OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Stvořitel - 2. kapitola

27.11.2018 (11:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1625×

Saténová přikrývka mi klouzala po nahých nohách a příjemně chladila rozpálené tělo. Svíjela jsem se na posteli napůl ponořená do snu, který mi způsobil horečku.  

„Tak sladká,” šeptal Stvořitel do holé kůže mého břicha.  

Vzepjala jsem se mu vstříc a jeho tichý smích mě pohladil po duši. Horké rty mě něžně líbaly na pupíku a postupovaly níž. Na podbřišku dokonce vysunul jazyk a v hříšném pozvání jím přejel až k vrcholu mého ženství.  

Zasténala jsem a byla si jistá, že nesténám jen ve snu, ale i ve skutečnosti. Slyšela jsem tu útrpnou ozvěnu kdesi na hranici vědomí.  

Zajela jsem mu prsty do hebkých vlasů a nešetrně ho tlačila níž. K místu, kde jsem chtěla cítit jeho plné rty a hbitý jazyk. On se ale zasmál a přesunul se k mým rtům. Jenom se jich lehce dotkl a potom mi zuby sevřel ušní lalůček.  

„Ne, tynhelin... Poprvé tě chci ochutnat ve skutečnosti, ne v iluzi,” zapředl mi do ucha.  

Možná to byl tón jeho hlasu, možná ta slova, ale přinutilo mě to zprudka otevřít oči a uvědomit si, že doteky na mém těle jsou víc skutečné, než by měly být ve snech. Setřásla jsem poslední mlhu, kterou na mou mysl snesl spánek, a rychle pohlédla na své břicho. Noční košili jsem měla vyhrnutou až na žebra a jindy bezchybná pokožka byla poznamenána rudými skvrnami. Jasně jsem si vybavila pocit, jak mě Stvořitelovo strniště škrábalo.  

„Ten zkurvysyn!” zavrčela jsem hlasitě.  

Strhla jsem ze sebe přikrývky a bílou košilku si stáhla zpátky dolů, takže mi zakrývala i kotníky. Rozběhla jsem se ke dveřím, prudce je rozrazila a ostrým tempem pokračovala chodbou k trůnnímu sálu.  

Věděla jsem, že ho tam najdu. Bylo těsně před rozbřeskem, takže svolal Lovce, aby podali hlášení. Pochopila jsem totiž jednu věc. Zlo bylo nebezpečné hlavně v noci, zatímco ve dne nemělo dost energie, aby mohlo útočit a zabíjet.  

Tak se to alespoň špitalo mezi služebnictvem, které kolem mě chodilo po špičkách a sem tam se mi podařilo na nich něco vyzvědět. Ani oni ovšem nestačili k tomu, aby mi ukrátili dny trávené ve zlaté kleci. Stvořitel mi nabídl jedinou společnost a tou byla ta jeho. Zatím jsem zvládala odolávat jeho tlaku s grácií.  

Aspoň jsem si to myslela. Dokud mi názorně nepředvedl, že jsou i jiné způsoby, jak se ke mně přiblížit. A byla jsem si stoprocentně jistá, že dnešní sen byl dílem magie.  

Stráže po obou stranách dveří si mě podezíravě změřily, ale moudře ustoupily stranou, když jsem nezpomalila. Jeden z nich dokonce ještě stihl otevřít.  

Vtrhla jsem do místnosti jako uragán, do bosých chodidel se mi zakusoval chlad podlahy a vlasy mi nepřístojně trčely kolem hlavy, ale bylo mi to jedno. Kolem stály desítky Lovců, mluvily hlasitě a někteří se překřikovali. Nevnímala jsem je.  

Jediné, co mě zajímalo, byl muž, který ke mně stál zády. Mluvil zrovna s vysokou rusovláskou, která si smyslně olizovala rty, pokaždé když se k ní nahnul, aby jí něco pošeptal. V jejím výrazu bylo něco tvrdého a syrového, co by mě za normálních okolností znepokojilo. Teď jsem ale měla jiné starosti.  

„To bylo naposledy, cos mi vlezl do snu!” vykřikla jsem hněvivě.  

Stvořitel se otočil a na rtech mu pohrával hříšný úsměv, když si mě měřil žhnoucím pohledem.  

„Nějaký problém, tynhelin?” pozvedl jedno tmavé obočí.  

Vzteky se mi zatmělo před očima. Pokud jsem měla nějaké pochybnosti, tím oslovením je všechny proměnil v popel.  

„Shoř v pekle, Rafaeli,” zasyčela jsem.  

Stvořitel na místě ztuhl a úsměv se mu vytratil z tváře, jako by ho někdo jedním mávnutím setřel. Ozvalo se několikero šokované nadechnutí a hrobové ticho bylo přímo ohlušující proti mumraji, který vládl, když jsem přišla.  

„Rhynan... The vardas livan,” zašeptal Lovec, který mi stál nejblíž, ve zbožné úctě.  

„Rhynan!”  

Lovci to slovo šeptali mezi sebou s výrazy naprostého ohromení. A potom muž, který ho vyslovil jako první, plavě klesl na jedno koleno a sklonil hlavu. Pravou rukou vytrhl z pouzdra zdobenou dýku, kterou měl u pasu a přiložil si ji k hrudi.  

Šokovaně jsem se dívala, jak desítky Lovců napodobují jeho počínání, až celá síň klečela na kolenou. Všichni kromě Stvořitele měli skloněné hlavy... Až na rusovlásku, která sice klečela jako její druzi, ale oříškovýma očima mě propalovala nenávistným pohledem.  

„Někdo jí to vyzradil!” procedila skrz zuby.  

Nechápavě jsem se podívala na Stvořitele a ten se něžně usmál. Jeho výraz zlidštěl, dokonce se nezdál tak hrozivý jako pokaždé, když jsem se na něj podívala.  

„Ne... Jen tím potvrdila proroctví.” 

Sice odpovídal rusovlásce, ale díval se jen na mě. Dlouhými kroky zdolal vzdálenost mezi námi a jednou silnou paží si mě přitiskl k boku, otočený k Lovcům v místnosti. Stála jsem těsně vedle něj, naše těla se dotýkala a naleštěná podlaha mi poskytovala jasný odraz.  

Byla jsem proti němu menší, ale ne tolik, abych vypadala křehce. Jeho svalnaté tělo přesně zapadlo do křivek toho mého a v záři svící naše pokožka zářila.  

Nenáviděla jsem ho... Byl mým věznitelem... Ale na malou chvíli jsem v tom odrazu uviděla dokonalost. Splynutí tak silné, až se mi sevřelo srdce.  

„Tohle je vaše rhynan! Vaše královna!” Stvořitelův hlas duněl místností v nárazech. Žhnula v něm síla, která by dokázala svrhnout celý svět.  

„Až se svět očistí od posledního Padlého,” šeptali Lovci sborem a jeden po druhém pozvedali hlavy. „Až se znepřátelené krve spojí v jednu, a až se upír skloní před Lovcem, bude navrácena shelayn.” 

Potom nastalo krátké ticho, než zhrublým hlasem promluvila rusovláska. „A až shelayn vyřkne jméno Temnoty, uzná magie rhynan!”  

Dívala jsem se na tu ženu bez jediného zaváhání a viděla v její tváři zběsilý vztek. Takový, jaký mohla způsobit jenom jedna věc. Zlomené srdce zhrzené milenky. Stvořitel s ní spal a určitě to nebyla dávno zapomenutá minulost.  

Bodl mě osten čehosi, co jsem nechtěla pojmenovat, když jsem si představila jeho ústa na dokonalých tvarech té ženy. Stvořitel měl spoustu chyb, ale byla jsem si jistá,  že nahou ženu dokázal dohnat za hranici nebe. Ukázal mi střípek své temnoty a já se ještě chvěla. Jaké to musela být, když ta žena přesně věděla, jak chutná celý jeho oheň?  

Překvapeně jsem vykřikla, když se země začala chvět a chytila se Stvořitele pevně kolem pasu. Dunění hromu vyplnilo místnost a vlasy mi rozcuchal mocný vítr. Podobnou bouři jsem zažila tenkrát v lese. Ve chvíli, kdy se mi změnil život. Ve chvíli, kdy jsem poprvé spatřila Stvořitele.  

„To nic, tynhelin,” šeptal mi do ucha sametový hlas. „Přijmi to.”  

Jeho TO do mě narazilo silou uragánu a středem hrudi se mi začalo rozlévat teplo. Šířilo se celým mým tělem, pulzovalo mi v tepnách a sílilo v srdci. Něco se změnilo. Syrová moc mi protékala žilami a lámala moje lidství do nové podoby. 

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Stvořitel - 2. kapitola: