OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Pravda osvobozuje? - 2. kapitola

05.08.2021 (11:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 390×

2. kapitola - Neznalost neomlouvá

Nemělo cenu si nic nalhávat, můj život stál za prd. Chytili mě, když jsem po několika hodinách zírání do monitoru usnula. Jediné štěstí bylo, že jsem se schovala jinam, než kam jsem uložila svoje věci. Odváděli mě do „cely“ a v patách nám šel ten Archeolog a tvářil se přitom šíleně tajemně.

„Nepotřebuju doprovod, už jeden mám,“ informovala jsem ho s úsměvem, který mi opětoval.

„Jak jsem řekl, jdu stejným směrem.“

„Nemá to nic společného s tím, že chcete zjistit moji totožnost?“ Mohla jsem se na svoji misi připravovat jakkoli dlouho, ale nenapadlo mě, vzít alespoň na zřetel, že by se mohla ukázat nějaká neznámá, která by to celé mohla zhatit.

Neznámá jménem Daniel Jackson, který měl docela tlustou složku a zajímavou historii, proto jsem zvažovala, jestli by nebyla hloupost ho trochu poškádlit, že o něm vím spoustu věcí. Zamlouvalo se mi to, ale mohlo mě to přede všemi odhalit, i když jsem na Zemi po sobě bravurně zametla veškeré digitální stopy, neměla jsem co ztratit.

Ve vědění je síla.

Jenže člověk nedělá jen digitální stopy, i když ty fyzické jsou hůře dohledatelné a potřebují hlavně čas.

Čas! Toho jsem tu na lodi měla až příliš a ještě mě ho hodně čekalo. Musela jsem se přeci nějak odreagovat!

„Myslíte, že přenechám plukovníkovi tu radost?“ zeptal se, jakoby čekal, až moje myšlenkové pochody dospějí do svého cíle.

„Toužíte po informacích, jde vám to vidět na očích,“ odpověděla jsem rozverně a ignorovala, jak mě stráž zatahala kupředu. Jediné místo, kam mě mohli odvézt do cely, byla paluba s ubikacemi. Což nebylo zas tak neznámé místo.

„Nechci se opakovat po plukovníkovi, ale nezdá se mi, že jste v pozici, kdybyste si z nás mohla utahovat.“ Pokrčil rameny.

„Už jednou jste mě prásknul, tak proč bych nemohla něco prásknout něco já na vás?“ Za ten kratičký moment děsu to docela stálo.

„Jenže tohle skutečně není legrace, slečno.“ Povytáhla jsem obočí a natočila k němu hlavu.

„Kdybych se tímhle řídila pořád, asi bych tu nebyla, nemyslíte?“ Výtahem jsme dorazili na palubu s ubikacemi. Archeolog šel pořád s námi a zůstal stát přede dveřmi, když mě stráž odvedla dovnitř a vyšla zase ven. Ruce měl ležérně zastrčené v kapsách a snažil se tvářit jako můj kamarád.

„Počkejte venku, zaklepu, až budu chtít jít ven.“ Jeden z mých strážných kupodivu přikývnul, vstoupil dovnitř a dveře se zavřely.

***

„Poslala jste zprávu na Zem, Mikaelsnová?“ houkl na ni Ellis. Poručík přikývla.

„I s fotografií, pane. Nevím ale, jestli je na velitelství generál Landry.“

„I kdyby nebyl, tohle ho donutí přijet a ne jen jeho,“ dodal o něco tišeji. Zíral před sebe do prázdna vesmíru za oknem a přemýšlel, jak se sem ta ženská mohla dostat a jak se jí mohlo dařit se skrývat tak dlouho.

„Už jste našel její pohyb za posledních čtyřiadvacet hodin, Marksi?“ Poručík rozhodil beze slova rukama, protože nemělo cenu se rozčilovat, za pět minut toho moc zjistit nemohl.

„Prohledávám zdrojový kód, ale nejsem IT technik, ale jednomu jsem dal vědět, ale budeme potřebovat čas, abychom našli odchylky a rozdíly, pane.“

„Chci to mít, než se ozvou z velitelství, potřebuju mít pro ně alespoň nějaké informace. Bude je hodně zajímat, jak se dostala na loď.“

„Pane, nemáme přístup ke kamerovým záznamům z doku, pouze z lodi, to musejí dohledat na Zemi.“

„Vážně, Marksi? A nebyl jste to právě vy, kdo kontroval systémy, než jsme odletěli z oběžné dráhy?“

„Pane...“ Marks nazlobeně stiskl rty a zachoval vojenský protokol. „Měl jsem to zkontrolovat lépe, pane.“

„Samozřejmě a hlavně se podívejte na ten její tablet, jestli tam něco není, než pátrací tým najde zbytek jejích věcí, někde tu musí být. Ženská se nevydá na třítýdenní cestu jen s tabletem a jedním oblečením.“

***

„Měla bych vás upozornit, že mě nebaví hra na hodného a zlého policajta. Tohle zabírá jedině ve filmech.“ Archeolog se však jen posadil na druhý konec lůžka a nic neříkal, jen si mě prohlížel, až mi to nebylo příjemné.

„I kdyby tvoje věci našli, nemyslím, že bys chtěla mluvit s Ellisem.“ Uvelebila jsem se v tureckém sedu.

„Kampak zmizelo vykání, doktore Jacksone?“

„Tady nejsou kamery a ti dva venku neslyší, takže mi můžeš říct cokoliv a já slibuju, že se tě z toho pokusím dostat.“ To bylo milé, ale vybuchla jsem smíchy. Už hodně dlouho jsem se takhle nenasmála, až mě z toho začalo bolet břicho. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se uklidnila.

„Vy jste mě prásknul a teď mi chcete pomoct? Nejste tak trochu pokrytec?“

„Myslím to s tebou dobře. Přesto si, prosím, uvědom, že tohle je letectvo, Americká armáda, nebudou se ptát dvakrát.“ Kdybych byla na Zemi, možná bych se nechala umluvit, ale ta byla hodně daleko za mnou.

„Co horšího se může stát, než že bych mohla umřít?“ Strnul a vykulil na mě oči.

„Doktore Jacksone, říkejte si, co chcete, ale šla jsem do toho s vědomím veškerých možných následků.“ Srdce mi skočilo až do krku. Celou dobu jsem si nic nepřipouštěla, boží komplex vlastní nepřemožitelnosti se zhroutil jako domeček z karet. Byla jsem připravená na cokoliv, křik, výčitky, vyhrožování, možná nějaké lehké mučení, horší bych určitě nedala, ale nečekala jsem přátelský přístup, proti němu se člověk jen těžko zatvrzuje.

Opět ta neznámá v rovnici s přízviskem Archeolog.

Zírala jsem na něj stejně překvapeně jako on na mě. To ticho bylo až ohlušující, musela jsem se donutit něco říct, on mě však předběhl.

„No jak myslíš.“ Pomalu se zvednul. Postavil se přede dveře a já jen tupě zírala na jeho záda. Pusu jsem už konečně zavřela a pokusila se o zatvrzelý výraz.

„I když,“ pomalu se otočil, „pokud by sis to náhodou rozmyslela, pošli pro mě.“ Mlčela jsem a on odešel.

***

Daniel se rozhodl vrátit na můstek s úmyslem nenápadně zjistit, na co přišel plukovník a jeho lidi. Nečekal však, že na něj budou čekat.

„Předpokládám, že jste nic nezjistil, doktore?“ uhodil na něj okamžitě Ellis.

„Nešlo o výslech, plukovníku, jen o domluvu před výslechem,“ řekl pravdu a čekal, jak se k tomu velitel lodi postaví.

„Možná pak bude sdílnější, až si uvědomí, že vy jste slabý odvar toho, co ji čeká.“ Otočil se zpět k Mikaelsnové, které běhaly prsty po klávesnici počítače, a rychle hovořila do sluchátka a potvrzovala.

„Už přišly ty dokumenty ze Země?“ Daniel si složil ruce na hrudi a díval se na Ellise, který na sobě nedával nic znát, až na pár náznaků, že je nervózní, ne však tolik, jako zbytek posádky na můstku.

„Země posílá její složku,“ zahlásila Mikaelsnová a všichni rázem ztichli a zůstali nehybní.

„Dejte to na obrazovku.“ Všechny pohledy se na ni zaměřily. Vyběhla tam tvář ženy, kterou před chvíli odvedli do cely, avšak měla blonďaté vlasy.

Na můstku nebyl nikdo, kdo by sebou necuknul, když Ellis zavrčel a vzteky praštil do opěradla své židle.

Místo iniciál a všech potřebných informací tam stála pouhá dvě slova.

Mám vás.

„Co tam ti ajťáci jako dělají? To nejsou schopni dohledat identitu podle řidičáku nebo občanského průkazu?“ obořil se Ellis na Mikaelsnovou, která se ani nenamáhala otáčet a jen tlumočila připojený vzkaz.

„Systému na vyhledání podle tváře netrvalo ani minutu, aby ji našel. Technici zjistili, že byl tak nastaven.“

„Chcete mi snad říct, že se nabourala i do identifikačního systému?“

„Podle Pentagonu to je možné a už pracují na nápravě. Nějakou dobu to bude trvat, ale všechno dohledají. Dobře po sobě zametla stopy.“

„Musí hledat i jinak,“ nedal se Ellis, i když všem bylo jasné, že z Apolla toho víc ovlivnit nemůže. Stejně by to bylo jako hledat jehlu v kupce sena.

„Přišla zpráva i z velitelství hvězdné brány. Vedení IOA povolilo pokračovat v letu s tím, že žena bude v separaci, stejně tak i na Atlantidě, dokud se Apollo nebude vracet zpět na Zem. Do té doby, chce vědět, jak je možné, že jsme ji neobjevili. Na Zemi proběhne šetření, jak se dostala do areálu.“ Daniel o krok ustoupil, když Ellis rozzlobeně stiskl rty a oběma rukama opěradla židle.

„Marksi, zvedněte zadek a dojděte za tím ajťákem a konečně najděte veškeré záznamy, kde se ta ženská celou pohybovala! Jacksone!“

„Pane?“

„Je mi jedno jak to uděláte, ale vytáhněte z ní nějaký informace!“ Daniel uvolnil postoj.

„Nejsem si jist, pane, jestli jsem ten pravý.“

„Buď vy, nebo já. Rozhodněte se.“ Jasně že raději on, než Ellis a to plukovník věděl moc dobře.

„Nic vám neslibuju, pane.“

„Máte pět dní.“

***

Snad bych raději snesla mučení než ty dlouhé hodiny ticha, které vedle mě Archeolog proseděl. Na nic se neptal, jen zíral do svých knih, přičemž stále něco čmáral do zápisníku. Asi překládal jazyk, který mi nic neříkal, ale musela to být řeč Antiků.

Doslova mě svrběl jazyk, jak jsem se toužila ho zeptat na spoustu věcí. Potřebovala jsem informace, kvůli nim jsem tu přeci byla, ale právě díky němu jsem musela být ticho.

Čas utíkal šíleně pomalu, vlekl se snad ještě pomaleji než před kanceláří ředitele, kde jsem na střední trávila spoustu čas. Všechno mi přitom zabavili a já musela sedět a zírat na kýčovité nástěnky s poučkami o první pomoci, nebezpečí kyberšikany a šikany obecně.

Jednou už mě to přestalo bavit.

„Nečeká Ellis od vás nějaké výsledky výslechu?“ zeptala jsem se jen tak mimochodem při zkoumání neexistující špíny za nehty. Nějakou dobu bylo ticho, což mě donutilo si poposednout a složit si nohy do tureckého sedu.

Zvedl hlavu od svého zápisníku a podíval se na mě přes brýle. Narovnala jsem se a on se lehce pousmál.

„Tak mi něco řekni, abych já zas mohl říct něco jemu.“ Mrknul na mě? Skutečně to udělal? Sklonil hlavu a zase si čmáral, jakoby se nic nedělo. Vytáčelo mě to. Nespokojeně jsem odfrkla, jako nějaká puberťačka. Takhle mě dokázal rozčílit jediný člověk, ale tohle bylo jiným způsobem.

„Už by přišel sám, kdyby na mě něco měl nebo našel moje věci.“

„To jistě, loď je sice velká, ale ne nekonečná, než doletíme na Atlantidu, najdou je.“

„Ale do tabletu se nedostali.“ Nevím, jestli to byla otázka nebo konstatování.

„Kdyby záleželo na mně, šel bych na to úplně jinak. Tohle je však loď pod velením plukovníka Ellise a já se jeho příkazy řídím, i když s nimi ne vždy souhlasím, ale to už je úděl, když se člověk upíše letectvu.“

„Nejste voják, sice jsou to vaši nadřízení, ale nemusíte plnit rozkazy.“

„To je sice pravda, ale člověk musí něco obětovat, když chce dělat tuhle práci.“

„No jistě, člověk…“ okamžitě jsem se zarazila. Vyskočila jsem jako čertík z krabičky. Dělo se přesně to, čeho jsem se obávala. Zamávala jsem zdviženým ukazovákem před jeho obličejem.

„Tak to pozor, doktore Jacksone, mě nedostanete na tyhle sentimentální řečičky. Je mi jasné, o co vám jde.“ Pokrčil rameny a zavřel knihu i zápisník.

„Jak myslíš,“ vztyčil se přede mnou a zírali jsme si z očí do očí. „Měl jsem za to, že se tolerujeme a já bych ti časem mohl pomoci, až se v tom začnou šťourat, což nebude moc hezké.“

„Až Ellis najede moje věci, dostane se do tabletu a dokáže mě najít na záznamech od vzletu, tak teprve začnu přemýšlet o tom, jestli se s ním vůbec začnu bavit.“

„Nepotřebují najít tvoje věci ani se dostat do tabletu, oni z tebe ty věci dostanou jiným způsobem než já a to se ti líbit nebude. Věř mi to.“

„Nezapomeňte, že jsem do toho šla naplno. Bez ohledu na následky.“ Jinými slovy i za cenu smrti, ale kdybych se tomu mohla vyhnout, byla bych raději, ale začala jsem o tom pochybovat, že se mi to podaří. Nehodlala jsem se dát tak snadno.

„Řekni jim alespoň něco.“

„Neznalost neomlouvá,“ odsekla jsem nazlobeně, „postavili loď, co lítá ve vesmíru, snad se dokážou dostat přes pár hesel a když ne, tak nemají před lidmi tajit celý tenhle program!“ rozhodila jsem rukama. Trvalo mi asi dvě vteřiny, než mi došlo, co jsem vypustila z pusy. Pokusila jsem se to zamaskovat ledovým klidem, ale zřejmě to na něho nezabralo. Nemohl z těch pár slov poznat můj zájem, ale přivedla jsem ho na stopu.

Naklonil se blíž. „Je škoda, že z Atlantidy uvidíš tak málo, stojí za vidění. To mi věř. Pokaždé jsem tu jen na skok.“ Zaklepal na dveře a ty se před ním otevřely a on vylezl ven. Ještě však nakoukl zpátky.

„Za pár hodin budeme na místě, popřemýšlej, na Atlantidě je pár lidí, kteří by mohli být nepříjemnější než plukovník.

***

„Černý pasažér, to tu ještě nebylo,“ nechal se slyšet Sheppard, když je Woolsy obeznámil s nastalou situací. Za dvě hodiny mělo přiletět Apollo a na Atlantidě museli nachystat zadržovací celu.

„To máte pravdu, plukovníku. IOA mě informovalo, že se jim o té ženě stále nepodařilo zjistit žádné informace. Její soubory jsou zaheslované a technikům se přes ně nedaří dostat, což není moc potěšující. Když ji zadrželi, měla u sebe tablet, ten předají vám, doktore McKayi.“

„Proč jako mně? To se nedokážou dostat do obyčejného tabletu?“ zeptal se otráveně. „Mám na práci jiné věci.“

„To je mi jasné, ale než Apollo odletí, bude to chvíli trvat, takže pokud vyřešíte věci s doktorem Jacksonem, pustíte se do toho, abychom mohli velitelství něco předat.“

„Druhá ženská, co se dostala na Atlantidu a přitom by o tom vašem programu neměla vědět,“ ozval se Ronon z ničeho nic. Všichni se na něho překvapeně podívali. Jen pokrčil rameny.

„Tohle bude určitě náhoda,“ nechal se slyšet Woolsy. „Je zjevné, že tahle neznámá žena, vstoupila na loď zcela dobrovolně s nějakým účelem, který nikomu prozatím nesdělila. Dokonce ani doktoru Jacksonovi.“

„Pche, Jackson není typ na výslechy,“ odfrknul si McKayi.

„Vy snad ano, doktore?“ upřel na něho svůj pohled Woolsy. McKayi zavrtěl hlavou. „No, abychom to shrnuli. Žena bude v zadržovací cele a budou se u ní střídat stráže. Podplukovníku Shepparde, vy ji u nás přivítáte a zkusíte z ní něco vytáhnout, než se rozkouká.“ Woolsy se podíval na Ronona, který zdvihl prst. „Ano, Ronone?“

„Beru si první službu.“

„S tím jsem počítal. Dobrá tedy. To bychom tedy měli, doktora Jacksona si vezme na starost doktor McKayi a my budeme pak čekat.“

„Podle mě, pane Woolsy, je tu člověk, který by dokázal od té ženy něco zjistit, hned jak by přiletěla.“ Woolsy nadějně přikývnul. „Avšak její stav to nedovoluje.“ Teyla opět vyslovila nahlas to, co ostatní ne. Atmosféra v zasedací místnosti pak okamžitě zhoustla. Sheppard se zachmuřil, Ronon netečně zíral před sebe, doktorka Kellerová klopila pohled k podlaze a doktor McKayi se přestal ošívat.

„Děkuji, Teylo, za vaši připomínku, třeba bude podplukovník úspěšný hned napoprvé.“

***

„Ven.“ Zdvihla jsem pohled k mým strážným. Popadla jsem do ruky svoji košili a vylezla ven. Ukázali mi pouta, navlékla jsem si košili a natáhla ruce před sebe.

Cestou mě míjely zvědavé pohledy posádky a já kráčela chodbami s hlavou zdviženou. Na jednu stranu jsem si to užívala a na druhou se klepala strachy.

Odvedli mě na můstek, kde čekala nějaká žena s podivně vypadající pistolí v ruce. Přistoupila ke mně a vyzvala mě, abych natáhla ruce před sebe. Neodmlouvala jsem. Vytáhla mi pravý rukáv po loket. Otřela mi kousek kůže tinkturou a na místo přiložila hlaveň pistole, až mi z chladného kovu naskočila husí kůže.

Cuknula jsem s sebou, když stiskla spoušť a mě něco štíplo. Bolestivě jsem vyjekla.

„Neškrábejte si to,“ poučila mě a vytratila se. Otočila jsem se k Ellisovi, který se tvářil poněkud spokojeně, i když měl kvůli mně pořádný průser.

„Dole na vás čeká útulná zadržovací cela,“ řekl mi s úsměvem.

„No páni, taková pohostinnost, to jsem nečekala, Ellisi, komu bych měla poslat děkovný dopis?“ Nakrčil naštvaně obočí.

„Hlavně se tam nezapomeňte podepsat!“ odseknul. „Připravte přenos.“ Skřípala jsem zubama nervozitou a trochu se mi zhoupl žaludek, když se kolem mě objevilo světlo, které zmizelo, a já se rozkymácela. Polkla jsem žaludeční šťávy a chtěla Ellise počastovat nějakou skvělou prupovídkou, co se asi pokazilo, ale uvědomila jsem si, že už nestojím na můstku. Bylo tu jiné světlo a taky podivné panely přede mnou nakládané nad sebou ve stejných rozestupech.

Otočila jsem se na patě, a zjistila, že to jsou čtverce, které nedrží v rozích žádné sloupy, jakoby se vznášely. Moje cela, došlo mi.

„My jsme tady!“ ozvalo se mi za zády a já se pomalu otočila, za podivnými mřížemi stáli dva muži. Jeden v černém vojenském oblečení a druhý v kůži s dlouhými dredy.

„Zdravím, já jsem John Sheppard, podplukovník, zdejší vedoucí bezpečnosti a tohle je můj kolega Ronon, který ti bude dělat bachaře.“ Oba jsem si pořádně prohlédla. Věděla jsem, kdo jsou, pročetla jsem si jejich složky. Nebyla bych nepřipravená, ale na spoustu věcí nebyl čas, hlavně na zjištění, co je tohle kruci za celu. Přistoupila jsem blíž k mřížím. Natáhla jsem ruce před sebe.

„Být tebou bych to...“

„Jau, doprdele!“ vykřikla jsem vztekle, když mě to pořádně koplo. Nevím, k čemu se to dalo popsat, možná rána elektrickým proudem.

„No jasně, ženský, na všechno si musí sáhnout.“

„No jasně, pán je sexista!“ odsekla jsem kňouravě a třela si navzájem bolavé ruce.

„Vystrkuješ drápky?“ zeptal se Sheppard a ze své strany se opřel o mříže.

„Mňau... To bylo pěkně trapný.“ Chtěla jsem si složit ruce na prsou, tak jak je měl Ronon s dredy, ale znemožňovala mi to pouta. Lehce jsem naklonila hlavu a dívala se Rononovi k pasu, kde se mu houpalo pouzdro s podivnou pistolí.

„My jsme tvůj uvítací výbor a zároveň výslechový.“ Posměšně jsem si odfrkla.

„Ellis to nezvládl sám a poslal na mě nějaké poskoky? Musím tě zklamat, Shepparde, jestli chceš něco vědět, budeš na to muset jinak. Ne jako posledně.“ Asi jsem ťala do živého. Narovnal se a úsměv mu zmizel z tváře. Ronon se tvářil pořád stejně, ale na kratičký okamžik mrknul na Shepparda.

„Chci vědět jednu věc, našel Ellis moje věci? Docela by se mi hodily.“

„Poulsone!“ zavolal Sheppard a za moment přispěchal muž v podobném oblečení s mojí krosnou v ruce.

„Musím tě informovat, že veškeré technické vybavení ti bylo zabaveno,“ pronesl už o něco kousavěji. Pustil krosnu na zem a složil si ruce na hrudi a lehce se rozkročil.

Na Apollu jsem se držela, abych nic neprozradila, protože jsem se potřebovala dostat až na Atlantidu, tady jsem mohla strávit několik dní a píchnout do pár vosích hnízd.

„Předpokládám, že včetně mého tabletu. Dejte na něj laskavě pozor, stál šílený prachy, takže ať mi ho McKayi nebo Zelenka nepoškrábou. Mohla bych ho ještě vrátit a dostat svý peníze zpátky.“ I když se Sheppard snažil, bylo na něm vidět, že jsem ho vytočila.

„No jak myslíš, Woolsy si myslel, že to s tebou půjde po dobrém.“

„Po takovém úvodu? Asi bys na něm měl zapracovat, Shepparde. S Collinsovou to taky moc nevyšlo, co?“ To už Ronovi s dredy vyletěla ruka a přistála na Sheppardově rameni. Ten ji však setřásl.

„No tak dobře, holčička se nehodlá snažit. Copak je ti málo, že jsme tě tak hezky uvítali, zadarmo ses svezla do jiné galaxie i se zpátečním lístkem, tak bys nám mohla na oplátku poskytnut pár informací.“

„Neřeknu svoje jméno ani tobě, natož nikomu jinému. Snad nejsou na Zemi tak neschopní, aby nehackli moje zabezpečení. Měli na to skoro šest dní, ani mně tak dlouho netrvalo se dostat na server, s veškerými informacemi o programu Hvězdné brány a Pegasu a spoustě dalších informací. Snad si tvoji nadřízení nemysleli, že mi ty věci pošeptala myš.“

„No dobře. Plukovník Ellis tě už určitě informoval, že by tě mohli soudit za velezradu.“

„Za tu se v dnešní době už nevěší, a když mě zavřou, tak mě zavřou, budu do konce života mít klid a pohodu a nebudu muset nic dělat. Nebudu platit daně a lidi budou z daní platit spíš mě. Docela ironie, nemyslíš, Johne?“ Přistoupila jsem blíž k mřížím, ale jen tak blízko, abych se nedotkla toho silového pole.

„Takže ses informovala, a co když se na Zem vůbec nevrátíš? Hm?“ Dívali jsme si přímo do očí.

„Stejně můj pobyt budou platit nebozí daňoví poplatníci anebo tu umřu. To je jednoduché, ale s tím jsem sem šla.“ Stiskla jsem rty a pozdvihla bradu. Sheppard kousek ucouvnul. Vyměnil si pohled s Rononen a lehce naklonil hlavu na levou stranu a zaposlouchal se. Vysílačka v uchu, určitě.

„Můžete ho sem poslat,“ odpověděl a o kousek ustoupil. Nemluvil.

„Víš, Johne, asi bych nechtěla být na tvém místě. Muset poslouchat rozkazy a dívat se, jak tvoji vlastní nadřízení rozhodují za tebe.“ Našeptávala jsem mu do ucha a snažila se vzpomenout si, co všechno jsem četla o něm a o Mie Collinsové. Jejíž složka byla poměrně tlustá, byla více zabezpečená než ostatní, ale stálo to za to. Možná právě ona by mi mohla skutečně pomoci, ne tihle namydlení panáci, co bezhlavě poslouchali rozkazy od lhářů a pokrytců.

„Není to divný, že dvě obyčejný ženský ze Země, se dostaly na Atlantidu, aniž by patřily k programu?“ Pomalu se ke mně otočil.

„Nevím, co si chceš dokázat, ale tímhle přístupem si tu každého znepřátelíš.“ Posměšně jsem si odfrkla.

„Já se sem nepřišla přátelit.“

„Tak cos sem přiletěla dělat?“

„To bys rád věděl, co?“ Oba jsme ztichli, když k mřížím přistoupil Archeolog.

„Nazdar, doktore,“ pozdravila jsem ho vesele.

„Mohl byste nás chvíli nechat, podplukovníku?“ Ten přikývnul a se svým společníkem poodešli. Otočil se na mě.

„Po tomhle je mi jasné, že víš spoustu věcí, ale uvědom si, že ne všichni vědí všechno.“ Pomalu se otočil a k postávajícímu Sheppardovi. Složka Collinsové byla svým způsobem zapečetěná a informace v ní byly skutečně neobvyklé, vlastně neuvěřitelné. Nepočítala jsem však s tím, že by pravdu o Collinsové Sheppard netušil. Mohlo mě to ale napadnout, že takovou věc nebude vykládat na potkání.

„Dej si, prosím, říct. Prozraď jim, kdo jsi. Už na Atlantidě jsi, a pokud ji nechceš sabotovat, jen ti to pomůže.“ Zavrtěla jsem hlavou. Doktor sklopil pohled. „Nebudou se k tobě chovat hezky.“

„Ke Collinsové se snad chovali? Uvědomte si, doktore, že jsem nečetla jen oficiální zprávy. V Pentagonu se uchovává všechno, úplně všechno.“ Povzdychl si a raději odešel.

Jen díky výměně stráží jsem si uvědomovala, jak se čas opět vleče. Vrátili mi sice moje věci, ale všechno zajímavé mi zabavili, takže jsem jenom posedávala, polehávala a popocházela po skromném prostoru své cely.

Po dvou dnech jsem vzdala mluvení na stráže. Ani se ke mně kluci vojenští neotočili, dokonce ani, když jsem je přesvědčovala, že chci Sheppardovi říct svoje jméno. Nevím, jestli dělali, že mě neslyší nebo jim bylo jasné, že lžu, až se mi práší od pusy.

Byl to už skoro týden, když jsem si všimla, že se ztratila stráž. Místo ní se tam objevila žena. Stála poměrně daleko a prohlížela si moji celu, jakoby ji viděla poprvé. Až když přišla na lepší světlo, jako první mě upoutaly její šedivé vlasy.

Jen velmi neochotně se velmi pomalým krokem rozešla ke mně. Zastavila se na dvě délky paže ode mě. Byla bledá s černými kruhy pod očima. Oblečení na ní vyselo, jakoby nosila o dvě čísla větší. Po chvíli se posadila na podstavec hned vedle mojí cely a dlouhou dobu se na mě jen dívala. Podobně jako Archeolog.

Už dlouho jsem neviděla nikoho tak unaveného, doslova to z ní sálalo. Jestli tohle byla Collinsová, tak jsem se sem možná táhla zbytečně.

„Nebude žádné, vím, kdo jsi?“ začala tiše a já musela špicovat uši, aby ji vůbec slyšela.

„Mluvila jste s doktorem Jacksonem?“ Vykání ze mě vyšlo naprosto přirozeně, i když jsem měla v úmyslu jí tykat, byla stejně stará jako já, alespoň tahle její verze.

„Viděla jsem záznam tvého příchodu,“ připustila pomalu a ještě pomaleji se zvedla a začala obcházet celu. Šedivé vlasy měla spletené do silného copu smotaného na týlu hlavy. Ruce přitom měla za zády a vypadalo to, že ji to bolí, ale nechávala je tam, jakoby si tu bolest chtěla způsobovat.

„Máte mě vyslýchat?“ zeptala jsem se.

„Já?“ Na chvíli se zamyslela. „Vlastně ano, myslí si, že se mi svěříš, protože jsme na tom stejně, … ale to si nemyslím.“ Zavrtěla hlavou. „Nemyslím si, že bys mi to řekla právě kvůli tomuhle. Myslím si, že na tom my dvě stejně nejsme.“

„Jak to?“

„My dvě nemáme společného nic. Tys sem přišla dobrovolně. Mně sem dotáhli nedobrovolně, ale to ty určitě víš.“ Bylo zvláštní se dívat na ni a na ostatní, vědět o nich tolik věcí, téměř je znát, ale ve skutečnosti jsou pro mě všichni naprosto cizí, ale stateční lidé, kteří každý den riskují svoje životy na práh vědy.

„Něco vím,“ připustila jsem a přiblížila se k mřížím, abych ji lépe viděla a slyšela, to tlumené světlo nedělalo dobře mým očím, ale nedokázala jsem z ní spustit pohled.

„Takže bych tě měla varovat, že ti kteří vědí o mně pravdu, moc dlouho nežijí.“ Naskakovaly mi různé tváře a jména, ale nemohla jsem si být jistá, kdo z nich to byl.

„Nepřipisujte si přílišné zásluhy.“ Zatnula zuby, na vyhublé tváři se jí to rýsovalo mnohem výrazněji než u mě.

„To řekněte manželovi doktorky Weirové a matce doktora Becketa.“ Při druhém jméně se nepříjemně ošila a stáhla se do sebe, otočila se ke mně zády a zírala na moji stráž, které vykukoval zpoza rohu pouze loket.

„Já tě nebudu vyslýchat, stejně bys mi nic neřekla, takže budu mluvit já.“ Stanula mi čelem tak blízko jak to mříže dovolovaly. „Řekněme si, co tě bude tady čekat. Jsi tu jen na skok, ne jako já, takže to vezmeme zkratkou. Určitě tě už informovali, že na Zemi tě budou možná soudit pro velezradu, což je podle mě hloupost, byl by to moc veřejný proces a ty bys mohla promluvit, takže tě co nejtišeji někam uklidí, odkud se nedostaneš a ke své pověsti crackerky bez jakékoliv dostupné elektroniky, takže bych typovala staré poctivé mříže s neustálým dozorem. Což je ta mírnější část.“ Zírala jsem na ni s pusou dokořán, když moji zálibu pojmenovala správně. Většina lidí měla ajťáky, co se nabourávají do cizích systémů za hackery, ale tak se označují placení ajťáci, kteří testují různým společnostem jejich zabezpečení. Pro lidi mého ražení v našich kruzích jsme crackeři.

„Teď se podíváme na ten horší scénář, který nastane, když zůstaneš na Atlantidě.“ Pomalu obcházela mříže, rovná jako pravítko, s rukama za zády a cukající grimasou bolesti v obličeji. Začínala jsem z ní mít strach a to ani nemluvila hlasitě. Její ledový klid a odevzdanost byla děsivější než vztek.

„Určitě jsi četla o Wraithech, že?“ Přikývla jsem. Povolila svůj postoj a pomalými pohyby si rozepnula bundu a stáhla límec trika níže k podprsence, kde se jí na hrudní kosti táhla ošklivá jizva. Což nebyla pooperační jizva z transplantace srdce. Okolí jizvy byla kůže zašedlá a prosvětlovaly tam drobné žilky, jakoby se nehojila a přitom byla zatažená.

„Tento mimozemský druh se živí životní energií jiných druhů, nejčastěji lidí, je to jejich potrava a toto krmení probíhá za plného vědomí oběti, protože Wraithi vstřikují do své oběti enzym, který zamezuje okamžité smrti, která vypadá tak, že z tebe zbude pouze kostra potažená kůží. Během pár vteřin zestárneš k smrti.“ Očima jsem zajela k jejím šedivým vlasům, takové barvy by nedosáhla žádným barvením a byla příliš mladá na to, aby jí šedivé vlasy vyrostly do takové délky.

„V záznamech a hlášeních najdeš spoustu informací, ale tu surovost skutečnosti to postrádá. Uvědom si, že smrt je sice rychlá, ale velmi bolestivá. Avšak...“ upravila si tričko a zapnula bundu, „ne vždy se na tobě Wraithi nakrmí, mučí tě způsobem, že tě přivedou na pokraj smrti, a pak ti  ho zase vrátí zpět a opakují to pořád dokola. Je to dozajista efektnější než kterákoliv pozemská mučící technika, ale toho se bát nemusíš. Neopustíš tuhle celu, sice je město bezpečné, ale může se stát cokoliv. Řekla jsi, žes přišla s tím, že můžeš i umřít, což je chvályhodné, že chceš za svou věc zemřít, ale zvážila jsi i to, co to bude znamenat pro tebe, pro lidi, na kterých ti záleží?“

„Žádní nejsou,“ vypálila jsem hned a ona se zašklebila. Prozradila jsem se, že jsou, což mě zabolelo víc, než jsem si myslela.

„Kvůli někomu to děláš, pro někoho konkrétního, možná to zaobaluješ tím, že to děláš pro lidi, ale podle mě ti záleží na někom konkrétním.“ Stiskla jsem zuby. „Jak se asi budou cítit tvoji rodiče a přátelé, když už se nikdy nevrátíš? Budou truchlit? To určitě ano. Budou plakat? O tom nepochybuju. Přesto přese všechno se s tím časem smíří, tak jako se vším, ale v hlavách jim přesto bude hlodat takový malý červík. Já mu osobně říkám touha po pravdě. Oni budou pátrat po pravdě, kde jsi a jestli jsi skutečně mrtvá, protože tvoje tělo nedostanou.“ Už jsem se nadechovala, že jí něco řeknu, ale zarazila mě. „Tak to prostě je, dokud nemáš hmatatelný důkaz, stále můžeš doufat, klidně celý život. Víš, mně je vlastně jedno, že tu jsi dobrovolně, mimochodem byla to hloupost, a že za to hodláš umřít, ale uvědom si, že když tady umřeš, a pokud to bude náhodou rukou Wraitha, nebude co převážet, aby se tvoji blízcí nevyptávali a jelikož nevíme kdo jsi, pohřbí tvoje ostatky v neoznačeným hrobu, možná nebude ani čas tam dát označení Jane Doe, a na Zemi bude tvoje rodina čekat, kdy se vrátíš, ale nikdy se nedočkají a nikdo jim nebude moct říct, žes umřela, protože nevíme kdo jsi.“ Srdce mi tlouklo jako splašené a těžko se mi dýchalo. Sice jsem nad tím přemýšlela, raději jen okrajově. Tohle bylo jako bych v autě plnou rychlostí narazila do zdi.

„Jak říkám, může se to stát, ale nemusí. To už je na tobě, ale neudělej stejnou chybu jako já, jestli to kvůli někomu děláš, zkus věřit alespoň mně a já se ti pokusím pomoci. Cesta sem je hodně daleká a to nejhorší co ti může hrozit od IOA zde je, že tě zavřou, prozatím jsi v největším bezpečí tady, na Atlantidě.“ Přistoupila k mříži blíž a chytila se jí konečky prstů. Nehty měla okousané téměř do krve. Dívala se na mě prosebným pohledem.

„Už hodně lidí umřelo kvůli tomu, že chtěli zjistit pravdu o programu Hvězdné brány.“ Pomalu přikývla. Pohledem mě vybízela k pokračování.

Obrátila jsem se k ní zády a začala obcházet svoji celu. Nevím, co jsem od toho všeho čekala. Snad to, že dojdu dál než ostatní, že se mi to podaří.

V hlavě jsem měla zmatek, ale její složku jsem znala téměř nazpaměť, jak její, tak Atasie Tamorak, za kterou ji vydávala Elizabeth Weirová, aby ji ochránila před IOA. Jenže, jak by její pobyt zde probíhal, kdyby rovnou všem řekla, že je z budoucnosti?

„Dělám to kvůli lidem, jako jsi ty!“ vykřikla jsem z ničeho nic a otočila se k ní čelem. „Neměli by lidi znát skutečnou pravdu?“ Zhluboka se nadechla.

„Zatím nikdo není jako já a bude lepší, když to i tak zůstane. Víš v jednom díle Doctora Who měla podobnou možnost volby i Amy Pondová. Jenže bez důkazů mnoho lidí neuvěří a důkazy je zase hodně vyděsí. Podle mě na pravdu lidi nejsou ještě připraveni...“

„Melindo... Jsem Melinda Warrenová. Ale říkejte mi Meeno.“ Lehce se na mě usmála.

„Děkuju Meli... Meeno.“ Oplatila jsem jí úsměv a už mi nebránilo, abych jí důvěřovala, že se alespoň pokusí mi pomoct.

„Moc vám děkuju, Victorie.“ Na pár vteřin mi připadalo, že je někde jinde. Vrátila se ke mně s úsměvem. Kde by byla ona teď, kdyby za ní někdo přišel jako ona za mnou?

„Za ty roky jsem si zvykla na Miu, tak zůstaňme u ní.“

***

John Sheppard nechal zapnout vysílačku, když dostal od Mii povel. Díval se, jak odchází od cely, ze které se za ní dívala černá pasažérka.

„Asi jsem ji mohl přivítat jinak,“ připustil pomalu.

„Nějak jsi vyměknul, Shepparde,“ okomentoval to Ronon.

„Na Zemi se spíš říká: Chybami se člověk učí.“ Sateďan se na něj podivně podíval.

„A jak se naučíš, když při té chybě zamřeš?“ Na to nebylo co říct.

„Podplukovníku, Ronone, můžete ke mně do kanceláře? Poslechneme si, co se dozvěděla slečna Collinsová.“ Připojili se k Teyle a McKayeovi. Za chvíli otevřenými dveřmi prošla Mia.

„Posaďte se,“ nabídl jí Woolsy. „Nuže?“

„Jmenuje se Melinda Warrenová a je z Milwaukee. Pane Woolsy, co ji čeká při návratu na Zem?“ Chvíli bylo v kanceláři ticho.

„Nemohu vám odpovědět, Mio, dokud se nedozvíme o ní více. Ale z pohledu IOA je nebezpečná, nabourala se do tajných dokumentů, vloupala se na tajnou základnu a cestovala načerno na palubě utajované lodi...“

„Nějak moc tajností na jednu větu,“ pronesl Ronon jakoby nic.

„Prostě se ztratí, až se vrátí, že?“ řekla to Mia bez obalu. „Tak jako mně, když se na Zem vrátím. Poprvý jsem měla docela štěstí v neštěstí, podruhé už mít nemusím.“

„Tohle se nestane!“ vyskočil ze svého místa Sheppard. Mia se na něj překvapeně podívala.

„V lepším případě by jí mohli nabídnout místo, její schopnosti by se mohly hodit,“ prolomil napjaté ticho McKay. „Na Zemi je pár schopných lidí, ale ty hravě strčí do kapsy, ale nemyslím si, že po tom všem by ji nechali pro ně pracovat.“

„Pane Woolsy, vím, že toho budu po vás žádat hodně...“

„Vím, co chcete říct, Mio, ale nejsem si jistý, že mám na Zemi tolik důvěryhodnosti, aby na mě dali, ale pokusit se o to mohu, ale musíme o ní zjistit víc, ne jen kdo to je, ale proč přesně sem přišla.“

„Kvůli pravdě.“

„Pravdě?“ Podivila se Teyla.

„Na Zemi nemají běžní občané o programu nejmenší tušení,“ odpověděl jí Woolsy na vysvětlenou. „Bylo pár lidí, kteří to chtěli odhalit...“

„Ale záhadně zmizeli nebo zemřeli.“ Neodpustila si Mia kousavou poznámku.

„To jsou jenom dohady.“

„Pane Woolsy, nejsme malé děti, a i když není nikde nic oficiálně zaznamenáno, prostě to tak je. Právě proto vás o to žádám.“ Velící expedice se podíval na vyhublou ženu před sebou, prošla si tolika věcmi a ona byla ochotná se znovu vrátit do jámy lvové.

„Nic vám nemohu slíbit.“ Uvolil se nakonec, protože to bylo správné.

„No dobrá, Rodney, heslo na tablet je heslojeheslo.“

„Cože? Co je to za heslo?“

„Prostě heslo je heslo bez mezer.“ Sheppard se musel pousmát nad naštvaným výrazem McKaye. Určitě si říkal, proč ho to nenapadlo.

„S heslem pro vstup do jejích osobních údajů je to složitější. Jedná se o součet všech písmen jejího jména a příjmení…“

„To není tak složité,“ začal se naparovat McKay, když se trochu oklepal z prvního hesla.

„… psaným slovně, ale v italštině, španělštině a francouzštině.“

„Ještě něco?“ zeptal se Rodney otráveně.

„Mezi každým je ještě ta číslice a na konci a začátku hvězdička.“

„Skončilas?“

„To už je všechno, snad jsem si to zapamatovala dobře.“ Pokrčila Mia rameny.

„No fajn,“ McKay vytáhl Melindin tablet, zadal první heslo. „Podívejme, je tu nahrán její profil ze sítě…, který ale vyžaduje to druhé heslo,“ protočil oči.

„To bude asi chvíli trvat. Což znamená, že nikoho nechci za zády, nedá se tak pracovat.“ Všichni se postupně rozešli a nechali McKaye s Woolsym v jeho kanceláři.

***

„Můžeme si promluvit?“ Doběhl Sheppard Miu.

„Teď ne, prosím.“

„Chápu, že se zlobíš, ale můj nápad to nebyl.“

„Je mi to jedno. Vím, že jsem s tebou chtěla mluvit, ale nechci teď mluvit s nikým.“

„Je to snad kvůli tomu výslechu?“

„Ne!“

„Zastav se a mluv se mnou, Mio.“ Zarazila se a neodvažovala se otočit. Přistoupil k ní a lehce ji chytil za paži.

„Mám ti poděkovat, že ses o mě musel v noci postarat, když jsem se zhroutila?“ zeptala se prkenně. Bylo mu jasné, že ho od sebe chce odehnat, ale to on by se už nenechal.

„Ne a ty to víš.“

„Tak mě nech být.“ Nepokoušela se mu vykroutit, nepustil by ji.

„Rozmysli si tu cestu,“ požádal pomalu a uhnul přitom pohledem, aby nepoznala, jak velký má o ni strach.

„Já tam musím, Johne,“ vzdychla tlumeně.

„I po tom, co jsi tam řekla?“ ukázal dozadu jakoby k Woolsyho kanceláři. Jen přikývla. Nemělo cenu mu to vysvětlovat, když neznal pravdu. Bylo to pro ni životně důležité.

„Podplukovníku?“ Sheppard stiskl vysílačku v uchu, ale v duchu se zlobil, že ho přerušili právě teď.

„Slyším.“

„Můžete se vrátit, doktor McKay otevřel ten profil.“

„Rozumím.“ Zadíval se na Miu. „Pojď se mnou.“ Neprotestovala. „Ale nemysli si, že zapomenu na to, žes se mnou chtěla mluvit.“

Vrátili se jenom oni dva a ani se neposadili. McKay byl zhroucený v jednom z křesel.

„Odešleme heslo v denním hlášení, ale vedení IOA z identity slečny Warrenové moc nadšení nebudou,“ oznámil Woolsy unaveně. Měl sundané brýle a masíroval si kořen nosu. Oči měl zavřené a lehce se v půl kruzích otáčel na židli.

McKay podal Sheppardovi tablet a Mia mu nakoukla přes ruku. Melindina identita se přímo nabízela, ale když to viděla černé na bílém, přeběhl jí z toho mráz po zádech.

„Neměl bych Jacksona nechat čekat, pořád mi předhazuje, že našel Janusovu laboratoř on. A stále se vzpamatovávám z toho, že mě unesli Asgardi z Pegasu.“ Nechal se McKay ještě slyšet, aby naznačil, že na takové hlouposti s dlouhými hesly nemá čas a zvednul ze svého místa a odešel. Mia ho sledovala, než si vyměnila pohled se Sheppardem. Společně se podívali na obrazovku tabletu a poté na Woolsyho.

Melinda Warrenová byla novinářka, která se pod pseudonymem, ptala na velmi palčivé věci, kterými proti sobě poštvala hodně špatných lidí, proto nebylo s podivem, že do toho šla i za cenu smrti, která by ji na Zemi jednou stejně čekala.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Pravda osvobozuje? - 2. kapitola: