OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Světlo uprostřed tmy - 1. kapitola

06.10.2011 (17:00) • emiangell • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 742×

Mám toho dost. Občas mi připadá, že žiju, jen aby se moje sestra mohla válet. Všechnu práci doma musím dělat já, protože jsou rodiče od rána do večera v práci a někdo se o dům starat musí, protože tu po sobě nikdo neuklízí.

Mým každodenním programem je snídaně, hygiena a úklid. Občas něco málo poklidí máma, ale většinou dělám vše já, takže jsem v jednom kole. A když se náhodou něco rozbije? To si pak musím vyslechnout, že jsem nemehlo, mám děravé ruce a další hloupé poznámky, jako právě teď. Uklízela jsem v kuchyni a nechtěně shodila skleničku, která se po dopadu na zem roztříštila na spoustu malých střípků.

„Jessico! To byla tátova oblíbená sklenička! Ty seš hrozný nemehlo! To se může stát jedině tobě! Aspoň, že Amy se nám povedla, té by se totiž něco takovýho nikdy nestalo!" ječí na mě máma.

Amy je moje starší sestra, která doma nemusí dělat vůbec nic. Jenom sedí v jejím pokoji u počítače a já kolem ní musím skákat, jak si pískne. A tohle srovnávání - mě s Amy - mě vždycky úplně vytočí.

„Jasně! A víš, proč by se jí to v životě nestalo? Protože tu nic nedělá! Pořád jenom sedí u počítače a poslouchá ty svoje otřesný písničky! Mami, vrať se na zem! Tak sem rozbila skleničku, no... Víš kolik jich tu ještě máme? Stejně jenom zabírala místo ve skříni.."

„Uvědom si, laskavě, s kým to mluvíš! Já nejsem žádná tvoje kamarádka!"

„Jasně, já totiž žádný nemám, protože... " nedořekla jsem, protože máma neví, co se doma děje, když táta přijde opilý z práce.

Od té doby, co jsme se odstěhovali do odlehlejší části L.A. a nebydlí s námi Jacob, můj o osm let starší bráška, je můj život srovnatelný s peklem. Odstěhoval se, protože si se svou snoubenkou, Andie, našli krásný byt několik bloků od nás. Máma to nějak neunesla, neustále do všech hučela a vůbec se nechovala normálně. Tátu to přestalo bavit, a tak začal pít, což se podepsalo nejvíce na mně. Vždy, když přišel z práce, vymyslel si, že potřebuje s něčím pomoct a já musela jít za ním. Pokaždé mě někam zatáhl, nejčastěji do kůlny, a zmlátil mě jako špinavého psa. Jednou jsem to nevydržela, přestala se bránit a nechala ho, ať si se mnou dělá, co chce. Nakonec jsem skončila ve špitále s otřesem mozku, přeraženými žebry a ozdobená nádhernými modřinami. Chodil tam zamnou jen Jacob s Andie. Od otce a Amy jsem ani žádnou návštěvu nečekala, a máma se vymlouvala na práci. Když za mnou jednou přišel Jacob bez Andie, pátravě se na mě zadíval. Chvíli mě sledoval, a pak najednou vyhrkl: „Tys nespadla ze stromu, že ne?" Pád ze stromu byla výmluva pro doktory a všechny ostatní, kterou vymyslel otec.

„Spadla…"

„Jess, nikdy si po stromech nelezla, bojíš se výšek, tak to vyklop. Co se ti stalo?"

„Spadla sem ze stromu," špitla jsem znovu.

„Já myslel, že si říkáme všechno… Že jsme nejlepší kámoši navždycky, pamatuješ?" Jo, tohle jsme si slíbili už jako malé děti..

„Já vím… Fajn, řeknu ti to, ale musíš mi slíbit, že to řekneš maximálně Andie, nikomu jinému, jo?" Nikdy jsem mu nedokázala lhát. Vždycky ze mě nakonec pravdu dostal, tak na co čekat, když jsem mu to mohla říct hned, aniž bychom na sebe pak byli naštvaní.

„Trochu důvěry, ségra," usmál se na mě povzbudivě, a tak jsem mu to všechno řekla. Byl tehdy hrozně naštvaný a přísahám Bohu, že kdyby tam tehdy přišel táta, Job by ho asi zabil.

Ale zpátky do přítomnosti, do naší kuchyně...

„Protože co?" ptá se mě máma.

„To je fuk!" řeknu a odcházím do svého pokoje. Jakmile za mnou zaklaply dveře, obrátila jsem se k přehrávači na skříňce vedle dveří a pustila si CD, co mi dal Jacob. Nějaký Linkin Park. Snad to bude poslouchatelný.

Poslouchala jsem to CD asi dvě hodiny, ale potom mě to přestalo bavit. Tahle muzika parádně uvolní a zklidní člověka. Musím za to Jacobovi ještě jednou poděkovat, protože se mi tenhle styl hudby vážně líbí.

Po krátkém přemýšlení jsem se rozhodla, že půjdu na moji oblíbenou loučku. Je v parku kousek od domu a nikdo tam nechodí. Uprostřed roste strom, který je jako má domovská stanice. Vždy, když mám špatnou náladu nebo tak, jdu právě tam, sednu si, opřu se o jeho mohutný kmen a relaxuju, většinou zabraná do nějaké knihy. Vzala jsem tedy knížku, kterou jsem měla zrovna rozečtenou a vydala se ven. Zastavila jsem u kuchyně a houkla na mamku.

„Mami? Du ven, kdybys něco potřebovala tak zavolej na mobil, jo?"

„Jasně, jasně," řekla, aniž by se na mě koukla. Vzala jsem si tedy onu knížku, a šla na moje oblíbené místo.

Nějak jsem se do té knížky začetla a ani jsem si nevšimla, že už se stmívá. Z mého "transu" mě probudilo až zvonění mobilu.

„Příjem," řekla jsem a čekala na mámin hlas.

„Jess, už pojď domů, táta dneska přišel dřív a potřebuje s něčím pomoct." Po jejích slovech jsem se na vteřinku zarazila v návalu hrůzy, dech se mi zrychlil a srdce bylo, jako by si chtělo vydobýt cestu ven z mé hrudi.

„Jasně mami, za chvilku sem doma," odpověděla jsem přiškrceně a zaklapla telefon. Ještě jsem tam chvíli seděla a psychicky se připravovala na další nakládačku, než jsem se odhodlala jít domů.

Autor: emiangell, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo uprostřed tmy - 1. kapitola: