!" zařval Chaz. Nejspíš mu došlo, že je to můj otec.

„A to mi říkáš ty?"

„Jo, to vám říkám já! Zmizte!" začal otce vyhazovat. Za jiných okolností by to působilo komicky, vidět takhle zaskočenýho otce, jak ho potetovanej - ovšem úžasnýma kérkama - chlapík vystrkuje ode dveří.

„Co si to dovoluješ?"

„Dovoluju si vás vykopnout z pozemku, kterej vám nepatří!"

„Ty hajzle!" zařval táta a chtěl Chazzovi natáhnout ránu, ale ten hbitě uhnul a uštědřil mu parádní dělo. Na to už nijak nereagoval a se slovy: „Nechtěj na mě narazit někde na ulici ty děvko! Já tě zabiju, ať už u sebe budeš mít tohodle kriminálníka nebo ne!" se vyškrábal na nohy a odcházel.

„Ty máš o kriminalitě co mluvit!" zakřičela jsem za ním a kopnutím zabouchla dveře. Opřela jsem se o rám dveří a ohromeně koukala na Chazze, jak si mne pěst. Když zaregistroval můj udivený pohled, usmál se a jemně zrůžověl.

„Nevadí ti, že sem si právě narazil zápěstí o tvýho otce, že ne?" podrbal se na hlavě.

„Jasně že ne. Vlastně, kdybych měla dost odvahy, udělala bych to už dávno sama. Nechceš na tu ruku radši led?" ukázala sem na jeho natékající, červené zápěstí.

„Jo, to by bodlo," usmál se a zamířil do kuchyně. Dala jsem mu obklad a potom jsme společně celé odpoledne koukali na telku a kecali o všem možném, dokud nepřišli Jack s Andie z práce. Když brácha zaregistroval Chazzovu ruku, na které si hověl už desátý ledový obklad, zmateně koukl na mě a zpátky na něj.

„Tos mu udělala ty?" zeptal se mě vyjeveně.

„Ne, Chaz se dneska seznámil s našim tatínkem, víš?"

„Ježíš... Co se tady dělo?" zeptal se, teď už trochu nervózně. Když jsme mu to s Chazzem celý odvyprávěli, najednou Chaz vyskočil na nohy.

„Sakra! Mike mě zabije! Dyť já sem mu ani nic neřekl, hodil sem telefon na postel a šel si narazit zápěstí... Musím mu jít zavolat!" zvedl se a vyběhl schody.

„Hups," zakřenili se Jack a Andie.

„Brácho?" ozve se Chazzův hlas po půlhodinovým rozhovoru s Mikem.

„Copak Chazzyne? Mike tě chce zabít, a tak se deš zeptat, kde se můžeš schovat?" zasměje se brácha a my s Andie se přidáme. Během Chazzova rozhovoru jsem se na Mikea zeptala bráchy, protože jsem nepochopila to jeho "hups", když si před chvíli Chaz vzpomněl, že mu musí zavolat. Ten Mike je prý hodně v pohodě, ale pokud jde o Chazze, no, ne že by mu nevěřil, ale má o něj docela strach, aby se zas nedostal k drogám, a navíc jsou spolu v kapele. Jsou to kámoši na život a na smrt.

„No, to zrovna ne," zakřenil se, „ale chtěl sem se zeptat jestli by mohl přijet."

„Jasně, aspoň se s ním Jess seznámí a bude znát o magora víc," pokrčil rameny.

„Tak jo, díky," kvákl a zmizel zase nahoru. Asi za půl hodiny jsem šla taky nahoru, a směle toho smíška vykopla z pokoje, protože jsem se chtěla převléct. Přece jenom roztrhané tričko a kraťasy po Jackovi by asi nedělaly moc dobrý dojem.

„Nazdar Spikeu!" slyším zespod. Spikeu? Tohle už jsem někde slyšela, jenže kde?

„Nazdar Reillynko," zakřenil se poměrně známej hlas, a brácha se taky zasmál.

„Kdy tě to konečně přejde? Dyť já za to nemohl. Donutili ste mě!"

„No jo, dyť já přece vim," zasmál se znovu. „Kde je to nadržený čuně?"

„Co? Jo, jako Chaz?"

„No jistě, kdo jinej?" zasmějou se znovu oba a jdou nahoru. Vylezla jsem z pokoje v riflích a oblíbeném tričku, ve kterém jsem chodila jenom na hodiny piana. Chodila jsem tam potajnu a platila to z peněz, které jsem dostávala jako kapesné, a z těch, které jsem si kdysi vydělala na brigádě a původně šetřila na cestu někam mimo L.A. Málem jsem do těch dvou vrazila.

„Jess?"

„Mikeu?"

„Ježiš, nazdar Jess!"

„Mikeu!" řekla jsem polohlasně a skočila mu kolem krku. Mike byl můj nejlepší kámoš, po celou tu dobu, co jsem chodila na hodiny piana. To on mě naučil hrát.

„Co tady děláš? A jak to, že si tak dlouho nedorazila na hodiny? Víš jaká je tam bez tebe nuda?" vychrlil na mě celý překvapený.

„No, momentálně sem tu zabydlená. Jack je můj brácha," byla jsem celá nadšená, že ho po roce zase vidím.

„Ehm... Vy se znáte?" kouká na nás zmateně brácha.

„Jasně. Už čtyři roky, nebo nějak tak, viď, Spikeu?" dloubla jsem ho do žeber, což bytostně nenáviděl, a normálně by asi začal nadávat a honit mě po celém domě, jako to dělával ve studiu.

Sešli jsme s Mikem zpátky do obýváku, kde jsme kecali o všem možným i nemožným, o tom co se dělo celou tu dobu, co jsem se neukázala na hodinách, prostě o všem, zatím co Jack šel pro Chazze. Ale bylo vidět, že moje vysvětlení, proč bydlím s Jackem, se mu moc nelíbí. Řekla jsem mu, že jsem se pohádala s rodiči a brácha mi poskytl azyl, ale Mike mi to prostě nebaštil. Věděl, že mě na scény moc neužije, a tak jsem rychle změnila téma a zeptala se na Annu, se kterou jsme byly suprový kámošky a se kterou chodil.

„No a co Anna? Ste ještě spolu?" ptala jsem se.

„Jasně," rozzářil se. „Vlastně, za dva týdny máme svatbu, a Anna teď shání šaty." Tak to jsem vykulila oči. Anna byla vždycky taková, že nechtěla velký závazky, a svatbu prý plánuje nejdřív na třicáté narozeniny. A teď? Bude se vdávat ve dvaceti dvou letech!

„No páni, Ann jako nevěsta... To je senzační, blahopřeju!"

„Díky. Hele, Anně chybí hlavní družička, nevíš o ní náhodou něco?"

„Cože?"

„No, má v plánu někde tě najít, víš? Chtěla, abys byla její hlavní družička. Sice si tě nedovedu představit v růžovejch šatech," zakřenil se při té myšlence, „ale pokud to Anna chce... " usmál se.

„Já nevím. Jestli to chce, tak tu růžovou přežiju, asi… " zašklebila jsem se a on se znovu zasmál.

„Víš co? Zítra máme hodinu klavíru, tak tam přijď, něco mě napadlo. Buď tam o půl třetí, trochu ji překvapíme," řekl, a spiklenecky na mě mrkl. Ze schodů se jako velká voda přivalil Chaz a před námi se zarazil a zíral na nás jak vyoraná myš.

„Co ti je, Chazzy? To ses mě lek, nebo co?" zeptala jsem se a vyprskla smíchy společně s Mikem nad jeho výrazem.

„Vy dva se znáte?"

„Jo," řekli jsme s Mikem naráz.

„Říkal sem ti o ní. To je ta nadějná pianistka," dodal po chvíli pyšně.

„Nadějná pianistka?" divili jsme se s bráchou.

„Jo, dyť seš skoro lepší než já."

„Tak to asi ne," bránila jsem se okamžitě.

„Jak ani ne?" pustil se do mě Chaz a já jen nechápavě zírala. „Dyť hraješ naprosto senzačně, Mike mi to pouštěl, tu tvou skladbu, co sis vymyslela. Nikdo to nedokázal zahrát, jenom ty. Viděl sem to video, jak ste s Annou dělali blbosti. Vypadali si tehdy jinak." Naoko naštvaně jsem se koukla na Mikea. Ten se jen omluvně usmál. Na to video jsem už dávno přestala vzpomínat. Bylo to ve studiu, a byla jsem tam jenom já, Anna a Mike, který natáčel. Dělaly jsme s Annou strašný blbosti. Hrály na klavír, zpívaly, smály se. Prostě obrázek naprosté pohody. A ke konci toho videa jsem se ji snažila naučit zahrát jednu skladbu, kterou jsem si vymyslela, jenže Anna je Anna, a ta se nikdy nic jen tak snadno nenaučí, a tak jsme se smály ještě víc. Na konec jsem celou tu skladbu zahrála a pak dal Mike kameru Anně a zahráli jsme jednu písničku, kterou jsme vždy hráli výhradně spolu. Když jsme ji dohráli, dloubla jsem Mikea do žeber a rychle utíkala, protože mě začal honit. Když mě chytil, povalil mě na zem a zlechtal tak, že jsem smíchy brečela. Od té doby se toho hodně změnilo. Tenkrát jsem měla krátký vlasy a byla trochu při těle, ale teď mám vlasy po lopatky a jsem docela hubená, a vlastně vypadám úplně jinak. Za to Mike je pořád stejný.

„Hele, kluci, já půjdu nahoru, ať můžete v klidu pracovat, nebo co to vlastně máte v úmyslu, jo?"

„Jasně," řekl Chaz, a tak nějak zkoumavě se na mě podíval. „Jess?" zeptal se Mike.

„No?"

„Přijdeš teda zítra?"

„Jasně, o půl třetí."

„Fajn," usmál se, a já jsem odešla.

Ani jsem si nevšimla, že už je osm hodin večer. Mike už odešel, Chaz s bráchou a Andie sedí u telky a já se nudím. Nevím proč, ale nějak se mi nechce tam sedět s nimi. A mám hlad. Šla jsem do kuchyně a udělala si jídlo, které mi vzápětí sežral Chester, takže jsem si musela udělat něco nového. Ale ještě než jsem si šla to něco udělat, zlechtala jsem toho prevíta, že se málem počůral.

Najezená a vysprchovaná ležím v posteli a myslím na dnešek. Na Mikea a Annu. Na to že se budou brát, a na to že mám jít za družičku. A taky na zítřek. Mike je pořád stejný smíšek, jako vždycky. Ale jak vypadá Anna? Poznám ji ještě vůbec? Bývaly jsme nejlepší kámošky. Takhle jsem přemýšlela, až jsem nakonec usnula.

„Sakra, co to je za kravál?" Tohle byla moje první slova, když jsem se probudila. Je tma. Ne, počkat. Sakra, proč mám deku přes hlavu? Přemýšlím a najednou mi někdo zachrápe rovnou do ucha. No jo, zapomněla jsem, že spím na posteli s Chazzem.

„Chazzyne! Hej! Nechrápej!" sykla jsem na něj. Ale ten jenom něco zabručel a převalil se na bok. Podívala jsem se na budík. „Ježíš! Dyť je teprv pět!" zakňourala jsem a znovu zavřela oči a snažila se usnout.

Povedlo se, ale tentokrát mě po chvíli vzbudila rána do břicha. Něco na mě zůstalo ležet, a tak jsem se instinktivně vysmekla a řáchla na zem.

„Sakra!" zaklela jsem, když jsem pochopila, že je to jenom Chazzynova ruka, a viděla jsem, že se ten neřád roztahuje přes celou postel. No, na spánek už nemám ani pomyšlení, jak jsem se po pádu na zem probrala.

Šla jsem si tedy do kuchyně udělat kávu.

„Ahoj, Jess. Jak to, že nespíš?"

„Brý jitro. Nemám kde, Chaz se moc roztahuje, málem mě zabil a ještě ke všemu chrápe." Jack se zakřenil.

„No jo, to je celej Chester."

„Dáš si kávu?"

„Jasně." Souhlasil, a tak jsem šla dělat dvě kávy.

Když jsme oba dopili, Jack se zvedl. „Du do práce, tak pa, a nic nevyváděj!"

„Ahoj," řekla jsem mu, ještě než zavřel dveře. Po chvíli se přišoural rozespalý, rozcuchaný Chaz, na kterého jsem ovšem neměla náladu, a tak jsem se s notnou dávkou kyselosti a ironie zeptala: „Ahoj Chazzy, jak si se vyspinkal?" Vyvalil na mě oči a očividně nic nechápal.

„Já sem ti něco udělal?" vykoktal zmateně.

„Jasně že ne, jak bys mohl? Dyť tys mi jenom tak nádherně chrápal do ucha, a pak sis ze mě udělal boxovací pytel. Ale to je přece normálka, ne?" Vykulil oči ještě víc, až jsem se bála, aby mu nevypadly na podlahu, a začal se omlouvat.

„Ježíš, promiň Jess, neublížil sem ti?" Tak teď už jsem se musela zasmát, protože ten jeho výraz byl dokonalý. To bylo nepopsatelné.

„Já sem v pohodě, zažila sem i horší věci," řekla jsem a znovu vybouchla smíchy. Ještě chvíli zíral s vyvalenýma očima, a pak se jeho výraz změnil, jako by se ptal, jestli náhodnou nejsem padlá na hlavu.

Po chvíli, když jsem se uklidnila, jsem mu uvařila kafe a udělala nějakou tu snídani. Po jídle jsem šla k televizi a Chaz zmizel někde nahoře.

Autor: emiangell, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction