Stvořitel - 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Utéct je někdy jediná možnost jak přežít...

12.01.2019 (10:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1578×

„Layen!!!”

Křik prosycený panikou ke mně dolehl skrz válečnou vřavu jen vzdáleně. Chtěla jsem pátrat po jeho majiteli, ale nemohla. Rhage mě bleskurychlým chvatem schoval za svá záda a zabořil dýku do jedné z můr. Černá krev vytryskla a pokropila zemi zbarvenou rudou a obsidiánovou barvou.

Zatímco si můj upíří strážce probojovával cestu ven z nejhoršího kruhu pekla, jedna z nestvůr se ke mně blížila zepředu.

Pevně jsem se zapřela nohama do země a vypustila spirálu ohně. Žár poslušně opsal kruh a uvěznil nepřítele v hořící kleci.

Vzalo si to ale svou daň. Chytila jsem se za hrudník a cítila, že mi dochází šťáva. Neměla jsem u sebe zdroj dobití. Rafael byl někde daleko a já nemohla čerpat energii, nemohla jsem se posílit naším poutem.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. V prachu pustiny ležela těla. Většina patřila můrám, ale některá... Některá z nich byla Lovců. Tváře každého z nich se mi vrývaly do paměti a zanechávaly palčivou stopu selhání.

Naše řady prořídly, držely se jenom nejmocnější Lovci spolu s daikons a upíry. Ti jediní neutrpěli ztrátu. Jejich pohyby byly precizní, válečníci se na bojišti cítili jako doma. A ukázali všem, co to znamená být členem Bratrstva černé dýky.

Tara připomínala ohnivou pochodeň zkázy. Tančila mezi nepřáteli vyzbrojena magií a schopnostmi zabijáka. Utrpěla několik ošklivých zranění, a i když její druh stál po mém boku, jeho oči barvy moře stále častěji vyhledávaly Lovkyni, aby se ujistil, že je v pořádku.

Zatímco Tara vykonávala dílo zkázy pomocí ohně, stejně jako já, ačkoliv její zářil jasnými barvami rudé, oranžové a žluté a můj výrazně modrou, Jason se oháněl ledem. Mrazil, lámal a tříštil všechny, kdo se mu připletli do cesty. Byli svobodní. Oba daikons znovu dostali přístup ke svým kořenům a spojeni se svou mocí byli nezastavitelní. Rozhodně však nebyli neporazitelní.

Hučelo mi v uších, když jsem s panikou zjišťovala, kolik mých lidí krvácí, kolik jich je zraněno. Já sama jsem byla pokrytá prachem a krví. Některá byla moje, jiná stvůr.

„Ne,” zašeptala jsem ochromená strachem.

Julian zrovna pozvedal meč proti nepříteli a já se dívala, jak se k němu z druhé strany blíží velitel. Rozhodla jsem se během vteřiny. Setřásla jsem Rhageovu ruku a odhmotnila se přes polovinu bojiště.

Přistála jsem těsně před generálem a vztáhla dlaně, abych se dotkla zjizvené hrudi. Vlna energie ho odhodila dozadu, ale on to ustál a zapřený o paty doklouzal pár metrů dál. Vycenil shnilé zuby a z hlubin hrdla se mu vydralo strašidelné vrčení.

„Rhynan, ne!”

Julianův křik se vznesl nad naše hlavy, ale bylo pozdě. Generál za běhu opsal mečem půlkruh a mířil přesně na můj krk. Klesla jsem k zemi a sebrala mrtvole můry ozubenou šavli. Stihla jsem ji pozvednout nad hlavu sekundu před tím, než do ní narazil meč generála.

Ten náraz mi přešel do paže a skoro mi zlámal kosti. Zaťala jsem zuby a držela z posledních sil jeho úder v šachu. Generál vytrhl z pouzdra u pasu dýku a volnou rukou mě pořezal nad pravým obočím a potom bodl do ramene.

Zařvala jsem bolestí a šavle neovladatelně klesala k zemi.

Rhage mě strhl stranou a sám se postavil na mé místo. Dívala jsem se, jak bojuje, a věděla, že nemá šanci vyhrát. Byl unavený, krvácel a chybělo málo, aby ho generál porazil.

Tuhle bitvu musíme vzdát. Musím je odsud všechny dostat.

I když jsem riskovala, že mi tentokrát hlavu někdo srazí, zavřela jsem oči, do kterých mi tekla krev a snažila se vnímat jenom svůj dech.

Pomalý, klidný, ničím nerušený. Soustředila jsem se na všechna zářící zrnka kolem sebe. Ve změti temnoty jsem rozeznávala každého bojovníka světla. Vyslala jsem k nim vlákna vlastní magie a vnitřním zrakem se dívala, jak zlatá nit pojí jednotlivé Lovce a upíry v celek.

Točila se mi hlava, ale odsunula jsem vlastní slabost stranou. Teď pro ni nebyl prostor. Cítila jsem, jak se svět nahnul doprava a rolák se mi lepil na tělo ve více místech, což znamenalo, že jsem krev ztrácela rychle. Zahnala jsem mdloby a jednala.

Temnota mě pohladila po kůži, oheň se vzepjal v mém nitru a začal tělo rozpouštět v mlhu. Zaťala jsem všechny svaly v těle, jako by magie vyžadovala fyzickou námahu a táhla sebou všechny mé blízké.

Dařilo se mi to. Všichni postupně mizeli, všichni do jednoho se se mnou vznesli nad pláň a putovali vysoko nad zemí. Mířila jsem do paláce, na jediné místo, které mi připadalo jako domov.

Těsně před palácem jsem přestala mít kontrolu nad svou magií. Lovci i upíři padali ze vzduchu na tvrdou skálu, protože jsem je dál nedokázala udržet ve vzduchu.

A já spadla s nimi. Ostré kamení se mi zakouslo do těla a způsobilo další trauma už tak rozbolavělým svalům. Přetočila jsem se na záda a zadívala se na jasně modrou oblohu.

Kdesi ve změti hluku jsem rozeznala hlas, který mě přinutil pootočit hlavu. Valerie se skláněla nad svým bratrem a prohlížela mu zranění.

Sebírala jsem veškerou svou vůli a postavila se na zesláblé nohy. Opřela jsem se rukou o skálu, abych udržela rovnováhu a krok po kroku se sunula do paláce.

„Layen!”

Tara mě podepřela a z druhé strany se mě pokusil vzít Jason. Oba jsem je odehnala a upírala planoucí pohled do hlubin stavby.

Rafaelova krev mě k sobě volala, naše pouto mě táhlo k němu. Skoro jsem ho mohla vidět, jak leží ve své ložnici na saténových pokrývkách.

Překvapeně jsem zjistila, že ani smrt klepající na mé dveře, mi nemohla zabránit, abych za ní šla a třeba se i plazila. Slyšela jsem za zády několikery kroky, ale nikdo se mě nesnažil zastavit.

U dveří Rafaelovy ložnice jsem se těžce opřela o kliku a v podstatě vpadla dovnitř. Měla jsem pravdu. Ležel do půl těla nahý v posteli, břicho měl ovázané bílými plátny, která krvavě prosakovala, ale žil.

Po čtyřech jsem lezla k němu. Ty vteřiny mi připadaly jako celá věčnost, ale konečně jsem se k němu dostala. Vyšplhala jsem na postel a stočila se k jeho boku. Objala jsem ho pažemi i nohama, takže ho mé tělo obklopovalo z celé jedné strany a konečně vysíleně zavřela oči.

„Ne!” uslyšela jsem Tařin hlas. „Nechte je... Jsou spolu, teď bude pracovat jejich pouto.”

Nerozuměla jsem tomu, co říkala, ale jakmile se svět začal pohroužet do tmy, zalilo mě příjemné teplo, vycházející z Rafaelova těla. Přimkla jsem se ještě blíž a položila si ucho do míst, kde tlouklo jeho srdce. Ten pravidelný rytmus sílil a ukolébal mě do slastných hlubin spánku.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction