OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Strange story (4)

30.01.2012 (20:00) • PlanetaopicFan • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 593×

Najdu ponožku smrti

(O deset minut později)

Náš pokoj byl přesně ten typ místnosti, o kterém se nejčastěji vypráví strašidelné historky. Rozvrzané dveře, všude pavučiny, starý nábytek, blikající světla… Nedivím se, že tady nahoře nikdo nebydlí, protože tady určitě nikdo bydlet ani nechce.

„No… skvělej pokoj,“ prohlásila Thalia a postavila svoji tašku do rohu, stejně jako všichni ostatní.

„Jooo! Jooo! Jooo! Máme náš vlastní skvělej pokoj!“ jásal Tyson.

„Ehm, Tysone, víš doufám, že tenhle pokoj bude náš jenom na týden?“ zeptal jsem se a to byla chyba. Samozřejmě to nevěděl, tak se rozbrečel. Takhle to bylo vždycky, když ho něco naštvalo.

„Ale můžeš si vzít nejlepší postel,“ snažil jsem se odčinit, co jsem před chvílí řekl. Další chyba. Zoe a Thalia se na mě dívaly jako na vraha. Určitě se chtěly o tu postel porvat. Jestli to tak skutečně bylo, pak je dobře, že ji má Tyson. Bitka polokrevné a Lovkyně by nedopadla dobře.

„Díky, Percy!“ vykřikl radostně Tyson a pokusil se mě obejmout. Další chyba, i když teď ne moje. Jak mě můj ‚malý bratříček‘ mačkal, spadl jsem na zem a přímo Thalii k nohám. Pořádně mě nakopla.

Někdy mám takový pocit, že Thalia má ještě menší mozek, než já (a to jsem, aspoň podle Annabethiných měřítek měl pořádně malý mozek). Kdybych byl na jejím místě, nenakopl bych ji za to, že někomu dala nejlepší postel.

„Já už tady těch šaškáren mám dost. Půjdu se osprchovat,“ prohlásila Annabeth s ručníkem a toaletní taštičkou v ruce.
Nejchytřejší osoba tady mi asi moc nepomůže. Pořád jsem musel myslet na ty neviditelné síly, které zmlátily tu holku. Bylo to docela děsivé, když si představíš, že někam jdeš a z ničeho nic tě něco popadne a začne bít. Když k tomu ještě útočníka nevidíš…

„Pomoooc! Percy! Thalie! Kdokoli!“ Annabeth! Něco se jí stalo. Možná ji taky napadli neviditelní.

Vystřelil jsem z pokoje, jak nejrychleji jsem dokázal. Koupelna naštěstí byla hned vedle pokoje, takže  žádná velká vzdálenost.

Rozrazil jsem dveře. Annabeth byla ještě oblečená a tiskla se ke zdi naproti sprchovému koutu, jako by se snažila dostat se od něj co nejdál. Nevypadala, že by ji někdo mlátil, i přesto vypadala vyděšeně.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.

„Podívej se do sprchy.“

Podíval jsem se, přesně, jak řekla. Nebylo tam nic děsivého, až možná na pavouka - sekáče na stěně.

„Kvůli tomuhle jsi řvala jak o život? Kvůli pavoukovi?“

„To není jenom normální pavouk, tenhle je mimořádně velkej!“

„Annabeth, jediný, co je na tom pavoukovi mimořádně velký jsou jeho nohy.“

„Stejně je hnusnej. Zbav se ho, prosím.“

Povzdychl jsem si, sebral jsem pavouka a zamířil s ním ke dveřím.

Sorry, kámo, byl jsi v nesprávný čas na nesprávném místě, říkal jsem si v mysli, když jsem svého osminohého ‚kamaráda‘ házel do koše na chodbě a naivně jsem doufal, že najde cestu ven.

Tehdy jsem postřehl něco jiného, než obyčejné odpadky. Vypadalo to jako obří počmáraná ponožka. Vytáhl jsem to. Opravdu to byla obří počmáraná ponožka. Prohlédl jsem si ji pozorněji. Bylo na ní něco napsané, něco jako SKRK.

I když to nejspíš byl jen vtip, mně to tak nepřišlo. Tahle ponožka byla něco víc.
Protože ani Annabethin mozek na luštění písmen nestačil, tak jsem šel za Zoe. Možná to nebyl nejlepší nápad, ale ona, jako jediná z nás nebyla dyslektik, takže uměla normálně číst.

Zrovna si vybalovala věci na postel.

„Ehm, Zoe, pomůžeš mi s něčím?“ zeptal jsem se, když jsem přistoupil k její posteli.

„Poslouchám,“ odpověděla mi otráveně.

„No, totiž… našel jsem tuhle ponožku a je tam něco napsaný, jenže já to nemůžu přečíst.“ Vytáhl jsem svůj ‚úlovek‘ a strčil jí ho před nos.

„Fuj,“ vyhrkla znechuceně, „kde jsi to sebral?“

„No… prostě na chodbě.“

„To jest vážně odporné.“

„To je možný, ale řekla bys mi prosím, co je tam napsaný?“ zopakoval jsem.

„Proč? Stejně jest to zase nějaký hloupý žert.“

„Zajímá mě to.“

„Tak dobře, jest tam napsáno SMRT.“

Poděkoval jsem jí a šel jsem za Thalií. Pokoušela se hrát s Tysonem hru ‚město, jméno, rostlina, věc‘ a pomalu už ztrácela nervy.

„No tak, Tysone, věc na D, to zvládneš. V čem bydlíme?“ Thalia se pokoušela podnítit Tysona. Marně, místo správné odpovědi vykřikl: „V chatě!“

„Ahoj,“ pozdravil jsem.

„Ahoj, Percy! Právě hrajeme takovou hru. Jmenuje se to…“ Tyson se uprostřed věty zasekl a zahleděl se ‚do blba‘.

„Dej si tu ponožku pod polštář, až půjdeš spát,“ dokončil, ale nebyl to jeho hlas, co dořekl větu. Skvělý, další věc, o které budu muset dlouho přemýšlet.

„Slyšel jsi to? S ním se to vážně nedá hrát, nemá mozek!“ vybouchla Thalia.

„On za to nemůže, je to kyklop,“ bránil jsem ho.

„Tak dobře, ale hrát už s ním nebudu.“ Doufal jsem, že to neřekne. Naštěstí ji Tyson neslyšel, ani se nerozbrečel.

„Nevadí, když se tady trochu porozhlédnu?“ zeptal se, sice už mluvil svým hlasem, ale nebyl to úplně on. Zněl více sebevědomě. A navíc, procházky temnou chatou mu nebyly vůbec podobné.

„Ne, jen běž,“ odpověděla Thalia. Bylo mi nad slunce jasné, že se ho chce zbavit.
Tyson opustil pokoj a přitom si zpíval nějaké nesrozumitelné písničky.

„Co se to s ním stalo?“ řekl jsem a obrátil jsem se na Thalii, jako by snad znala odpověď.

„Dobrovolně se nabídnul, že vypadne, to se s ním stalo.“

„Tak jo, pokus se nedělat kravál, já si jdu lehnout,“ řekl jsem jí. Potom jsem se zhroutil na nejbližší postel. Ponožku jsem dal pod polštář, jak mi napověděl divný Tyson. Pomalu jsem se propadal do snu.