OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Strange story (2)

23.01.2012 (20:00) • PlanetaopicFan • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 726×

Hrajeme si na lovce duchů

(Pořád Percy)

K večeru (nevím jestli přímo k večeru, prostě byla tma) jsme dorazili k celkem slušně vypadající horské chatě. Před tou chatou někdo poskakoval přímo k nám. Grover, blesklo mi hlavou okamžitě.

„Konečně! Nemohl jsem se dočkat, až přijedete!“ vykřikl náš milý kozel, hned jak k nám přiskákal.

„My jsme se taky nemohli dočkat, Grovere,“ řekla Thalia.

„Nemůžu se tady s vámi moc zdržovat, vedoucí na vás čekají a já… no, musím tančit s malými holkami na diskošce, jinak mě zmlátěj plyšákama.“ Představa Grovera, jak tančí s malými holkami byla směšná, ale ještě směšnější byla představa, jak ho malé holky mlátí plyšákama.

…

Grover nás zavedl do předsíně.

O-o-ou, decibely lásky

O-o-ou, to je muzikaaa!!!

Bylo slyšet řvoucí hudbu z největších a taky jediných otevřených dveří. Grover se zastavil u druhých dveří v chodbě. Ještě nám stačil říct: „Snažte se hlavně být přirození.“

Potom se sem přihrnul dav asi tak pětiletých holek v růžových baletních dresech a odtáhnul Grovera do ‚diskotékové‘ místnosti.

Annabeth zaklepala na dveře. Otevřela holka ne o moc starší než my, která se nápadně podobala Miley Cyrus, až na to že byla tmavovlasá.

„Vy jste Lovci duchů s.r.o.?“ zeptala se nás. Všichni jsme byli zmatení. Lovci duchů s.r.o.?

„Ano, to budeme my,“ řekla pomalu Annabeth.

„Dobře, pojďte dál.“

Vešli jsme do pokoje s postelemi sraženými k sobě, takže vytvářely obrovskou postel. Naproti ní byla skříň vysoká až skoro do stropu a dvakrát tak širší než samotná postel, na které se válelo pár vedoucích a zírali do notebooku. Další vedoucí stál u okna, ten se pro změnu zase zíral ven.

„Alberte, už jsou tady,“ řekla ta tmavovlasá holka. Ten u okna se otočil. Usmál se asi jako Tyson, když dostane maxitalíř maxikrevet s burákovým máslem navrch, až na to, že on se usmíval normálně (sorry, brácho, tlemíš se jak prase).

„To je skvělý, že jste dorazili tak brzo. Potřebovali jsme pomoc někoho, kdo se vyzná.“ Albert se tvářil nadšeně, ale ti na posteli vypadali spíš zklamaně. Nedivím se jim, vždyť jsme ještě děti, víceméně. Ale měli tušit, že sem nepřiletí Sam a Dean (ze seriálu Lovci duchů) s těmi svými supervěcičkami.

„Takže, já jsem Albert, jak už jste slyšeli. Tohle jsou Dexter, Karel a Mike,“ ukázal na ty na posteli.
„A…“

„Já jsem Monika,“ dokončila za něj ta tmavovlasá.

„Jest nám ctí, že vás poznáváme,“ řekla Zoe, ale všichni by jsme byli radši, kdyby mlčela. Ti vedoucí - Dexter, Karel a Mike se na ni dívali s otevřenou pusou. Albert a Monika vypadali trochu zmateně, ale nejspíš si mysleli, že když je Zoe ‚lovkyně duchů‘ bude trochu divná.

„Já jsem Zoe,“ řekla a potřásla Albertovi rukou.

„Thalia.“

„Percy a Annabeth!“ vykřiknul Tyson a dal mně a Annabeth ‚ořecha‘. Annabeth uhnula, já to dostal naplno.

„Ehm, tohle je náš malej kamarád Tyson,“ řekl jsem a narovnal si rozcuchané vlasy.

„Malej, jo?“ zeptala se Monika a hleděla na Tysona.

„Je z nás nejmladší. Nemohli jsme ho nechat doma samotnýho, tak jsme ho vzali s sebou. Nevadí, že tady bude s námi? On bude hodnej, fakt.“ Bylo mi jasný, že jsem plácnul totální blbost. Tyson nikdy nebude hodnej – pro normální lidi určitě ne.

„No, jistě že to nevadí,“ řekl trochu rozpačitě Albert.

„Jooo!!!“ vykřikl Tyson.

„No… tak nejdřív byste se měli na něco podívat,“ prohlásila Monika.
„Tysone, co kdybys šel za Groverem na tu diskotéku? Určitě to bude zábava,“ řekl jsem Tysonovi.

„Tak jó. Ty nejdeš?“

„Ehm… hned tam přijdu.“

(Tyson odchází…)

Jeden z těch na posteli, Karel nebo tak nějak vstal a přistrčil k nám notebook. Až teď jsem si všimnul, že je do něj připojená kamera. Klekli jsme si k posteli a sledovali jsme.

Viděli jsme nějakou další chodbu, asi nahoře nad námi. Bylo tam pochopitelně více dveří, než tady dole, tam nejspíš bydlely všechny ty děti.

U zábradlí vedle schodů do přízemí stálo křeslo a v něm byly namačkané dvě holky. Ta, která vypadala starší mi připadala jako zvětšená kopie těch malých, které tak strašně jely po Groverovi. Měla úplně stejné blond vlasy a růžové pyžamo. Ta druhá měla vlasy tmavé a dlouhé po ramena. Byla trochu podobná Monice. Blondýnka v ruce držela knihu a vypadalo to, jako by té malé předčítala.

„Tak, já už asi půjdu spát. Zvládneš to tady sama?“ zeptala se blondýna.

„Jo, jasně!“ odpověděla jí nadšeně ta druhá.

„Dobrou, Candice.“

„Dobrou, Hanno.“

Ta blondýnka – Hannah - odešla do pokoje vedle schodů. Candice si vzala knížku, kterou tam Hannah nechala. Potom se dlouho nic nedělo. Až najednou se jen tak samy od sebe otevřely dveře na konci chodby. Zavřela je a vrátila se do křesla. Ještě ani nestačila otevřít knihu a už se začaly ozývat další zvuky. Tentokrát do znělo, jako by někdo běhal po schodech.

„Je tam někdo?“ vykřikla Candice do tmy pod sebou. Nikdo neodpovídal. A zase ten zvuk kroků.

„Tohle je vážně pitomej vtip a jestli toho nenecháš zavolám sem Bellu a dostaneš do držky!“ Co dneska všichni mají s rozbíjením huby nebo držky a podobně?

Zvuky se znova ozývaly a potom tam asi spadla kamera, protože byly vidět jenom Candiciny boty a navíc ještě z boku.

„Co to je-eee!“

Candice křičela a válela se na zemi. Něco jakoby ji táhlo pryč. Za chvíli ji ta neviditelná síla táhla dolů ze schodů. Jestli si ta holka nezlomila žebra, musela mít velké štěstí.

Potom nastal neuvěřitelný chaos. Děti se vyhrnuly z pokojů a natlačily se k zábradlí. Candice pořád křičela. Některé děti taky křičely.

„Uklidněte se a zalezte do svých pokojů, my to vyřešíme,“ říkala Monika. Ke kameře přišel někdo v džínách a teniskách, vzal ji a vypnul. Karel si přitáhnul notebook zpátky. My jsme byli mimo. Tohle bylo nenormální i na polokrevné a na Lovkyně zřejmě taky, podle výrazu Zoe. Tady to bude hodně těžký.

Autor: PlanetaopicFan, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Strange story (2):