Streams of blood - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další díl, narychlo nasmolený na pláži, v první řadě se slunečníky vám snad trochu více osvětlí hlavní postavu samotnou.
Díky za čtení,
Vaše Aliss.

09.07.2012 (15:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 792×

Ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Asi jsem toho za účelem naleznutí noclehu nachodila více, než jsem si uvědomila. Vyhrabala jsem se z nepříjemně zapáchajících peřin a v od včerejška naplněné vaně jsem se opláchnula. Zabalila jsem se do vlastního ručníku, jelikož ten jejich věštil nepříjemné, malé potvůrky, které se vám zavrtají do těla a nesou s sebou nepěkné choroby. Až, když jsem se shýbnula pro hřeben, všimnula jsem si dopisu, prostrčeného pod dveřmi. Posadila jsem se na postel a otevřela ho.

Ve dvanáct hodin u řeky před hospodou U vrby.

Přijďte včas,

Bylo osm ráno a já neměla tušení, jak daleko je řeka, tak jsem se rychle dočesala, oblékla, vzala batoh a seběhla ze schodů.

„Zutrighi trujin grrrijuch," řekla jsem hostinskému. V Impériu mysteriózní kachny se používaly dva jazyky. Hollaština, která se používala častěji a Jahlanština, kterou vymyslel sám velký Kachna. Tedy, nejmenoval se Kachna. Jmenoval se Julius Mysteriózní, ale všichni mu říkají Kachna, podle zvláštního zpitvoření jeho obličeje. Hospodský mluvit Jahlanštinou, tak jsem se přizpůsobila.

„Pollinosti ruunich kolomitonor kuli muli. Donijorch polinoš ríveroš," odpověděl mi. Znamenalo to něco, jako: Vyjdi z hospody a dej se do leva. Řeka je dvě stě metrů za malými uličkami. Poděkovala jsem a vydala se k řece. Celou cestu ranním chladem jsem přemýšlela, kdo mě u řeky čeká a co chce. Jsem ve městě den. Nikdo mě nezná, ale evidentně se o mě někdo zajímá. Radši jsem si před odchodem do batohu hodila nůž odcizený hromotlukovi. Jediný, kdo mě napadnul v souvislostí s dopisem byl muž, který na mě včera v hospodě tak divně zíral. Nebo taky ten hromotluk, ale myslím, že ten se se mnou už sejít nechce. Po cestě jsem se zastavila u švadleny na hlavní ulici.

„Dobrý den," řekla jsem a postavila se před malý pultík.

„Dobrý den." Zpoza závěsu vyšla starší paní.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli nehledáte výpomoc. Mám základní vyučení na švadlenu a dvouletou praxi." Paní položila na pultík klubko nití, prohlédla si mě a chvíli mlčela.

„Nejsi mladá na dvouletou praxi?"

„Začala jsem pracovat ve třinácti letech. Ve velké dílně. Ve čtrnácti jsem nastoupila do menšího obchůdku."

„Proč jen základní vyučení? Mohla bys´ s prací začít později."

„Rodiče neměli peníze na vyšší vyučení." Nebylo mi příjemné odpovídat na takovéto otázky, ale chtěla jsem práci.

„Dobře, nepotřebuji trvalou pracovní sílu, ale často mívám velké objednávky. Kam ti mohu poslat vzkaz, až budu potřebovat výpomoc?" Snažila jsem se vzpomenou na jméno hospody, ve které jsem byla ubytovaná.

„Prozatím hospodskému k Hořkému štěstí."

„Dobře. Pokud by se uvolnilo místo, zaměstnám tě," řekla.

„Děkuji." Už jsem chtěla odejít, ale zarazila mě.

„Tady. Je to nevyzvednutá objednávka. Ne, že bys neměla kvalitně ušité oblečení, ale už také něco prožilo," řekla a podala mi látkový balíček. Usmála jsem se, kývla na rozloučenou a opustila obchůdek. No super, alespoň neutratím za oblečení. Strčila jsem si oblečení do starého, ručně sešitého batohu a vyrazila k řece. Ulice se již zaplnily a k mému potěšení ne jen spodní lůzou. Ne, že bych byla z nějakých vysokých vrstev, ale celá moje rodina vždy dřela, aby nespadla do propasti chudoby. Měla jsem co jíst, kde spát a to mi stačilo. Na zbytek jsem si musela prostě vydělat. Na oblečení, teplo, vodu, část daní... Na to mi plat tak, tak stačil. Když jsem vyletěla z hnízda, rodiče mi dali malý byteček, ale to mi nepomohlo. Postupně jsem nadělala nějaké dluhy, věřitel mi sebral byt a vyhodili mě z práce. Teď se naštěstí znovu blýská na lepší časy. Snad... Vyšla jsem ulicí k řece a stála před hospodou, ke které mě nasměroval vzkaz. U vrby. Před ní stál ten muž, co mě sledoval, když jsem večeřela v Hořkém štěstí. Srdce se mi prudce rozbušilo a jen jsme doufala, že po mě nechce nic zásadního. Přišla jsem k němu.

„Kdo jste?" zeptala jsem se bez ostychu. Neodpověděl. Jen mi podal cigaretu. Neodmítnula jsem.

„Jsem P. Jen P," řekl hrubým, ale klidným hlasem.

„Dobře, P. Co po mě chcete?"

„Slyšel jsem, že hledáte práci..." Rudolf! To pako se mi zase snaží pomoct!

„Možná... Podle toho, jak vhodná bude."

„Vhodná?"

„Nevím, nepřipadá mi, že toto místo číší poctivým výdělkem."

„Nebojte se. Ani děvku, ani dealera z vás dělat nebudu." Stále se mi nepodíval do tváře. Jen prázdně zíral na druhý břeh řeky.

„Umím šít a vařit. Nic víc, nic míň," řekla jsem lhostejně, ale jeho nabídka mě opravdu zajímala.

„Umíte se dobře prát. Viděl jsem vás včera..."

„To byla náhoda."

„Ne," ostře mě zarazil a konečně se na mě podíval. Měl tmavé, pronikavé oči, které mi naháněly hrůzu.

„Nebyla to náhoda. Byl to talent. Jsem nejvyšší špion tajné organizace, hlídající Trollensbach. Potřebujeme bojovníky. Potřebujeme dobré bojovníky na výcvik. Pokud mi alespoň trochu věříte a máte zájem, přijďte zítra v devět hodin dopoledne k té vysoké budově na druhém břehu k zadnímu vchodu. Nikoliv k přednímu," řekl rychle a tiše a v tu ránu zmizel v davu. Chvíli jsem tam jen tak stála a čuměla. Nějak mi to nedocházelo, tak jsem vyrazila najít pradlenu. Mám nové oblečení, ale to staré přece nevyhodím. Celou cestu se mi v hlavě honil rozhovor s podivným dlouhánem. Tajná organizace hlídající Trollensbach... Tajná organizace hledá bojovníky na výcvik. Nebyla to náhoda, byl to talent... Po chvíli motání mezi bandami podivných band jsem zaplula do prádelny. Malinký, krásný prostor, ze kterého vedly dveře do pracoviště. Za malinkým pultíkem stála tak třináctiletá, usměvavá dívka.

„Dobrý den," řekla.

„Dobrý." Položila jsem na pult balík s oblečením a stříbrňák.

„Bude to za dvě hodiny." Zazubilo se na mě děvče. Kývla jsem na rozloučenou a opustila prádelnu. Dnes jsem se plánovala maximálně opít, jelikož se mi všechny ty události poslední hodiny motaly v hlavě, jak žáby v rybníce... Sice to moje trable nevyřeší, ale na chvíli mi to pomůže vyčistit hlavu.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction