OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 3. kapitola

31.07.2021 (10:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 377×

The Score - Head Up

 3. kapitola - Není možné se nepodřídit

Vytrhnula jsem deset listů z bloku a potmě vyrazila na půdu. Půlnočním domem se ozývaly pouze zvuky projíždějících aut z křižovatky na třinácté, přesně jak jsem při nastěhování předpokládala. Kupodivu mi to po pár dnech začalo pomáhat při usínání.

Našlapovala jsem setmělou chodbou a vyšla schody na půdu, odemknula klíčem, co zůstával v zámku a zašla až k malému kulatému okénku, kde jsem měla schovanou krabici. Přidala jsem k ní další stránky a chtěla ji hned zavřít, ale potřebovala jsem si něco připomenout, což byl jeden ze způsobů jak oddálit spánek, zároveň to bylo jako si sypat sůl do otevřených ran, ale nebýt Mii nevěděla bych nic o tom, co se kolem mě děje a že mi téměř na každém kroku hrozilo nebezpečí od lidí, kteří by mě měli ve skutečnosti chránit. To mě mátlo ještě víc.

Netušila jsem, čemu a komu mám věřit. Kdo mi lhal a kdo mluvil pravdu, ale byla to malá daň za mé lhaní, což byl bludný kruh. Lhali mi všichni okolo, snažili se mnou manipulovat, takže se nemohli divit, že jsem se proti tomu chtěla vzepřít.

Nakonec jsem strávila na půdě další dvě hodiny a s rozsvícenou baterkou jsem procházela můj alternativní život, který začal prolínat do toho mého, jak v dobrém tam v tom špatném smyslu.

Když jsem scházela ze schodů, lekla jsem se tak, že jsem ani nedokázala vykřiknout. Před mými dveřmi postával táta. Opíral se do své hole a vypadalo to, že snad ani nešel spát, protože měl stále nasazenou protézu na levé noze, která mu umožňovala chodit vcelku normálně.

„Co tady děláš?“ Vzpamatovala jsem se jako první, ale i přes nepatrné světlo, které do chodby přicházelo skrz okno do ulice, nedokázala jsem poznat, jestli se táta zlobí nebo ne.

„Už se tě chci na to samé zeptat několik týdnů.“ Táta byl pro mě stejně silným vzorem jako máma, i když v jiném smyslu, ale znala jsem ho natolik, abych dokázala rozlišit, kdy se mě pokouší vychovávat a kdy mi nabízí pomocnou ruku jako kamarád, tak jako v tomhle případě.

„Nemůžu spát.“ V tom jsem tak moc nelhala, ale mrzelo mě, že k němu nemůžu být upřímná.

„Vím, že jsi s tím stěhováním nesouhlasila, Vico, uznávám, že to mělo přijít už mnohem dřív. Dodnes toho upřímně lituji, protože bys neskončila v nemocnici…“ Přistoupila jsem k němu, položila mu hlavu na prsa a pořádně objala. Nechtěla jsem, aby mluvil dál, nezraňovalo to jenom jeho. Volnou rukou mi obětí opětoval a líbnul mě do vlasů a šeptal mi slova omluv, jakoby to už neudělal tisíckrát.

Všechno se pokazilo, když máma umřela. Přijít o ni bylo horší než cokoliv jiného, dokonce by oželil i druhou nohu, aby ji mohl mít zpátky. Vždy jsem věděla, že jejich vztah byl upřímný a plný citů, které si nebáli projevit, ale po její smrti se uzavřel, jakoby si to dával za vinu a já díky Mie zjistila, že on o mámě a jejím otci věděl, takže nebylo těžké si domyslet, že určitě tušil, co stálo za mým stavem, a myslel si, že když mě odveze pryč, vyřeší se to.

A to byl přesně důvod, proč jsem mu o návštěvě zástupce IOA nemohla říct, jen by si to vyčítal, znovu a já už nechtěla utíkat. Muselo se to vyřešit, všechno, ale potřebovala jsem čas na to vymyslet jak, aby to dopadlo jinak než s mámou.

„Kdyby tě něco trápilo, slib mi, že za mnou přijdeš, společně to vyřešíme.“ Musela jsem se hodně přemoct, abych nezačala brečet a neřekla mu úplně všechno.

„Pokusím se,“ dostala jsem ze sebe, abych mu nemusela lhát.

„Podívej, pokud nechceš na vysokou, nutit tě k tomu nebudu. Najdeme něco, kde nikoho nenapadne, aby se ptal na tvůj zdravotní stav.“ To už mi začaly téct slzy. „Promiň, holčičko,“ přitiskl mě k sobě ještě víc a já se v jeho hrudníku snažila utlumit vzlyky a dodala si odvahu, abych řekla tu doposud největší lež. Udělala jsem krok vzad, utřela si oči a podívala se něho. Za ten necelý půlrok mu vlasy téměř zešedivěly.

„Tati, já chci na vysokou, jen jsem nevěděla jak ti to říct, aby ses nezlobil, ale od léta jsem měla čas o tom přemýšlet, i když jsem se po mámině smrti zařekla, že ne, ale když jsem pak byla ve vojenské nemocnici, uvědomila jsem si, že i když nebudu moc být voják, pořád můžu být nápomocná těm, kteří jimi jsou, jakýmkoliv způsobem.“ Zcela záměrně jsem se podívala na jeho nohu, o kterou přišel při havárii během cvičení, když mi bylo pět.

Být více světla, určitě bych viděla jeho reakci lépe, ale zdálo se mi, že ty dlouhé vteřiny jsou jasným nesouhlasem. „Pokud to tak chceš, zkusím se poptat, co by to mohlo být. Mám pár známých i mimo ministerstvo.“ Nejistě jsem přikývla. Pak bez jediného slova se táta sebral a odešel do ložnice a já potichu vklouzla do pokoje.

Srdce mi bilo jako splašené a měla jsem chuť křičet. Jenže jsem si to musela nechat až na světlo a do tělocvičny. Myslela jsem si, že ani z toho neusnu, ale tělo mě zklamalo, potřebovalo odpočinek a bylo mu naprosto jedno, jak naštvaná jsem.

Té noci se mi kupodivu nic nezdálo a ani nepřišli žádné Miiny vzpomínky a pravda byla, že tak dobře jsem se nevyspala už pár let. Snažila jsem se následující ráno udržet si dobrou náladu co nejdéle. Táta se k našemu rozhovoru prozatím nevracel, díky bohu.

Odvezla jsem Marka do školy a vyrazila do práce, kde to probíhalo vcelku dobře, dokonce mi to šlo lépe než předešlé týdny, takže když jsem vyrazila do tělocvičny, cítila se, že bych dokázala porazit kohokoliv.

„Snad nemáš dobrou náladu, Collinsová,“ uvítal mě hned po příchodu do tělocvičny trenér a škodolibě se na mě zašklebil. „Měli bychom to napravit.“ Hodil mi boxovací rukavice a já jen udiveně pozdvihla obočí.

„Vážně?“ zeptala jsem se obezřetně. Jako jeden z mála lidí věděl, o mém zdravotním stavu, aby mi mohl trénink přizpůsobit. Lekce sebeobrany a později bojové lekce jsem v Tusconu absolvovala jako naprosto zdravý člověk a za ty tři roky jsem se toho naučila snad tolik co Mia na Atlantidě. Bylo to trochu úsměvné, ještě než se Mia objevila na Atlantidě, se mi zdálo, jak chodím na sebeobranu, odkud to byl jen malý krůček k tomu, abych začala chodit i na bojové lekce, jakoby mě něco vnitřně hnalo ke snaze se umět o sebe postarat, přestože jsem se po smrti mámy, zařekla, že už nikdy v životě nebudu uvažovat o vstupu do armády, do té doby to byl můj sen, a zároveň že nebudu dělat nic, co by s armádou mělo cokoli společného, což byly pro mě i lekce sebeobrany a vlastně násilí v jakékoliv podobě. Prostě jsem chtěla být obyčejná puberťačka.

Možná jsem podvědomě tušila, co se bude dít a teď nedávno, po těch letech, mi došlo, že ten sen tenkrát na začátku byla zřejmě první vize budoucnosti, co jsem měla, ale zároveň asi taky poslední, protože se Mia dostala na Atlantidu a měla ty sny ona. Ani na chvíli mě nenapadlo se za to na ni zlobit, nebo být dotčená, prostě jsem se s tím srovnala, protože ona byla v daleko nebezpečnějším prostředí, ale to jsem ještě netušila, že ona to nebude brát vážně, ani po setkání s Davosem tomu nedávala příliš velkou váhu, dokud jsem si neuvědomila, že s ní někdo manipuluje, měla ty sny pořád, ale stále tam byl někdo, kdo jí ty vzpomínky bral, mě je samozřejmě vzít nemohl, ale dělal to tak dobře, že ani já toho člověka neviděla, takže kdybych chtěla Mie pomoct, nemohla jsem, a že to potřebovala. Atlantida by díky ní měla obrovskou výhodu, což by určitě potřebovala, ale nemohla ji využít.

„Hej, probuď se, Collinsová, tady nejsi ve škole!“ Trenér byl chlap jako hora. Byla jsem proti němu poloviční. Ale nikde oficiálně byste ho najít nemohli. Byl to jeho koníček a předem upozorňoval, že co se stane v tělocvičně, taky v tělocvičně zůstane. Svým způsobem to bylo nelegální, ale po pár týdnech jsem přišla na to, že to dělá hlavně kvůli dětem z ulice nebo pro ty ze špatně fungujících rodin. Kdyby chtěl, mohl by najít sponzory a mecenáše, dokonce i město by mu pomohlo, ale kdyby se to tak stalo, nikdo z těch mladých lidí, co sem chodili, by znovu nepřišli. Šlo tu o velkou důvěru a anonymitu.

„Nechodím do školy.“ Odhodila jsem sportovní tašku na lavičku, sundala si bundu a rychle si udělala culík ze svých blonďatých vlasů. Jeden z pokusů, jak se odpoutat od minulosti v Tusconu a ještě k tomu zkrácení až téměř po bradu. Nechápala jsem, že si Mia nechala dlouhé vlasy, já je hned po první návštěvě tělocvičny běžela ostříhat, aby mi nevadily, protože tam venku nikdo nebojoval čestně a dlouhé vlasy byly nejjednodušší způsob jak srazit ženu na zem.

„Tak to promiň, ty dospěláku, hni prdelí, nemáme na to celý den.“ Box nebyl můj šálek kávy, ale byla jsem ochotná vyzkoušet všechny možnosti. Vlezla jsem do ringu, kde jsem viděla většinou trénovat kluky a jen hodně málo holek. Trenér mi podal helmu a ukázal jak si pořádně zapnout rukavice. Byl natolik prozíravý, aby mi dal menší.

Následující minuty ze mě vytloukal veškerou radost. Byla jsem na zemi víckrát, než když jsem se jako malá učila chodit. Hodně mi to připomínaly tréninky Mii s Rononem, jen jeho boj neznal pozemský box, ale hodně se mu podobal, snažila jsem se využít všechno, co jsem si pamatovala, ale vůbec mi to nešlo, nedokázala jsem předvídat protivníkovi výpady a plácala se na místě jako ryba na suchu.

Nakonec to trenér odpískal a pomohl mi na nohy. Koupala jsem se ve vlastním potu a to jsem byla většinu času na zemi a ten blonďatý chlápek nevypadal, že by ho to vůbec unavilo, neměl ani zpocené čelo. Byla jsem pro něj moucha, kterou stačilo odehnat mávnutím ruky. Naštěstí se mi nesmál, ale jen se na mě díval kritickým pohledem.

„Tohle bude trvat dlouho,“ neodpustil si kritickou poznámku a hodil mi ručník, abych se osušila, ale já si nedokázala ani sundat rukavice. Přistoupil ke mně a pomohl mi.

„Díky.“

„Víš, že se tady na nikoho nic neptám, ale tebe musím.“ Překvapeně jsem se na něj podívala, jakmile jsem si otřela alespoň obličej.

„O co jde?“ Společně jsme vylezli z ringu a posadili se na lavičku. Podal mi láhev s vodou, kterou jsem s povděkem přijala a pořádně se napila.

„Máš nějaký problém?“ Zkoumavě se na mě díval a já zavrtěla hlavou. „Na začátku jsme si stanovili jasná pravidla, že pokud se kdokoliv, kdo sem chodí, zaplete se zákonem, vypadne odsud.“ To už jsem se napnula. Během okamžiku mi došlo, proč se na to ptá.

„Kdo tu byl?“

„Na federály se chovali až příliš odměřeně.“ Vstala jsem z lavičky. Vážně by byli schopní zajít tak daleko, aby mi až tak zasahovali do života? Byli za Sheppardem, s tím jsem počítala, ale že vyčmuchají i tohle místo, o kterém nevěděl ani táta s Markem, mě naštvalo. Trenér však nebyl člověk, který by se nechal někým zastrašit, ale záleželo mu na těch mladých lidech, co sem chodili. Netušila jsem, že moje přítomnost tohle místo ohrozí.

„Mrzí mě to, trenére. Dnes jsem tu byla naposledy. Zajistím, že už nepřijdou.“ Natáhla jsem se pro svoji tašku, ale chytil mě za předloktí. Obezřetně jsem si ho prohlédla.

„Já tě odsud nevyhazuju, Collinsová. Jestli máš problém, pomůžu ti.“ Na to jsem zavrtěla hlavou. Jeho nabídka byla potěšující, ale když zašli takhle daleko, mysleli to sakra vážně. Neodvažovala jsem se vůbec přemýšlet nad tím, že by mohli pokračovat i dál, byli už v práci, tady a už zbývala jen moje rodina. Nad tím jsem se otřásla. Jasně tím dali najevo, že neakceptují moji neochotu se jim podřídit.

„Nemám problém.“ Neznělo to tak sebevědomě, jak jsem zamýšlela, což trenéra donutilo vstát. Dal si ty obrovské svalnaté ruce v bok a neústupně se na mě díval.

„Co po tobě chtějí? Tihle lidé neřeší porušení zákonů. O co tu jde?“ Trenéra jsem si vybrala kvůli tomu, že byl v armádě u námořní pěchoty, byl na pár misích v Iráku, než kvůli bombovému útoku ohluchnul na jedno ucho a byl propuštěn.

„Nechte to být.“ To jediné jsem mu dokázala říct. Neexistovalo, že bych mu cokoliv vysvětlovala. Hodila jsem na sebe bundu a vzala si sportovní tašku. Nepokusil se mě zastavit a já mu za to byla vděčná. Mrzelo mě, že se sem už nebudu moci vrátit. Bavilo mě to, dávalo mi to naději, že až někdy přijde doba, kdy se budu muset bránit, díky trenérovi to zvládnu, ale musela bych chodit i dál, což už nešlo.

Jenže to nebylo to nejhorší. Na druhý den v práci si mě zavolal do kanceláře Dave Sheppard a vypadal trochu naštvaně. Vlastně jsem ten rozhovor očekávala, ale už o něco dříve. V hlavě jsem si připravovala omluvu, jak tuhle stáž co nejlépe ukončit, předem mi bylo jasné, že to tak lehce nepůjde, když se tu byli na mě informovat. Snažili se mě donutit jakýmkoliv způsobem, abych se upsala armádě.

„Před pár dny jsem tu měl nemilou návštěvu, Viktorie.“ Nebylo vůči němu fér, abych hrála hloupou.

„Já vím.“

„Šlo prý pouze o zdvořilostní návštěvu, kdy se ptali, jak se zde daří dceři jejich zaměstnance, ale něco mi říká, že to běžně nedělají.“ Dave Sheppard nebyl hloupý člověk. Poslední roky vedl rodinnou firmu stejně dobře jako jeho otec, takže by byla urážka mu teď lhát.

„Moc se vám omlouvám, Dave. Něco jsem slíbila, ale doufala, že to vyšumí, ale zmýlila jsem se. Opravdu mě to tu baví.“ Což skutečně nebyla lež. Za ty týdny jsem tomu přišla na chuť a dokázala si představit, že bych tu pracovala na stálo. Uklidňovala mě pravidelnost a přesný výhled do budoucna.

„Pokud to chápu správně, jsi nucena, abys vstoupila do armády?“ Jeho upřímnost mě zaskočila. Jako jediný to vyslovil nahlas a to mne rozesmutnilo, ne kvůli sobě, ale kvůli Mie. Celé ty roky bojovala za to, aby mě před tím ochránila, aby mi dala možnost vlastní volby, tak jako máma.

Jenže co jsem na to měla odpovědět? Že ano? Co když do jeho kanceláře dali štěnice, aby ho mohli poslouchat kvůli mně? Nebyla jsem už příliš paranoidní? Jenže byli i v tělocvičně u trenéra, nějaká štěnice v kanceláři pro ně byla maličkost.

„Victorie, nemysli si, že jsem si tě neprověřil. Záleží mi na bezúhonnosti mých zaměstnanců, na nichž stojí pověst firmy, to jistě chápeš.“

„Samozřejmě, pane.“ Sepjal ruce a lokty se opřel o desku stolu, aby mi byl o trochu blíž. Jeho pohled však ve mně vyvolával pocit viny, že jsem mu zpočátku lhala, jenže jsem potřebovala zjistit pravdu o jeho bratrovi. Ani v tom nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že bych ho tím mohla ohrozit, nemluvě o jeho firmě, proto jsem musela přijít s pravdou, která se mu nebude líbit, a kterou jsem nechtěla před nikým vytahovat, protože to znamenalo píchnout do vosího hnízda.

„Tak o co jde?“ Kéž by tu otázku nepoložil.

„Na začátku jsem vám lhala. Myslela jsem si, že se setkám s vaším bratrem.“ Dave se zhluboka nadechnul a opřel se do své židle. Nespouštěl ze mě rozzlobený pohled. Podepřel si bradu levou rukou.

„Pokračuj,“ vyzval mě co nejklidněji. Doufala jsem, že jestli nás poslouchají, přestanou mi takhle vstupovat do života. Byla jsem ochotná se k armádě dát, aby nechali nepokoji všechny, se kterými jsem se setkala a hlavně, tátu a zároveň si přála, abych je svedla z jakékoliv stopy.

„Jak jsme se sem stěhovali, našla jsem nějaké máminy staré dokumenty z doby, kdy dělala instruktorku v tréninkovém programu pro důstojníky ozbrojených sil, které si armáda po její smrti neodnesla. Byly tam seznam kadetů a na vrcholu seznamu bylo jméno vašeho bratra. V několika zprávách ho mnohokrát zmiňovala. Nevím, jestli jste zjistil, že moje máma zemřela při útocích jedenáctého září.“

„Zjistil, byla v jednom z letadel, které havarovalo mimo obydlenou oblast.“

„Jde o to, že dodneška netuším, proč přesně máma letěla do Washintonu, otec o tom nemluví, ale já jsem si jistá, že to mělo něco s armádou, což by nebylo tak neobvyklé, občas tak létala, zajímá mě, co bylo obsahem té schůzky, a proč pak armádě tak dlouho trvalo, než nám oznámili její úmrtí. Roky se vymlouvají na to, že netušili, že máma byla právě na palubě jednoho z unesených letadel. Podivnější je ale to, že se nenašlo ani její tělo, takže jsme museli pohřbít prázdnou rakev. Sice to byl pohřeb se všemi poctami a předali nám medaili za hrdinství, protože prý zabránila únoscům, aby zasáhli nějakou obydlenou oblast nebo město, ale já stále nevěřím tomu, že její tělo není. Roky jsem si představovala, že plnila nějakou tajnou misi a musela předstírat vlastní smrt, ale jak léta utíkala, uvědomovala jsem si krutou pravdu, že kdyby mohla, už by se k nám vrátila. Po narození bratra opustila aktivní službu, aby mohla být s námi, a já prostě chci po těch letech najít její tělo a pohřbít ho. Doufala jsem, že bych díky vašemu bratrovi mohla něco zjistit, byla to skutečně náhoda, že jsem objevila nekrolog vašeho otce a doufala, že když k vám pojedu, setkám se tam s ním. Chtěla jsem ho požádat o laskavost, aby o tom něco zjistil, přeci jen ho vycvičila, z úcty k ní.“ Cítila jsem, jak mě při tom proslovu štípají oči. Zadržovala jsem slzy. Ještě nikdy jsem nikomu o svých pochybách ohledně máminy smrti neřekla. Celé roky jsem to měla v hlavě, ale nepochybovala o tvrzení armády, že neměli tušení, o její přítomnosti na palubě, až díky seznamu cestujících zjistili, že tam byla, a nebýt Mii, nikdy bych o tom nezačala uvažovat jinak než o hloupé shodě náhod, dokud neobjevila laboratoř mého antického dědečka, kde se dozvěděla, že máma o svém původu věděla, dokonce měla i sny o budoucnosti a věděla, že zemře.

Dave vstal ze své židle, obešel stůl, opřel se o jeho hranu vedle mě a podal mi kapesníček, který měl v kapse svého saka. Vděčně jsem ho přijala a osušila si tu jedinou slzu, která měla takovou drzost, aby se mi dostala přes oční víčko a stékala po tváři.

„Moc mě mrzí, že jsem vás chtěla využít, ale když jsem po těch letech našla konečně možnost to vyřešit…“ Nedokázala jsem to už dokončit. Dave se postavil a položil mi ruku na rameno.

„Neříkám, že tvůj přístup byl správný, ale na druhou stranu, chápu tvoji obezřetnost.“ Narážel tím na to, že se na mě skutečně přišli přeptat, jakoby nechtěli, abych zjistila pravdu a dokonale to zapadlo do celého obrazu a nebyla to taková lež, vlastně to bylo to nejpravdivější, co jsem za poslední týdny vypustila z pusy, protože nikdo z IOA nemohl vůbec tušit, že s Miou sdílím její vzpomínky. Pořád si mysleli, že o ní nemám ani tušení, ale chtěli mít jistotu, že se k těm informacím nedostanu. Když bych se nějakým způsobem dostala k armádě, mohli mě tak mít pod daleko větším dohledem a určitě by zařídili, abych se k žádným usvědčujícím dokumentům nedostala. Byl to hodně dobrý plán.

„Přesto tě musím zklamat. Můj bratr, a že jsem ho na otcově pohřbu viděl po hodně letech, by ti nepomohl. Sám je neustále na misích, které podléhají přísnému utajení. Pochybuju, že by to udělat i z úcty ke tvé matce. Důležitější je, jak to budeš řešit teď.“

„Přistoupím na jejich podmínky,“ slyšela jsem se říkat. Stálo mě to hodně sil, ale nic jiného mi nezbývalo, pokud jsem nechtěla, aby znevážili pověst mých rodičů. Dave se na mě díval značně skepticky, jakoby s tím nesouhlasil, ale on neměl tušení, čeho jsou schopni.

„No jak myslíš, je to tvoje rozhodnutí, ale neměla by ses nechat zatlačit do kouta. Jsi mladá, máš celý život před sebou. Opravdu chceš, aby ti někdo říkal, co máš dělat?“ S jistou dávkou pokory jsem se na něj podívala.

„A neděláme to tak celý život?“ Na to neměl odpověď. Víc mě nepřemlouval, jen mi řekl, že můžu ve firmě zůstat tak dlouho, jak budu chtít, ale abych mu dala vědět, až budu chtít odejít. S tím mě nechal jít a já jela domů.

Bylo jen lehce po poledni, když jsem přijela domů. Snad poprvé jsem byla v domě sama a netušila, co mám dělat, jenže i přes ty události jsem neměla dost a uvelebila se na gauči v obýváku, zavřela oči, abych unikla do vzpomínek Mii, jedině tam jsem si připadala celá, protože ona na Atlantidě našla skutečný domov a přátele, za něž byla ochotná položit život.

Tolik jsem se zapomněla, že mě probudil až telefon. Volal Mark, jestli jsem na něho nezapomněla. Bylo skoro půl šesté. Rychle jsem vzala kabelku a už běžela k autu, abych bratra vyzvedla ve škole.

Na ulici jsem se zastavila. Za mým autem stálo černé SUV, které začalo tenhle kolotoč. Automaticky jsem vykročila k němu a to už sjíždělo okno u spolujezdce. Monroe se tvářil spokojeně. Takže v Sheppardově kanceláři musela být štěnice.

„Co chcete?“ zeptala jsem se rozzlobeně.

„Přišel jsem se zeptat, jak jste se rozhodla, slečno Collinsová?“ Sice byl jen posel, ale i tak jsem mu chtěla nafackovat.

„Vyhrál jste. Spokojený?“ Koutky úst mu vyletěly nahoru v samolibém úsměvu.

„Tohle není soutěž, slečno. Jen si přeji, aby americkým občanům byla projevována úcta a vděk za jejich daně.“ Stiskla jsem rty, abych neřekla něco hodně ošklivého.

„Pokud si lámete hlavu, jakým způsobem se zavděčit, podívejte se na tento prospekt.“ Okénkem mi podal letáček s místní universitou. „Pečlivě si ho pročtěte a doporučuju navštívit jejich internetové stránky. Rektor je upozorněn, že ho v nejbližších dnech kontaktujete. Přeji příjemný den, a slečno Collinsová,“ zavolal ještě po chvíli, když už jsem se měla k odchodu.

„Ano?“

„Klidně zůstaňte u rotného Reynoldse.“ Okénko vyjelo nahoru a než jsem se rozkoukala, auto odjelo. Nemohla jsem uvěřit, že mi IOA schvaluje bojové lekce u trenéra. Na kratičký okamžik jsem si myslela, že je s nimi, ale to už mi připadalo jako hodně přitažené za vlasy, anebo to byl jejich ústupek, aby mi nechali alespoň něco a pokud ano, tak u Davea Shepparda jsem bohužel skončit musela.

Zhluboka jsem se vydýchala, abych sedla do auta s čistou hlavou a mohla se soustředit na řízení a vyzvednutí Marka.

Stálo mě to hodně sil, abych následující dva dny byla v klidu. Měla jsem plnou svých i Miiných myšlenek a vzpomínek, protože konečně přišla na to, kdo s ní manipuluje. Mě to snad vyděsilo snad ještě víc než ji. Znamenalo to nebezpečí i pro mě tady na Zemi. Pokud si skutečně Baal dokázal obstarat klony, které mohly mít jakoukoliv podobu, bylo by nemožné ho najít. Jako vůdce bývalé organice TRUST, měl tolik kontaktů, že mohl být kdekoliv a kdokoliv. To mi klidu na duši moc nedopřálo, ale to nebylo nic ve srovnání s tím, co přišlo dva dny po návštěvě Monroa.

„Budeš dneska vařit večeři?“ zeptal se s údivem táta, který projednou přišel z ministerstva už kolem třetí.

„Jasně, snad sis nechtěl něco objednat?“ zeptala jsem se trochu dotčeně, ale táta zvedl v obraně ruku a zavrtěl hlavou.

Dala jsem se do přípravy lasagní, které jsme měli všichni rádi. Nemohla jsem se u toho ale pořádně soustředit. Myšlenky mi utíkaly všemi směry. Musela jsem myslet na Miu a nebezpečí, které se skrývalo v podobě klonu Baala, který byl na Atlantidě a chtěl město zničit, ale protentokrát o tom Mia věděla a měla plán, jak mu v tom zabránit, díky vizi, ale to znamenalo, že musela zůstat ve městě, které letělo k Zemi, aby zastavilo wraithský super úl. Což byl trochu problém i pro mě. Obě na planetě znamenal tak trochu problém.

Pamatuji si, že v té chvíli jsem nesla skleněný pekáč s těstovinami k troubě, táta se na mě zrovna podíval, bylo to jako ve zpomaleném filmu, když otevřel ústa a něco křičel, ztratila jsem nadvládu nad vlastním tělem, z rukou mi vypadla večeře a zvuk tříštícího se skla se ke mně nesl celou věčnost, ale to nebylo nic oproti tomu pocitu naprosté prázdnoty a ztráty. Měla jsem dojem, jako bych umírala, stejně jako v létě, kdy už jsem se loučila se životem, než mě čísi ruka odtáhla od světla.

Jenže tentokrát jsem zůstala stát na okraji světla a dívala sama na sebe s šedivými vlasy, v jejímž pohledu bylo znát smíření se s osudem.

„Odpusť mi to všechno,“ řekla Mia a natáhla ke mně svoji ruku, za kterou jsem ji chytila a přitáhla k sobě.

„Neodcházej,“ zašeptala jsem s očima plnýma slz. Zavrtěla hlavou. Silně mě objala a zašeptala mi do ucha: „Porušila jsem svůj slib, promiň.“ Naposledy mi položila ruce na tváře a donutila trochu sklonit hlavu, abychom se dotkly čely, nedokázala jsem přemoci slzy, loučila se se mnou athosianským pozdravem. Potom se musela z mého sevření vypáčit, protože jsem ji nehodlala pustit, ustoupila o pár kroků zpět, věnovala mi svůj nejupřímnější úsměv, otočila se zády a než vstoupila do světla, ještě se ohlédla. Křičela jsem z plných plic, aby se vrátila, ale už bylo pozdě.

Zůstala jsem tam sama.

Dopředu jsem nedokázala udělat jediný krok, ale něco mě táhlo od světla pryč. Věděla jsem, že až otevřu oči, už nic nebude jako dřív. Sice jsme tu byly dvě, chvílemi i tři, ale s Miou jsem se tak nějak cítila celá, aniž by to tušila, dodávala mi odvahu žít dál, netušila jsem, co si bez ní počnu.

Zlobila jsem se, takhle to nemělo skončit. Nemohla přeci umřít ne potom, co zachránila Atlantidu a tím i celou Zemi, co to bylo za spravedlnost? Odmítala jsem otevřít oči, ale někdo mě nepříjemně štípal do ušního lalůčku.

„Reaguje, už přichází k sobě,“ zaslechla jsem a přemluvil se, abych otevřela oči. Zděšeně jsem je zase zavřela, když mi do nich kdosi posvítil baterkou.

„Zorničky reagují normálně.“

„Bude v pořádku?“ poznala jsem tátův hlas. Ta jeho obava mě trochu probrala.

„Určitě, zřejmě jenom omdlela, ale vzhledem k její anamnéze, bychom si ji raději odvezli na noc na pozorování, abychom udělali pár testů, pro jistotu.“

„Dobře.“ Táta stál vedle pohovky, na které jsem ležela, a hned vedle klečel zdravotník a prohlížel si mě starostlivým pohledem.

„Jak je?“ zeptal se mě přátelsky.

„Dobrý.“ Přikývnul.

„Vezmeme tě do nemocnice. Máme donést nosítka nebo to zvládneš dojít?“

„Zvládnu to sama.“ Zdravotník přikývnul. Postavil se a prohodil pár slov s tátou. Druhý zdravotník mi pomohl se posadit, rychle jsem pohledem našla Marka, který vypadal, že se mu ulevilo.

„Jsem v pohodě,“ zašeptala jsem jeho směrem a on jen přikývnul.

„Tak jo. Vstávej pomalu, kdyby se ti náhodou zamotala hlava, musíš se mě pořádně držet, ano?“ Jen pomalu jsem přikývla a nechala se doprovodit do sanitky. Neušlo mi přitom, že na konci ulice zase postává to černé SUV, už druhé odpoledne po sobě.

„Tady pozor, je to vysoko.“ Vylezla jsem do sanitky, zdravotník mě usadil a připoutal, než došel druhý zdravotník s tátou.

„Zabalím ti pár věcí a dojedeme za tebou. Kam pojedete?“ zaměřil se na zdravotníka.

„MedStar Washington Hospital Centre na na Irwing Street, pane.“ Táta se na mě povzbudivě usmál. Přepadl mě trochu strach, když se zavřely zadní dveře sanitky a ta se rozjela směrem k nemocnici. Proti své vůli jsem se rozbrečela, jeden ze zdravotníků mě povzbudivě poplácal po rameni.

„Neboj se, bude to v pohodě.“ Kéž by to byla pravda.

rotný Reynolds

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 3. kapitola: