OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 5. kapitola

18.08.2021 (10:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 415×

 https://www.youtube.com/watch?v=NmeuuDF1bhU

The Score - Stay

5. kapitola – Únos

Tým podplukovníka Shepparda postával v zasedací místnosti v SGC společně s vedoucím expedice Atlantida Richardem Woolsym a vyčkávali, až dorazí přední představitelé IOA a generálové Landry a O'Neill. Po nedávných událostech tuto schůzi očekávali, protože John jednal nad rámec svých rozkazů a bylo jasné, že nebude trvat, než to nadřízení budou řešit.

„Co horšího se může stát, než že tě vyhodí?“ Nadhodil doktor McKay a John se na něj podíval.

„Tvoje uklidňovací schopnosti jsou čím dál lepší, Rodney.“ Ten jen pokrčil rameny a dál se otáčel na židli. Jako jediný z nich seděl a s rukou pod bradou si místnost prohlížel, jakoby tu byl poprvé.

„Tak Teyla s Rononem jsou z jiné galaxie a v zásadě se nemusejí našim nadřízeným zodpovídat a pan Woolsy,“ podíval se na brýlatého muže, jež stál u okna a shlížel na prostor s bránou, „je jedním z nich, takže ho maximálně plácnou přes prsty a zašijí ho do kanceláře a já můžu rovnou přijít s prosíkem za švagrem, aby se mi pokusil domluvit místo u něho na škole. Už se vidím, jak vysvětluju zabedněným puberťákům ten nejprimitivnější pokus, který jsem zvládnul už v deseti letech.“ Na to se už John na přítele podíval značně rozladěně.

„Tak promiň, Rodney, že se snažím pomoct někomu, kdo tobě a nám všem umožnil zachránit Zemi.“ To už se mezi ně vmísil Woolsy.

„Doktore, podplukovníku, teď není správný čas a ani místo se hádat kvůli něčemu, co jsme už udělali. Přesto se musím postavit na stranu podplukovníka. Byla to správná věc, teď si jen musíme nést následky.“ Rodney rozhodil rukama a protočil oči. Nic dalšího si však nedovolil říct.

„Skutečně si myslíte, že by nás za to mohli potrestat?“ Teylin smysl pro spravedlnost stále nedokázal srovnat krok s pozemským uvažováním.

„Záleží na okolnostech, Teylo, ale to co se dělo kolem slečny Collinsové je neobvyklé i na naše poměry a svým způsobem to podrývá veškerou autoritu našich nadřízených a znemožňuje jim to mít situaci plně ve svých rukou,“ vysvětloval trpělivě Woolsy.

„Prostě se cítí ohroženi,“ přisadil si John a posadil se vedle Rodneyho.

„Maj z tý holky zbytečně strach. Ona byla tady, Mia s námi a ta už není. Tím bych to ukončil. Zbytečně se budou motat do života někomu, kdo s tím nemá nic společnýho.“

„Taky bych se k tomu takto stavil, Ronone, ale tak jednoduché to není. Předpokládají, že když ji vyléčili mimozemským zařízením, měla by se jim zodpovídat.“ Woolsy o tom přemýšlel od chvíle, kdy to řekl u Johna v bytě.

„To ji jako teď vlastní?“ Vysoký Sateďan uhodil hřebíček na hlavičku.

„Takto to zní daleko hůř než jak se to IOA snaží prezentovat,“ vypadl jim do konverzace generál Landry, jenž vyšel ze své kanceláře společně s O'Neillem. Všichni v zasedačce se rázem postavili do pozoru. Trojice mužů vstala ze svých židlí a John Sheppard zasalutoval.

„Všichni se posaďte, prosím, máme ještě chvíli, než dorazí Coolidge s Monroem, musíme si promluvit,“ vyzval je Landry a usedl do čela stolu s O'Neillem po pravé ruce. „Probírali jsme to s Jackem ze všech stran a já tedy souhlasím s podplukovníkem Sheppardem. Plukovník Collins měl právo vědět, o své dceři, už jen kvůli tomu, že byl o její existenci informován, ale nesouhlasím se způsobem, jaký jste použil, Shepparde. Chápu, že vás k tomu vedly osobní pohnutky, ale stále jste důstojník amerického letectva a máte své rozkazy.“

„I přesto, že je si snažili vydírat?“ zeptal se John slušně. O'Neill stiskl rty k sobě.

„Podplukovníku, je to slovo proti slovu. Pokud nám to nepotvrdí slečna Collinsová, tak se tímto nemůžete ohánět.“ V tom měl Landry pravdu. John nepochyboval o tom, že pokud by na to přišlo, Victorie by vše popřela, ale ve skrytu duše doufal, že by přeci jen řekla pravdu.

„Jde o to, že i kdybychom chtěli Collinsovy z toho vynechat, IOA zařídilo, že to nejde. Coolidge to podal prezidentovi tak, že jsou přímo spojeni s experimentem Correption a tím pádem jedinou možností, jak jednou provždy porazit Wraithy.“

„Pokud si pamatuju dobře, Mia a samozřejmě i Victorie nemá v krvi tu potřebnou substanci, která by měla sloužit k výrobě genové terapie,“ vmísil se do rozhovoru McKay.

„Velmi správně, doktore.“ Všichni v místnosti se otočili, protože po schodech právě přicházel pan Coolidge se zástupcem Monroem v závěsu. Nesl si luxusní kufřík, který položil na stůl, jakmile k němu došel. Stanul se svým věrným stínem v druhém čelu stolu a klidně se posadil. Otevřel kufřík a začal z něj vyrovnávat nažloutlé složky.

„Začneme tedy od začátku. Podplukovníku Shepparde, za neuposlechnutí rozkazu jste zbaven velení vašeho atlantského týmu a byl vám odebrán post vedoucího bezpečnosti na Atlantidě a jste dočasně postaven mimo službu než přezkoumáme přínos expedice v Pegasu. Což mě vede k oznámení, že veškeré výzkumné práce ve městě jsou pozastaveny, protože se město po nedávném přesunu na odvrácenou stranu Měsíce stane předsunutou základnou, odkud budou odcházet SG týmu na mise.“

„Cože?“ vyjekl McKay zděšeně.

„Máte s tím nějaký problém, doktore?“ zeptal se ho Coolidge jízlivě.

„To tedy mám. Nemůžou být aktivní obě brány zároveň. Jedna je vždy hlavní a to nemluvím o tom, že na to atlantská brána nebyla konstruována. A co galaxie Pegas?“

„Přesně tak a co naše zodpovědnost vůči lidem v Pegasu? Nechali jsme je tam nechráněné před útoky Wraithů. Během naší nepřítomnosti mohou převzít nadvládu a zdecimovat už tak omezené množství obyvatel. Je naší povinností se tam vrátit. To my můžeme za to, že se Wraithi probudili.“ Namítl Woolsy rozzlobeně.

„Atlantida zůstane tady, dokud doktorové Becket a Kellerová nedokončí tu zbraň podle Janusova experimentu, což mě vede k tomu, že to už nebude dlouho trvat. IOA se podařilo najít, dovolte mi použít váš výraz, doktore McKayi, potřebnou substanci, kterou hodláme využít naplno.“ Vypadalo to, že je tím Coolidge nesmírně potěšen. John se přitom ošil na židli a musel se pevně chytit opěradel, aby nevyskočil.

„Ta vaše substance je v žijícím člověku, dítěti a jmenuje se Mark Collins a ještě mu nebylo osmnáct.“ Všichni v místnost, kromě představitelů IOA, zadrželi dech.

„Vidím, že jste si dal dohromady jedna a jedna, podplukovníku. Kdybyste uposlechnul rozkazu generála Landryho a šel vyslechnout Ba'ala, mohli jsme zbraň objevit už dávno, takže být vámi, mlčel bych, pokud chcete i nadále zůstat u letectva a mít možnost využít zbraň v boji. Mark Collins je nyní pod dohledem vlády spojených států a ve vhodnou dobu bude předveden do oblasti 51.“

„Tohle nemyslíte vážně, Coolidgi?“ Ostrost v hlase generála O'Neilla prořízla hustou atmosféru v místnosti.

„Zlobte se, jak chcete, generále, ale všechno posvětil prezident, kterému leží na srdci osud všech lidí na Zemi, a jistě chápete, že v tomto případě veřejný zájem převažuje nad zájmem jednotlivce. A který malý kluk by mohl říct, že může zachránit dvě galaxie. Měl by tím být poctěn. Nehledě na to, že jde jen o pár týdnů probíhajících testů, poté se zase vrátí do normálního života.“

„Tohle vám jeho otec nedovolí,“ procedil O'Neill skrze zuby.

„Ve veřejném zájmu nikdo jeho povolení nepotřebuje, dostane rozkaz od prezidenta Spojených států Amerických, a jelikož je důstojníkem letectva Spojených států, musí uposlechnout, což se stane v následujících dnech. Nemějte strach, vše je právně ošetřeno a chlapcova rodina dostane dostatečné kompenzace, pokud vám jde o tohle. Což mě vede ještě k dalšímu.“ Coolidge se otočil k Johnovi.

„Jistě budete potěšen, podplukovníku, když vám oznámím, že slečna Collinsová byla vyvázána z dohody, a nebude již muset studovat na fakultě lékařství. Může si studovat, co jen chce, pokud nebude dělat problémy.“ To už musel Johna chytit Ronon za rameno, aby ho udržel na místě.

„No a to je vše. Zbytek věcí s vámi dořeším jednotlivě, takže mě teď bude následovat pan Woolsy.“ Vedoucí IOA nechal složky na stole, zavřel svůj kufřík, zvednul se a ukázal svému podřízenému ke schodišti.

Zasedací místnost byla tichá, dokud neodešel i Monroe, jež se na schodech ještě otočil k Johnovi.

„Máme stále platnou smlouvu se slečnou Collinsovou, podplukovníku. Využijeme ji, pokud bude dělat problémy s převozem svého bratra.“ Jakmile Monroe odešel, John vzteky praštil pěstmi do stolu, až Teyla s Rodneym překvapeně zamrkali a uskočili.

„Hlavně klid, Shepparde, tohle nenecháme jen tak,“ ozval se O'Neill a vstal od stolu. Rozepnul si uniformu a dal si ruce v bok.

„Nebude to jednoduché, Jacku,“ přisadil si Landry, který se opřel do své židle. „Coolidge to má zřejmě dostatečně promyšlené a podchycené a víme moc dobře, že na něj prezident dá.“

„Jak mohl Ba'al vědět, že je ten kluk tím klíčem?“ zeptal se John nahlas. Vstal tak prudce, až židle odjela ke stěně.

„Zřejmě to musel někdo z jeho lidí zjišťovat už dřív. IOA testy provedlo teprve nedávno, když se chlapec zranil ve škole a brali mu krev.“ Přiznal Landry.

„Ba'al to musel mít od kapitána Collinsové,“ zaluskal prsty Rodney, když se vzpamatoval z Johnova výbuchu vzteku. „Nemusela mu ani nic říct, Ba'al přeci dokázal přemýšlet hodně dopředu a našel si rodinu Collinsových, má vždy nějaký záložní plán.“

„Snad mi nechceš tvrdit, Rodney, že je v tom tentokrát nevinně?“

„To netvrdím, jen říkám, že to věděl už dávno, že je ten kluk v něčem jiným než jeho sestra a nic neudělal.“ Pokusil se to Rodney Johnovi vysvětlit co nejklidněji.

„Ba'al nemusel ani IOA infiltrovat, stačilo je jen trochu postrčit, aby udělali, co chtěl on,“ zamyslela se O'Neill.

„Tak co budeme dělat?“ zeptala se Teyla.

„Nic,“ všichni se na Landryho podívali. „Teď nemůžeme dělat nic. Jen dohlédnout, aby nikdo nepřekazil odvod mladého Collinse.“

„To je šílenost, generále, pokud je tahle Collinsová jen z poloviny taková jako ta co byla na Atlantidě, tak to nedovolí.“

„Proto mám na vás prosbu, podplukovníku, jste postaven mimo službu a není to tedy rozkaz, pouze vaše dobrá vůle. IOA nám bude muset oznámit, až budou chlapce převážet a na vás bude, abyste dohlédnul na slečnu Collinsovou, aby do toho nijak nezasahovala. IOA nedává druhé šance a pokud se to pokusí překazit, udělají všechno proto, aby se za to zodpovídala bez ohledu na její budoucnost, pro ně je teď primární Mark Collins a myslím si, že pokud dostanou příležitost se slečny Collinsové zbavit, využijí toho.“ Dokonce ani Ladrymu se nelíbilo, co musel přiznat.

„Oni by ji zabili?“ zeptala se Teyla zděšeně.

„Nehody se stávají,“ povzdychnul si O'Neill a díval se přitom raději na bránu. Sám nemohl z hlavy dostat jeden incident, kdy srazili novináře přímo před jeho očima, i když se mu snažili namluvit, že to byla jenom nehoda.

…

Několik následujících dní se John snažil dostat v oblasti 51 za Ba'alem, ale už ho k němu nepustili, dokonce se zdráhali, když chtěl navštívit Todda. IOA bylo silně proti, ale vždy si našel způsob, jak se za ním dostat.

„Mám dojem, Shepparde, že tě něco tíží. Proč bys jinak za mnou chodil a ještě mě učil tu vaši taktickou hru. Ostatně, ta se mi velmi líbí. Její pravidla jsou fascinující. Vy pozemšťané se mi začínáte líbit čím dál více.“ Vycenil v úsměvu svoje špičaté zuby a John se ušklíbnul, táhnul koněm a vzal Toddovi věž.

„Nemůžu ti nic říct, to přeci víš.“

„A ty víš, že kdybych chtěl, tak to z tebe vytáhnu.“

„Na to ti dávají příliš sedativ, když přijdu.“ Na to Wraith jen přikývnul. Přesto bylo Johnovi jasné, že s každou další návštěvou je Todd vychytralejší, jakoby si jeho fyziologie dokázala se sedativy poradit.

„To máš pravdu, ale alespoň máme na sebe víc času, Shepparde.“ John se hodně přemáhal, aby se nezašklebil, ale musel připustit, že Toddovi teď může věřit daleko víc než svým nadřízeným. Dokonce si na moment pomyslel, že by mu mohl pomoci, kdyby se dostal ven, ale tu myšlenku musel okamžitě zapomenout.

„A kdy se Atlantida zase vrátí do Pegasu?“ John k Toddovi ani nevzhlédl. Založil si rukou bradu a přemýšlel o možných tazích.

„Nepochybuju o tom, že se zbylí Wraithi spojí, aby převzali znovu moc nad svými pastvinami,“ pokračoval Todd, jakoby mu Johnova ignorace nevadila. „Královna Smrt byla víc než odhodlaná se vás zbavit a teď, když tam nejste, nebude pro ni takový problém Wraithy znovu sjednotit.“ Todd táhnul královnou a nechal ji nechráněnou, ale John tomu nevěnoval pozornost. Překvapeně zdvihnul hlavu.

„Královna Smrt? O ní jsi nikdy nemluvil,“ vyčetl mu.

„Je to jedna z nejstarších královen, která bojovala už během války s Antiky. Nemá svoje jméno jenom tak. Jejím potravou bývali výhradně Antikové. Díky nim byla silnější než jakákoliv královna.“

„Jak to?“

„Už tě to zajímá, Shepparde?“

„Vím, že za tu informaci budeš něco chtít.“

„Hladovím. Vaše příděly začínají být horší než u Geniů.“ Johnovi bylo jasné, že naráží na to, jak se krmil na něm.

„Bohužel ti nemůžu nic slíbit, ale pokusím se.“ Todd stiskl rty k sobě a chvíli si Johna prohlížel, kterému bylo jasné, že mu nevěří, a zároveň neměl nejmenší zájem zajišťovat lidi, na kterých by se Wraith nakrmil.

„Jsou tu vězni, které bys sám viděl mrtvé, nemýlím se?“

„Netlač na pilu, Todde.“ Wraith se zazubil a zdvihnul ruce.

„Už jsem to řekl na Atlantidě té tvé maličké. Antikové byli na vyšším evolučním stupni a co oni považovali za vrozené dary, vy lidé to dnes považujete za schopnosti, a když se nějaký z nás na nich nakrmil, posílil tím svoje schopnosti. Dokázali jsme se regenerovat rychleji, naše síla vzrostla a mentální spojení dosáhlo mnohem dál, a královna Smrt se právě kvůli tomu krmila pouze na Anticích, i když bylo těžké je chytit, byla to pouze její výsada, a nebýt odchodu Antiků, dokázali bychom je díky tomu porazit.“

„K věci, Todde.“

„Pamatuješ, jak jsem se na tobě krmil?“ To mu nemusel připomínat. „Máš v sobě něco z Antiků, což mi tě vždy pomohlo nalézt. Není to jako navázat mentální spojení, ale jako bych tě cítil, sice je to po té době už slabé a časem to vymizí, ale teď si představ, jaké by to bylo, kdybych se nakrmil na někom, jako je ta tvá maličká. Dokázal bych s ní navázat mentální spojení na jakoukoliv vzdálenost a využít její životní sílu na zhojení svých ran, aniž bych se jí dotknul.“ Todd naklonil hlavu z jedné strany na druhou a Johnovi na mysli vytanula vzpomínka, když našel Miu v jedné z chodeb těžební stanice na Lantee, zakrývala si hrudník, měla rozepnutou bundu, takže tomu v té chvíli nevěnoval pozornost. Královna se na ní krmila.

„Dokázal bys ji zabít?“ zeptal se pomalu, aby se mu netřásl hlas. Todd se usmál.

„Takhle to nefunguje. Antikové jsou mnohem odolnější než vy lidé, proto je potřeba je vysát tváří v tvář, ale když vznikne spojení, můžeme si brát jejich sílu na dálku, takže když by ses mě pokusil zabít, trvalo by ti to mnohem déle a ta maličká by pociťovala veškerou bolest z mých zranění, dokud bys mě nezabil.“ John zblednul. Tenkrát královna plavala pod vodou do lodi v tom hrozném tlaku, Teyla to cítila a málem ji to zabilo a královnu pak musel zabít tolika střelami, že měl téměř prázdný zásobník.

„Proč mi to říkáš právě teď?“

„Protože ji cítím. Ochutnal jsem ji, když si se mnou na Atlantidě potřásla.“ To už John zatnul ruku v pěst a uhodil jí do stolu. Figury na šachovnici se rozkývaly a Toddova královna spadla. „Jen se uklidni, Shepparde. Odsud jí nemohu nic udělat. Jsem příliš slabý a její mysl je uzavřená. Je silnější, než si myslíte, ale je tu ještě někdo silnější. Snad chlapec?“ To už John vstal tak prudce až jeho židle odletěla dozadu, což přilákalo stráže. Vojáci měli zdvižené zbraně a nemířili pouze na Todda, ale i na Johna.

„Vaše návštěva právě skončila, podplukovníku,“ proříznul ticho hlas doktorky Zhao. Vojáci se zbraněmi donutili Johna ustoupit a vytlačili ho pomalu ven.

„Já bych ti nikdy nelhal, Shepparde, na to nezapomínej,“ zavolal za ním ještě Todd se smíchem, než se Johnovi před nosem zavřely dveře a on musel stále držet ruce nad hlavou. Na chodbě už na něj čekala doktorka, která se tvářila velmi rozzlobeně.

„Tohle byla vaše poslední návštěva, podplukovníku. Zakazuji vám sem znovu chodit, dokud nedostanete rozkaz ze shora. Stále jste postaven mimo službu a já projevila velkou shovívavost, ale ta právě skončila.“ John se na doktorku podíval stejně zlostně.

„Zřejmě jste to dělala jenom proto, abyste se něco dozvěděla. Už máte, co jste chtěla?“ Doktorce zatikalo v oku.

„Jestli nechcete, abych vám přitížila, už se sem nepokoušejte dostat. Teď odejděte.“

…

Když se John vrátil domů, našel Ronona sedět před televizí sledovat fotbalový zápas. Vyměnili si pohledy.

„Asi nic moc návštěva.“

„Taky byla poslední. Doktorka mě vyhodila.“ Ronon se uchechtl.

„Koho teď budeme teda sledovat, tu holku nebo toho kluka?“ John se posadil k němu na gauč.

„Landry ještě nedal vědět, že by ho měli převážet, ale asi bych sledoval raději jeho. Mám špatný pocit.“ Na to vysoký Sateďan přestal jíst popcorn a odložil ho na stolek před sebou.

„Dostanu zpět svoji zbraň?“ John přikývnul. Cítil se hned bezpečněji, když s ním na hlídkách seděl Ronon se zbraní, i když se generál trochu zdráhal mu dát k tomu povolení, ale věřil Johnově úsudku, že to bude potřeba. O chlapci začínalo vědět příliš lidí, proto se shodli, že z důvodu jeho bezpečí budou sledovat jeho, stejně byl stále pod dohledem své starší sestry.

Společně s Rononem sedávali v autě nedaleko vstupu střední školy McKinley, kam docházel Mark Collins, kterého přivážela i odvážela jeho starší sestra. John sebou pokaždé cuknul, když ji uviděl. Vypadala jako Mia, jen měla jiné vlasy. Přesto mu to nebylo příjemné. Pohřbil ji a stejně tu byla, jenže tahle neměla o ničem, co se dělo poslední čtyři roky, ani tušení a taky podle toho vypadala. Neustále se smála a on konečně pochopil, proč tenkrát při Kirsanské horečce vyváděla, když obvinila armádu ze smrti svého bratra. Bratr byl pro Victorii vším. Jeden ze dvou nejdůležitějších lidí v jejím životě a nepochyboval o tom, že ho stavěla i před svého otce. Starala se o něho od smrti jejich matky.

Po mnoha dnech se zdálo, že Johnův pocit byl přehnanou reakcí a chtěl sledování odpískat, když jedno páteční odpoledne, kdy Mark neměl žádné kroužky, postával před vstupem do školy a ostražitě se rozhlížel po okolí.

„Má zpoždění,“ ozval se napjatě Ronon, když se díval na Johnovy hodinky. Oba se lépe posadili. Společně se napjali, když u chodníku zastavila černá dodávka. Prudce se u ní otevřely boční dveře, vyskočili z nich dva muži a už se hnali k Markovi, který na ně jen překvapeně zíral. To byl pro Johna a Ronona povel, aby zasáhli, protože stále nepřišlo hlášení, že ho mají převést, což by provedli určitě za lepších okolností.

John prudce otevřel dveře, sáhnul do podpažního pouzdra pro zbraň a chtěl se rozběhnout, když mezi chlapce a muže přiskočila drobná postava s tmavou kapucí na hlavě, prudce odstrčila chlapce za sebe a kopem pravé nohy odrazila jednoho mužů zpět k dodávce, ten zavrávoral a padl na záda. Druhý prudce vyrazil proti osobě a zatahal ji za mikinu, až jí strhnul kapuci a John poznal Victorii se zlostným výrazem. Popadla muže za ruku, kterou si přitáhla k sobě a prudce jí trhla dolů, chvíli nepozornosti využila k tomu, aby ho kopnula do rozkroku. Muž ji hned pustil a padl k zemi jak podťatý.

John se rozběhl rychleji, protože je od nich dělilo padesát metrů. Téměř se mu zastavilo srdce, když zazněl výstřel, Victorie vykřikla, síla střely ji strhla na levou stranu. Padla na chodník a vůbec se nehýbala.

První z mužů využil chvíle, kdy zápasila s druhým, aby se vzpamatoval z jejího kopu k tomu, aby tasil zbraň a vystřelil po ní. Rychle vstal a se zbraní se blížil k ní, aby se ujistil, že se už nebude bránit.

Jakmile byl dostatečně blízko, Victorie zprudka vykopla pravou novou nahoru a vyrazila mu zbraň z rukou. Na to bleskově zareagoval Ronon. Zasáhnul muže ze své zbraně, nastavené na omráčení a ten se ihned složil, poté ještě střelil druhého, aby se nezvedl, což přilákalo Victoriinu pozornost. Otočila se jejich směrem a zděšeně se na oba podívala. Neohrabaně se postavila a bleskově otočila hlavu, aby zkontrolovala bratra, jehož zaštítila vlastním tělem. Pravou rukou si stiskla levou paži, tvář se jí přitom zkřivila bolestí, stiskla rty k sobě a i přes to zatnula obě ruce v pěst, zdvihla je před hrudník odhodlaná bojovat dál.

John se zastavil jen dva metry od ní. Povolil sevření zbraně, přehodil ji tak, aby jí ukázal, že nehodlá střílet, kývnul na Ronona a ten udělal to samé.

„Neublížíme vám,“ začal John pomalu, ale Victorie nevypadala, že by ji to přesvědčilo. Ronon zaznamenal pohyb v dodávce, bleskově se otočil a střelil ještě třetího muže, který seděl za volantem.

„Běž Marku!“ vykřikla Victorie, ale chlapec se ani nepohnul. „Tak co je?“ Neodvažovala se spustit oči z  Ronona.

„Jsi zraněná.“

„Řekla jsem, běž!“

„My vám neublížíme, přísahám,“ pokýval John jejich směrem. „Vím, že nemáte důvod nám věřit, ale přísahám, že jsme tu kvůli vaší ochraně.“ John se koutkem oka podíval na Ronona, který držel svoji zbraň v dlani s prstem na spoušti a sledoval okolí. Byly slyšet výkřiky lidí, co z místa utíkali. Dokonce se mu zdálo, že už v dálce slyší sirény policejních aut.

„Poslal nás sem generál O'Neill,“ zkusil to John znovu a to už se Victorii roztřásly ruce. Hodně přemáhala bolest, protože jí začaly téct slzy, jak držela zatnuté ruce v pěst před sebou.

„Zavolám ti sanitku,“ kývnul k její ruce.

„To nic není,“ procedila skrze zuby.

„Krvácíš,“ přisadil si chlapec.

„Klidně ihned zavolám generálovi, abyste mi věřili, ale bude lepší prvně zavolat tu sanitku. Postřelili tě.“

„Zavolejte O'Neillovi, hned,“ přikázala a John okamžitě vytáhnul mobil, vytočil generálovo pohotovostní číslo. V rychlosti mu řekl, co se stalo. Natáhnul ruku a Victorie mu vytrhnul pravou rukou mobil z ruky, přiložila si ho trhaně k uchu.

„Generále? Ale… Dobře.“ Odtáhla mobil od ucha a podávala ho Johnovi. „Chce s vámi mluvit.“

„Pane?“

„Odvezte je oba do nemocnice pro veterány na Irwing Street, Shepparde, ani se od nich nehnete, dorazím co nejdřív, ručíte mi za ně.“

„Ano, pane.“ Ukončil hovor, schoval mobil i zbraň a kývnul na Ronona, aby udělal to samé. „Vezeme vás do nemocnice.“ Natáhnul k Victorii ruku a ta jakmile spustila levou ruku k tělu, na chodník během chvíle začaly padat kapky krve. Ronon byl rychlejší než John, přiskočil k ní dřív, než upadla.

„Ty jsi Mark, že?“ oslovil chlapce John, aby se nemusel dívat, jak Ronon zvedá jeho sestru do náručí, protože nebyla schopná pohybu, zřejmě byla v šoku.

„Jo.“

„Vezmeme vás oba do nemocnice. Pojď prosím s námi.“ Chlapec se díval, jak Sateďan odnáší jeho sestru k autu a nejistě vykročil k Johnovi, který mu hned přehodil ruku přes ramena a vedl ho autu. Ostražitě se přitom rozhlížel po okolí. Usadil chlapce na zadní sedadlo, vedle už seděla jeho sestra, kterou tam dal Ronon.

„V kufru je lékárniče, musíme tu ránu zaškrtit, aby tolik nekrvácela.“ Během dvou minut už vyjížděli od chodníku, minuli přitom první policejní vozy, které přijížděly k místu činu.

„Pokus se ji udržet vzhůru, Marku, mluv na ni, aby neomdlela,“ instruoval John chlapce od volantu. Snažil se přitom soustředit na cestu před sebou, odolával nutkání se otočit dozadu. Jakoby mu Ronon četl myšlenky a sám se otočil dozadu, zaluskal chlapci před očima a zatřásl trochu Victorií, která bolestivě zamrkala, přesto nevydala ani hlásku. John ve zpětném zrcátku viděl, jak jí tečou po tvářích slzy bolesti, i když se je snažila zastavit.

Naštěstí to do nemocnice nebylo daleko, a jakmile zastavili, Ronon vyskočil, aby Victorii zase vzal do náručí. John pomohl Markovi a už všichni spěchali na urgentní příjem, kde způsobili menší rozruch, když jim překvapení lidé uskakovali z cesty ke stěnám.

„Už na vás čekáme,“ informovala je rázná sestra na příjmu a jen kývla na zřízence, který přistavil vozík. „Ten velký půjde s ní, vy s chlapce máte zůstat tady. Brzy si pro vás přijedou.“ Na to John nemohl nic říct a jen s Markem sledovali, jak Ronon odchází po boku vozíku.

„Hej!“ vykřikla sestra. John se k ní otočil. „Běžte na sesternu a tam počkejte.“ Vzal znovu chlapce za ramena, odvedl ho, usadil a sám zůstal stát. Až po dlouhé chvíli si uvědomil, že má ruce od krve, snažil se je umýt v blízkém umyvadle. Stále se ohlížel přes rameno na chlapce, který byl své starší sestře trochu podobný. Hnědé vlasy mu padaly do očí. Vypadal jako typický teenager, jen s tím rozdílem, že se na něj díval takovým způsobem, až to začalo být Johnovi nepříjemné.

„Proč nás sledujete?“ zeptala se, když si John osušil ruce a začal chodit po sesterně.

„Nejsem ta správná osoba, která by ti to měla vysvětlit.“

„Jestli to někdo nařídil od armády, tak se ségra hodně naštve, až to zjistí.“ Na to se John zastavil a upřeně se na Marka podíval.

„Proč?“

„Jestli nás máte sledovat, tak to určitě víte.“ Řekl to tak klidně až to Johnovi bylo divné. Vlastně ho to zaskočilo. Nerozuměl tomu, od kdy se puberťáci chovali takhle prozíravě? Nebo to byla pouze výsada téhle rodiny?

„Možná bys měl zavolat tátovi.“

„Volal jste O'Neillovi, takže ten už to ví.“ John se posadil na protější židli a nemohl z chlapce spustit oči. Jestli byl v šoku z pokusu o únos, nedával to na sobě znát. Nakonec na sebe zírali navzájem, než přišla sestra. Ani jeden z nich si nebyl jist, kolik času oběhlo, ale za okny se začalo pomalu stmívat.

„To děvče se ptá po svém bratrovi. Odvedu vás k ní.“ Markus vyskočil na nohy, popotáhl si batoh, který měl stále na zádech a vyrazil za sestrou. John mu šel v patách, v duchu doufal, že je Victorie v pořádku a bylo to pouze povrchové.

Sestra je odvedla do velké místnosti se spoustou lůžek, kde jich několik bylo obehnáno plentou, zřejmě na nich leželi pacienti. Téměř až na konci s napůl zataženou plentou seděla na posteli Victorie s rukou v závěsu. John se zastavil hned u dveří, protože tam čekal Ronon a společně sledovali, jak chlapec doběhl za svou sestrou, které byla znát ve tváři úleva. Ihned ho zdravou rukou objala a přitiskla k sobě. Začali spolu překotně mluvit.

„Doktor říkal, že to není nic vážného, kulka ji jen škrábla, nepřišla o tolik krve, aby si ji tu museli nechat, ale bylo to víc než by se jim líbilo. Ránu vyčistili, zašili a dali jí něco na bolest.“ John přikývnul. Chvíli tam postávali, než uslyšel z chodby hlasité rány připomínající kladivo. Byli si jisti, že tady sourozencům nic nehrozí a společně vyšli ven.

Hnal se k nim plukovník Collins, který si razantně pomáhal holí. V závěsu za ním kráčel generál O'Neill.

„To snad nemyslíte vážně?!“ vykřikl plukovník vztekle, jakmile spatřil dvojici postávající u dveří a než stačil John nějak zareagovat, dostal od rozčíleného plukovníka pěstí do brady, jakmile byl v dosahu, až zavrávoral dozadu, kde ho naštěstí zachytil Ronon.

„Řekl jsem vám, že se máte od mých dětí držet dál!“ křičel na něj se zdviženým ukazovákem pravé ruky, aniž by jím předešlá rána nějak otřásla.

„Pane,“ oslovil ho John s úctou a hřbetem ruky si otřel krev ze rtu. Kývnul na Ronona, který nevypadal, že je příliš z příchodu nadřízených nějak nadšený, protože rukou sklouzával k pouzdru se svou zbraní. John zavrtěl hlavou a čelem se postavil k plukovníkovi.

„Vy na mě ani nemluvte, Shepparde!“

„Nepřiblížil jsem se k vašim dětem, dokud to nebyla potřeba,“ nechtěl se tím nijak obhajovat, ale i kdyby se to pokusil, vyšlo by to nastejno.

„Tohle mě nezajímá a je mi to jedno, ale byl jste u toho, když chtěli ublížit mým dětem!“

„Zachránil nás, tati.“ Čtveřice se podívala na chlapce, který mezi ně nepozorovaně proklouznul. Plukovník se podíval na svého syna, ihned ho chytil za pravé rameno, sklonil se a pořádně si ho prohlédnul.

„Jsi v pořádku? Nejsi zraněný?“

„Řekl jsem, že nás ti dva zachránili, tati. Nebýt jich, unesli by mě.“ Plukovník věnoval chlapci zdrcený pohled. John si mohl jen domýšlet, co se mu honí hlavou.

„Ale tvoji sestru u toho postřelili!“ Snažil se mu to klidně vysvětlit, ale celý se u toho třásl a tiskl synovi rameno víc než by měl.

„Ti chlapi by ji klidně zabili, tati.“ Johnovi se přitom roztlouklo srdce rychleji. Plukovník syna pustil a znovu se otočil k ostatním.

„Co vám, ksakru, moje rodina provedla, že po nich jdete? Řekni mi, Jacku, že v tom nemáš prsty?!“ Generál O'Neill zavrtěl hlavou.

„Tak se to stát nemělo, Tome. Přísahám. Zjišťujeme, co je to za lidi.“

„Takže by si pro něj stejně přišli?“ John zadržel dech, když uslyšel její hlas. Bleskově otočil hlavu ke dveřím, ve kterých stála. Měla na sobě tričko s ustřiženým levým rukávem, aby se zdravotníci dostali k ráně. Díky černé barvě nebyla vidět žádná krev, jen pár rozmazaných skvrn bylo patrných na riflích. Blonďaté vlasy s tmavými odstíny měla stažené do culíku na temeni hlavy, aby jí nepadaly do obličeje. Byla pobledlá a oči měla zarudlé od pláče.

„Vico!“ Plukovník se natáhnul k dceři, přitáhl si ji k sobě, až mu upadla hůl na zem. Chytil její tvář do dlaní a začal jí šeptat česká slova, kterým John nerozuměl, ale díky jejímu výrazu nepotřeboval překladatele.

„Je to jen škrábnutí,“ pokusila se Victorie otce uklidnit. Zdravou rukou ho chytila pod levou paží, protože zavrávoral. Mark se rychle sehnul pro hůl a podal mu ji, aby neupadnul. Trochu uhnula, aby se podívala na generála.

„Kdo si má pro bráchu přijít?“ zeptala se znovu s takovou výtkou, že i Ronon vedle Johna se napnul.

„Tady bych to neřešil…“

„Snažili se mi unést bráchu, je mi jedno, kde jsme.“ Propalovala generála pohledem a naprosto automaticky chytila bratra za ruku, a snažila se ho zastrčit za sebe, když si byla jistá, že otec vydrží stát sám.

„Victorie, tohle musím vyřešit s tvým otcem.“ Bylo vidět, že má na jazyku spoustu slov, které by ze sebe nejraději vychrlila, ale přemohla se, chvíli přemýšlela, než hlasitě polkla, zdvihla bradu a řekla otci pár slov v češtině. Ten urputně zavrtěl hlavou, ale její pokrčené obočí ho donutilo ustoupit.

Johnovo tělo jednalo naprosto automaticky a nebýt Rononovy ruky na svém rameni, vykročil by jí v ústery, aby ji mohl obejmout. Jakmile mu to došlo, co chtěl udělat, ucítil v hrudi takovou bolest, až se mu zatmělo před očima a napovrch vyplula vzpomínka na její strnulou bledou tvář se zavřenýma očima, kterou vystřídala ta na sypající se popel do vod zálivu.

Tohle nebyla Mia. Tohle byla Victorie Collinsová, dívka, téměř ještě dítě, které by nemělo mít s programem nic společného, aby Miina smrt nepřišla vniveč.

Nedokázal se pořádně nadechnout, všechno kolem se třáslo a on měl co dělat, aby se udržel na nohou, ale z Victorie nedokázal spustit oči, když kráčel ke generálovi a tiše mu něco říkala, kterému se díky tomu prohloubila vráska na čele, stáhl rty do úzké čárky a jen neochotně přikývnul.

„Tak zítra,“ souhlasil. Podíval se na Johna, který se od nich nemohl odtrhnout.

„Vám dvěma děkuju,“ pronesla jejich směrem, ale ani se na ně nepodívala a rychle se otočila k odchodu, zdravou ruku položila bratrovi na ramena, i když byli stejně vysocí a odváděla ho chodbou pryč.

Plukovník Collins se ještě otočil, všechny tři si změřil zlostným pohledem a bez jediného slova se k nim obrátil zády. Za hlasitého klepání své hole odcházel za svými dětmi.

Až po dlouhých minutách se John mohl pořádně nadechnout, ale ta hrozná bolest v hrudi nepolevovala. Myslel si, že když si najede důvod, bude zvládat její smrt o něco snesitelněji, přestože věděl, že ho to bude bolet, ale takový nával si nedokázal představit. Pohřbil ji, ale tím se to pro něj neuzavřelo, protože věděl, že pořád vlastně žije, ale je pro něj mnohem víc nedostupná. Nepamatovala si ho, což pro něj bylo horší, než kdyby ji pohřbil dvakrát.

Podíval se na Ronona, který jako by vytušil, co prožívá a chápavě kývnul, pomalu ho odváděl chodbou pryč, aniž by věnoval pozornost O'Neillovi, jež zůstal stát na místě. Nakonec se přeci jen taky vzpamatoval.

„Jděte domů, Shepparde. Dám vám vědět.“ Johnovi to bylo jedno, jediné co teď chtěl, bylo, aby se opil tak moc, aby byla jeho mysl na mnoho hodin mimo provoz.

Na konci ještě taková malá změna v obsazení. Už od počátku jsem Miu/Victorii viděla jako americkou herečku Chloe Moretz a dlouhé roky to tak bylo. Tato herečka i po tolika letech stále vypadá mladince a nezdá se, že by vůbec stárla (která z nás by to tak nechtěla), což je její plus, ale pro mě už tolik ne. Možná ji mám za ty roky okoukanou, ale po nedávném shlédnutí nové marvelovky Black Widow, kde ve vedlejší roli zazářila britská herečka Florence Pugh, jsem stále nemohla přijít na to, proč mě tak zaujala, musela jsem si pustit více jejích filmů, dokud jsem si nedala její fotku vedle fotky Chloe Moretz, ale ty dvě se mi zdají neuvěřitelně podobné a já si uvědomila, že mi Florence do role Mii/Victorie daleko lépe pasuje, vypadá taky mladě, ale zřejmě za to může ten její pohled, ve kterém se jakoby skloubilo odhodlání a zkušenosti, které jsem nikdy v pohledu Chloe neviděla, v té byla vidět pouze nadřazenost a vzpurnost, která svým způsobem Miu/Victorii taky specifikuje, ale až ve Florence jsem uviděla tu pravou Miu/Victorii. Nemusíte tu změnu brát na zřetel, ale pokud s mým příběhem jste tak dlouho jako já, možná se vám ta změna zalíbí.

A na závěř ještě podoba Marka Collinse.

Doufám, že jste si čtení užili a zanecháte nějakou zpětnou vazbu.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 5. kapitola: