OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Stvořitel - 3. kapitola

02.12.2018 (11:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1358×

„Hoř, hoř, hoř!” prosila jsem tiše oheň, který mi tančil na konečcích prstů a šířil se do dlaně.

Neposlouchal mě. Olizoval láskyplně moji pokožku, aniž by mě popálil, a žhnul sice čím dal jasnějším plamenem, ale nenabýval na síle. Už druhý den jsem se snažila získat kontrolu nad schopností, která se vázala s Rafaelovou mocí. Abych ji mohla použít proti němu.

Mohla jsem po libosti čerpat jeho energii a používat jeho schopnosti. Měla bych být schopná vzít si jeho životní sílu, vzít si cokoliv z něj. Jako jeho družka jsem měla právo na všechno.

Tak pravila teorie. V praxi jsem co chvíli zapálila všechny hořlavé předměty v blízkosti a vyděsila nejednu služebnou, ale nebyla jsem schopna vyvolat opravdový žár.

Znovu jsem soustředila oheň do dlaně a snažila se, aby nabyl tvar, jaký jsem si přála. Oheň se prohnul a opravdu na malou chvíli získal podobu koule.

Vyrušil mě smích, který jasně prolétl místností a zaryl se mi do srdce. Otočila jsem se a preventivně stáhla obočí. Rafael se opíral ramenem o zárubeň dveří mého pokoje, nohy měl zkřížené v kotnících a ruce založené na hrudi. Vypadal naprosto uvolněně.  

„Takhle to nefunguje, tynhelin,” pronesl mazlivě.  

„Jak jako?” zeptala jsem se dopáleně.  

Rafael se usmál a přešel ke mně. Pohladil mě špičkou prstu po linii brady, a když jsem ucukla, pousmál se. Potom mě obešel, stoupl si těsně za má záda a hrubě mnou cukl k sobě, takže jsem jasně cítila jeho pevně tělo na mém.  

Sehnul se a já ucítila jeho rty na mé šíji. Proti mé vůli se mi srdce splašeně rozběhlo a dech se zrychlil. Zaklonila jsem hlavu, a když mě kousl, ze rtů mi vyšel chraplavý vzdech.  

Rafael mi pravou rukou držel hlavu, abych se necukala a tou druhou vyjel po břiše k mým prsům. Ucítila jsem, jak něžně sevřel jedno z nich a do kříže mě zatlačilo jeho vzrušení.  

Otevřela jsem prudce oči, které jsem měla do té doby zavřené, a ucítila, jak mnou prostoupil opravdový žár. Otočila jsem se k Rafaelovi čelem a bez přemýšlení přitiskla své rty na jeho. Pro tuhle malou chvíli neexistovalo nic, co by mě trápilo. Nebyla v mé mysli moje sestra, Tara, ani fakt, že jsem byla unesená.  

Hladově jsem rozevřela ústa a jazykem se střetla s tím jeho. Rafaelovy polibky byly všechno, jen ne opatrné nebo něžné. Byl tak žhavý, jak jsem si vždycky představovala. Vycházel vstříc mojí agresivitě, vítal ji.  

Když mi sjel dlaněmi ze zad na zadek a potom pod něj, objala jsem ho kolem krku a maličko se odrazila od země. Okamžitě mě vyzdvihl a nechal mě, abych obmotala své nohy kolem jeho pasu.  

Do středu mého těla mě zatlačilo jeho vzrušení a já bolestivě zasyčela. Ta touha mě sžírala zevnitř. Nabrala jsem do dlaně hrst jeho hebkých vlasů a hrubě za ně zatahala.  

Rafael v odpovědi na mé chování zavrčel a dvěma kroky zdolal vzdálenost, která nás dělila od stolu. Nešetrně mě na něj hodil a stejně násilně roztrhl mé šaty. Jednoduše vzal jejich kraj a škubnutím odhalil mé tělo zakryté jen kalhotkami. Pod mušelínové šatičky jsem si v tomhle horku opravdu vzala jenom jediný kus spodního prádla. A teď jsem zaváhala, zda jsem udělala dobře.  

Rafael si olízl rty v tak smyslném gestu, až jsem ucítila, jak se mi sevřel podbřišek touhou. Stejně jednoduše jako šaty, roztrhl i jemnou látku kalhotek a potom klesl na kolena.  

Chtěla jsem se rychle posadit, ale on mě zatlačil rukou na břiše zpátky, takže jsem se opírala o lokty a dívala se na něj, jak zbožně hltá mé tělo.  

„Roztáhni nohy, tynhelin,” zašeptal zhrublým hlasem.  

Snad ještě křečovitěji jsem stiskla stehna k sobě a cítila, jak mi studem hoří tváře. Rafael zvedl oči od mého těla k tváři a já spatřila zlato, jež v nich pulzovalo. 

„Nedělej to,” zavrtěl pomalu hlavou ze strany na stranu.  

„Co?” vydechla jsem rozechvěle.  

„Neodpírej mi, co je moje,” přimhouřil varovně oči. 

Jeho slova mě vrátila z výšin zpátky na zem tak rychle, že jsem skoro pocítila ten náraz. Rukama jsem rychle přitáhla cípy roztržených šatů k sobě a jednou nohou do něj silou kopla, takže na kolenou lehce zavrávoral.  

Seskočila jsem ze stolu a postavila se před něj do své plné výše. Cítila jsem chvění, které mi prostupovalo tělem a vztek, jenž se mi hromadil v srdci.  

„Nepatřím ti! A nikdy nebudu!” vykřikla jsem hněvivě.  

Rafael mě ale vůbec neposlouchal, díval se na místo, které měl přímo před svýma očima, a já zrudla rozpaky. Podrážděně jsem od něj odstoupila, ale on dál zůstal klečet.  

„Můj pane, máme problém!”  

Ten hlas zněl víc než nenávistně a roznesl po místnosti mlhu nenávisti. Podívala jsem se ke dveřím, kde stála rusovláska, která mě nesnášela od první chvíle, a ona upírala své hnědé oči beze studu do mých.  

„Valerie,” řekl Rafael tiše, ale neotočil se k ní. „Pokloň se své královně.”  

Zrzka stiskla rty do nepřístupné linky a ani se nepohnula. Naopak, zdálo se, že se snad ještě víc narovnala v zádech.  

Rafael pozvolna vstal a líným tempem zamířil k Valerii. Viděla jsem, jak se její tělo uvolňuje, jak jí oči hoří touhou a semknuté rty povolily, aby vypustily nahromaděný vzduch z plic.  

Také jsem ale jasně viděla, jak Rafael pod maskou klidu skrývá smrtelnou sílu. A někde uvnitř duše jsem vnímala, jak ji hromadí, aby udeřil.  

Nestihl však dojít ani do poloviny místnosti, když se vedle Valerie objevil muž, jehož vlasy měly totožnou barvu s jejími. Silnou paží zatlačil vzpouzející se Valerii do zad a začal klesat na kolena spolu s ní, i když bylo jasné, že Valerie to nedělá dobrovolně.  

„Má královno,” zašeptal chraplavým hlasem a pozvedl hlavu.  

Sourozenci... To bylo jediné vysvětlení, které přicházelo v úvahu. V mužné tváři sice nevládly jemné rysy, ale barva očí, vlasů, plné rty a dokonale tvarovaný nos... To všechno bylo totožné.  

„Juliane,” kývl Rafael hlavou a trochu se uklidnil.  

„Pane,” řekl Julian prostě.  

„Tvá sestra zapomněla, kde je její místo,” prohodil ledabyle.  

„Ještě nedávno bylo v tvojí-”  

Valerie nestihla dopovědět, protože Julian jí silně zaryl prsty do ramene a ona se skučením zmlkla. Její bratr se na mě podíval a po tváři mu přelétlo překvapení. Uvědomila jsem si, že stojím polonahá před cizím mužem ve stejné chvíli, kdy to došlo jemu, protože rychle sklopil zrak.  

„Připomenu jí to,” odpověděl Rafaelovi.  

„Odejděte,” vyzval je a mávl přitom rukou ke dveřím.  

Za pár vteřin už jsme osaměli a já se fascinovaně dívala, jak z jeho obličeje a těla sklouzl chlad. Měnil masku tak snadno, jako jiní měnili boty.  

„Spal jsi s ní,” vyhrkla jsem hněvivě.  

Rafael překvapeně zamrkal a s odpovědí si dal načas. „Ano.”  

„Kdy naposledy?” přimhouřila jsem oči.  

Tentokrát se zdálo, že mi snad ani neodpoví.  

„Rafaeli,” zašeptala jsem výhružně.  

„V ten den, kdy jsi sem přišla,” řekl pevným hlasem.  

Překvapeně jsem zalapala po dechu a dotkla se srdce, ve kterém mě nepříjemně bodlo. Spal s ní v době, kdy jsem byla pod jeho střechou. Sténala pod jeho tělem ve chvílích, kdy jsem já plakala do polštáře a přála si, aby to byl jen zlý sen.  

„Ty,” vyhrkla jsem a hledala správná slovo. „Ty bezpáteřní prase.”  

Rafael na malý okamžik vypadal, že se snad i dokonce stydí, ale možná se mi to všechno jen zdálo, protože za chvíli byl už zase jako kus ledu.  

„Když jsem v blízkosti svojí družky, je těžké ovládat se. Pokaždé, když kolem mě projdeš a já ucítím tvoji vůni, chci si tě označkovat,” řekl klidně. „Ale když dojde k prvnímu kontaktu, má magie, má podstata řve na poplach, abych si tě vzal. Není to nic, co bych mohl ovládat. Kdybych nešel za Valerií, skončila bys první den znásilněná, protože bych se nenechal zastavit.”  

Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy jsme se zhmotnili v tomhle paláci. Hned mě pustil, jako bych pálila a jakmile jsem byla z jeho dosahu, zase se odhmotnil. K ní... Aby si s ní mohl užít.  

„Vypadni!” vyštěkla jsem ostře.  

„Layenthino, poslouchej mě,” zamračil se.  

Vzala jsem skleněnou vázu ze stolku a mrštila ji po něm. Hbitě uhnul a šokovaně se díval na roztříštěné sklo za sebou.  

„Vypadni, Rafaeli,” vrčela jsem a vnímala, jak se kolem mě v ostrém poryvu přehnalo horko.  

Začala jsem hořet! Stala se ze mě živá pochodeň schopná sežehnout každého, kdo by mi stál v cestě. Vyslala jsem tedy první plamen k Rafaelovi, ale ten ho jen mávnutím rukou odrazil.  

„Chceš bojovat?” zeptal se mě a polovičatý úsměv mu zdvihl jeden koutek úst. „Tak pojď. Jestli ti to zmírní bolest, do toho! Klidně pro tebe budu krvácet, mia rhynan!”  

Rozepnul si rychle košili a hodil ji na zem. Slyšela jsem, jak mi z úst vychází křik a vrhla na něj tenký pruh ohně, který mu rozsekl pokožku na hrudi. Nebránil se. Přijímal rány, které jsem mu zasazovala, a když jsem uviděla první kapky krve, pohltilo mě šílenství.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Stvořitel - 3. kapitola: