Streams of blood - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Juliette žije v táboře. Spíše přežívá. Výcvik není takový med, jak si myslela.

12.07.2012 (14:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 737×

Bylo ráno. Zase jedno chladné ráno ve výcvikovém táboře. Připadala jsem si jako ve válce, ne jako na dobrovolném výcviku. Vyhrabala jsem se na nohy, ještě dvacet minut před budíkem, abych si stihla dát cigaretu a pořádně se obléknout. Byla jsem již v sedmém oddíle a ten má budík v šest ráno. I tak jsem se vždycky odhodlala vstát dříve, jelikož mi na oblékání nestačí tři minuty, jak vyžaduje Meximilián. To je náš vedoucí. Vede také čtvrtý oddíl, ale nám se věnuje více. Je to vcelku fajnovej chlap, ale občas nás drtí víc, než je třeba. V sedmém oddílu bylo devět chlapů a já. No... chlapů... Nikomu nebylo víc, jak dvacet, ale byli namakaní, to se musí uznat. Stoupla jsem si k futrům. Za dva týdny, co jsem tu jsem vyrostla o dva centimetry. Měla jsem trochu opožděnou pubertu a moje tělo to dohánělo. Bolely mě kosti, ale byla jsem ráda, že už nemám sto padesát centimetrů. Nyní jsem měla sto padesát osm. Postavila jsem se před zrcadlo. Zhubnula jsem. Hodně. Nemám chuť k jídlu a hrozně moc se pohybuji a to se na mě dost podepsalo. Sundala jsem si starou košili na spaní. Měla jsem svaly, hodně svalů a i přesto jsem byla nezkutečně úzká. Prostě jako nudle. Vychrtlá, už celkem vysoká... Kdybych neměla svaly, vypadala bych jak vyžle. Ani pohled na mé nahé tělo mě nepřinutil se hned nasnídat. Radši jsem si dala cigáro a oblékla se. Nosila jsem převážně černé, pánské oblečení, ale nikdo si mě s mužem nepletl. Vlasy jsem nosila pod kloboukem v culíku, ale prsa jsem nikam neschovala. Nebylo to pro holku ve vyšších oddílech dobré. Všichni na mě pískali a plácali mě po zadku. Pomalu jsem je to odnaučovala ranami mezi oči, ale stále ne a ne přestat. Když jsem dokouřila před oddílovou budovou, spořádala jsem jeden krajíc chleba a mléko. To mi obvykle stačilo na dopoledne. Budíček. Chlapi zmateně pobíhali po pokojích a oblékali se. Stejně to do tří minut nestihli a čekalo nás dvacet kliků v bahně. Radši sto na suchu. Meximilián na mě nebral ohledy. Ani na mou výšku, ani na mé pohlaví, ani na to, že jsem tu dobrovolně. Nálsedoval desetikilometrový běh přes lesy a plavání v řece, která neměla více, jak deset stupňů. Na oběd byla zeleninová kaše s hovězím masem. Nedobrá zeleninová kaše s hovězím masem. Snědla jsem půl porce a zmizela v pokoji. Půlhodinový polední klid jsem zaplnila vytím na měsíc, který sice nebyl vidět, ale já cítila jeho zář. No... Abych vám to upřesnila. Jeden s chlapů donesl něco, co by se dalo přirovnat k cigaretě, ale mělo to trochu jiné učinky. Hrozně jsem se smála, ostatně jako všichni kolem a vyla jsem na měsíc. Nevím, od jakýho dealera to koupil, ale byla to pěkná sračka. Když jsem se vzpamatovala, měla jsem jen pár minut na přípravu na další desetikilometrový běh děštěm a bahnem. Vzala jsem si to nejstarší a nejhnušnější oblečení a doufala, že mě dostatečně zahřeje v případě zkolabování do kaluže. I to se dělo. Mě sice zatím ne, ale co není, může být. V osmém kilometru už mi švihaly blesky před očima motaly se mi nohy, ale doběhla jsem. Doběhla jsem za čáru a potom omdlela. Na padesátikilovou, patnáctiletou holku toho bylo moc. Chlapi mě dotáhli do pokoje, nanosili mi teplou vodu do vany a zbytek oběda. Najedla jsem se a vykoupala a bylo mi dobře. Byla jsem ráda, že jsem doběhla. Usnula jsem ve vaně. Probudila jsem se, když mě P. nesl zabalenou v ručníku do postele. Chtěla jsem řešit, jestli mě viděl nahou, ale potom jsem si řekla, že s tím stejně nic neudělám a tak jsem radši znovu usnula. Ale jen na pár minut. Probudil mě P.

„Přeřadím vás do vyššího oddílu, ale mám podmínku."

„Jakou?"

„Přiberete. Jste vychrtlá. Pokud nepřiberete, tak vám prodloužím výcvik. Nehodlám vás pustit, dokud nebudete v oddílu deset. Máte na oddíl deset a já chci, aby jste ho dosáhla."

„Tak mi doneste čaj, nechte mi uvařit horkou čokoládu a dala bych si pečeni," řekla jsem. Na nic jiného jsem chuť neměla. Usmál se a opustil pokoj. Připadal mi pořád vyšší. Snad nikdy v životě jsem neviděla vyššího člověka. Sám nebyl žádný tlusťoch. Mně tvrdil, abych přibrala a sám byl hubený. Sice ne, tak jako já, ale dost...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction